Neobyčejné příběhy

03.02.2023

Mám vydání z roku 86, jehož součástí je i stylisticky příšerně těžkopádný a vlastně dost povrchní (zato neúměrně dlouhý) doslov Ladislava Zadražila. A bohužel také povídka Sen směšného člověka, dosud suverénně nejslabší věc, co jsem od autora četl. Tyhlety ezovýlety do snových světů nesnáším i u Lovecrafta, natož zde, kde jsou ke všemu ještě zatěžkány "ideou". Proto nedávám plný počet. Jinak jsou ale Neobyčejné příběhy samozřejmě kvalitní, hutná sbírka, na špici jsou přitom pochopitelně Zápisky z podzemí, které osobně pokládám za jeden z absolutních vrcholů Dostojevského tvorby.

06.06.2022

Klasika.

30.04.2022

Dostojevský byl skvělým pozorovatelem hlubin člověka, a vždy dokáže jeho próza ve mně otevřít určitá skrytá dvířka, rozhrnout pavučiny zapomnění a osvítit ty skryté poklady lidské duše.
Tento reprezentativní výbor patří částečně k rané tvorbě Dostojevského, ale jsou tu i prózy z jeho pozdější tvorby. Zajímavé jsou obé. Krokodýla a některé jiné povídky jsem měl možnost číst už dříve.
Nejvíce mě zaujala novela Zápisky z podzemí, ze které zde uvádím některé citované pasáže, které jenom částečně ukazují, čeho všeho se dotýká Dostojevský svými prsty, a že člověk je člověk, a nikoliv pianová klávesa.

O příliš analytické mysli. Kdo někdy zažil úzkost, ví, o čem Dostojevský píše.

"Vždyť přirozeným, zákonitým plodem hlubokého chápání je nečinnost, totiž úmyslné sezení se založenýma rukama. Zmínil jsem se už o tom. Opakuji a podtrhuji: bezprostřední, činorodí lidé jsou proto činorodí, že jsou tupí a omezení." (227)

Co ještě může být dnes více aktuální, než právě tato pasáž Rusa, který moc dobře věděl, jaká pohroma čeká nejen jeho vlastí zemi, ale pak i celou Evropu, vždyť jaká země byla na přelomu19. a 20. století civilizovanější než Německo, a přece jaké zlo se tam zrodilo, stejně tak v Rusku během bolševické revoluce?

"V čem nás civilizace zjemňuje? Civilizace přináší člověku jen větší rafinovanost vnímání, rozhodně nic víc. A jak se tato rafinovanost bude rozvíjet, dojde možná člověk tak daleko, že najde v krvi prožitek. Byly už takové případy. Nevšimli jste si, že nejrafinovanější krvežíznivci byli téměř napořád lidé vysoce civilizovaní, kterým všichni ti Attilové a Stěnkové Razinové nesahali ani po kotníky?" (232)

Aneb, proč nikdy žádná cenzura fungovat nebude.

"Ale opakuji vám už posté: existuje jedna věc, pouze jediná, pro kterou si člověk může úmyslně a vědomě přát třebas i něco škodlivého, hloupého, dokonce hrozně hloupého, a ta věc je: aby měl právo přát si třebas hroznou hloupost a nebyl nucen mít vždycky jen rozumná přání. Ta hrozná hloupost mu v tom případě reprezentuje prostě vlastní svobodnou vůli..." (236)

Na tom také snad něco bude. Život jenom šťastný, to není žádný život. A láska bez občasné bouře, co je to za lásku?

"... dospěl jsem tak daleko, že si někdy myslím, že láska je v podstatě právo tyranizovat člověka, které milovaný člověk dobrovolně dává." (310)

30.08.2021

V tomto souboru se Dostojevskij jako spisovatel projevuje v různých polohách, je tu ve zkratce zastoupen snad každý způsob psaní, ke kterému se za svou tvůrčí dráhu uchýlil. Nejprve jsou tu rané povídky očivodně inspirované Gogolem, které většinou tíhnou ke kritickému realismu, zobrazují a karikují špatné vlastnosti ruské duše, jako je hamižnost, ješitnost, pokrytectví, patolízalství a další hříchy. Tyto texty se obvykle nesou v duchu humorném, a někdy zabíhají až do absurdity (Krokodýl, Bobek), protože odklon od realismu může být v těchto případech efektivní a může podtrhnout autorův zájem, tj. pobavit a zároveň zkritizovat vážené čtenáře. Povídka Bobek ukazuje, jak rychle se vyjeví naše stinné stráky, když se ocitneme mimo dosah kontrolující společnosti, Krokodýl je kafkovská alegorie na jisté myšlenkové proudy a jejich hlasatele v tehdejším carském Rusku, a víc. Takovéto směšně-kritické povídky zdaleka nejsou vrcholnými autorovy díly, ale ve svém žánru fungují dobře a Dostojevskij i v nich uplatňuje svůj mistrovský pozorovací talent a schopnost vystihnout lidské typy.
Ještě lépe ale tyto schopnosti užívá v dalších povídkách, které se také zabývají kritickým popisem společnosti, ale už se neuchylují ke karikování a přícházejí se skutečnými,psychologicky plastickými postavami, příčemž si také dokáží udržet něco humoru, ale už je to humor tragický, čechovský "smích přes slzy". Sem spadá například Vánoční stromek a svatba či Poctivý zloděj, obojí povídky velmi působivé, které mají blízko k autorovým novelám Nětočka Nezvanovová, Hráč a jiným. (Ve Vánočním stromku a svatbě stejně jako v Nětočce Nezvanovové se projevuje Dostojevského sentimentální a nekriticky idealistický pohled na malé děti, zejména děvčata, které jsou líčeny zcela v křesťanském duchu jako bytosti čisté a nevinné, a jsou líčeny s takovou něžností, až to někdy bývá směšné. Patrné je to i v mnoha dalších dílech, například v Idiotovi, do jisté míry i v Uražených a ponížených.)
Dvě díla, v tomto souboru příznačně zařazená na samém konci, jsou vrcholem celé knihy. Jedná se o povídku Sen směšného člověka a novelu Zápisky z podzemí. První jmenované dílo obsahuje zajímavý psychologický typ nešťastného člověka na pokraji sebevraždy, ale především záznam snu tohoto muže: jedná se o mysickou pasáž plnou fantastických výjevů, které zacházejí za hranici pozemského světa, aby zkoumaly lidský rod z hlediska etického, noetického a božského. Je tu obsažen autorův mystický přístup k náboženství a skepse ohledně industriální "nihilistické" společnosti.
Zápisky z podzemí řadím mezi nejlepší Dostojevského díla, hned vedle jeho velkých románů. Jsou monologem nejpozoruhodnějšìho typu, jaký se v autorově tvorbě objevuje, tzv. Podzemního člověka. Díky němu nacházíme stopy Dostojevského u těch autorů 19. a 20. století, které pro zjednodušení řadíme do existencialistického myšlenkového proudu, ačkoliv vedle "čistokrevných"existencialistů jako Satre či Camus tu najdeme i Kierkegaarda, Nietzscheho, Kafku nebo právě Dostojevského. Podzemní člověk je zajímavě nešťastný, prožívá krajní úzkost ze života, není mu vlastní jakákoli víra. Je vedlejším produktem Nietzscheho filosofie, s Kafkou prožívá odcizení od neovladatelného a nepochopitelného soukolí, kterému se říká svět, se Sartrem prožívá závrať ze své bezmezné svobody, s Camusem zápasí s absurditou existence, která nemá důvod ani účel. V Zápiscích z podzemí prožívá Podzemní člověk zoufalství nad údělem člověka, který ztratil víru v boha, ztratil víru v přirozené dobro člověka, v přirozenou špatnost člověka, a nezbývá mu než zírat do propasti a čekat, až propast pohlédně do něj.

14.05.2018

Byl jsem hrubý a dělalo mi to dobře.
nebo
Naučili se lhát a oblíbili si lež a poznali krásu lži.

ta neměnnost lidských charakterů!

04.10.2013

Na Dostojevského je to příliš tenké a hubené, člověk by řekl že se o takových věcech, o té holé skutečnosti měl vždy zájem rozhovořovat v románech, kde se mohla lépe projevit jeho nátura se vším všudy. Ovšem nikoliv. Střízlivost spisů pod názvem Neobyčejné povídky mají švih a brilantní říz přesně k věci bez všelijakých vytáček. Tady se dokázal jakoby až ukáznit a vytvořit syrový náčtr všeho čemu obecněji říkal život.

29.07.2013

Jedna z mala knizek, ktera se mi vubec necetla dobre. Stalo me to dost sil a stejne jsem ji nedocetla, coz se mi snad jeste nestalo. Nevim, na me prilis rozvlacne, popisne...