Neklidný zadek mě pálí
Zdeněk Matěj Kuděj
https://www.databazeknih.cz/img/books/38_/380230/mid_neklidny-zadek-me-pali-hj7-380230.jpg
5
3
3
Literární návrat velkého tuláka. Neznámé a dosud nevydané texty. Vzpomínky na kumpána Jaroslava Haška. Povídky z protektorátní Vysočiny. Křivolaké veršovánky. Potutelně ironický úsměv, odřený kožený kabát, podkolenky, kožené okované boty, pevná hůl. A na zádech batoh a v něm buď houby nebo bačkory a holení. Tak rázoval českomoravskou krajinou Zdeněk Matěj Kuděj (1881 - 1955), povídkář, veršotepec, herec bramborového divadla, překladatel Burroughsova Tarzana, redaktor, houbař, lékárenský praktikant, čistič střev na jatkách, myč nádobí v New Yorku, farmář v Kanadě, vězeň carské policie v Kyjevě. Celoživotní mimoběžec a outsider, který se do čítanek nemohl vejít. Nikdy se také neztotožnil s žádnou politickou ideologií, nacismus i komunismus mu byly odporné. Nejvíce toužil po svobodné nezávislosti. Editor knihy Miloš Doležal dohledal ve státních i soukromých archivech řadu Kudějových neznámých rukopisů a sestavil z nich pestrý celek. Jeho součástí jsou vtipné veršované říkanky, ironické šlehy a melancholická povzdechnutí. Kudějovy povídky psané v čase protektorátního temna na Vysočině, jejichž hrdiny jsou životem i podnebím odření lidé, zakouřené hospody i krajina. A především dosud nezveřejněné Kudějovy barvité vzpomínky na přítele a kumpána Jaroslava Haška. Knihu graficky upravil Luboš Drtina a ilustracemi doprovodil výtvarník a sochař Jakub Grec.... celý text
Přidat komentář
Autorovy další knížky
| 1961 |  Zlý dědek z Vysočiny |
| 1971 | Ve dvou se to lépe táhne |
| 1982 | Americké obrázky |
| 1999 | Tarzanova babička |
| 1970 |  Šťastný greenhorn |
Kniha, kterou jsem dostal kvůli názvu od kamarádů (hodí se hezky k Ňadru, Zlatému kondomu a Strašidelné vagíně). Jedná se o výbor díla jednoho chlápka, který asi není dnes zdaleka tak známý jako býval za svého života. Tenkrát to tedy sice nebyla až taková celebrita jako jeho kámoš Jaroslav Hašek, ale měl docela výsadní postavení v tom, že se živil psaním básní a povídek. Z jeho textů je pak docela znát, že si dobře uvědomuje, jak vládne peru a psaní si užívá.
V téhle obsáhlé sbírce je nějaká ta jeho poezie, různé příběhy z vesnického prostředí a poté vzpomínání na Haška. Ve všem se ukazuje charakter autora, který byl tulákem, co rád pil, bavil se s lidmi a taky ho zajímá určitá česká vychytralost. Jasně tam zmiňuje a nestydí se za to, že z psaní o Haškovi mohl vydělat peníze, protože to lidi tak zajímá, i to, jak se nechal vydržovat různými mecenáši umění či alespoň využil nějakého toho velkostatkáře, co měl volnou světničku pro pana umělce.
Jak jsem říkal, Kuděj psát uměl, i když já nejsem zrovna ten typ, kterého by nějak extra zajímala vesnice na počátku 20. století. Vzpomínání na Haška jsem si užíval víc, a to taky proto, že mě víc zajímá život ve městě.
Kuděj pro mě rozhodně nebude představovat nějakého literárního génia, o kterém bych chtěl všude vyprávět, ale četlo se to dobře.
Sedm píšících tuláků z desti.