Neónová biblia
John Kennedy Toole
https://www.databazeknih.cz/img/books/35_/359087/bmid_neonova-biblia-cPi-359087.jpg
4
255
255
Komorná novela Johna Kennedyho Tola, príbeh ľudí, ktorí idú za svojím slnkom a po troche z neho rozdávajú, očarí čistotou i vrúcnosťou. Pôsobivý obrázok života malého chlapca v malej rodine v americkom južanskom malomeste je úzkostný, tragický, a predsa nie bez optimizmu, nie bez radosti. Toolovi sa do krátkej, jemnej a magicky priezračnej prózy dostáva celý svet, aj to, čo je za scénou: citlivosť, krehkosť duše, rastliny, hudba, ale aj hrubosť a násilie vnímané zraniteľným pohľadom malého chlapca. Otázka viny je za všetkým, tak ako za všetkým v živote láska. Smrteľný konflikt citlivého subjektu, milované postavy (matka, teta Mae - barová speváčka, ktorá sa aj šesťdesiatke vie tešiť i rozdávať radosť), a predovšetkým atmosféra textu - svietivá, čistá: padá na nás ťarchou, akou do nás klesajú výšky a hĺbky ušľachtilej klenby gotického chrámu a pravdivého a bohatého života (našej duše).... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 1992 , Slovenský spisovateľOriginální název:
The Neon Bible, 1989
více info...
Přidat komentář
Podněcující - pobuřující, tísnivá, dusivá, proslulá je tahle útlá kniha. Kdysi mě svým neonově křiklavým přebalem, k sobě přivábila, jako zářivá pouliční lampa, nočního motýla. A stejně jako noční motýl, po nárazu do světla..., tak i já jsem po dočtení knihy od tohoto autora, zůstala dlouho ohromena...
Neonová bible, je stále dle mého, svým způsobem ve společnosti, naléhavá...
Z knihy mám rozporuplné pocity. Na jednu stranu autora zbožňuji díky Spolčení hlupců, které považuji za naprostý skvost. Zároveň se mě dotýká i jeho pohnutý osud. Na straně druhé ale člověk nemůže knihu hodnotit jen na základě sympatií k autorovi. Chápu, že napsat něco takového v 16 letech je geniální, na knížce vlastně není nic špatně. Jen prostě americký venkov poválečných let očima dospívajícího mladíka prostě není úplně můj šálek kávy. Nicméně jsem ráda, že jsem ji četla, objektivně vzato je to skutečně kvalitní dílo.
Zvláštní kniha. Nejdřív to vypadalo, že si ji ani nebudu moc užívat, protože v ní na mě bylo moc popisu a málo přímé řeči. Ale je to poměrně útlá knížka, takže jsem jí dala šanci.
Tenhle příběh dospívajícího kluka na americkém středozápadě ve 30.-50. letech 20.století je vlastně poměrně všední, ale přesto poutavý. Toole ho napsal v 16 letech (!), ale na příběhu to vůbec není znát.
Příběh si prostě plyne a plyne, nejsou tam žádné velké zvraty a pak přijde posledních 20 stránek, které vás úplně dostanou. Kvůli nim nakonec hodnotím knihu mnohem výše a určitě si ji budu ještě chvíli pamatovat. Jak jsem si na začátku přála, aby byly všechny ty popisy za mnou, tak jsem pak na konci byla smutná, že už to skončilo.
A ještě malý dodatek:
Asi od tří čtvrtin knihy přemýšlela nad tím, že mi kniha přijde podobná něčemu, co už jsem někdy četla. A úplně na konci mi to došlo: Betonová zahrada.
Moc je pěkná záležitost o konzervativním jižanském maloměstě okolo druhé světové války. Jestli to Toole napsal v 16 letech, byl frajer.
Neónová bible je neobyčejně působivý baladický příběh zachycující atmosféru třicátých až padesátých let minulého století na americkém středozápadě.
Je umění napsat knihu, kde se neřeší žádná zásadní velká zápletka, ale jde o popis určitého období a života tak, jak jde den za dnem, způsobem, který nenudí. Velmi mladý autor to zvládl napsat formou poutavého příběhu, navíc skoro celé z pohledu dítěte. Zároveň prokázal pozoruhodnou schopnost trefně vykreslit tehdejší konzervativní americkou společnost na maloměstě.
Příběh se mi tak dobře četl a tolik mě zaujal, že jsem ho nedokázala odložit a musela přečíst na jeden zátah.
Příběh hodný zamyšlení.
Není žádným způsobem dramatický, a přesto působivý právě tím, jak je jemný a decentní. Autor nesklouzává k patosu, místo toho líčí každodenní frustrace mladého hrdiny, který je tiše snáší, a uvědomuje si, že jim nemůže uniknout.
Pro lepší zážitek z knihy je vhodné znát životní příběh autora J. K. Toolea. Ve stručnosti, svou první knihu, Neónovou bibli napsal do šuplíku v šestnácti letech (!). V dospělosti napsal ještě druhou knihu, román Spolčení hlupců, se kterým nedokázel uspět u žádného nahladatele. Ve dvaatřiceti letech, deprimovaný faktem, že neuspěl jako tvůrce a postrádá životní směr spáchal Toole sebevraždu. Později byla zásluhou jeho matky posmrtně vydána kniha Spolčení hlupců, stala se bestsellerem a získala pulitzerovu cenu...
Čtivá a dojemná člověčinka a perfektní zachycení atmosféry poválečného amerického maloměsta očima dítěte a posléze dospívajícího mladíka.
Toole to napsal v 16 letech. Nezbývá než smeknout. Lehká deprese a ponurý závěr. V podstatě bez konce. Hezký tam zní i kritika křesťanství malých amerických vesnic či měst, které je až zvrácené.
Nádherná, nesmírně působivá věc. Ojedinělá věkem autora i pojetím. Od O´T zná každý Spolčení hlupců, Neónová bible trochu zapadla a je to velká škoda. Autor vás v ní vede temnou chodbou kamsi, možná vás drží za ruku on sám, aneb kukuřičný bubák... možná je na konci chodby propadliště, ale určitě ne světlo.
David a Mae. On ještě nepřipraven na střet se společností, ona s ubývajícím množstvím sil. Spojenci spíše okolnostmi než volbou. Držet jejich boji palce je stejně tak přirozené, jako marné.
Jasně, celý příběh je vystavěn docela schematicky a určitě jsme něco podobného už párkrát četli (mně například David připomínal trochu civilizovanější verzi Euchrida z A uzřela oslice anděla). Dočkáme se očekávaného: nevyhnutelné trable s první láskou i pozitivní vedlejší postava, na které si ukazujeme, jak jsou lidé neochotni přijímat odlišnost. Ale co Toolovi schází na originalitě zápletky, to dohání schopností vytvořit atmosféru – Davidův zoufalý boj, kdy se snaží zachytit se jakékoli šance k důstojnějšímu životu, je zde popsán působivě a s velkou naléhavostí. „Zajímalo by mě, jestli je někdy napadlo, jak mi přitom asi je,“ ptá se sám sebe a vyslovuje tak věčnou otázku všech nekompatibilních dospívajících.
David sice nestojí o žádnou konfrontaci, ale vyhnout se jí nedokáže, nemůže.
Středobodem vesnického života jsou církevní představitelé a náboženská komunita se tady – bohužel dost věrohodně – ukazuje v tom nejhorším světle, jako organizace nerespektující lidskou osobnost a prosazující své zájmy a úzkoprsé postoje agresivním způsobem. Je strašné vidět, dokonce i když je to jen v beletrii, jak někomu ublížíme, a ještě mu to klademe za vinu. Jak říká místní učitelka (taková malá Velká sestra, zdálo se mi): „Doufám, že k tobě bude Pán milostivý za to, jak se chováš k těm, kteří se snaží uvést tě na Jeho cestu!“.
Byla by asi chyba, myslet si, že když žijeme v jiné době, na jiném místě a církev jsme poslali mimo společenské dění, že se podobné příběhy už nedějí. Protože dějí. Nějaký ten objekt, vhodný ke „spravedlivému“ opovržení a utužení „zdravého jádra“ (věta, kterou zmínila ve svém komentáři miss_nothing, se mi zdá naprosto trefná) se najde vždycky.
Bezprostřední a všímavý pozorovatel na okraji příslovečně maloměšťácké společnosti. Napsat tohle v šestnácti... neuvěřitelné. Konec byl pro mě nečekaný - popisný a neemotivní styl mě na něj nepřipravil. Ale ano, možná právě proto musel podobný konec přijít.
V Bibli se píše: Tak ať svítí vaše světlo před lidmi, aby viděli vaše dobré skutky a vzdali slávu vašemu Otci v nebesích.
Někdy se zdá, že tohle světlo lze nahradit jinými zdroji. Neonovým poutačem. Reflektory na pódiu. Oslnivým řečnickým výkonem. Také mají jistou přitažlivost. Ale výsledek nestojí za nic.
Nesmírně smutný příběh nešťastného života s nečekaným závěrem, popis kazatele je naprosto nepřekonatelný.
"Jestliže někdo začal něco nenávidět a byl to ten správný člověk, nenáviděli to pak všichni, jinak by lidi začali nenávidět ty, kteří tu nenávist necítili."
Výstižnými větami charakterizovaný celý Davidův život na jednom obyčejném maloměstě s čím dál tím víc ponurejší atmosférou (alespoň pro něj), která má na posledních stranách mrazivý spád.
Po více než dvaceti letech jsem ji opět vzala do ruky a nic neztratila ze své síly. Kdo by v 16 letech dokázal takto psát? Prostý jazyk to vše jen znásobuje. V těch zdánlivě obyčejných větách je tak moc.
Od začátku do konce si příběh nese dost depresivní atmosféru, která je vylíčena zdánlivě prostým a jednoduchým jazykem. Každopádně tato kniha stojí za přečtení.
Tohle mohl sepsat pouze velice pozorný pozorovatel života. To že knihu napsal JKT v šestnácti letech svědčí o kvalitách autora, kterého ignorance okolí přivedla k sebevraždě. Spoustu pocitů a myšlenek, v knize popsaných, jak je prožíval mladý hoch v jeho letech, se mi zcela hmatatelně zmhotnily ve vlastní paměti, ale v těch letech bych je určitě nedokázal tak exaktně a procítěně popsat. Kniha je také skvělým obrazem doby Ameriky ve válečném a poválečném období. Sociálním, rasovým, gendrovým, náboženským. Kritická slova, kterými je popisován charakterový profil a jednání kazatele by se měla tesat do kamene, myslím, že by to sedlo na více pastýřů nebohých oveček. Aspoň nakonec dostal, co si zasloužil. Celkově kniha silná, smutná, melancholická, procítěná s velmi zajímavým koncem.
První polovina mi přišla dosti nezáživná, ve druhé už byl děj poutavější, ale nejsilnější pocit, který si z díla odnáším, je ponurá nálada.
Štítky knihy
zfilmováno americká literatura dospívání Amerika USA (Spojené státy americké) dvojjazyčná vydání 30. léta 20. století psychologické rományAutorovy další knížky
| 1995 |  Spolčení hlupců |
| 1994 | Neónová bible |
Působivé, tísnivé, temné. Vyprávění kluka z amerického středozápadu 30.-50.let jen na několika málo stránkách.Napsat něco takového v 16ti letech je neskutečné. Knížka se mi dostala do ruky úplnou náhodou a opravdu nelituji.