Neopúšťaj ma
Kazuo Ishiguro
https://www.databazeknih.cz/img/books/39_/399853/bmid_neopustaj-ma-aBF-399853.jpg
4
951
951
Kathy, Ruth a Tommy kedysi spolu študovali na exkluzívnej internátnej škole Hailsham v odľahlom kúte anglického vidieka. Bol to svet zvláštnych spolkov a záhadných pravidiel, kde učitelia stále pripomínali žiakom, akí sú výnimoční, a viedli ich najmä k umeleckej tvorivosti a fyzickej zdatnosti. Z Kathy je dnes mladá tridsaťjedenročná žena. Do života jej znovu vstúpili Ruth a Tommy. Prvý raz sa zamýšľa nad ich spoločnou minulosťou, začína chápať, v čom vlastne spočíva ich výnimočnosť a ako ich tento dar ovplyvní. Román Neopúšťaj ma je napínavým čítaním o nevinnosti, láske, poznaní a strate.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2018 , Ikar (SK)Originální název:
Never Let Me Go, 2005
více info...
Přidat komentář
Fascinuje mě, s jakou lehkostí píše autor o pártě "studentů", kteří vyrůstají na internátě a vy přitom celou dobu víte, že to tak idylické nebude. Nepochopitelné pro mě bylo, že se nepokusili o útěk, ale možná právě v tom bylo kouzlo celé knihy.
Jen tak mi nevyblednou vzpomínky na „studenty“, snažící se odhalit, jaké chyby udělali, a přitom odkryjí něco mnohem horšího. Dojemná kniha, z níž nikomu nebude příliš veselo, přesto stojí za to. I kdyby jen pro zamyšlení, jaké jsou hranice lidství, nebo na tím, co vše bychom v Norfolku hledali my...
Pro mě to byla opravdu zvláštní kniha a úplně nevím, co si o tom mám myslet. Samotný nápad s dárcemi mi přijde nezajímavý, probraný dopodrobna a líp v mnoha jiných dílech (to samé platí i o myšlence knihy) a upřímně bych podle téhle knihy asi neuhodla, že spisovatel získal Nobelovu cenu, protože dějově ani myšlenkově nijak nepředčil ostatní spisovatele. Co bylo ale od něj velmi chytré a originální je nápad na něco jako deník ženy, která ho píše lidem, kteří ví o čem je řeč, ale čtenář to samozřejmě neví, protože to v sobě skrývá kouzlo postupného odhalování. Postavy, jejich problémy v pubertě, jejich rozhovory a vzájemné vztahy jsou úžasně autentické a přijde mi to neuvěřitelné, že dokázal tak skvěke popsat všechny pocity puberťačky i přesto, že je muž. I tak mám z obsahu spíšené pocity. Občas jsem byla dojatá, občas znechucená, jak moc to prostředí dospívajících bylo autentické, ale tak to chodí.
Chvíli mi trvalo, než jsem přepnul na autorovu formu psaní, ale potom mi docela vadilo, že jsem viděl film "Ostrov". Po sdělení slova "dárce", jsem pochopil, že půjde o něco v tomto formátu a kniha nebyla už takovým překvapením. Na druhou stranu to byla jen má chyba, protože i "Ostrov" mohl být inspirován touto knihou. V knize oceňuji mistrně napsané vyprávění lidí vychovaných k jednomu účelu a takzvaně pod pokličkou.Napadlo mě, jestli v dnešních světě(reklam, nadnárodních společností, sociálních sítí) jsme schopní si svůj svět, své názory bránit a okolní svět brát takový, jaký je. Podle mě jsou to tisíce odříkání, hledání alternativ a způsobů. Výsledkem může být lepší, hodnotnější život, ale za předpokladu smíření se se zpětným proudem, než vám někdo sdělí, že jste se zasekli a kde to vlastně žijete. Jenže se vás ptají špatně, otázka zní, né "Jak žijete?", ale "Jak přemýšlíte?". Až potom lze pochopit odmítaní současných trendů a hříček současnosti. A tato myšlenka by měla oslovit každého. Jak ti lidé v tom příběhu přemýšleli?... a jací jsme my? Jaký je člověk, který čte noviny na tramvajové zastávce? A jaké jsou kvanta lidí s mobilem v ruce zběsile loudících v příspěvcích na sociální síti? Já děkuji Ishigurovi za nezapomenutelnou myšlenku.
Wow.
Jako když z nebe padá pírko - pozvolna a kolébá se ze strany na stranu... tak přesně plyne příběh. Pomalu, jednou je tam, po druhé jinde. Vzpomínky a mnoho bezstarostnosti v nevědomosti krutého světa. Postavy jsou skvěle vykreslené, nádherně popsané povahy - najednou byli mými kamarády, najednou jsem byla v Hailshamu, v Chaloupkách a všechno to prožívala s nimi. Během čtení mi běhal mráz po zádech, chtěla jsem plakat i se usmívat. Miluju dystopie a i když je tato kniha dystopií jen v lehkém náznaku, řadí se mezi nejoblíbenější. Děkuju Ishigurovi za tento skvělý zážitek.
Kdysi dávno jsem viděla film, přitom jsem ani nevěděla, že byl natočen podle knihy. Když jsem pak tenhle kousek našla v knihkupectví a navíc dostala informaci, že autor je nobelista, tak jsem si to hned musela koupit. Film jsem si vybavovala jen matně, spíše jsem si vzpomněla na jeho ponurou atmosféru - a to já mám ráda. Musím ale říct, že v tomhle byl film důraznější.
Mám ráda příběhy, které jsou pro nás dnes nepředstavitelné, v případě zde vykresleného systému dárcovství to je možná dokonce více než jen nepředstavitelné. Jde určitě o typický příklad toho, že účel rozhodně ne vždy světí prostředky, především pak tehdy, když je nehumánní a brutální. Přesto nedokážu pochopit, že Kathy ani žádní jiní hrdinové knihy vůbec jako možnost nezvažovali útěk - pro mě by to asi byla jedna z prvních možností.
Kompozici knihy hodnotím (na rozdíl od jiných) jako velmi dobrou, protože ukazuje na určitou přirozenost vyprávění. Úžasná je i rozpolcenost hrdinů ve vnímání vlastního předem jinými daného osudu, stejně jako různost přístupu okolí. Naprosto úžasně je tu pak vykreslen (byť vlastně jen okrajově) přístup veřejnosti vůči dárcům - určitý odpor k nim, když už ne ten, pak minimálně přehlížení. Přitom právě veřejnosti měli sloužit... Jak typické pro moderní společnost!
Kazuo mě opravdu oslovil a už se těším, až si od něj přečtu další knihu. =)
Tohle je jedna z knih, ke které se určitě vracet nehodlám. Ishiguro používá stejný vzorec u všech svých knih. Na první pohled se zdá, že parta dětí tráví čas v internátní škole na anglickém venkově, šijí lumpárny na vychovatelé a žijí bezstarostný život. No, kéž by. Naivní, zmatené postavy, které kladou společenské a existenciální otázky. Myšlenka dárcovství - co to celé vlastně znamená? A co se skrývá "tam venku" v tom "normálním" světě?? Pointa je drsná, nehumánní a vlastně bez šťastného konce.
Postava Kathy H. slouží jako vševědoucí vypravěč vyprávějící retrospektivně. Pro mě asi nejhorší byla právě kompozice. Kathy prakticky vzpomíná na svůj život v minulém čase, nemá to hlavu ani patu, skáče od tématu k tématu (.."vzpomínám si, jak mi bylo pět,...ale o tom teď mluvit nechci...když nám bylo třináct.") - čtenář se ztrácí. Autor nepoužívá ani celá jména (Kathy H., Tommy D,..), což značí jistou anonymitu a nedůležitost postav jako takových, stejně jako u Kafky. To už jim rovnou mohl přiradit čísla jako robotům!
Tematicky kniha odpovídá filmu Ostrov (totální naivita a klonové na náhradní orgány) a kastovaná společnost (dárci, opatrovníci, potenciálové) zase připomíná Příběh služebnice (Margaret Atwood).
I když čtenář potkává postavy nejdříve v dětství, později v dospělosti, postavy se svým způsobem nevyvíjejí. Přijde mi, že jednají stejně v osmi, v šestnácti a ve třiceti - důkaz toho, že slouží pouze jako loutky systému, který pro čtenáře zůstává neznámým, a žádné světlo na konci tunelu nikoho nečeká.
Kniha na mě působila strašně depresivně, kompozičně dost zmatečné, bez akce a jakýchkoliv zvratů. Za mě 50%
Na první pohled jednoduchý román o lásce, dospívání. Na ten druhý pohled - pokud vezmeme v potaz, že je to vlastně sci-fi společenského charakteru, vyvstává mnoho otázek o tom, co klidně může jednou přijít a co se může stát skutečností. Klonování? Vztahy? Emoce klonovaných? Možnost nebo nemožnost výběru a rozhodování o svém životě? A hned nastává propojování s přítomností - do jaké míry rozhodujeme my sami o našem životě? Retrospektivní pohled mi vyhovoval, vzpomínání hlavní hrdinky bylo živé. Líbilo se mi také autorovo vykreslení pocitů, prostředí...
Post orwelovská existenciální soda. Neplést si s tematicky vzdáleně příbuznými young adult braky, toto je dospělý literární skvost. Japonská uměřenost se zde setkává s jemností britského nadhledu v posmutnělé úvaze nad občanstvím druhé kategorie. Vřele doporučuji. Výtečná je i filmová adaptace románu.
(SPOILER)
Můj text může obsahovat spoilery.
Tuto knihu jsem sháněla pár let, takže mě pochopitelně velmi potěšilo, že nedávno vyšla znovu. To čekání mělo ale bohužel vliv na celkový dojem. Zkrátka jsem měla velká očekávání, která kniha neměla šanci splnit.
Děj je především o vztazích hlavních hrdinů a celkového problému daného světa se dotýká jen okrajově, nedává čtenáři odpovědi na otázky, které musí nutně přicházet. Již od začátku je vše nalinkované, vše je řečeno (až na pár „záhad“, které prakticky žádnými záhadami nejsou, ačkoli se tak tváří) a čtenář čeká nějaké zvraty, které ale nepřichází. Je to tak jak to je, tečka.
Srovnat se se smířeností těch lidí/studentů/dárců s jejich osudem bylo velmi těžké, vlastně se mi to asi ani nepodařilo. Je pro mě stále nepochopitelné, že chodili jako ovce na porážku a nesnažili se nic změnit.
Pokud jde o styl psaní autora, odskakování od jednoho k druhému a vracení se zpět ve stylu „jo a vlastně ještě tohle se tenkrát stalo“, mi příliš nevyhovovalo.
Námět si budu pamatovat, ale vzhledem k tomu, že je podobný filmu „The Island“, který jsem viděla dříve, nejednalo se pro mě o nic originálního.
Behem cteni nic traskaveho, pritom tak moc k zamysleni. Zdanlive spolecensky roman, malem bych cekala, kdy konecne “kdo s kym”. Jenze za tim vsim normalnem je desiva hloubka.
Z téhle knihy mi lezl mráz po zádech. Z obyčejných vzpomínek na školu, kamarády a dospívání pomalu vylézá děsivá budoucnost. Jenomže taky obyčejně. Nekoná se žádné odhalení, prozření ani drama. Od začátku je vlastně jasné o co jde a jak to dopadne, ale... To ale je v tom nejděsivější. Ale stejně tihle Dárci doufají. Stejně žijí, dýchají, tvoří, myslí a cítí a při tom tápou v prázdnotě. Společnost odsouvá nepříjemné věci na okraj. Občas to někdo neunese. Ale to je všechno. Zbytek je pohodlí, konzum, povrchnost, odvrácený pohled, ne-lidskost. A celé je to až moc opravdové. Sci-fi? Nezdálo se mi.
Tohleto lejno jsem dočetl již před týdnem, ale stále jsem se neměl k tomu, věnovat tomuto dílu další čas. Ale co bych pro Pečiho literární vrata neudělal.
Takže - Nobelova cenu za literaturu 2017. Je mi 33 a lecčemu už jsem se přestal divit. Dospělí lidé na koloběžkách, koprovka s bramborem a to hovado Okramura mě i tak spolehlivě dokážou nadzvednout z pohodlného křesla pro seniory. Podobně i knihy, které si nobelovku nezaslouží - a Ishigurovo Neopuštěj mě je jednou z nich.
Neopoustěj mě je vzpomínkou na dospívání a na život jedné bývalé studentky internátu. Jen tak mimochodem - Internát není slovensky internet! Vím, je to velmi matoucí. Ale to by se jinak špenát do češtiny překládal jako špenet a to tak přeci taky není. Takže dále - hrdinka popisuje svůj život na izolovaném internatě, kde se dějí lehce divné věci jako velmi extenzivní výtvarná výchova studentů. Crazy shit! Následně jsou jejich díla odnášena někam, neznámo kam. Pane bože!! Studenti nemaj vsechny informace o životě venku a co bude následovat až jej opustí. Čtenář tak neví k čemu internat slouží a proc se tam dějou tyto věci.
A tohle všechno mě vlastně po celou dobu vůbec nezajímalo. Rozuzlení přijde na posledních stranách, kdy dospělá studentka na všechno přijde a moje nadšení bylo stejné jako když zjistím jak hrál Zlín s Jabloncem. 2/10.
Tímto bych rad uzavřel peciho literární vrata a doufejme, že další kniha už nebude utrpení mladého Pecháčka.
Kniha se mi líbila, ikdyž po přečtení hodnocení jsem čekala více.. Více napětí více emocí, ale líbil se mi autorův popis vnitřních duševních pochodů..
Kdysi dávno jsem viděla film a rozhodla jsem si přečíst knihu původně do loňské výzvy, když Ishiguro vyhrál Nobelovku. Nejsem si jistá, jestli se mi tento román vlastně líbil, asi ne, ale rozhodně to bylo zajímavé. Svým způsobem to vlastně bylo docela nudné vyprávění, ale zároveň také syrové a napínavé. Štvalo mě, jak Kathy vypráví, tak naivně, jako by jí bylo 12 a ne 30. Ale hádám, že to patří k tomu, co je zač. Ruth je příšerně protivná postava. Celou dobu jsem byla během čtení totálně bez emocí, ale konec mě přece jen rozplakal.
Musím priznať, že sa mi kniha ťažko hodnotí. Na jednu stranu zaujímavá myšlienka, napätie z postupného odhaľovania pravdy (aj keď pravdu povediac, ako stálu čitateľku sci-fi mi základná zápletka napadla asi na strane tri, vďaka opakujúcemu sa slovu dárce), a tiež je jasné, že Kazuo Ishiguro vie písať. Na druhej strane... tento román vo mne nezanechal žiadne emócie. Viem, že to, o čom písal, bolo hrozné, že je to určitá alegória súčasnej spoločnosti, ktorá tiež odsúva veci, ktoré jej nevyhovujú, na okraj, kde ich nie je vidieť, a radšej sa nad nimi príliš nezamýšľa. Ale všetko si to uvedomujem rozumom, pocity sa nedostavili. Možno je to tým odťažitým sposobom rozprávania, kto vie. Asi dám Ishigurovi ešte šancu, ale práve Neopouštěj mě vo mne zanechal trošku zmiešané pocity.
Tematicky mi to přípomínalo Blade Runnera či Příběh služebnice.Kdybych to měl hodně zjednodušit ,představte si,že jste králík chovaný na maso a máte lidskou duši se vším všudy.A myslíte si že když budete skládat básně ,že Vám chovatel dá odklad.A on nedá.Po přečtení jsem se musel opít jako ruský mužik
Píšu komentář při čtení The Handmaid's Tale od Margaret Atwoodové. Na tuto knihu od Ishigura jsem si vzpomněl hned po přečtení první stránky. I po letech se mi připomněl beznadějný úděl člověka v současné vyprázdněné civilizaci. Zmatené bloudění životem v dospívání, pár lásek, sex, prázdnota a konec - v Ishigurově knize sice jen po pár letech, ale o kolik se liší naše životy od těch popsaných v knize? Asi jedna z nejlepších knih vyjadřujících étos konzumního dneška a tragiku lidské existence.
Nez jsem knihu zacala cist, schvalne jsem necetla o cem je...vubec jsem tedy netusila, ze jde o sci-fi, a kdyz jsem se k tomu docetla, tak jsem byla nejdriv trochu zklamana, ne proto ze bych nemela rada sci-fi, to mam, ale protoze jsem to proste necekala. Ale pak jsem se do toho zacetla a urcite me zaujal neobvykly namet.
Štítky knihy
antiutopie, dystopie, kakotopie láska zfilmováno anglická literatura vzpomínky dospívání škola internát pátrání v minulostiAutorovy další knížky
| 2018 |  Neopouštěj mě |
| 2017 | Pohřbený obr |
| 2010 | Soumrak dne |
| 2022 | Klára a Slunce |
| 2019 | Vybledlá krajina s kopci |
Pre mňa najlepšia kniha od Ishigura.