Nejkrásnější pohádky
Hans Christian Andersen
Dánský prozaik, básník a dramatik Hans Christian Andersen (18°5-1875) je autorem 156 pohádek, které si získaly pevné místo ve světové pohádkové literatuře. V pohádkách uplatnil svůj dětsky bezprostřední a přirozený vypravěčský styl, jímž dokázal cit a krásu objevit v dotyku s prostými věcmi. Pod zdánlivě prostým a dětem snadno pochopitelným povrchem se skrývají hlubší myšlenky a významy, často kritické, ironické nebo satirické povahy. Paradoxní je, že právě díky pohádkám, jako je Sněhová královna či Císařovy nové šaty, kterých si sám příliš necenil, získal H. Ch. Andersen světovou slávu a stal se nesmrtelným. Pohádky, zcela nazvykle, vypráví mladý kupec krásné dceři tureckého sultána. A nejen on.. Kniha je bohatě ilustrována.... celý text
Přidat komentář
krásné, ale hlavně smutné pohádky od tohoto světoznámého pohádkáře.............za ty smutné jen 4 hvězdičky
Je to klasika, kterou jsem si po letech kvůli výzvě přečetla. Trochu mě po té době zaskočila občasná krkolomnost a neplynulost děje. Děti to ale asi nevnímají a jít proti H.CH.Andersenovi si netroufám...
Autorovy další knížky
2000 | Pohádky Hanse Christiana Andersena (41 pohádek) |
1979 | Sněhová královna |
1956 | Pohádky a povídky 1 |
1969 | Flétnové hodiny |
2000 | Sněhová královna a jiné pohádky |
(SPOILER) Výbor šesti (z celkových 168) pohádek H. Ch. Andersena je doprovázený obzvlášť nezdařilými ilustracemi polského malíře, což mi ale jako dítěti tolik nevadilo. :) Podrobněji zmíním dvě:
Odjakživa se mi nejvíc líbilo OŠKLIVÉ KÁČÁTKO. To platí i teď, když jsem si pohádky znovu přečetla (mezi mnohými jinými) k autorovu výročí.
Ve strastiplné pouti „škaredého“ zvířátka, jež dosud neví, jak je krásné, jsem tak trochu tušila autorovu autobiografii. Možná se pletu, ale pisatel jednoho Andersenova řeckého životopisu, který se mi nedávno dostal do ruky, na tuto pohádku pohlíží stejně. (Edit: a popisek v kodaňském museu také, takže na tom asi něco bude.) Ať tak či onak, miluji poselství, že povrchní odsudek druhých nemusí být ortelem nad celou naší existencí. Toto ponaučení se ostatně vrací ještě v jedné autorově pohádce: ve „Stříbrňáku“, jejž v cizině pokládají za falešný, ač je pravý a ryzí.
V dětství jsem odmítala uznat, že MALENKA má doopravdy šťastný konec: hrdinka se přece neshledá se svou adoptivní maminkou. Teď mě napadlo, že to snad (?) měl být pohádkářův trest za to, že se žena kdysi uchýlila s prosbou o dítě k čarodějnici. Tím ošidila přírodu/boha, a tak o dcerušku stejně nakonec musela přijít. Andersenovy pohádky jsou nezřídka křesťanské a soustředěné kolem osy vina-trest, ale... třeba autor jen pozapomněl, že na Malenku doma někdo čeká. Kdoví.