Němci
Jakuba Katalpa (p)
https://www.databazeknih.cz/img/books/21_/214092/bmid_nemci-sHW-214092.png
4
1695
1695
Píše se rok 1987 a ze západního Německa do Prahy dorazí poslední z balíčků, které rodině Mahlerových pravidelně přicházely od konce 40. let. Svému synovi Konradovi je posílala Klára Rissmannová. O babičce Kláře se však u Mahlerových nikdy nemluvilo, a proto po Konradově nečekané smrti...... celý text
Přidat komentář
Mno... Pocity mám různé, postupně se měnící. Nejprve jsem si nemohl zvyknout, že od jedné čtvrtiny začíná úplně jiný příběh, pak jsem měl trochu zmatek v mnoha jménech a postavách, ale jakmile se to ustálilo na několika hlavních hrdinech, už to bylo lepší. Možná by neuškodil trochu méně strohý styl. Je dobře, že Jakuba Katalpa nesklouzla ke klišé, která se v tématice poválečného osudu německého obyvatelstva často objevují, ale často jsem musel přemýšlet, proč postavy jednají, jak jednaly.
Do knihy se mi zpočátku nechtělo, ale příjemně mě překvapila. Možná jsem to čekala malinko drsnější, vzhledem k tomu, že tento typ literatury čtu často.
Ale přesto hodnotím velmi dobře, hezké střípky poskládané dohromady.
Zhltla jsem ji za jeden den a asi špatně pokousala - pořád se mi vrací a nemůžu usnout. Co pak zbývá, než vstát a napsat recenzi, snad to pomůže...Autorka píše nesmírně čtivě, nemohla jsem se odtrhnout. Připadá mi úplně neuvěřitelné, co vše do příběhu dostala - je vidět, že o té době hodně ví. Postavy výrazné a nápaditě pojaté - náruživá vesnická učitelka nadšeně obcující s vilným rasem - bylinkářem (pro vesnici by to muselo být povyražení), kartograf sužovaný svědomím, obsedantní Alois Malke...a další postavy více, či méně pochroumané životem - je to takové panoptikum divných lidí. Což pomáhá vystihnout tíživou atmosféru daného období. Jen se mi to k závěru zdálo krapítek překombinované, ale život někdy píše také komplikované romány, tak proč ne. Váhala jsem, nakonec dávám jen 4 body - oproti "Haně" od paní Mornštajnové jsem z této knihy mnohem více deprimovaná. V mládí by mi to nevadilo, teď už snesu méně. Každopádně ale smekám - moc zajímavá knížka.
Z knihy na mne čiší jakási osudovost, historicky přetrvávající syrovost a ublíženost. Snaha autorky dopátrat se, jak se vše tenkrát událo, a objektivně se vyrovnat s nezažitou minulostí tím, že se tzv. z toho jako současná autorka, jíž se to vlastně taky týká, „vypíšu“, ovšem za předpokladu, že na vzniklou situaci navážu fyzicky přímo (umožněnost seznámit se po letech s cizí rodinou za hranicemi), abych se o tom všem mohla dozvědět víc. I to vyžaduje jakousi odvahu a vytrvalost. Knihu prostupující živočišnost má pak děj oživit. Kladem knihy je hlavně přiblížení doby 1. poloviny minulého století odchodem hl. postavy z centra německého dění na společensky i člověčensky složitou periferii, kde ještě stále žijí mnohdy národnostně smíšené rodiny (do pohraničí), což s sebou vždy oboustranně nese velkou citovou zátěž. Záporem knihy je poměrně velká vztahová rozmělněnost postav, že na konci vyprávění už někdy ani nevíme, o kom je tu zase řeč (někdy méně znamená více). Zvolený název knihy ve mně evokuje „ti druzí“ a nedokážu říct, zda je zcela namístě.
A de facto nezodpovězená otázka (třebaže se odpověď na ni rádoby nabízí), kdo za to vše vlastně může?
Dějový motiv vitráže. Vitráž je zároveň způsobem, jak je kniha napsaná. Jedno sklo, každé jiné barvy = jedna věta. Připadalo mi, že všechny odstavce vypadají takto:
Sklo. Sklo. Sklo. Sklo. Sklo. Sklo. Sklo.
Zarámování. (= v jedné krátké větě shrnutí předchozího odstavce.)
Stručnost. Úsečnost. Mnoho jmen, ne vždy pro děj důležitých. Žádné city. Chlad.
Vitráže se v ději rozbily (nutno říct, že téměř až ke konci knížky). Najednou se vše prosvětlilo a prohřálo, děj se sice nezpomalil, ale nebyl rozsekaný. A já konečně porozuměla motivaci postav, pochopila jsem Kláru a začala ji mít svým způsobem i ráda.
Musím ale přiznat otevřeně, že nejméně do půlky knihy jsem vydržela pouze díky tématu, které mě zajímá. Styl, který si později oblíbila i Alena Mornštajnová (obzvlášť v Hotýlku), styl založený na rychlém řazení faktů bez citového zaujetí a na záměrném vršení postav je pro mě čtenářsky nepříjemný. Podle komentářů soudím, že jsem asi výjimka a že tento způsob psaní bude spíše progresivní.
V poslední době připojuji v závěru poznámky - a tady si to taky neodpustím. Tuto knížku jsem si koupila v elektronické podobě. Na každé třetí až desáté stránce chybí vždy 2 znaky - 2 písmena či písmeno a mezera (např. místo "domů" je "dů"). Až jsem si začala připadat jako John Nash (ne geniální, ale schizofrenní): měla bych si ta chybějící písmena zapisovat, to nemůže být náhoda, určitě je to tajný vzkaz... :-) Ne, vážně: být autorkou, jsem na vydavatele naštvaná.
Čtivý příběh německé ženy, jejího osudu a osudů jiných známých i neznámých. Líbil se mi dvojí pohled na Klářino rozhodnutí opustit dítě. Ne vždy je vše tak, jak se na prvý pohled (poslech) zdá...
Krásné. Nádherná mozaika střípků osudů lidí, z nichž někteří se příběhem jen mihnou, jiní dění ovlivňují mnohem víc. Každopádně všechny postavy jsou více či méně spjati s Klárou. Utvářejí, formují a ovlivňují její život. Čekala jsem dramatické líčení vztahů mezi Čechy a Němci, které vyvrcholí odsunem, ale takhle to tady není. To ale neznamená, že jde o nějaký pohodový příběh a už vůbec ne o adoraci jedné nebo druhé strany. Vše je podáno velmi komorně, jakoby mezi řádky. Krátké úsečné věty celému vyprávění dodaly spád a naprosto přesně trefily náladu doby. Krátké kapitolky zase čtenáři nedovolí knížku odložit. A závěr? Přesně takový, jaký měl být. Geografie ztráty. Přesné. Čtenáři sice po dočtení v hlavě zůstane spousta nedořešených otázek, ale hlavní pointa je jasná. Všichni aktéři ztratili...
Moc pěkně vystavěný příběh o hledání jedné rodiny, jejíž kořeny sahají až do období nacismu. Osudy postav na mě působily lidsky a uvěřitelně a s každou jsem soucítila. Kniha je psaná formou krátkých kapitol a nenechá vás vydechnout. Tohle byla další kniha, která ve mě zanechá hluboký otisk.
Já mám z té knížky maličko rozporuplné pocity. Valečné, poválečné období, odsun Němců - to vše z pohledu německé ženy. Silný příběh, který ve mně vyvolával nespočet emocí, který jsem nemohla odložit a hltala každou stránku. Tedy skoro.
S čím jsem totiž měla trochu problém, bylo neucelené vyprávění. Z minulosti do současnosti a zpět do hlubší minulosti... Častokrát jsem se ztrácela i v množství postav.
Ale i přes to, si kniha těch pět hvězd a přední místo v knihovně zaslouží.
Život ve své složitosti, jednoduchosti, kráse, těžkosti i nedokonalosti. Krásná kniha.
Trochu zklamani, nejvic me vadili pasaze na zacatku knizky, ktere se vubec netykali hlavniho pribehu.
Po přečtení expresivní, formálně nespoutané a otevřenou sexualitou prostoupené prvotiny Je hlína k snědku? obdivuji sebekázeň, s jakou se Jakuba Katalpa vrhla na „velký“ román. Navíc nepodlehla pokušení vytvořit epický, srdceryvný příběh o nespravedlnosti a křivdě ve stylu Habermannova mlýna. Okupované pohraničí a následný odsun Němců jsou tu nejen nahlíženy netradičně z pohledu ženy z Říše, ale vlastně nejsou pro děj ani tak zásadní, jak by jeden čekal. Především na závěr příběhu Kláry Kolmannové má tohle pozadí samozřejmě určující vliv, ale pak tu jsou úseky, které by se mohly odehrávat jinde i jindy. Dějinné pohromy a změny do životů hrdinů nezasahují neustále, někdy o nich vůbec nevíme a to přispívá k realističnosti celého vyprávění, které je docela strohé, střípkovité, přitom ale jasně srozumitelné.
Důležité je podle mě hlavně zasazení jádra románu do pátrání současné vypravěčky po identitě záhadné babičky, které ukazuje jak snadné a ošemetné je soudit, když neznáme (a nikdy ani nemůžeme znát) celý příběh. Rozhodně výjimečný počin ukazující známé skutečnosti z nezvyklého úhlu, přesto mě kniha nedokázala úplně strhnout. Nevím, snad mi pasáže Klářina pobytu ve Rzech přišly až moc roztříštěné, trvá dost dlouho, než se dostaneme k objasňování ústřední otázky z úvodu. Ale to může být jen srážkou čtenářského očekávání s trochu odlišným záměrem autora. A rozhodně to neznamená, že bych tímto s Katalpou končil.
Libilo se mne to. Velmi primocare napsane, uplne to ladilo k tematu; behem valky se taky nikdo s nikym nemazlil.
Jen by me zajimalo, jestli byly nejake dopisy a Hedvika je schovavala, nebo Klara opravdu posilala jen sladkosti.
Jedna z mych oblibenych knih v cestine, skvele doporucuju.
Nic tu nie jest oczywiste, a czyta się z prędkością górskiego strumienia.
Nebolo to zlé, ale ani úplne dobré- vzhľadom na to, že všetci z tej knihy boli na vetvy. Čo tomu chýbalo? Asi nejaká väčšia hĺbka postáv, niečo, čo by preniklo až ku mne. Knihu som dočítala pred pár dňami (konkrétne 4), a keď si mám vybaviť dej, tak začínam mať problém.
Ale čo hodnotím geniálne, sú 2 kapitoly s názvom Čriepky času, kde autorka tok času vyjadrila krátkymi epizódami zo života rôznych ľudí z rôznych krajín. Bolo to skvelé!
Skvělá kniha. Je napsána tak úžasně chytlavým stylem, krátké vypointované kapitoly, styl vyprávění. To vše z toho dělá knihu, ke které se ráda vrátím. Už pár dní jí mám přečtenou a přesto mi stále "visí" v hlavě.
Vůbec jsem nevěděla do čeho jdu. Knihu jsem si vypůjčila zcela náhodou. Od začátku mě uchvátil styl psaní. Příběhu o těžkých válečných a ještě těžších poválečných časech jsem uvěřila. A po dlouhých letech jsem nešla spát, dokud jsem knížku nedočetla. Všem doporučuji
I můj druhý pokus s Katalpou dopadl skvěle. Ta autorka mě neskutečně baví svým přímočarým úsporným stylem a, a to k mému velkému překvapení, ne zcela definitivními konci, které nabízí určité interpretační možnosti. Tematicky mi kniha taky sedla, a jak už se objevilo v komentářích pode mnou, hrozně oceňuji vykreslení "druhé strany", ale z pohledu někoho, kdo byl prostě jen obyčejným člověkem a válka se ho dotkla zase úplně jinak. Líbí se mi nenápadně zakomponované vykreslení vesnického prostředí se zatvrzelými obyvateli, které je stále ještě aktuální. Přestože mé osobní setkání s autorkou nedopadlo úplně dle mých představ, jako spisovatelku tuhle dámu fakt žeru!
Na tuhle knihu jsem natrefila až teď. A po přečtení toho lituji, že mi nepřišla do cesty daleko dříve!
Po úmrtí Konráda, kterému chodily balíčky z Německa od své matky, se jeho dcera rozhodne vypátrat proč její babička nechtěla svého otce u sebe. Rozjíždí se vyprávění jak to všechno bylo.
Kniha je čtivě napsaná, celkově je to skvostný kousek v knihovně. Tohle je bomba, a česká spisovatelka? To je ještě skvělejší, že se můžeme tímto pyšnit. Přečtěte si sami!
Štítky knihy
nacismus odsun, vysídlení Němců mateřská láska Češi a Němci ságy Protektorát Čechy a Morava Třetí říše (Nacistické Německo), 1933-1945 Magnesia LiteraAutorovy další knížky
| 2020 |  Zuzanin dech |
| 2017 |  Doupě |
| 2014 | Němci |
| 2006 |  Je hlína k snědku? |
| 2008 | Hořké moře |
Jsem z této knihy v rozpacích. Zpočátku jsem se do knihy rychle začetl, první kapitoly jsem "hltal" (možná i díky krátkým kapitolám), ale tak zhruba od 2/3 knihy jsem se ztrácel v postavách. Původní příběh nemocné babičky se ztratil nevím kam a začalo nahánění rodinné minulosti na pozadí dějinných událostí dvacátého století. Autorovi si neodpustím vyčíst zbytečný rozsah knihy (některé pasáže mi přišly nezajímavé). Stále jsem přemýšlel o autorově stylu - zpočátku jsem díky krátkým kapitolám četl velmi rychle, celkově styl autora byl zajímavý, ale jako rušivý element působilo nepřeberné množství postav, ve kterých jsem se ztrácel. V tomto směru mi román evokoval knihu od J.K Rowlingové Prázdné místo, kde se čtenář musí také soustředit na propletenost postav, která působí čtenáři nemalé potíže.
Syrový popis některých událostí, např. prvního pohlavního styku (znásinění), potratu a dalších, mi přišel až přes čáru a "zvedal mě ze židle". Jsem fanoušek literatury, která čtenáře šokuje, ale co je moc, to je příliš. Zde se autor asi inspiroval Klímou a jeho Utrpení knížete Sternenhocha, jinak si tuto potřebu nedokážu vysvětlit.
I přes výše zmíněná negativa je kniha zajímavá.