Největší z Pierotů
František Kožík
Rozsáhlý román inspirovaný životní a uměleckou dráhou mistra pantomimy Jeana Gaspara Deburaua (1796-1846), který byl po své matce českého původu.
Přidat komentář
Jsou knihy, ke kterým se rád vracím (a není jich až tak moc), ale tato mezi ně rozhodně patří.
Pěkný příběh a pozoruhodný život, ach ty osudy ????. Jenom to na mě bylo trochu zdlouhavé.
Ale jeho kniha o markýzi de Sade se mne zdála taky moc podrobná a tudíž zdlouhavá, jen Cestou lásky se mne četlo velmi hezky a hodlám se k tomuto vrátit.
František Kožík představuje ve svém románě Největší z Pierotů jednu z nejvýznamnějších postav světové pantomimy Jana Kašpara Deburaua, neodmyslitelně spojeného s pařížským divadlem Provazolezců. Provází ho od prvních nesmělých krůčků až do jeho, mnohými oplakávané, smrti. Jan Kašpar Deburau vystupuje ze stránek Kožíkova románu v celé své životnosti, lidskosti a upřímnosti. Jeho příběh je stejnou měrou smutný jako veselý, citlivý i drsný, dojímá až k slzám stejně jako dává zapomenout na všechna trápení. A platí to stejně v době největších Deburauových úspěchů jako dneska. Čtenář je doslova vtažen do revoluční Paříže a hned od prvních kapitol prožívá s Pierotem jeho těžké začátky, jeho rozčarování, nejistotu, smutek, lásku, úspěch a nakonec i smrt. Je nemožné zůstat mimo. Kožíkův poetický a angažovaný styl psaní zasahuje ty nejspodnější a nejcitlivější vrstvy a dělá z četby jeho knihy doslova a do písmene zážitek, který se zaryje hluboko pod kůži a zůstává tam ještě dlouho po otočení poslední stránky. Proto bych chtěl spolu s diváky z Funambules zvolat: „Bravo, Deburau, bravo!!!“
I když pro mne divadelní šatna není zdaleka tak fascinující jako třeba malířský ateliér, i když nejsem milovníkem pantomimy a postavy Harlekýna, Kolombíny nebo Pierota znám jen z obrázků, přesto si Kašpar Deburau získal moje srdce. Tedy spíš si zaslouží obdiv pan Kožík za postavu Kašpara, jak ji napsal. Krásný příběh zasazený do Paříže plné umělců, revolucionářů a hlavně obyčejných lidí toužících po celodenní honbě za obživou po úsměvu.
Ohmataná knížka, staré vydání, se zažloutlými listy, leží v knihovně už dlouho nepovšimnutá a možná brzy k vyřazení...Nač hledat něco jiného, když se mi tak perfektně hodí do výzvy?! Opatrně listuji stránkami, které se skoro rozpadají, ale příběh mě okamžitě pohltí. Smutný a krásný příběh, líčený podmanivým vypravěčským jazykem pana Kožíka. Mám pocit, že se všeho naplno účastním takřka on line. Cítím na zadku kopance z nepovedených salt, třesu se zimou a hladem, když mi ředitel sníží gáži , zažívám i úžasný pocit opojení a zaslouženého, byť tvrdě vydřeného, vítězství. Napadá mě, že by tohle měly číst naše děti. Mladí, příliš zhýčkaní a z větší části zvyklí natahovat ruce, když něco chtějí, a žít v tzv. "mamahotelech". Mladí, kteří nezažili ani válku ani socialismus, život jim připadá nespravedlivý, když učitelka neoznámí písemku dopředu, nebo zabaví mobil. Nedospělí dospělí, co nemuseli nikdy o nic bojovat a kteří po prvním neúspěchu couvnou a nenapadá je, že člověk musí jít za tím po čem touží . Třeba blátem deštěm po kamení , ale s pohledem upřeným k svému cíli. Jenže pokud tohle nebude na instagramu nebo na you tube s "miliónem zhlédnutí", obávám se, že se to k nim nikdy nedostane.. (omlouvám se té menšině, která se chová jinak, ale nemyslím, že bych byla až moc přísná, nesoudím, jen se obávám, že jednou tvrdě narazí) Sama za sebe se cítím se poněkud provinile, že při honbě za všemi těmi zvučnými jmény jako Ferrante, Doerr, MacDonald, Hannah, jsem přehlídla tohoto velkého spisovatele, jehož jsem měla spojeného pouze s krásnými dětskými básničkami. A právě o tom je dle mého Čtenářská výzva. Netřeba řešit , zda do puntíku přesně splňujeme zadání, ale podívat se po něčem, co mu odpovídá a najít ..třeba takovýhle poklad! Díky všem, kdo vymysleli Čtenářskou výzvu.
„Zde leží ten, který všechno řekl, ač nikdy nepromluvil.“ František Kožík svým poetickým jazykem vypráví velký životní příběh obyčejného člověka, který přišel téměř o všechno, na hranici smrti vzkřísil novou naději a po zbytek svého života rozdával lidem pocit štěstí, byť sám pomalu umíral na smutek, melancholii a strach z lidí. Příběh Pierota s velkým srdcem se čte jedním dechem a slzy na konci opravdu nejsou výjimkou.
"Do smutku mužů zazněl nářek dětský.
On, který často rozesmál nás k smrti,
svou smrtí nyní rozplakal nás všecky!"
Největšího z Pierotů jsem začal číst díky čtenářské výzvě, jinak bych asi v dnešní záplavě knižních titulů po této knize nikdy nesáhl. Nelituju a doporučuju. Posledních cca 30 stránek jsem četl při polední pauze v restauraci. Asi na mne musel být zajímavý pohled, když jsem ve společnosti mobilistů a tabletistů ve svých 44 letech bulel jak želva nad starou rozdrbanou knížkou. A k tomu papírovou!
Krásná dojemná kniha plná lásky,něhy,strastiplných životní situací a to v kabátu s Francouzkou historií.
Pan Kožík je pro mě osobně pan "Podkožík" protože se mi vždy dostane pod kůži tím,jak dokáže napsat své knihy krásně,prostě a dojemně.
Četla jsem ji před x lety na gymplu. Tenkrát mě naprosto nadchla a dodnes na ni vzpomínám. Ráda bych si ji přečetla znovu.
Potkali jsme se s panem Kožíkem na konci mé základní školy - nadšení a láska na první pohled :) Stejně jako u Rev.Jany:)
Pro mě trochu nudný a dlouhý úvod, ale během čtení cca druhé půlky jsem si uvědomila, že bez něj by to nešlo. Bylo nutné znát začátek Debureauova života a čím vším si prošel než se stal slavným Pierotem, který rozdával smích všem ostatním, přestože mu samotnému do smíchu nebylo. Loučení s Pierotem bylo i pro mě těžké, i slza mi na konci ukápla....Během čtení jsem si jen říkala, jaká je škoda, že divadlo Funambules už nikdo nenavštíví a Pierot už svým uměním nikoho nepotěší.
Tož pěkná kniha to je...leč...nicméně - ehrm... postava Pierota - tedy Kašpara - vlastně obou, přišla mi lehce, ale opravdu lehce jednorozměrná; stále trpí, ale odpouští, všem nastavuje druhou tvář, dobrák od kosti; nu proč ne, ale ke konci mě to vlastně už trochu rozčilovalo, byť samozřejmě kniha se četla výborně (až na přepisy dějů her - to byla fakt nuda), ale asi bych ji úplně nepovažoval za nejzásadnější knihu mého života.
Jsou knihy, které nutí k zamyšlení. Knihy, které v nás zanechávají stopu. A pak jsou knihy, těch je velmi málo, které jistým - byť nepatrným - způsobem dokážou ovlivnit nebo změnit náš život, či jeho vnímání.
Knihu Největší z pierotů jsem četla asi v 15 letech a naprosto mě uchvátila. Dodnes si pamatuji svoje první pocity z ní. Pochopila jsem, že naoko nejveselejší lidé bývají často nejsmtnější, ti s nejvíce přáteli nejosmělejší a za namalovaným úsměvem se mnohdy skrývají ty největší slzy a zoufalství.
Moje srdcovka. Navždy.
Je to takové pomalé milé čtení na čas odpočinku a relaxace :-)
Kdy se člověk vrací do starých časů co ani sám nepamatuje.
Ale je to velmi poutavá a čtivá knížka. :-)
Štítky knihy
zfilmováno Francie Paříž životopisné, biografické romány herci pantomima kočovná divadelní společnost historické romány zfilmováno – TV seriál Jean Gaspard Debureau, 1796-1846
Autorovy další knížky
1954 | Největší z Pierotů |
1985 | Kronika života a vlády Karla IV., krále českého a císaře římského |
1989 | Na křídle větrného mlýna |
2006 | Synové hor |
1988 | Svátky krásné hvězdy |
Nádherná kniha s úžasnou atmosférou tehdejší Paříže. Poutavý i dojemný příběh umělce, který miloval své publikum a rozdával radost s úsměvem na tváři, i když měl často v srdci žal. Největší z Pierotů patří ke knihám, na které se nezapomíná.