Není co závidět: Obyčejné životy v Severní Koreji
Barbara Demick
https://www.databazeknih.cz/img/books/19_/192610/bmid_neni-co-zavidet-obycejne-zivoty-v-s-N8m-192610.png
5
391
391
Co když jsou noční můry vykreslené Georgem Orwellem v románu 1984 skutečné? Co kdybyste museli žít v zemi, ve které by bylo možné naladit pouze jedinou vládní stanici? V zemi, kde by všechno bylo černobílé kromě rudých písmen propagandistických transparentů? V zemi, ve které byste ve svém obývacím pokoji museli mít pověšený velký portrét presidenta, abyste se mu na státní svátky mohli klanět? V zemi, kde by jiná než reprodukční sexualita byla zcela zapovězena? V zemi, ve které by špióni podobní Orwellově ideopolicii na politických shromážděních zkoumali vaši tvář, aby zjistili, jestli opravdu prožíváte to, co říkáte? Tohle je ale opravdové místo – Korejská lidově demokratická republika neboli Severní Korea. Komunistický režim, který od roku 1945 ovládá severní polovinu Korejského poloostrova, je pravděpodobně nejhorší totalitní systém moderní historie. Novinářka Barbara Demicková ve své knize Není co závidět: Obyčejné životy v Severní Koreji odhaluje nevídané skutečnosti ze země a společnosti, o nichž toho zbytek světa mnoho neví. Sleduje osudy šestice lidí: tajně se scházejícího mladého páru, idealistické lékařky, malého bezdomovce, vzorné pracovnice továrny milující Kim Ir-Sena víc než svou rodinu a její vzdorovité dcery. Demicková strávila šest let pečlivou rekonstrukcí života ve městě zapovězeném cizincům. Jako zdroj informací jí sloužily rozhovory s uprchlíky, propašované fotografie a videa. Kniha popisuje chaos způsobený smrtí Kim Ir-Sena, po němž následoval suverénní nástup jeho syna Kim Čong-Ila, zničující hladomor, na jehož následky zemřelo odhadem dvacet procent populace a vzedmula se vlna ilegálních útěků ze země. Mnohé knihy o Severní Koreji se soustředí na problematiku jaderného zbrojení. Není co závidět je jedna z mála, které se zabývají tím, jak se žije obyčejným občanům této země. V knize ožívá v pozoruhodném detailu realita všedních dní v nejrepresivnějším totalitním systému dneška. Při čtení jejího popisu budete mít pocit, že se procházíte po jedné z temných ulic severní Koreje. Kritici přirovnali tuto knihu k Hirošimě Johna Herseyho a k Cestě Cormaca McCarthyho. Není co závidět je přelomovým přídavkem do sbírky titulů o totalitarismu. Jak New Yorker tak Paris Rewiev zveřejnily úryvky z knihy.... celý text
Literatura faktu Příběhy Žurnalistika, publicistika
Vydáno: 2014 , Kniha ZlínOriginální název:
Nothing to Envy: Ordinary Lives in North Korea, 2009
více info...
Přidat komentář
Skutečně skvělá kniha, díky které můžeme nahlédnout do nejuzavřenější země světa. Šokující a mnohdy nepochopitelné. O obyčejných lidech, kteří se zoufale snaží přežít během hladomoru, o šílené propagandě a vymývání mozků už od školky, o lidech, kteří vybírají zrnka rýže z prachu čest a vaří trávu a kůru stromů, o lékařích, kteří musí sbírat byliny, aby mohli léčit, o lidech, kteří jsou popravováni za to, že se jen snažili přežít...
To se nedá vyprávět, to se musí přečíst.
Jedním z největších zločinů proti lidské svobodě je upírání možnosti volby a práva na informace. O severokorejském režimu člověk ví, ledasco tuší a každému je jasné, že žít v něm není jednoduché. Ale právě touto čtivou, nepřikrášlovanou formou popsané životy obyčejných lidí jsou to, co nám nejvíce otevírá oči. Je potřeba o těchto věcech psát, mluvit, šířit se o nich, ne proto, že by řeči nebo naše obecné povědomí něco zlepšily, ale proto, že pokud se uvnitř těchto zemí najdou lidé, kteří navzdory propagandě, cenzuře a všem možným nařízením a restrikcím, navzdory tomu, v čem žijí a co považují za normální, stejně dokáží začít pochybovat a ptát se a najdou odvahu riskovat život, aby zjistili, co je "za zdí", pokud my budeme nahlodávat hranice zvenčí a tyto uprchlíky nezavrhneme, potom se tyto hranice ztenčí a padnou. Žádný nepřirozený režim není donekonečna udržitelný a netvrdím, že je nutné každému vnutit demokracii tak, jak ji známe my, nebo nedejbože někam vtrhnout a "udělat tam pořádek", ale každý by měl mít právo si vybrat.
Ano, není co závidět..... ale bohužel s tím podstatným rozdílem, že oni nezávidí, protože nevědí, a my nezávidíme, protože víme...
Není světu co závidět - posledný verš propagandistickej pesničky, ktorú pozná každý severokórejský škôlkar. A skutočne nie je čo závidieť, najmä nie tým severokórejským škôlkarom. Autorka našla skvelý spôsob, ako sa pohybovať po tenkom ľade. Ako napísať knihu faktov na tému, ku ktorej fakty nie sú dostupné. Informácie získava od viacerých zdrojov, navyše, ako uvádza na záver, dôsledne ich overuje. Tým táto kniha získava na dôverihodnosti.
Není co závidět je vyskladaná ako mozaika životov šiestich utečencov, ktorí pred útekom zaujímali v severokórejskej spoločnosti rôzne postavenie. Od chlapca-bezdomovca žijúceho na stanici až po privilegovaného študenta, kanditáta na vstup do Strany práce, čím kniha získava na pestrosti a komplexnosti.
Životné príbehy svojich respondentov zaznamenáva autorka chronologicky. Zo spomienok starších z nich, vytvára obraz Severnej Kóreje, aká bola od svojho vzniku. No ťažiskom rozprávania je obdobie 90.tych rokov minulého storočia plus prvej dekády tohto. Na záver nasleduje doslov a komentáre k vývoju v KĽDR až po rok 2013, čo robí knihu vysoko aktuálnou.
Každodenné problémy, s ktorými sa museli vyrovnávať hrdinovia knihy sú zasadené do kontextu s faktografickými informáciami o politickom a ekonomickom vývoji v krajine. Není co závidět je teda nie len veľmi príjemná na čítanie, ale poskytuje aj veľmi plastický obraz o živote a situácií v Severnej Kórei. Z môjho pohľadu ide o najlepšie dielo, ktoré bolo na túto tému u nás dosiaľ vydané.
Skvělá kniha, kde jsem se dozvěděla mnoho strašných věcí o životě v Severní Koreji. Doporučuji!!
Velice silné a velice děsivé, o to víc, že knížka není fikcí. Novinářka Barbara Demick sepsala výbornou knihu, kde se držela osudů několika obyčejných Korejců, kteří jí v emigraci vyprávěli svoje příběhy. Kromě toho ale předkládá i historická fakta, zasazuje příběhy do souvislostí. Vznikla tak velice silná "literatura faktu". Člověk semtam nestačí lapat po dechu při představě, že se jedná v podstatě o současnost. Stav země, která jako by kopírovala knihy typu 1984, je pro našince opravdu neskutečný. Hladomor, energetická krize, nedostatek a přitom zbožňování "vůdce". A ti pravověrní, kteří stále věřili v režim i v těch nejhorších dobách, to vůbec nedokážu pobrat. Pořád mi ne a ne doklapnout, že tohle stále může někde fungovat (resp. nefungovat). Uff. Postapokalypsa, nebo dávná zamrzlá minulost? Neumím se rozhodnout, co mi to připomíná spíš. Jasné je, že není co závidět (ač název této korejské písně původně míří opačným směrem, tedy že není co závidět nám - "kapitalistům").
Vynikající, zároveň strašné. Jednoznačné doporučuji. Asi nejlepší knížka o KLDR.
Strhující kniha s děsivým obsahem. Ne že bych nikdy neslyšela o tuhém komunistickém severokorejském režimu, o všech zvěrstvech tam páchaných. Ale něco jiného je slyšet útržkovité informace ve zprávách a něco jiného je číst příběhy Korejců, kterým se zemi podařilo opustit a mohli podat svědectví a o životě v tomto zvráceném režimu. Nevím, zda mi přišlo hrůzostrašnější čtení o hladomoru z 90 let minulého století, o nedostatku vody, léků, trvalé podvýživě, absenci elektřiny nebo o manipulovatelnosti lidí pokřivenou ideologií.
Každému doporučuji k přečtení.
Štítky knihy
útěk Severní Korea komunismus osudy lidí totalitní režimy hladomor oběti komunismu podle skutečných událostí
Není co závidět: Obyčejné životy v Severní Koreji
Ještě kousek před koncem jsem si myslel, že dám knize jen 4 hvězdy. Autorka sleduje životní příběhy několika severokorejských uprchlíků, kombinuje leckdy až beletristickou formu s faktografickými údaji, staví proti sobě autentické ústní výpovědi a oficiální propagandu země. Někde dává do kontrastu fakta a emoce tak, že už mi to připadalo jako zbytečná eskalace už tak velmi dramatických událostí. Nejde ani tak o fakta samotná, nikdy bych si netroufl říci, že je autorka záměrně zkresluje, spíše o americký smysl pro dramatičnost a intenzitu příběhu, lehce, i když pravděpodobně jen podvědomě vystylizované poskládání útržků informací. V některých pasážím mi přišlo, že překlad malinko ujel, ale to chci ješt ověřit srovnáním s originálem. O pěti hvězdách mě nakonec přesvědčil závěr knihy. Předkládá poznámkový aparát s odkazy na další zdroje informací k tématům jednotlivých kapitol - netušil jsem, že je k problematice tolik dostupné literatury. Tady bych jen ocenil uvedení názvů děl také v originále, kvůli snazší dohledatelnosti (drobounká výtka překladateli), ale najdu si je v anglické verzi. Na začátku knihy mi chybí upozornění (možná jsem ho ale přehlédl), že se vzadu poznámkový aparát nachází, asi by mi tyto informace více pomohly postupně, po dočtení jednotlivých kapitol. Skvělé jsou ovšem také dva autorčiny doslovy, doplňující akutální dění, a český komentář překladatele, který má sám s KLDR bohaté osobní i profesní zkušenosti. Troufnu si tvrdit, že by mohl pomoci doplnit obraz i samotné autorce. I když je titul napsán z pohledu Američanky, kterou očividně šokuje i dost „méně závažných“ fakt, které nás, díky blízkým zkušenostem z doby před sametovou revolucí často nechají takřka chladnými, tento dojem po několika kapitolách velice rychle zmizí. Otřesné události a do současnosti přetrvávající alarmující sociální situace v nás vyvolávají mnoho znepokojivých otázek. A to je u knihy s takovým tématem velice důležité.