Nepřátelé lidstva
Mika Waltari
https://www.databazeknih.cz/img/books/50_/500639/bmid_nepratele-lidstva-wrM-500639.jpg
4
237
237
Poslední historický román slavného finského autora Poslední historický román známého finského romanopisce vydaný za jeho života se odehrává v Římě za vlády císařů Claudia, Nerona a Domitiana. Minutus, původem z Antiochie, vyrůstá v Římě po boku mladého Nerona. Právě zde se poprvé setká s křesťany, považovanými v prvních staletích po přelomu letopočtu za „nepřátele lidstva“. Celý život se v něm bude svářet nedůvěra v nové náboženství s potřebou lidsky pomáhat odsouzeným a zavrženým. Poslední román známého finského autora Miky Waltariho, který vyšel za jeho života, se odehrává v Římě za vlády císařů Claudia, Nerona a Domitiana. Autor navazuje na svůj dřívější příběh o počátcích křesťanství, jak je viděl vznešený Říman, nazvaný Jeho království. I jeho pokračování s názvem Nepřátelé lidstva dal Waltari podobu fiktivních memoárů. Římský jezdec Minutus Lausus Manilianus, původem z Antiochie, dospívá v Římě po boku mladého Nerona. Právě zde se poprvé setká s křesťany, považovanými v prvních staletích po přelomu letopočtu za „nepřátele lidstva“. Celý život se v něm bude svářet nedůvěra v nové náboženství s potřebou lidsky pomáhat odsouzeným a zavrženým. Provází na poslední cestě apoštoly Petra i Pavla, a sám přijde o všechny své blízké. Nakonec musí jako starý muž přihlížet definitivnímu zmaření svých pozemských snů, když jeho syn, aniž četl jeho poselství, skončí v aréně.... celý text
Literatura světová Historické romány
Vydáno: 2022 , VyšehradOriginální název:
Ihmiskunnan viholliset, 1964
více info...
Přidat komentář
Je to jako osobní deník. Podnázev bych vyměnil za název. Jsou to zdlouhavé paměti. Během čtení mě čím dál víc mrzelo, že historii tohoto období nemám načtenou. Nedokážu ocenit Waltariho historickou přesnost.
Jako román je to průměrné. Začátek ještě ujde, ale asi od poloviny autor hrne spoustu událostí a postupně jich přibývá. Přestává to být beletrie a stává se z toho kronika z období vlády císaře Nerona.
Popisuje 33 let. Je to únavné. Objevují se dramatické a působivé okamžiky, ale utopené v monotónnosti. Kniha nemá spád a kolem strany 500 může začít nudit. Nutit se pak do zbytku zkazí výsledný dojem.
Hlavní hrdina je fiktivní potomek historické osoby. Všude jsem byl, všechno znám a byl jsem u všeho důležitého. :-) Chová se jako naivní trouba a ke konci jako obchodní génius. Jak se Waltarimu hodilo. To bylo nevěrohodné.
Občas docházelo ke komickým situacím, ale málo. Bez napětí je to fádní. První díl Jeho království se kvůli zázrakům nedá považovat za historický román, ale byl mnohem lepší. Měl příjemnou atmosféru.
Ani nevím co si z tak dlouhé knihy vzít. Název je asi jediná pointa, co to mělo. Je nesmysl myslet si, že za úpadkem Říma bylo křesťanství. Spíš naopak. Křesťanství přišlo pozdě. Jinak by se Byzanc neudržela do 15. století.
Přečtěte si to a uvidíte. Neuvěřitelné množství významných lidí se vůbec nedožilo přirozené smrti. Byli zabiti, popraveni nebo donuceni k sebevraždě. Dokud si tohle období líp nenastuduju, určitě to už znovu číst nebudu.
Doporučuju jen milovníkům dlouhých historických románů. Quo vadis, kde jsou kulturní myšlenky výraznější, pořád vede. Je to pro ty, kdo mají rádi tohle období nebo je zajímá historie vzniku křesťanství a životy apoštolů. 70% 3,5*
Vzrušující příběh se v druhé půlce knihy začal kamsi vytrácet a hlavní hrdina sloužil jen jako pouhý prostředek pro nezáživný výklad dějin římské říše mezi roky 46 až 79 n.l. Fiktivní postava Minutus Manilianus se zná se všemi důležitými lidmi, náhodou je u všech důležitých událostí a má potřebu o všem dopodrobna vyprávět. Také mi vadilo, že občas je Minutus líčen jako lehce slabomyslný, jindy jako geniální podnikatel, tím se pro mě stal nevěrohodným.
Nepřátelé lidstva jako navazující kniha na Jeho království mě bavila o něco více. Obávala jsem se, že po přečtení Quo Vadis bude nuda číst něco ze stejného období. Naštěstí, jak už jsme zvyklí, Waltari dokázal příběhem pojmout celý jeden lidský život a provést nás řádkou zajímavých historických událostí. I když mi šla z rozmotávání rodokmenu královské rodiny a sňatků jejich členů hlava kolem.
Nejvíc mě bavil Nero, jakoby ho Waltari osobně znal. Je to jedna z postav, kdy nevíte, jaká bude jeho reakce na různé podněty. Šílenej, krutej. Zkrátka jedno velké překvapení. Kdoví, jaký byl ve skutečnosti, v každém případě být tehdy boháč na vysokém postu musel být celkem adrenalin.
Občas jsem měla problém se začíst, některé Minutovy myšlenky, odbíhání a opakování se by neškodilo zkrátit. A Minutus jako postava? Klasický příklad Waltariho hrdiny. Vychytralý, ale jak přijde na ženský, mozek nechá v kredenci.
Výborná kniha, jedna z nejlepších, které jsem od Waltariho četla. Text je opravdu hutný, ale Nepřátelé lidstva mi připadaly čtivější než Waltariho ostatní knihy. Určitě doporučuji, spolu s Jeho království pravděpodobně mé dva nejoblíbenější kousky od tohoto autora.
Waltariho historické romány nie sú žiadne jednohubky. Jedná sa o plnotučnú stravu na niekoľko dní až týždňov. A ak má človek chuť a apetít, určite aj tanier vylíže. To platí i pre Nepriateľov ľudstva.
Staroveký svet od Británie až po Jeruzalem som brázdil spolu s Minutusom. Jeho rozprávanie je veľmi pútavé, a teda nehrozilo, že by som pri ňom zaspal nudou ako sa to poniektorým podarilo, keď Nero recitoval.
Minutus popisuje vládu a časy za siedmych rímskych cisárov, z ktorých piati sú zavraždení alebo prinútení spáchať samovraždu. Je svedkom toho, že mať čo len minimálny nárok na trón môže byť životu nebezpečné. O princípe slobodnej politickej súťaže sotva možno hovoriť. A práve do tohto času začne klíčiť v meste na siedmych pahorkoch nové náboženstvo/povera – kresťanstvo, s ktorým sa nevyhnutne stretáva i rozprávač príbehu...
Minutus bohato vykladá aj o ženách vo svojom živote, pričom najmä jeho stretnutie s Claudiou mi utkvelo v srdci.
Odnášam si z tejto knihy mnoho poznatkov o dobe od Claudia po Domitiána a o postavách, ktoré ňou kráčali a utvárali ju. Štúdium histórie Waltari premieňa na veľmi príjemnú až vzrušujúcu záležitosť!
A nielen to! Osobám, ktoré sa do histórie zapísali len slovkom-dvomi, necháva Waltari vo svojej fantázii bohatý priestor. A tak z jeho pera vznikol krásny príbeh o Damaris, ktorá sa iba jednou vetou spomína v Skutkoch apoštolov (17,34). Alebo bizardné rozprávanie o čarodejníkovi Šimonovi o ktorom je tiež zmienka v Skutkoch apoštolov v kapitole 8.
Kniha Nepriatelia ľudstva bude patriť do mojej knižnice.
"Ještě v poslední chvíli se rozpoutal mezi křesťany spor, jak posloužit křtem. Podle jedněch bylo třeba člověka ponořit do vody, zatímco druzí byli přesvědčeni, že stačí, když se smočí pouze hlava... Manilianus rozhodl spor, když prohlásil, že co se jeho týka, stačí, když otrok, který uděluje dar milosti, mu plivne za krk. Tato potupa všechny umlčela..."
Dějepis jsem měl vždy rád, obzvláště starověk. Po předchozích zkušenostech s MW to tedy bylo jednoduchou volbou. Historii křesťanství jsem se nikdy nezaobíral, takže to pro mě mělo rozhodně bonus navíc! Už se opakuji, ale obdivuji autora za zpracování tak monumentálního díla! To musí chtít neskutečné znalosti!
Dlouho jsem nečetla knihu, ve které bych tak málo souhlasila s činy hlavního hrdiny. Tak často jsem doufala, že se postaví za dobrou věc a marně. Ale jelikož vím, jak se historie, technologie a věda vyvíjely dál a jak jsme na tom dnes, bylo pro mě zastávat jiný "správný" postoj o mnoho jednodušší. Chvílemi to pro mě bylo trochu rozvleklé, jindy děj poskočil až nezvykle rychle. Také jsem si nezvykla na to, jak často docházelo k zabíjení, násilí a vraždám. A to pak souvisí s celkovým jiným nastavením té doby a tím pádem i dost vysvětluje pro mě často nepochopitelné chování Minuta. Proto také hodnotím vysoko, protože nabídnout takový pohled je obdivuhodné a přineslo mi to celkem jedinečný zážitek. Zároveň hodnotím velice pozitivně informativně-vzdělávací přínos.
Skvělá kniha, není tak známá jako Egypťan Sinuhet, ale je stejně propracovaná. Když jsem knihu četl, uvědomil jsem si, že ji znám a že ji vlastně čtu podruhé. Ale s chutí jsem ji celou dočetl a jak tak vidím. Někdy se k ní zase vrátím. Je to jedna z knih, ke kterým se lze vracet, protože nezevšední.
Zajímavé je , že Waltariho knihy, jako je Egypťan Sinuhet, Tajemný Etrusk, Pád Cařihradu i tato kniha, mají hrdiny, kteří chybují, zaplétají se intrik a na nich vydělávají, nebo prohrávají, často způsobují tragédie tím, že nedokážou vzdorovat zlu. Ale hledají svoje místo ve společnosti a vztah ke svým blízkým. Nakonec jsou ale schopni se postavit za své zásady a s nimi i umřít.
Děj nemá smysl rozebírat, protože je složitý a čtenář si ho musí sám prožít. Tady je třeba poděkovat i za kvalitní překlad.
Jedna z nejlepších knih, co byla napsána. Není jen o životě jednoho muže, ale o začátku křesťanství, o vývoji mnoha lidí té doby. Jak moc se může změnit člověk během života, kolik může vystřídat stran, než najde rozum a zjistí, co je důležité a kam chce směřovat.
Jen poslední čtvrtina se trošku vleče a ten konec, mě vždy rozesmutní.
Jsem rád, že jsem nečetl Egypťana Sinuheta, takže nemusím srovnávat a můžu ke knize přistoupit s čistou myslí. Kniha mě hodně dlouho uváděla ve čtenářské nadšení, jak skvěle je tu vystižený život v ještě kvetoucím, ale už pozvolna zahnívajícím Římě, doba plná nejrůznějších mystérií a nových filosoficko-náboženských proudů, v jejichž rámci se křesťanství zatím jeví jen jako směšná, ale neškodná pověra, které by nikdo nehádal budoucnost. I tyto počátky křesťanství plné nejednoty a vzájemné řevnivosti jsou podle mě velmi přesné. Čtenář se s hlavním hrdinou podívá i do římských provincií, hlavně jeho legionářské dobrodružství v keltské Británii (ale i obléhání Jeruzaléma v Judei) je přímo uhrančivé. Ne všechny intriky a příbuzensko-mocenské propletence římské smetánky jsem pochopil, ale tak nějak jsem to nepovažoval za příliš zajímavé ani důležité. Moc se mi líbilo hlavně psychologické zrání hlavního hrdiny s jeho původně hrdou povahou plnou římských ideálů, přes naprostou skepsi až k přání žít obyčejný život a následnému životnímu obětování se jen pro svého syna, aniž by kdy v životním veletočích, kdy často musí popřít až zapřít sám sebe, ztratil dobré srdce. Jeho jméno, které znamená "bezvýznamný" je krutě ironické, protože v jeho postavě se setkává spousta nitek událostí a vztahů, které nakonec hýbají dějinami, a to jak záměrně, tak často i bez jeho vědomí a proti jeho vůli. Perfektně vystižená je i rozvíjející se psychopatologie druhé hlavní postavy, kterou je císař Nero. Autor tu skvěle podává, do jaké totální ztráty všech zábran se může propadnout zjevný talent spojený však s chorobným narcismem a potřebou být všemi oblíbený a milovaný, když je mu propůjčena moc. Teprve v poslední čtvrtině jsem ztrácel čtenářský dech. Hlavně proto, že jsem přestával rozumět hlavnímu hrdinovi v jeho neustále naoko projevované věrnosti Nerovi přes všechno zlé, co od něj zakusí, nepoučitelnosti ve vztahu k ženám, které s ním těžce manipulují a zrazují ho, a hlavně taky s proměnou stylu vyprávění, která podle mě nemá logiku. Celý román je vlastně autobiografickým shrnutím vlastního života napsaným v jeho samotném závěru. Ale zatímco mládí je líčeno svěžím a přímým stylem, v závěru způsob vyprávění zřetelně "páprdovatí", stává se mnohomluvným, je zatížen nejrůznějšími odbočkami, omluvami, výmluvami a ospravedlňováním, jak se vypravěč snaží domoci vděku svého syna, kterému jsou paměti věnovány. A jistě přispěla i celková únava tím úchylným, dekadentním Římem. Až jsem si říkal "Germány na ně!". Nakonec ale vše vylepšil závěrečný Epilog, který je skvělou a nečekanou pointou. Opravdu rád jsem si tenhle román přečetl a stálo to za těch pár měsíců a sedm set stran. Mrzí mě, že trošku musím kvůli poslední čtvrtině ubrat, ale i tak dávám 90%.
Prvá polovica knihy mi pripomínala nepodareného Sinuheta s tým rozdielom, že žil o tisíc rokov neskôr a bol to polovičný Riman (Etrusk či Grék). Furt kade-tade cestoval a úplnou náhodou bol asi vo všetkých mestách v ktorých pôsobili Peter a Pavol. Ale musím uznať, táto polovica knihy sa dala celkom dobre čítať a rozprávanie nebolo chaotické.
Druhá polovica knihy bolo čisté a nepodarené plagiátorstvo Quo Vadis (okrem úplného konca s obliehaním Jeruzalema). Samé kecy o kresťanstve, autor sa snaží Nera úboho zastať (ja si myslím, že Nero bol v skutočnosti niekým iným, ako ho poznáme, ale tu bol tak ľutovaný a velebený, až to bolelo), Seneca je vlastne najväčší diabol pod slnkom a pár strán je to milý nevinný dedko, Minutus je stále do niekoho zaľúbený a vlastne stál za všetkými významnými rozhodnotiami medzi rokmi 60 až 70. Neustále som narážal na vety a spojenia, ktoré som si zapamätal z Quo Vadis (žid ktorý hral Daidala - kresťan ktorý hral Daidala v Sienkiewicovom románe alebo verná Acté, ktorá bola omnoho lepšie vykreslená práve tam). Všetky tieto veci boli v Quo Vadis prirodzenejšie a nie tak chaoticky podané ako v tomto Románe.
Niekde pri opise ako začali chytať v Ríme kresťanov som sa na to vykašlal a posledných 200 strán som len zbežne prebehol. Už ma nebavili tie silené zápletky (v anotácii bolo napísané, že práve skutočnosť, že sa v románe stále niečo deje, robí túto knihu zaujímavou - to na mňa asi neplatilo). Keď som prelistoval strany s opisom Pisónovho sprisahania a videl som tú veľkú kopu postáv a ich vzťahov, bol som rád, že som tak učinil.
Ak si mám porovnať túto knihu s Quo Vadis - tá je miliónkrát lepšia, pútavejšia, krajšia a s lepšími postavami. Jednoznačne vyhráva.
Spoiler: Ak som správne pochopil zmýšlanie hlavného hrdinu, Nero nezomrel ale zomrel jeho dvojník a on ušiel do krajiny, s ktorou viedol vojnu?
Celkovo mám pocit, že pán Waltari mal pri písaní tejto knihy pred sebou rozličné diela, z ktorých kúsok po kúsku lepil svoj "super akčný román". Napríklad Bibliu: Hierax hovorí v Korinte Minutovi:"... Preto teraz máme Pavlovu stranu, Apollovu stranu, Kefasovu stranu, ..." a v Pavlovom liste Korinťanom sa píše: "Hovoríte: Ja som Pavlov! Ja som Apollov! Ja som Kefasov!". Myslím, že to náhoda nebude.
Beriem čítanie tohto románu za stratu času a som rád, že som nečítal prvý diel. Celkovo knihu hodnotím ako najhoršiu, ktorú som doteraz čítal.
Text obsahuje spoilery!
Pro mě velké zklamání. Z minulého dílu, Jeho království, jsem si oblíbila postavu Marca. Co se s ním stalo v tomto dílu? Předtím opovrhoval Římem, svými hříchy v minulosti a jeho bývalou milenkou, a nyní se k tomu všemu vrátil...? Tomu jsem nerozuměla. Jako by všechno, co Marcus prožil, bylo popřeno. Na druhou stranu chápu, že chtěl svému synovi Minutovi dopřát život v Římě. Co se týče Minuta... vůbec mi nepřirostl k srdci. To, jak se neustále zamilovával a odmilovával, mi lezlo na nervy. Jeho neustálé cestování sem a tam jakbysmet (v tomto ohledu vedlo jeho zajetí, které trvalo 2 roky a bylo popsáno na jedné stránce). V knize Sinuhet to bylo jaksi přirozené, ale tady v tomhle příběhu mi to vadilo. Kniha Nepřátelé lidstva je přesto napsána výborným jazykem a je zde opět nepřeberné množství zajímavých myšlenek.
PS: Třebaže mám Walteriho příběhy moc ráda, musím říct, že takové Quo Vadis nebo Není římského lidu je mnohem lepší. Text je ucelenější a ne takový rozlítaný...
Waltariho klasický hrdiny. Jen by mě zajímalo, co mu udělaly ženy, protože co postava, tak to opravdu "poklad".
Kniha byla výborná a jako pokračování doporučuji román Nepravý Nero od L. Feuchtwangera :)
Čteno zoufale dávno a ještě ve slovenštině jako Ríman Minutus. Zařadím do chci znovu přečíst.
Srovnání s románem "Quo Wadis" od Henryka Sienkiewicze se opravdu přímo nabízí. Dle mého názoru jsou však "Nepřátelé lidstva" lepší, je tu sice také milostný příběh jako v Quo Vadis, není zde však tak stěžejní, což oceňuji. Jinak si myslím, že oba zmíněné historické romány mají co histrorické románý mají mít.
Tato kniha mi připomněla Quo Vadis. Jelikož oba romány popisují přibližně stejné období, jsou tam jisté podobnosti, ale zároveň jsou ty knihy odlišné. Takhle to prostě dopadne, když se dva velcí spisovatelé historických románů rozhodnou psát o Nerově období. Nelze říct, která kniha je lepší, obě jsou povedené. Na druhou stranu mohu porovnávat s prvním dílem - Jeho království - a Nepřátelé lidstva mi prostě přijdou zajímavější. Tato kniha mě více upoutala, i když je značně delší, je zároveň napínavější, takže to člověk přečte raz dva. Jedno mají totiž rozsáhlé Waltariho historické romány společné - jeho jedinečný styl, jakým popisuje události je tak poutavý, že člověk nemůže přestat, dokud knihu nedočte.
Nepřátelé lidstva.
Už ten název je chybný. Nepřátelé lidstva mohou být jen nelidé čili jiné světy, ale především lidi by si neměli moc foukat, neb každý kdo zažil bouři na moři či nějaký běžný přírodní jev, tak je mu jasné, že lidstvo je jen cinknutí mince o zem.
Štítky knihy
rané křesťanstvíAutorovy další knížky
| 2013 |  Egypťan Sinuhet |
| 2005 | Jeho království |
| 2004 | Tajemný Etrusk |
| 2002 | Krvavá lázeň |
| 2004 | Nepřátelé lidstva |
(SPOILER) Dočteno. Můj milý Waltari...čtení jsem si vychutnávala asi tak do 2/3...poslední fáze u byla náročnější, jako by si Waltari ukousl velké sousto a chtěl putování Minuta ukončit co nejrychleji. Děj zřídl, pár větami naznačeno...a bezhlavě se řítíme k epilogu. Posledních 150 stran bylo z povinnosti. Pro něj i pro mě.
Celkově - děj mě velice bavil - shodou náhod mám zrovna rozečteného Gravesova Claudia (už ve fázi s Messalinou), takže jsem dostala úvodem jiný pohled na stejnou dobu. Minutus se dostává do Říma, kde je záhy okouzlen a stržen životem ve velkoměstě. A já sa jen začla ujišťovat, že ani teď a tehdy už vůbec bych tam žít nechtěla :D
Kultura ? umění ? zhýralost, smilstvo, dekadence na každém kroku. Za peníze můžeš vše - upravit si životopis, rodokmen, vyšvihnout se nahoru, aby se ti lépe padalo...
Minutus se postupně formuje, v Británii ještě jakž takž bere mé sympatie, (to je ještě kloučkem, kterým otřese bezdůvodné vraždění nevinných, znásilňování...) dál už během let obrací plášť tak, jak zrovna vítr fouká. Snaží si zachránit si krk, omlouvá spoustu svých skutků "milosrdenstvím a menším zlem". A i tak se brodí krví... Otřesné dějiny, až si jeden říká, že je s podivem, že tu lidstvo pořád je. A vůbec jsme se nepoučili...
V celém tomto humusu se objevuje galilejský tesař -Ježíš Nazaretský..a začíná se formovat křesťanství, které objevuje postupně i sám hlavní hrdina, postoje má značně ambivalentní, ..opatruje vzácnou relikvii po své nikdy nepoznané řecké matce, dřevěný pohár, ze kterého pil sám Kristus...a sice nevěříc, pije z něj v potřebách zázraků. A víra kolem něj krouží a krouží...
Střídání císařů, jed teče proudem, ke slovu se dostává Nero, kterému Minutus dělá sopoutníka, jednou označován za největšího zrádce, podruhé za přítele..
Ukazuje všechna Neronova zvěrstva...hořící Řím a následně začíná hon na křesťany..proč ne ? slabší byli vžd lehkou kořistí. Vylíčení nelidského divadla v cirku, hromadné bestiální popravy, kde mimo jiné zmírají Minutovi drazí - sluha a vychovatel, a také utajený syn Jugundus. Tohle mě fakt dostalo...jak mohl po tom všem dál s Nerem kamarádíčkovat ? nestačilo tohle ? otec ? Tullie ?
ať si Minutus obhajoval sám sebe, jak chtěl, u mě mu to neprošlo...pravda, z pohledu doby římské byl ještě jeden z počestnějších občanů, což vyznívá docela (nebýt hrozného podtextu) úsměvně. A jak si kdo lehne, tak taky usíná..
Lži, intriky a manipulace jedou dál. Řím se brodí v krvi, lidi jsou vražděni a nebo nuceni páchat sebevraždy, mocenské sítě a pavouky se zamotávají. Křesťané si hledají svoji cestu, lidi jsou len lidi, často místo společenství a podopory škodí sami sobě navzájem, jsou křehcí a nejednotní. Umírají jako pokorné ovečky. Přesto víra žije dál.
Minutus v lázních počítá poslední dny, léčí si neduhy, vzpomíná, píše své paměti a obhajobu pro syna, který ji zřejmě ale nikdy nečetl... Vzpomíná na konec Petra i Pavla. A z epilogu se dovídáme, že nakonec i on sám Krista přijímá.
Svědectví jedné doby, kterým nás Waltari provedl velmi šikovně fiktivním životopisem a paměťmi Minuta Manilliana. První křesťané versus pozlátko na špíně a bahně Říma. Spousta zvěrstev a úchylností, krve, bolesti. A někde tam snad byl i normální, šťastný život...
Doporučuji ! a těším se na Jeho království, které mám v merku..
skvělé komentáře witiko, Eldar80