Nemám ústa & musím křičet
Harlan Ellison
https://www.databazeknih.cz/img/books/44_/445870/bmid_nemam-usta-a-musim-kricet-CN3-445870.jpg
3
102
102
Slavná sbírka povídek jednoho z nejoriginálnějších amerických spisovatelů druhé poloviny dvacátého století – sedm příběhů, které dnes patří do zlatého fondu literatury science fiction. V titulní povídce, za niž autor v roce 1968 získal cenu Hugo, se pětice lidí ocitá v obřích útrobách počítače, který se po nabytí vlastní inteligence rozhodl obrátit proti svým stvořitelům a nic jim nedarovat. V dalších vyprávěních se dostaneme na jiné planety, do prapodivného vesmírného cirkusu, nebo naopak do komorního prostředí městského bytu, v němž se usadila zvláštní, nepochopitelná bytost, která nějak souvisí s neutěšeným psychickým stavem hlavního hrdiny. V závěrečné povídce autor opět nastoluje téma člověk versus stroj, tentokrát při střetu hazardního hráče s nevyzpytatelným hracím automatem v jednom lasvegaském kasinu. Všechny povídky jsou doplněny čtivými a leckdy i břitkými komentáři, v nichž Ellison popisuje okolnosti jejich vzniku, nechává nahlédnout do svého soukromí a přibližuje, co mu jako autorovi nejvíc leží na srdci.... celý text
Literatura světová Horory Povídky
Vydáno: 2020 , FobosOriginální název:
I Have No Mouth & I Must Scream, 1967
více info...
Přidat komentář
Věděl jsem, že Harlan Ellison existuje, ale knihu jsem si koupil vlastně jen proto, že o něm krásně psal Mort Castle na svém profilu... A ty povídky jsou skvělé! Přesně takové to čtení, kdy jsem si říkal, že musím zase sednout a něco napsat, protože je neskutečně inspirující, nejen obsahem, ale i formou. Až mě zaráží, jak málo od tohoto autora máme v češtině v samostatných knihách...
Literárny chameleón, extrovert, šialenec, odľud, génius, nazvite ho ako chcete, Ellis bol fantastický spisovateľ a azda ešte lepší editor. Jeho zbierky, doplnené o sprievodné texty, sú jedinečné, a či už človek jeho názory a osobnosť kvituje alebo nie, číta sa to ako celok veľmi dobre. Taká je aj táto kniha.
Ústřední povídka byla ještě poměrně zajímavá a dobře čitelná, ale jinak mě to teda nebavilo.
Päťhviezdičkovú prvú/ústrednú poviedku už tie ďalšie nedokázali dorovnať a kolísali medzi 3* a 4*. Trochu rozpačitý som bol z posledných troch, ktoré neboli sci-fi žánru, tým pádom pôsobí zbierka trochu bezkoncepčne. Ellison je dobrý, talentovaný autor, no jeho tvorbe akoby trochu chýbala duša. Môže to byť aj jeho silnou mizantropiou, ktorá býva (podľa mňa) nesprávne analyzovaná ako mizogýnia.
Oproti většině zdejších komentářů se mi zdají povídky propracované, originální, čtivé a stále mají, co nabídnou, přestože se žánr už posunul a mnohé bylo řečeno. Líbí se mi experimentování a různé snahy přetrhat zaběhnuté konvence, jako práce s rytmem, opakování frází a slov, na které ve scifi nejsem moc zvyklý. Povídky určitě nespadají do žánru hardscifi, spíše se jedná o prozkoumání lidského (a většinou dost hnusného) charakteru s využitím scifi prvků. Tím se dostávám k mnohými zmiňovanému sexistickému vyznění v některých povídkách a musím souhlasit s autorem v tom, že to, že některé postavy jsou vyloženě šovinistická prasata, neznamená že s tím autor souhlasí anebo že by se o tom snad nemělo psát. Narozdíl od Houllebecqa anebo Bukowskeho, kteří šovinistické protagonisty měli jako ústřední motiv a osobně mi jejich styl vůbec nesedl, Ellison vykresluje postavy více do hloubky a nechá nahlédnout do jejich mysli, kde se nachází sebeuvědomění něčeho zkaženého (Samobol, Jak nás vidí jiný, Drakobijcův sebeklam).
Samotná úvodní a nejznámější povídka je stále aktuální, šokujici a originálně pojatá. Konec mi velmi připomínal jisté stvoření z Anihilace od Jeffa Vandermeera a obecně povídka vyznívá jako předek celého new weird stylu. Autorovi poznámky mi přišly zajímavé a doplňovaly povídky, aniž by byly zbytečně dlouhé, ale dokážu pochopit, že pro mnoho lidí je jakýkoliv nástin, jak má text vykládat předem, neskousnutelný.
Rozhodně nejlepší povídkou knihy je Nemám ústa a musím křičet, která je i po skoro šedesáti létech stále strašlivá ale i úchvatná. Kromě asi dvou povídek, kterým jsem absolutně nerozuměl, stojí i zbytek knihy za přećtení.
Tato sbírka nebyl můj šálek kávy, jedna povídka o ztroskotané vesmírné lodi na cizí planetě ve mě vyvolala zájem číst dál a proto hvězda navíc. Úvodní a zároveň titulní povídka byla znepokojivá, bohužel už dávno překonaná. Ellison je zvláštní autor, až moc na můj konzervativní vkus mající v úctě Triumvirát velmistrů SF, proto mi zbytek povídek nic nedal.
Následující odstavec komentáře není vztažen na celou knihu, pouze na úvodní a stěžejní povídku Nemám ústa a musím křičet. Druhý odstavec shrnuje dojem z celé knihy.
Povídka Nemám ústa a musím křičet je, i podle slov autora Harlana Ellisona, jednou z nejvýznačnějších pro žánr sci-fi. Ale mně ani tak dechberoucí či nadčasová nepřipadala (hodnotím pouze motiv, ne povídku samotnou). Důvod je zřejmý. Povídka o 5100 slovech vyšla v roce 1967, od té doby se sci-fi motivy změnily a námět pro Nemám ústa a musím křičet, kde umělá inteligence zotročila/vyčistila lidstvo, stal poněkud obvyklý, nenadchne čtenáře 21. století. Rozumím, v 60. letech to musel být neojedinělý nápad, proto tato povídka Ellisona tak vymrštila. Nedostal jsem se ale k tomu hlavnímu. Anglofonní čtenáři hodnotí tuto povídku kladně, pokud ale pohlédneme na hodnocení českých (popř. slovenských) čtenářů, můžeme při nejlepším mluvit o průměru. To zapříčiňuje jeden hlavní faktor: český překlad vyšel až v roce 2020 (pokud jsem správně rešeršoval). Český čtenář tedy nemohl tento příběh prožít dříve, v době, kdy technologie nebyly tak vyspělé. To, co se zdálo jako sci-fi, nám už buď jako sci-fi nepřipadá, nebo to už ohraný námět. Příběh byl pro českého čtenáře vypuštěn v čase, kdy se mu naskýtá tolik vědeckofantastických námětů, že Ellison už nijak neohromí a není možné, aby byl jím oceněn. Já sám se chci zdržet hodnocení, chci jen podat můj pohled na nízká hodnocení ze strany českého čtenářstva na toto kultovní dílo. Může však být mylné. Jedná se pouze o můj názor, můj pohled.
Celá kniha Nemám ústa a musím křičet jako celek ale moc nezaujala. Harlan Ellison je velice osobitý autor, to dakuzuje zejmána v předmluvách ke každé povídce. V předmluvách se často vychvaluje a dělá se sebe velkého autora, kterým bezesporu je, ale pro dnešní dobu (ale i pro české čtenáře) to působí ošemetně. Větší požitek z povídek bych měl, kdybych vynechal autorovy předmluvy. Povídky ani moc nenadchly, i když se Ellison chvástal tím, jak jsou oceňované. Přesto některé stály za to.
Úvodní povídka Nemám ústa & musím křičet byla zajímavá nanejvýš svým námětem. Samotný děj a vykreslení postav není na žádné vysoké úrovni a povídka je poměrně krátká.
Co mě ale naprosto dostalo, byl asi nejzajímavější úvod (Předmluva), jaký jsem kdy v knize četl. A také doslov ke zmíněné povídce (Vzpomínka) je text, díky kterému jsem si autora zamiloval. Tolik hloubky, vtipu a námětů k dalšímu čtení se jen tak nevidí.
Dost dobře nechápu ta špatná hodnocení téhle knihy. Povídky se mi líbily (nejvíc asi Velký Sam byl můj kamarád) a myslím, že ne náhodou byl Ellison považovaný za výborného spisovatele. A jeho komentáře k povídkám? Nepřijde mi, že by byl až tak arogantní, jak se zde komentuje. Každý jsme nějaký a u rockových hvězd nám nějaké to hulvatstvi spíš imponuje. Navíc se u toho trefuje i do sebe a dělá si ze sebe legraci. O Ellisonovi píše King v Danse Macabre jako o člověku přímém, který kašle na konvence a názory na sebe. Věří své veci a práci a je zarputily. Mně se sbírka moc líbila.
Velká bída. Nejen, že autor je arogantní sebestředný idiot a nestydí se za to, o čemž nás přesvědčuje ve svých komentářích k jednotlivým svým dílům, ale i jako spisovatel za moc nestojí. Alespoň dle předkládaných povídek. Občas se mu daří barvité a zajímavé popisy, ty ale často sklouznou do samoúčelného ukájení se nad vlastní genialitou. Nezaujala mě ani povídka titulní, která mi přišla dost nelogická již v samotném svém námětu. Kdo z lidí by vydržel přes sto let mučení, hrůz a beznaděje, a zachoval si byť jen stopu zdravého rozumu a příčetnosti?
Pokud ta první povídka, kterou jsem stáhl a přečetl byla z knihy to nejlepší, pak nechci ani vidět ten zbytek. Škoda času.
Mnoho již bylo napsáno těmi, kdo četli přede mnou, a já s nimi souhlasím. Zastavím se tedy jen u jednoho z dojmů, který ve mně kniha vyvolala.
Harlanu Ellisonovi to docela šlo. Psaní, myslím. Ovšem jen po formální stránce. Jeho styl, který zahltí čtenáře kaleidoskopem obrazů je pozoruhodný (někdy přepálený, ale budiž). Obsah povídek však bezmála nikdy nedosáhne kvalitu formy a já se jako čtenář ptám, proč bych to měl číst. Ellisonův "feelingový" sloh se hodí k povídkám jako je Samobol (již hodnotím jako nejlepší povídku sbírky), ale Ellison se přesto uchyluje k zábavným či šokujícím příběhům, které nejsou zábavné ani šokující. A nad to ta jeho všudypřítomná sebestřednost v komentářích. Ach jo.
Napadá mě srovnat nesrovnatelné a doporučit sbírku Krvavá komnata od Angely Carterové. Ta má totiž obojí - sloh i obsah.
Harlan Ellison se rozhodně uměl pochválit, což chápu, protože já to za něj neudělám. Titulní povídka je super plus ještě poslední je nadprůměrná. Jediné, co se mu dá přiznat je, že dovede vyvolat při čtení emoce, jen ne vždy pozitivní.
Musím říct , že nic horšího jsem nečetla. První povídka se mi líbila. Říkala jsem si super. Pak přišlo autorovo kecání a moje nadašení padlo až tak, že jsem ji odložila. Po dvou letech jsem se k ní vrátila. Přelouskala a odložila. Ještě ušly 2 povídky, zbytek si nepamatuju.
Tuhle knizku jsem měla jako e-knihu zdarma, hodila se do výzvy, tak jsem si řekla proč ne .. a pak jsem si řekla ne a ne a ne. Hodně těžce přečtena první povídka, podle které se cela kniha jmenuje, pak asi další 3 stránky povídání autora o te povídce a proste ještě jednou ne! Nerada knížky vzdavam, ale tohle by byl pro mě opravdu hodně spatne strávený čas.
No.... co říct. Očekávání velká a u toho zůstalo. Je to takové nevyvazene a zůstává po tom pachuť ztraceného času. Dvě povídky famozni - Nemám ústa a musím křičet a Velký Sam byl můj kamarád. Jedna povidka dobrá - Samobol a zbytek plytký. 3,5*/5
Jako na houpačce. Něco super, něco (pro mě) směs slov bez významu. U předposlední povídky jsem si říkala, že dám jen dvě hvězdičky, ale poslední povídka se mi líbila velmi, takže vysloužila knize ještě jednu hvězdu navíc.
Upřímně, kromě titulní povídky velké zklamání. Značnou část povídkové sbírky zaujímá autorovo rozebírání vlastních motivací k psaní, které mě upřímně absolutně vůbec nezajímá, tedy přeskakuji. Pokud si rádi čtete rozvláčné žvanění zaměřené na nimrání se ve vlastní domnělé genialitě, doporučuji.
P. S. Autorovi nejspíš v dětství nějaká pěkná slečna rozkopala bábovičky, nebo je to diagnóza.
Část díla
Drakobijcův sebeklam
Jak nás vidí jiný
1966
Nemám ústa a musím křičet
1967
Oči prachu
1959
Pěkná Maggie Mincička
Autorovy další knížky
| 2020 | Nemám ústa & musím křičet |
| 2020 | Vrchol vulkánu: Oceněné povídky Harlana Ellisona |
| 2004 | Nebezpečné vize |
| 2019 | Batman v černé a bílé |
| 2016 | Hulk: Srdce atomu |
Přečetla jsem úvodní povídku a pár stránek autora honícího si vlastní ego, a stačilo.
Bohatě mi to stačilo.