Někdy prostě prší
Michel Faber
https://www.databazeknih.cz/img/books/93_/93948/bmid_nekdy-proste-prsi-U1C-93948.jpg
4
144
144
Cesty do literatury bývají někdy trnité, ale u Michela Fabera tomu tak nebylo. Stačilo mu psát si dvacet let do šuplíku, učit se řemeslo a nakonec se nechat svou ženou přesvědčit, že už by nemusel psát jen pro sebe. Povídkou Někdy prostě prší na první pokus vyhrál soutěž Iana St Jamese a téhož roku triumfoval povídkou Ryby v Macallanově ceně. Nadějného autora si záhy povšimlo edinburské nakladatelství Canongate a roku 1999 mu vydalo stejnojmennou sbírku povídek Někdy prostě prší, za niž obdržel Cenu ondřejského kříže za nejlepší prvotinu. Ve své první povídkové sbírce prokázal Michel Faber výjimečně živou fantazii, lásku k jazyku i podivuhodnou všestrannost. Jeho povídky jsou hravé a zároveň hluboce dojemné, satirické, a přitom upřímně lidské. Setkáme se v nich s Bohem, který najde Zemi na skládce, s láskou v sexshopu i s rybami, které plují ve vzduchu a číhají v uličkách. Michel Faber bývá přirovnáván k Ianu McEwanovi či Roaldu Dahlovi, ale už touto první sbírkou dokázal, že je to spisovatel naprosto originální.... celý text
Literatura světová Povídky
Vydáno: 2011 , Kniha ZlínOriginální název:
Some Rain Must Fall, 1998
více info...
Přidat komentář
Z této knihy jsem rozpolcená. Autorovi nelze upřít působivý styl a schopnost upoutat pozornost, vzbudit zvědavost, mistrně vykreslit atmosféru a místy projevit i smysl pro humor. Ve skutečnosti se mi ale líbily jen dvě povídky: ta o panence Marii a Tunel lásky. Jinak ne. Už po první povídce jsem chtěla knihu odložit. Nemám ráda, když to na čtenáře spisovatel zkouší přílišnou brutalitou. Většina povídek sází na sex, pornografii, nějaký druh ponižování. V určité míře mi to nevadí, tady to už působilo prvoplánově. Škoda, že své umění krásně se vyjadřovat neprojevil Faber v umírněnějších tématech.
Velmi zvláštní sbírka povídek. Faberovi nelze upřít vytříbený jazyk a styl, hlubokou znalost psychologie, cit pro vykreslení atmosféry a prostředí. Povídky jsou často velmi smutné, s hrdiny, stojícími na pokraji společnosti, vlastních sil nebo životních zlomů. Příběhy jsou doslova nabité nápady, srší originalitou a záviděníhodnou fantazií. Až je toho někdy příliš. Skoro to zavání plýtváním a možná, že některé nápady měly zůstat ležet v šuplíku.
Sbírka je zvláštní i co se celkové vyváženosti týče - některé povídky jsou ucelené a opravdu skvělé (Někdy prostě prší, Tunel lásky, Někam do tepla a pohodlí), jiné jsou spíš jen zajímavými hříčkami (Příběh jedné hračky, Ninina ruka) a jiné v sobě skrývají potenciál pro delší dílo (Ryby, Ovce, Slečna Koulová a slečna Luntová). Stojí za přečtení, ale je to čtení náročné a zneklidňující.
Nedočteno. Zpočátku jsem byla nadšená, první čtyři povídky jsou výborné, neotřelé, originální. Pak ale nastala sestupná tendence, která místy nabírala povážlivou rychlost. Originalita mi u některých povídek připadala vynucená, u jiných mě zklamal zcela nevyužitý potenciál nebo absence závěru - nepovedená snaha o otevřený konec. A pak tu byla místa, u nichž si říkáte, že tohle nechcete číst...
Sbírka vynikajících povídek, které jsou někdy trochu zvláštní, ale vždycky velmi působivé a jazykově a literárně vytříbené.
Já povídky moc nevyhledávám, mám raději delší příběhy, do kterých se můžu víc ponořit a chvilku s nimi žít. Jakmile se mi ale dostane do ruky něco od Fabera, je mi jedno, o jaký literární žánr se jedná, vím, že se můžu spolehnout na prvotřídní kvalitu. Velikou zásluhu na tom rozhodně má i Faberův dvorní překladatel, Viktor Janiš
Pokud jste od Fabera ještě nic nečetli, dejte si ho na seznam a přečtěte si od něj něco. Cokoliv. Každá jeho kniha je úplně jiná, ale všechny jsou literárně skvostné. Michel Faber je vynikající spisovatel.
Mí favorité aneb stupně vítězů, chronologicky:
a) Někdy prostě prší - a někdy se prostě střílí aneb Kdo podá pomocnou ruku té, jež podává pomocnou ruku
b) Slečna Koulová a slečna Luntová - nomen omen aneb Otesánek a Paleček po faberovsku
c) Někam do tepla a pohodlí - sourozenecká láska (i když po sobě štěkáte) aneb Jak se vyhnout slovu potrat
Čestné uznání: Ninina ruka, Krusta pekla, Tunel lásky
Michel Faber má velkou obrazotvornost, širokou paletu výrazových prostředků a schopnost vtáhnout čtenáře během několika vět do jakéhokoliv prostředí. Někdy velmi atraktivního, někdy méně a občas příliš bizarního až znechucujícího. Některé z jeho ranných patnácti povídek shromážděných v téhle knížce z r.1998 (Some Rain Must Fall) mne uchvátily svou filozofií a vtipem: nejvíc (1) "Half a Million Pounds..." o stavební rekonstrukci starého kostela kdesi na severu Skotska a (2) "The Crust of Hell" o pobytu americké rodiny v Africe, kde autor humorným způsobem vystihuje skutečné důsledky a "přínos" západní (tedy i naší) snahy pomáhat rozvojovým zemím třetího světa. Bylo fakt moc příjemné tyhle i ostatní povídky číst.
Je sice znát, že jsou to prvotiny, některé povídky jsou spíš takové náčrtky bez pointy, ale ke konci už je to hodně dobré.
4,5
Tak to bylo překvapení. Hodně zvláštní podivné, místy až sci-fi povídky. Povídky Slečna Koulová a slečna Luntová a ještě víc Ryby se mě nelíbily , ale nyní zpětně zjišťuji že zrovna tyto dvě povídky si pamatuji nejvíc. Faber mě nečekaně velmi mile překvapil, s radostí doporučuji.
Přehršle nápadů, až si říkám – není škoda vyplýtvat je na krátké povídky? Ale ne: v této podobě jsou to drahokamínky (které mě snad připravují na nálož drahokamů zvících hlav skrývajících se pod něžným malinkatým názvem „Kvítek…“).
Většinu komentářů pod tímto svým podepisuji, přesně vystihují rozmanitost povídek, tedy nemožnost shrnout je jedním stručným hodnocením. Já tu oceňuji kromě neotřelých nápadů schopnost načrtnout charaktery postav několika tahy, smysl pro humor i pro tragično, výborné dialogy, práci s detaily, určitou míru kritičnosti. Shoduji se s většinou na povídkách, které nás zasáhly (Někdy prostě prší, Ryby, Ovce, Tunel lásky a Skládání účtů - tady se mi dokonce vynořila vzpomínka na Čechovova Vaňku).
Rozhodně si Fabera zapisuji do hlavy jako umělce v pravém slova smyslu, tedy spisovatele, který má talent a UMÍ svou práci.
Skvělá kniha.
Jednotlivé povídky hodnotím takto:
Někdy prostě prší *****
Ryby ****
Kdyby přišla závrať ****
Příběh jedné hračky ***
Slečna Koulová a slečna Luntová ****
Půl milionu liber a zázrak ****
Červená míchačka s betonem ****
Někam do tepla a pohodlí ****
Ninina ruka ***
Krusta pekla
Ukecaná buňka
Skládání účtů
Pidgin američtina
Tunel lásky
Ovce
Mimořádně vynikající kniha povídek. Každá úplně jiná, každá jedinečná, všechny něčím zvláštní. U čtení se možná přistihnete užaslí, jakým úhlem pohledu se pan Faber dokáže podívat (nejen očima). Jako když jdete na procházku a najednou si všimnete, jak někdo na něco zírá a vy tam nevidíte nic zvláštního. A když vám to řekne, jenom užasle zakroutíte hlavou jak to, že jste si toho nevšimli. Nebo jako když najednou začnete vidět barevně. Vřele doporučuji.
Čtení Faberových povídek jsem si užíval. Autor mě zaujal nejenom rozmanitostí námětů , ale i způsobem, jakým tyto náměty literárně zpracoval.
Z povídek dýchá zvláštní, někdy až tajemná atmosféra. Rozhodně se s tímto spisovatelem nesetkávám naposledy.
Některý povídky super např.o bohovi, nebo hned ta první o učitelce na základní škole, jiné slabší (rychlá buňka, závěrečná). Tak jako tak píše Faber velmi čtivě a na to, že nemám ráda povídky vlastně dost dobrý :)
Tenká kniha, pořád jsem od ní odcházela, to se mi nestává. První povídka (Někdy prostě prší) zajímavý námět, uměla bych si jí představit jako celou knihu, víc propracovanou a delší. Druhá (Ryby) - už trochu psycho. Pak jsem nějak četla a u Slečna Koulová a slečna Luntová jsem se tak naštvala, že jsem knihu odložila a už jí nedočtu. Tento spisovatel asi není pro mě.
Po přečtení prvních dvou povídek (Někdy prostě prší, Ryby) bych tuhle sbírku oznámkoval pěti hvězdičkami, a ještě by se mi to zdálo málo. Pak ale moje nadšení trošku ochladlo. Přesto, že jsem našel ještě několik dalších výborných kousků (Ovce, Tunel lásky, Krusta světa...), našly se i takové, které mi v hlavě rozhodně nezůstanou. Takže nakonec za čisté 4* a těším se na dalšího Fabera.
Opět musím hodnotit pěti hvězdičkami a mrzí mne, že nemohu dát víc. Opravdu povedená kniha povídek! Faberův styl mě dostal už při přečtení první knihy, nyní pokračuji a chrochtám si blahem nad něčím tak excelentním a originálním. Každá povídka má kus vlastního poselství, myšlenky k úvahám nad světem, životem a hlavně jedinečnost. Moje zkušenost s povídkami je taková, že autor má tendenci příběhy nějak spojovat nebo jak to říct, jsou si prostě tak nějak podobné. Faber napsal každou povídku úplně o něčem jiném, z jiného prostředí a dokonce i z jiných světů. Není mezi tím žádná souvislost a to se mi právě moc líbilo. Velice mne například oslovila povídka o Bohu, který našel na smetišti planetu Zemi, vzal si ji k sobě do dětského pokojíku a tam si s ní hrál. Pak moc povedený příběh o lidské ruce a jejím vztahu k tělu a k člověku vůbec. Divné a velice zajímavé dohromady. Ale nemá cenu vypisovat jednotlivé dojmy = přečtěte si to!
Hned první povídka, podle které je pojmenována celá sbírka, ve mně vzbudila pocit, že držím v rukou výjimečné dílko. A skoro každá další mě v tomto dojmu utvrzovala. Faber má dar psát o nevšedních i úplně obyčejných životních situacích způsobem, co čtenáře donutí podívat se na téma odlišnou optikou, nebo se alespoň důkladněji zamyslet. Vyvolává otázky a nesnaží se na ně za každou cenu dávat odpovědi. Pointy příběhů jsou jaksi nenápadné, leckdy můžou působit vyzněním do ztracena, to jim však nijak neubírá na hloubce. Ne vždy mě sice autor zasáhl námětem, ovšem takřka pokaždé dokázal oslovit formou, mírou detailů, nahlížením do lidských duší a zcela nenásilným ponoukáním k přemýšlení. Asi nejsilnější dojem zanechaly "Ryby" (o tom se mi dokonce i zdálo:-)), společně s citlivou sondou do života speciální učitelky a jejích svěřenců "Někdy prostě prší", nezaostaly ani "Slečna Koulová a slečna Luntová", což je pro muže groteska a pro ženy horor. Pochvalnou zmínku si zaslouží perfektní překlad, bezchybná redakce i kvalitní provedení v pevné vazbě s přebalem.
„V pornografickém světě lidi neustále předstírají, že si vyrazili do lesa na piknik, nebo že přišli spravit sporák, když ve skutečnosti jsou jen nažhavení, až si to rozdají. Po čase mě začal přitahovat svět, v němž si lidé skutečně touží udělat piknik v lese a kde opravář sporáků opraví sporák, smekne před dámou klobouk a odjede ve své dodávce, přičemž jí možná jednou přátelsky zatroubí na klakson.“
Jsem velký obdivovatel Faberova talentu. V této sbírce se mi ale trefil do vkusu méně často než v případě Fahrenheitových dvojčat. Tam, kde se v povídkách věnuje obyčejným lidem (Někdy prostě prší, Pidgin američtina, Tunel lásky, Někam do tepla a pohodlí ...), tam nemám co vytknout a jsem nadšen – a vůbec mi nevadí, že se často nedozvím, co se dělo před mým vstupem do děje a co se bude dít za poslední stránkou. Je to jako přisednout si k cizím lidem ve vlaku, poslouchat kus nějakého rozhovoru a pak vystoupit s vědomím, že už se nikdy nedozvím, jak to dopadlo. Není to na škodu – naopak to může podnítit moji představivost. I v této knize se mi nejvíc líbila povídka Kdyby přišla závrať, která toho vlastně prozrazuje nejméně.
Tam, kde mistr Faber začne být hravý a groteskní, tam mě to bavilo méně – ne, že by to Faberovi nešlo, vysokou úroveň má pořád, ale stejně si myslím, že je to trochu škoda, protože spisovatelů, kteří dokážou psát lehce a svižně a vymodelovat originální pointu je hodně. Faber se mezi nimi neztratí, ale pro mě je stejně jeho největší síla tam, kde je vážný. Ale to není výtka, problém není na straně autora, to jsou čistě moje čtenářské preference. Je to trochu podobné jako u Shakespeara a jeho komedií: nic proti Veselým paničkám nemám, ale kdyby místo nich napsal něco podobného jako Macbetha, byl bych raději...
Tak jako u většiny povídkových knížek mám i u těch Faberových problém s nevyvážeností. Některé povídky byly výtečné (Tunel lásky, Ovce, Ryby), úvodní Někdy prostě prší byla mrazivá, výborně napsaná a po dočtení celé knihy jsem si ji musela přečíst znovu. Pak jich bylo pár, které mnou jen tak prolétly a za chvíli jsem si nepamatovala, o čem vlastně byly. Nečetly se špatně, protože Faber opravdu vládne jazykem, ale chyběla jim patřičná síla, údernější motiv. Na Faberových příbězích mě baví ty otevřené konce, není mistrem point, ale ani se o ně za každou cenu nesnaží, což je dobře. Atmosféru umí vystavět moc dobře, takže kolikrát vůbec nevadí, že povídka skončí tak nějak najednou.
Část díla
Červená míchačka s betonem
Kdyby přišla závrať
Krusta pekla
Někam do tepla a pohodlí
Někdy prostě prší
Autorovy další knížky
| 2014 | Kvítek karmínový a bílý |
| 2016 | Kniha zvláštních nových věcí |
| 2002 | Pod kůží |
| 2015 | Jablko |
| 2008 | Fahrenheitova dvojčata |
Povídky měly zajímavé náměty, ale hrozně nedotažené konce.
Většinou bez výrazné pointy.
Ale zase jako celek knihu hodnotím jako poměrně originální.