Není co závidět: Obyčejné životy v Severní Koreji
Barbara Demick
https://www.databazeknih.cz/img/books/19_/192610/bmid_neni-co-zavidet-obycejne-zivoty-v-s-N8m-192610.png
5
391
391
Co když jsou noční můry vykreslené Georgem Orwellem v románu 1984 skutečné? Co kdybyste museli žít v zemi, ve které by bylo možné naladit pouze jedinou vládní stanici? V zemi, kde by všechno bylo černobílé kromě rudých písmen propagandistických transparentů? V zemi, ve které byste ve svém obývacím pokoji museli mít pověšený velký portrét presidenta, abyste se mu na státní svátky mohli klanět? V zemi, kde by jiná než reprodukční sexualita byla zcela zapovězena? V zemi, ve které by špióni podobní Orwellově ideopolicii na politických shromážděních zkoumali vaši tvář, aby zjistili, jestli opravdu prožíváte to, co říkáte? Tohle je ale opravdové místo – Korejská lidově demokratická republika neboli Severní Korea. Komunistický režim, který od roku 1945 ovládá severní polovinu Korejského poloostrova, je pravděpodobně nejhorší totalitní systém moderní historie. Novinářka Barbara Demicková ve své knize Není co závidět: Obyčejné životy v Severní Koreji odhaluje nevídané skutečnosti ze země a společnosti, o nichž toho zbytek světa mnoho neví. Sleduje osudy šestice lidí: tajně se scházejícího mladého páru, idealistické lékařky, malého bezdomovce, vzorné pracovnice továrny milující Kim Ir-Sena víc než svou rodinu a její vzdorovité dcery. Demicková strávila šest let pečlivou rekonstrukcí života ve městě zapovězeném cizincům. Jako zdroj informací jí sloužily rozhovory s uprchlíky, propašované fotografie a videa. Kniha popisuje chaos způsobený smrtí Kim Ir-Sena, po němž následoval suverénní nástup jeho syna Kim Čong-Ila, zničující hladomor, na jehož následky zemřelo odhadem dvacet procent populace a vzedmula se vlna ilegálních útěků ze země. Mnohé knihy o Severní Koreji se soustředí na problematiku jaderného zbrojení. Není co závidět je jedna z mála, které se zabývají tím, jak se žije obyčejným občanům této země. V knize ožívá v pozoruhodném detailu realita všedních dní v nejrepresivnějším totalitním systému dneška. Při čtení jejího popisu budete mít pocit, že se procházíte po jedné z temných ulic severní Koreje. Kritici přirovnali tuto knihu k Hirošimě Johna Herseyho a k Cestě Cormaca McCarthyho. Není co závidět je přelomovým přídavkem do sbírky titulů o totalitarismu. Jak New Yorker tak Paris Rewiev zveřejnily úryvky z knihy.... celý text
Literatura faktu Příběhy Žurnalistika, publicistika
Vydáno: 2014 , Kniha ZlínOriginální název:
Nothing to Envy: Ordinary Lives in North Korea, 2009
více info...
Přidat komentář
Název "Není co závidět" je odvozen od severokorejské lidové písně, ve které se mimo jiné klade důraz na větu a zpívá, že světu není co závidět. Jak jinak, že? :/ Tato píseň je pro Severokorejce něco jako pro nás Prší, prší, jen se leje... Snad Vás tato "zajímavost" zaujme.
Už vím, proč čtu raději romány - vím, že je to jen fikce a že se mohu bezpečně bát :(
Naprosto neuvěřitelná a dechberoucí kniha! Kdo si chce uvědomit, jak krásný je jeho život, jak se společnost, ve které žijeme, zmítá na hranici přepychu a blahobytu, aniž bychom si toho dost vážili, kdo chce nahlédnout pod slupku a za hranice Severní Koreje... nechť sáhne po tomhle mistrovském díle.
Severní Korea je tajuplná zejména kvůli málém počtu informací, které o ní víme. Takže ano, tato kniha mi pár pro mě nových informací poskytla, ale zpracováním "nic moc".
Rozhodně dobrá kniha a stojí za to si ji přečíst.
Nakolik je pravdivá a objektivní je diskutabilní. Alespoň tedy u nás :-) Takže splnila určitě svůj účel. :-)
Pro mě velmi zajímavé čtení - pravdivé životní příběhy lidi, kterým se podařilo utéct ze Severní Korei včetně detailního popisu, jak se jim tam žilo, co museli dělat, jak je režim omezoval, čím si museli projit včetně bídy a hladomoru, jak se vyvíjela doba včetně historických reálií. Doporučuji každému už jen pro to, abychom si uvědomili, jak se máme!
Neuvěřitelná knížka. Všichni víme, jak se v Severní Koreji žije, ale nikdo nemluví o hladomoru, kterej tam dlouhá léta trval (a kterej hrozí i teď), o pracovních táborech do kterých i gulagy či koncentrační tábory mají daleko a o lidech, kteří přežili a dokázali nemožný a jen chtějí žít normální svobodný život, kterýho se dočká ale jen malá část Severokorejců.
V knize se mi moc líbilo, že to nebylo “jen” vyprávění několika lidí, ale bylo to protkaný údaji, informacemi a poznámkami k určitým věcech, díky čemuž se člověk mnoho dozví.
Nebudu lhát, byla jsem smutná, když jsem ji dočetla. Chtěla bych nějakou 2016/2017 reedici, abych se dozvěděla, co teď dělá Mi-ran, doktorka Kimová nebo Hjok.
Skutečně není co závidět! Neuvěřitelné příběhy Severokorejců, kterým se podařilo uprchnout z KLDR. Spíše beletristické zpracování protkané historii Severní Koreje a jejím politickým uspořádáním. Kniha, kterou by si měl přečíst opravdu každý. "A teď už nemohla zavírat oči před faktem, který měla přímo před očima - i čínský pes měl lepší stravu, než severokorejský doktor."
Jaké to je žít ze dne na den, od jedné večeře k zoufalému shánění druhé. Mezi rezavějícími stožáry elektrického vedení. Mezi sousedy, kteří poslouchají každé tvé slovo. Povinnými pracovními směnami trávenými nehybně v podřepu, protože není co dělat, není co vydělat a není možnost nezúčastnit se. Jaké to je, když jediné co odměřuje čas jsou narozeniny tvého zbožňovaného vůdce a úmrtí tvých blízkých. Jak je možné v takových podmínkách doufat, věřit a milovat. Jak? To nevím. Ani já ani nikdo jiný ze čtenářů si to nikdy (doufejme) nebudeme umět skutečně představit.
Přesto patří Barbaře Demickové obrovský dík za to, že lidi, kteří tímhle prošli, vyhledala a zprostředkovala nám jejich slova a osudy, jejich pocity a myšlenky a to do zarážejících podrobností. Všichni ti stateční lidé prožili většinu svých životů v pekle a já děkuji i jim, že nám dovolili do něj nahlédnout.
Po seznámení se s jejím úžasně citlivým a do hloubky mířícím stylem mám sto chutí vyhledat si ostatní práce paní autorky. Jen málokdo dokáže napsat dokument takovým způsobem.
Vskutku není co závidět. Svědectví těžko uvěřitelné, nepopsatelné hrůzy obyčejných lidí, kteří se v mých očích stávají lidmi zcela neobyčejnými. Ano, také si komunismus pamatuji. My ale můžeme mluvit o troše štěstí, že naše zhůvěřilá komunistická garnitura byla tak podělaná. Jak ze sovětů, tak ze svých občanů. Sice za dlouho, ale nakonec léta její hrůzovlády u nás skončila, podobně jako v Polsku, Německu, Maďarsku a jinde. A neskončila kvůli nějakému náhlému hnutí mysli či špatnému svědomí komunistů, ale jen a jen kvůli jejich zbabělosti a strachu. Projednou díky za zbabělost. To severokorejská Kimovic rodina se neštítí zhola ničeho. A ty nejhorší zločiny páchá na svých spoluobčanech, ze kterých vytvořila karikaturu společnosti na smrt vyhladovělých a týraných zoufalců, špehů a informátorů. A zběhů. Novinářka Demicková předvedla vynikající publicistický um spojený s poutavým literárním stylem.
Jak se dalo očekávat kniha nebyla vůbec veselé čtení, o to víc smutnější, že se jedná o skutečné příběhy, které lidé prožili. Nicméně kniha je velmi čtivou a zajímavou sondou do poměrů v Severní Koreji od padesátých let do roku 2013. Ocenila jsem téměř beletristické podání všech životních příběhů zpovídaných severokorejských uprchlíků a jejich rodin. Očekávala jsem suchý výčet faktů nebo úryvky z rozhovorů, ale téměř románové pojetí mě překvapilo a potěšilo. Příběhy jsou to drsné, ale alespoň tyto mají happyend v podobě života ve svobodné zemi, jen doufejme, že ostatní Severokorejce to jednou také čeká.
Zajímavá spleť příběhů z nejuzavřenější země na světě. Velmi čtivé, poučné a zajímavé, jen škoda, že autorka se s některými fakty opakuje, což vytváří dojem úmyslného "nadstavování". A to tato kniha rozhodně neměla zapotřebí.
Tady asi není co dodat. Ve 21 století nemoci poznat technické možnosti a "modlit" se k jednomu člověku - náznakem mi to připomnělo oslavy VŘSR sledované povinně v přímém přenosu z Moskvy, ale ani tam snad nebylo až takhle zle.
Velice, velice zajímavá kniha, která popisuje hrůzný život běžného člověka v KLDR... Tato země je zlo a nechápu, že v této době ještě tento systém existuje!!!
Na totalitu u nás si živě pamatuji, do prvomájového průvodu s kamarády s červenými šátky jsem teda nesměla, na únorová vítězství , kdy chodili kamarádi k lidovým milicím recitovat a dostali párek a propisku byl taky doma stop ( a jak já to v 6-7 letech doma obrečela, fakt hodně ) , ale tím asi legrace končí. Byl to mazec, ale bylo to i mé dětství a na to se vzpomíná. Tuhle knihu jsem přelouskala během dneška- a asi proto, že mám ze Severní Koreji hodně veliký strach a doma o tom pořád melu, protože se hodně bojím hrozící války. Ale ti lidé, co tam žijí, jsou prostě chudáci. Zase porovnání s námi- tady se prominenti za totáče drželi zuby-nehty křesel a určitě se nestalo, že by si až tak šli po krku. Jáchymov a pod, to byla velká tragédie těch , co se tehdejšímu režimu postavili, ale ti nahoře se zas přeci jen báli té řeči obyčejných lidí. Zatímco v Koreji tam je prostě direktiva jednoho člověka ( tady to byla alespoň strana jako celek a ti co vedli stranu měli kolektivní vinu nebo jak by se to dalo říct). Tam je to prostě o bezmoci a moci. Moc má jeden, bezmocní jsou všichni ostatní. Šílenost. O to víc se té války bojím a prdlajs, že nás to nepostihne, když mohl střelit raketu nad Japonsko, proč by se bál Evropy - . Koukněme na Hitlera, taky si všichni říkali, že ho NĚKDO zastaví. A nezastavil. Tak kdo dnes zastaví tohohle ... ?
Masakr. Člověk si to snad ani neumí, nebo možná ani nechce představit. Jak se dá vymýt mozek...a jak mohou lidé žít. Dala bych jako povinnou četbu!
I přesto, že se v podstatě jedná o literaturu faktu, kniha je skvěle napsaná a čte se velmi dobře, jako román. Problémem je, že je opravdu těžko uvěřitelná, šokující a myslím, že pro většinu lidí stěží představitelná. Všichni máme povědomí o tom co se dělo v nacistickém Německu nebo v Sovětském svazu a taky co se odehrává v součásném Rusku, ale Severní Korea zůstává pořád tak nějak mimo. Těžko uvěřit, že v dnešní době, v podstatě kousek od nás, lidé umírají hladem, netuší co je internet, hlavu státu slepě vnímají jako boha a vzájemně se v jeho jménu udávají. Kniha představuje jen střípek do našeho vědění o životě v Severní Korei, ale dostane se vám hluboko pod nehet a hned tak se nedostane ven.
Obsah knihy čtenáři zaleze pod kůži, usadí se a jen tak nezmizí. Pro dnešní dobou zhýčkaného obyvatele Evropy, který má elektřinu k užitku po celý den, zbavuje se i z poloviny nedojedeného jídla a vanu si napouští až po okraj, je realita Severokorejců poněkud nepředstavitelná. Nedovedu se pořádně vžít do jejich rolí a v plném rozsahu si uvědomit, jak těžký život tam je. Ač s nimi soucítím a je mi zle při pomyšlení na jejich strádání. Až tato kniha rozšířila mé malé povědomí o tamním světě a vyvolala mrazení, smutek a někdy i smích plný hořkosti a nepochopení.
Štítky knihy
útěk Severní Korea komunismus osudy lidí totalitní režimy hladomor oběti komunismu podle skutečných událostí
Není co závidět: Obyčejné životy v Severní Koreji
Fantastická kniha plná faktů dobře literárně zpracovaných. Každá stránka velmi zajímavá.
Z doslovu překladatele, který se mi rovněž velmi libil :
"Jednou předností knihy Barbary Demickové spatřuji v tom, že barvitě a čtivě zpracované memoáry utečenců jsou prokládány četnými fundovaně pojatými pasážemi, jež uvádějí doplňující data o historických událostech, analýzy politiky strany práce, postoj Jižní Koreje i jiných zemí a zahraničních humanitárních institucí k severokorejské politice."
Hvězda severu, předchozí kniha, kterou jsem o Severní Koreji četla, se nedá s touto srovnat ani zdaleka, i když má pro mě překvapivě take hodně vysoké hodnocení. Je to slátanina, nevěrohodné dobrodružství. To zajímavé co v ní bylo se v Demickové knize objeví také a v mnohem lepším podání.