Němci
Jakuba Katalpa (p)
https://www.databazeknih.cz/img/books/21_/214092/bmid_nemci-sHW-214092.png
4
1687
1687
Píše se rok 1987 a ze západního Německa do Prahy dorazí poslední z balíčků, které rodině Mahlerových pravidelně přicházely od konce 40. let. Svému synovi Konradovi je posílala Klára Rissmannová. O babičce Kláře se však u Mahlerových nikdy nemluvilo, a proto po Konradově nečekané smrti...... celý text
Přidat komentář
Po Šikmém kostelu a Sudetském domu jsem sáhnul po téhle knížce, která slibovala podobnou atmosféru. Sice mě kniha nevtáhla tak moc, jako obě dvě zmiňované trilogie, ale rozhodně jsem se bavil a dostal jsem tu podobnou atmosféru, kterou jsem vyžadoval. Rozhodně kniha stojí za přečtení.
To bylo počteníčko, bylo mi líto, že jsem na konci. Po Zuzanině dechu druhá a stejně skvělá knížka autorky. Čtení je to neveselé, ale vystihuje realitu života ve složité době a také známý fakt, že všechno může být úplně jinak, než se na první pohled zdá. Určitě doporučuji.
Nedělám si knižní statistiky, ale i bez nich vím, že knih napsaných českými autory čtu každý rok o něco více. A nelituji ani náhodou, je tolik talentovaných autorek a autorů, které jsem za poslední dva, tři roky objevila. A tak se, u několika z nich, teprve letos dostávám k jejich starším knihám. Příkladem je mimořádně talentovaná Jakuba Katalpa, pro mě objev minulého roku, její Zuzanin dech byla jedna z nejlepších knih, co jsem minulý rok přečetla. A Němci jsou další sugestivní čtení z českého pohraničí. S hrdinkou Klárou Kolmannovou prožijete v kaleidoskopicky vyprávěném sugestivním příběhu v podstatě celý život. Není to líbivé vyprávění, je často dosti syrové, drsné, umocněné absolutně strohým, bezemočním stylem, ale přesto budete maximálně vtaženi do příběhu a já nemohla přestat číst. Nevím, jak to Jakuba Katalpa dělá, její styl je originální, trochu mi připomněl výtečnou knihu Země od Marka Epsteina. Je to složitější čtení, nenavazuje jednoduše na sebe, příběh se větví, postavy přibývají, některé se jen mihnou, jiné mají svůj vlastní příběh. Ale celek je překvapivě kompaktní a výpověď velmi potřebná. Nemohu se dočkat letošní novinky Úlice a v zásobě mám ještě knihu Doupě ( na obálce s fialovou barvou:-)). Tu si také nenechám ujít. Výborná kniha, hodnotím maximem.
Už opravdu dlouho se mi nestalo, abych po dočtení knihy měla problém jednoznačně pojmenovat, jestli se mi líbila a nebo ne. Je to moje první setkání s autorkou, na styl psaní jsem si zvykla poměrně rychle a četla se mi dobře, ale vlastně mi tam chyběl nějaký souvislejší příběh. Ohromné množství postav, v ději samotném neustálé odbočování k těmto postavám. Někdy přesně až detailně popsané situace, které bych ani číst nepotřebovala a potom poměrně závažné a pro děj významné věci, které ale uvedené vlastně nejsou a čtenář si je musí domyslet. A k tomu postavy, kdy mi z těch hlavních nebyla sympatická snad žádná z nich. Rozhodně si od autorky ráda přečtu i další knihu, tuto musím asi ještě nějak více strávit.
Nevím, co mém o této knížce napsat, nenecházím slov. Snad jen to, že bez váhání jsem ji zařadila do mých TOP 05 2024.
Hodně postav mi nevadilo, děj mě bavil a nenudil.
Styl psaní mi přišel osvěžující, téma syrové neotřelé a zajímavé, super.
Jsem spokojená a těším se na další knihu od autorky.
Také jsem se bohužel ztrácela v postavách, ale příběh byl zajimavý. No a ten konec, nevím...
Jakým stylem Katalpa píše jsem věděla už ze skvělé knihy Zuzanin dech. A ten její styl prostě funguje. Krátké věty, strohé dialogy, k tomu silný příběh o hledání v rodinné minulosti. Lehce ztracena jsem se cítila ve třetí části knihy, kde se objevilo větší množství postav, což mě trochu rozhodilo, než mi došlo, že jde o dobové střípky z tehdejšího dění v Německu a slouží jen k dokreslení atmosféry doby (dobrý nápad!). Tato kniha není z těch, o kterých za pár dní nevíte, o čem byla. Je skvělá, stojí za přečtení.
Jakuba Katalpa píše naprosto skvěle. Vyhovuje mi styl psaní, s ničím se nemazlí, píše krutě, ale i mile. Kniha má vše, co má kniha tohoto typu mít.
Doporučuji jednoznačně.
Dávám tři hvězdičky. Kniha ze začátku vypadala hodně nadějně, pak se příběh začal trochu táhnout. Něco mi přišlo úplně zbytečné. Co mě celkem naštvalo, byl ten konec. Knížka celkem dlouhá a rozuzlení snad na 5 stránkách, čekala jsem víc...
Zajímavý koncept románu tvořený mikropovídkami, které se rozvětvují do stran jako koruna stromu, aby čtenáře následně navrátily ke kořenům příběhu. To vše prošpikováno emocionální i fyzickou živočišností, která je pro Katalpu typická (a mnou obdivovaná). Krásné dílo.
Ráda čtu knihy s válečnou tématikou, toto byl jeden z mála, který byl z pohledu Němců, ale četlo se to dost těžce, bylo tam spousta postav a přeskakování mezi nimi bylo dost náročné, přesto stojí za přečtení
Silný příběh, ale kniha jako taková se nečte úplně lehce. Často jsou dle mého zbytečně odchylky, kdy se čtenář může lehce ztratit. Historie téměř všech postav i těch nedůležitých - bez toho bych se obešla. Několikrát se mi stalo, že jsem ani nevěděla, o kom je zrovna tato kapitola a k čemu mi vlastně je jeho historie ... Jinak ale knihu hodnotim velmi pozitivně. Příběh mateřství a bolesti. Pomalu se dozvídáme, co se vlastně stalo a proč.
Výborně napsaná kniha, která ukazuje život německých obyvatel v Čechách během války a krátce po ní.
Kniha se na 420 stranách zaobírá mnoho tématy - Němci v Čechách, mateřská láska, láska k vlasti, pocit samoty. V knize nachází až zbytečně velké množství postav a kapitol o nich, které mají s hlavní dějovou linkou jen málo společného.
Za mne skvěle napsaný román, který odráží historické události (nejen) v naší zemi.
Knihu mám doma již delší dobu a nyní uzrál čas k jejímu přečtení. Do příběhu jsem se opět ponořila velice rychle a zvědavě jsem hltala stránku po stránce. Autorčin syrový, věcný a osobitý styl psaní mi vskutku sedí. Neotřelý příběh čtenáře pohltí a donutí ho přemýšlet nad pohnutými dějinami 20.století také z jiné strany. Válka vždy přináší útrapy a neštěstí hlavně obyčejným lidem, kteří často nesouhlasí s tím, co se momentálně děje, ale snaží se pouze přežít. Zvláště pak mladí lidé se nechávají lehce strhnout a zfanatizovat, aniž by si uvědomovali důsledek, který je nasnadě. Několikrát jsem přemýšlela nad nespravedlivým osudem Němců žijících u nás, kteří museli odejít a stali se tak dalšími živými oběťmi války a Hitlerovy politiky. Mám však také na paměti vyprávění své babičky, jejíž rodina musela v roce 1938 opustit svůj domov. Vždy se najdou mocipáni, kteří mají pocit, že mají právo vyvolávat války a za svou "pravdu" páchnoucí hlavně touhou po větším majetku, moci a vlivu posílat na smrt miliony prostých lidí nebo jejich život alespoň "úspěšně" ponořit do zoufalství a jejich poklidné bytí zničit.
Až po letech od vydání "německého" románu Katalpy jsem se dostala k jeho přečtení. Téma totiž láká i odrazuje zároveň. O druhé (či první) světové válce už byly popsány stohy či tuny papíru a v poslední době od autorů, kteří z definice nemohou stavět na zprostředkované zkušenosti. Denemarkovou lze přitom směle zařadit po boku Lustiga či Hrabala, zmínit nutno taky Lednickou nebo Mornštajnovou. Ale co další autorky či autoři?
Katalpa se rovněž autorsky zapsala do válečné literatury, i když se věnuje spíše židovské otázce, lidským osudům a mezilidským vztahům. Ústředním tématem Němců je opuštění dítěte svou matkou. V době pogromů, vyvražďování, pronásledování možná nejde o nic zásadně překvapivého, pro Katalpu nicméně nosný motiv pro vystavění příběhu rozkročeného přes tři generace a hranice států. Trochu zbytné jsou z mého pohledu různé postřehy doby (zjevení panny Marie v Lurdách, zkonstruování automatické pušky...), kterými jako by příběhu potřebovala dodat na autentičnosti a faktičnosti. Já bych uvítala hlubší soustředění na hlavní dějové linie, které Katalpa umístila do různých časových úseků.
Za zmínku stojí volba titulu. Autorka nabízí pestrou paletu Němců, což je ze sociologického hlediska přirozené, v kontextu válečných "aktivit" Německa však poměrně zásadní směrem k československým (a jiným) židům. Není a nebyl Němec jako Němec, což vyplouvá zřetelněji na povrchu v době vysidlování Němců z pohraničí. Za mě zajímavý literární počin s příběhem babičky a emancipované učitelky Kláry Rissmannové, který ač místy poněkud roztříštěný, místy zbytnělý a zbytečně komplikovaný, představuje zajímavou reflexi doby humanistického pekla v naší malé Evropě.
Kniha mě hodně bavila, jen jsem se občas ztrácela v množství jmen a osudů, některé mi ani nezapadly do příběhu.
Štítky knihy
nacismus odsun, vysídlení Němců mateřská láska Češi a Němci ságy Protektorát Čechy a Morava Třetí říše (Nacistické Německo), 1933-1945 Magnesia LiteraAutorovy další knížky
| 2020 |  Zuzanin dech |
| 2017 |  Doupě |
| 2014 | Němci |
| 2006 |  Je hlína k snědku? |
| 2008 | Hořké moře |
Osobitým a neotřelým způsobem zpracovaný příběh německých obyvatel jedné zapadlé sudetské vesnice, odehrávající se převážně během válečných let. Příběh, který by mohl snadno sklouznout k banalitám a schematičnosti, ale kterému dává autorka díky novému pohledu a jedinečnému způsobu vyprávění úplně nový rozměr. Strohý, místy až na dřeň osekaný jazyk, kde není ani slovo navíc, krátké odstavce i kapitoly, a přitom skvěle vykreslené charaktery, vztahy, doba i prostředí. Autorka v téhle podivné válce duší nestranní ani jedné straně, nenavádí vás k tomu, kdo je tu kladný a kdo záporný hrdina. Jako by věděla, že soudit rychle je snadné, ale že okolnosti jsou často natolik složité, že soudit prostě nelze.
V mém případě, po Zuzanině dechu, druhá autorčina kniha a opět jsem byla uchvácena a stržena skvěle vyprávěným příběhem. Těším se na další!