Nepřítel lidu
Henrik Ibsen , Arthur Miller
https://www.databazeknih.cz/img/books/43_/433551/bmid_nepritel-lidu-nvD-433551.jpg
4
97
97
Popis knihy zde zatím bohužel není...
Literatura světová Divadelní hry
Vydáno: 1960 , DiliaOriginální název:
En folkefiende, 1898
více info...
Přidat komentář
(SPOILER)
Dr. Stockmann: Vůdčí činitele prostě nesnesu - poznal jsem jich už v životě ažaž. Jsou jako kozel, když ho uděláte zahradníkem. Všude nadělají škody až hrůza. Ať se svobodný člověk podívá nebo vrtne kam chce, všude mu překážejí a stojí v cestě - a nejlepší by bylo, kdyby se nám je podařilo vyhubit jako jiné škůdce -
Přednosta: Pane předsedající, jsou takové výrazy vůbec přípustné?
Aslaksen: Pane doktore -!
Dr. Stokmann: Nechápu, jak je možné, že jsem si těchhle pánů pořádně všiml teprve teď - když jsem tady ve městě skoro denně měl na očích tak jedinečný exemplář - svého bratra Petra - člověka pomalého chápání a o to vytrvalejších předsudků -
(...) Tak dobře, moji spoluobčané; už se nebudu vyslovovat o našich vůdčích činovnících. Jestli si snad někdo, podle toho, co jsm tady teď říkal, namlouvá, že chci těmhle pánům jít dnes večer po krku, tak se mýlí - zásadně mýlí. Chovám totiž útěšné přesvědčení, že ti zaostalci, tihle starci z odumírajícího myšlenkového světa, už se sami znamenitě postarají, aby vymřeli; žádného doktora nebude třeba, aby uspíšil jejich odchod na onen svět. Tihle lidi totiž taky nepředstavují to největší nebezpečí pro společnost; nejsou to v první řadě oni, kdo otravují duchovní základy našeho života a zamořují nám půdu pod nohama; oni nejsou ti nejnebezpečnější nepřátelé pravdy a svobody v naší společnosti.
Hlasy ze všech stran: Tak kdo? Kdo tedy? Jmenovat!
Dr. Stockmann: Jistě, můžete se spolehnout, že je budu jmenovat! Protože to je právě ten veliký objev, který jsem včera učinil. Nejnebezpečnějším nepřítelem pravdy a svobody mezi námi je drtivá většina. Ano, ta zatracená, nerozborná liberální většina - ta je to! Tak, a teď to víte.
Aslaksen: Předsedající očekává, že řečník své nerozvážné tvrzení odvolá.
Dr. Stockmann: Ani za nic, pane Aslaksene. Protože to právě ta velká většina naší společnosti mi bere svobodu a chce mi zakázat, abych hlásal pravdu.
Hovstad: Většina má vždycky právo na své straně.
Dr. Stockmann: Většina nemá nikdy právo na své straně, říkám já. Tohle patří k takovým těm společenským lžím, proti nimž se svobodný, myslící člověk musí bouřit. Kdo vytváří většinu obyvatel, a to v každé zemi? Lidé chytří, nebo lidé hloupí? Shodneme se asi na tom, že hloupých je všude na celém širém světě děsivá, naprostá většina. A to přece krucihergot nemůže být správné, aby hloupí vládli chytrým! Jistě, jistě - klidně mě můžete překřičet; ale nemůžete mi odporovat. Většina má moc - bohužel; ale právo nemá. Právo mám já a těch pár ostatních, jednotlivci! Právo má vždycky menšina.
Hovstad: Chachá, z doktora Stockmanna se od předevčerejška stal aristokrat!
Dr. Stockmann: Řekl jsem, že nehodlám plýtvat slovy na ten nepatrný, úzkoprsý, zadýchaný hlouček zaostalců. S těmi už pulzující život nemá nic společného. Myslím však na těch málo jednotlivců mezi námi, na ty, kteří si osvojili všechny mladé, klíčící pravdy. Tito lidé jsou ten pravý předvoj, ti už postoupili tam, kam drtivá většina ještě zdaleka nedospěla - a tam bojují za pravdy, které jsou pro svět běžného vědomí příliš novorozené, takže žádnou většinu ještě nezískaly.
Hovstad: Aha, takže revolucionář se z pana doktora stal.
Dr. Stockmann: Tak, pane Hovstade, teď jste to tedy sakra vystihl! Chci rozpoutat revoluci proti lži, že většina má patent na pravdu.
(...) Radši se hned omezím na jednu uznávanou pravdu; je to ve skutečnosti odporná lež. (...) Je to poučka, kterou jste podědili po předcích a kterou bezmyšlenkovitě vytrubujete na všechny strany - poučka, že jádrem národa je prostý lid, dav, masa - ti že jsou národ sám - že obyčejní lidé, nevědomí a nevyzrálí příslušníci lidské společnosti, mají stejné právo odsuzovat i schvalovat a uznávat, řídit a vládnout jako těch několik málo příslušníků duchovní elity.
(...)
Hovstad: Skoro se zdá, že pan doktor má v úmyslu tohle město zničit.
Dr. Stockmann: Ano, já tak miluji své rodné město, že je radši zničím, než abych se díval, jak vzkvétá na lži.
Hovstad: Když chce někdo zničit celou společnost, musí být nepřítel občanstva!
Dr. Stockmann: Žádná škoda, když se zničí společnost založená na lži! Srovnat se zemí by se měla, říkám! Všichni, kdo žijí ve lži, by se měli vyhubit jako škodná! Nakonec zamoříte celou zemi; dovedete to tak daleko, že si celá země zaslouží, aby byla zpustošena. A když to dojde tak daleko, pak, říkám z hloubi srdce, pak ať je zpustošena celá země; ať je vyhuben tenhle lid, celý tenhle národ!
Nepřítel lidu se nezařadí mezi mé nejoblíbenější "Ibsenovky", ale přesto si zaslouží pozornost. Další hutné a těžké téma, které Ibsen řeší. Čest, svědomí a pravda vs. "obecné dobro". Otázka zní, víme, že pobyt v městských lázních není blahodárný a může způsobovat zdravotní problémy, ale celé město na lázeňství profituje. Kde je hranice, co je dobré a co zlé? Dr. Stockmann má jasno a postaví se proti celému městu.
Ano, ano, můžete mne ovšem překřičet; ale nemůžete mi odporovat. Většina má moc bohužel ; ale právo nemá. Právo mám já a několik ostatních, jedinci. Menšina má vždycky právo!
Tento citát považuji za velmi disktutabilní. Je tomu opravdu tak? Kdo určí, že právo mám já a několik ostatních? Toto si mohou myslet všichni, že oni mají to právo a patent na rozum. Čím dál tím častěji jsme svědky, že právě ti, kteří ví a umí nejméně si osobují právo na cokoli a křičí to co nejhlasitěji do světa. Tohle je tenký led a takové tvrzení může být velmi problematické. Dr. Stockmann mi svou čestností imponuje, přesto přesně takové diskutabilní výroky mě nutí pochybovat. Jestli něco Henrik Ibsen umí, tak rozvířit stojaté vody a přinutit k zamyšlení.
Netvrdím, že by bylo drama špatné ... Jen mi nejspíš prostě nesedlo, nebo jsem toto drama zcela nepochopila, ale měla jsem ho na seznamu četby, a tak jsem to přelouskala ....
Pokaždé je jednodušší pravdu a fakta ignorovat a podhodnocovat. Řešení jsou totiž mnohdy drastická, ovšem nutná. V Nepříteli lidu nám Henrik Ibsen naservíroval podobný střet. Lázeňskému lékaři Stockmannovi se podaří objevit nekalosti spojené s lázněmi. Lidé se z okolí se do jeho města přijíždějí léčit, voda používaná k léčbě je ovšem nečistá a naopak s sebou přináší nemoci.
Doktor je jediný, kdo zná pravdu. Podaří se mu naklonit město na svou stranu?
I v dnešním světě přetrvávají nekalosti a nepráví, které se mnozí snaží zamést pod koberec. Tak je to přeci nejjednodušší. Jednoho dne ovšem pravda vypluje na povrch. Nebude posléze pak pozdě?
Nadčasové dílo.
Poslouchala jsem jako rozhlasovou hru a byla jsem doslova fascinována, jak je to pořád aktuální. Moc doporučuji!
Nadčasová hra, se všemi názory se nechci ztotožnit ale to se od nikoho neočekává, uměl se ten Henrik do toho parádně opřít, paralely lze vidět i dnes, ale co s tím, být jedinec?
„Ano, ano, můžete mne ovšem překřičet; ale nemůžete mi odporovat. Většina má moc — bohužel —; ale právo nemá. Právo mám já a několik ostatních, jedinci. Menšina má vždycky právo!“
Když špatně hodnotím klasiku, vždycky si připadám jako barbar, ale nedá se nic dělat; „Nepřítelem lidu“ mě Ibsen zklamal. Pravda, staví na slibných myšlenkách. Zaprvé že demokracie je pochybné zřízení, poněvadž v každé společnosti hlupáci tvoří většinu (a to „kompaktní většinu“). Dále pak že nejnižší vrstvy nejsou jádrem národa, nýbrž jakousi divokou formou poločlověka, zatímco skutečně vynikající jedince plodí kultura. A zatřetí že lid vždycky vyznává „zatuchlé“ pravdy na poloviční cestě k tomu, „aby se staly lží“, kdežto vizionáři hledají pravdy nové, mladé a živoucí.
Budiž, tahle aristokratická (nebo spíš sofokratická) a individualistická nota se mi líbí. Řadí Ibsena k velkým vyznavačům elity a „vyššího člověka“, jakými byli i jeho současníci Nietzsche nebo G. B. Shaw. Ale „Nepřítel lidu“ mi bohužel potvrzuje, že dobrá myšlenka ještě nestačí k dobré hře.
V prvních dvou aktech se nestane prakticky nic; ve třetím a čtvrtém se objeví nesmělé záškuby děje; ale teprve při četbě pátého, závěrečného aktu jsem měla dojem, že kdybych omylem přeskočila dvojstranu, všimla bych si toho. Totiž – nevadí mi konverzační dramata a určitě nevyžaduji na jevišti zrovna inscenace bitev. Jenomže aby to opravdu bylo konverzační drama, musel by autor vložit do replik trochu půvabu a ostrovtipu. Místo toho jeho postavy mluví ve frázích. U úředníků se to dá pochopit jako autorský záměr, ovšem proč i dr. Stockmann? A silně pochybuji, že si Ibsen přál vyvolat dojem ubíjející všednosti, studené a holé jako hory Nordlandu, kterým na mě zapůsobil jeho jazyk.
Závěr nebyl nevýrazný – konečně se z něj vyloupl jakýs takýs smysl hry –, ale zdaleka se mě nedotkl tak jako u jiných her. Přesto mě celé páté dějství přimělo zvednout hodnocení o jednu hvězdičku (trochou napětí i skvělým prvním výstupem, kde Stockmann v županu nadšeně šťourá kámen zpod své skříně). Jsem docela ráda, že jsem se s vynaložením jistého úsilí přiměla knížku dočíst, podruhé už se do ní ale určitě nepustím.
Věčná pravda o tom, že i dobré činy mohou být (sebe)zničující. Napsáno před více než sto lety, ale působí to jako reportáž z dnešních dnů.
Ke knížce jsem se dostala náhodou, ale o to víc jsem ráda, že k tomu došlo. Nepřítel lidu je drama, které nejspíše nikdy nezestárne, aby se nedalo vztáhnout k aktuální situaci (aneb jsme schopný národ, jen nám vládnou nemehla).
V průběhu několik dějství projdeme příběh, který staví na základním morálním přesvědčení udělat správnou věc. Ten pak staví do konstrastu s tím, co všechno jsou lidé ochotni udělat, aby se jim nepřitížilo (ať už finančně nebo jinak).
Postava doktora Stockmana v sobě ztělesňuje jisté přesvědčení, že je třeba udělat správnou věc. Nicméně i on je pod tlakem společnosti, což ho nakonec vede k tomu, aby ztratil všechno, co má.
Hvězdičku dolů dávám za konec, který mi přišel poněkud v rozporu s myšlenkou, kterou jsem z knihy vytáhla v průběhu prvních 3/4. Ovšem to asi souvisí i s dobou, kdy bylo drama napsáno.
P.S. Chvílemi jsem měla podobné pocity jako u Čapkových dramat, což bylo fajn.
Bom dia,
jak se máte? NIKOHO TO NEZAJIMA KAMO.
Tahle valba je o tom, že jeden Nor zjistí, že v lázních je voda plná stolic. Nebo chcete-li lidově, sraček. Takže řekne "kámo, to musíme zavřít, jinak z toho budou lidi nemocní." Jenomže jeho bratr, taky Nor, řekne "kámo, když to zavřem, tak všichni zbankrotujeme, takže drž kušnu, nebo ti budu celej den pouštět rozhovory Bohuše Matuše a jeho nový přítelkyně." To myslím není přesně ta citace, ale tak nějak to řekl. To ovšem našeho hrdinu nezastaví a tak napochoduje do Norská Fronta Dnes a řekne co se děje. Ti mu řeknou "kámo, my to votiskneme," páč chtějí do magistrátu a tohle by starostu rozhodně stálo křeslo. A křeslo, to je docela drahý. My jsme se starou kupovali v IKEA takový žlutý a stálo skoro čtyři a půl tisíce. A to nechceš ztratit kámo. Takže starosta vyhlásí bratrovi fatwu a začne jít do tuhýho. Tady to přeruším, abych vám více neprozradil, protože nejsem monstrum!
Musím říct, že tato divadelní hra je tak nadčasová, že jsem ji začal číst dnes a dočetl včera! Tak nadčasová je! Já dávám za velmi zřetelnou mesáž o etice, morálce, liberálech, pokrytectví, politice, atd devět norků z deseti.
Naprosto mě pohltil děj! Neuvěřitelně pravdivá (stále aktuální) Ibsenova hra, která ukazuje, že bohužel ne vždy opravdu pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí ...
Pár citátů z knihy:
DOKTOR STOCKMANN: Abyste věděli, nejsilnější muž na světě je ten, kdo stojí docela sám.
DOKTOR STOCKMANN: Chci jenom vtlouct do hlav hafanům, že liberálové jsou nejpotměšilejší nepřátelé svobodných mužů, - že stranické programy zakrucují krky všem mladým, životaschopným pravdám, - že účelné ohledy obracejí na ruby mravnost a spravedlnost, takže je nakonec přímo hrozné tu žít.
DOKTOR STOCKMANN: Nejnebezpečnější nepřítel pravdy a svobody mezi námi, to je kompaktní většina. Ano, zatracená, kompaktní, liberální většina - ta je to!
ASLAKSEN: Ach ano, možná, že to přece bude dobré - protože znám místní úřady tak dobře - mocipáni nepřistupují rádi dobrovolně na návrhy, které pocházejí od jiných lidí.
DOKTOR STOCKMANN: Chodím já někdy postranními a zadními cestami?
STAROSTA: Rozhodně máš vrozený sklon chodit vlastními cestami. A to je v dobře uspořádané společnosti skoro stejně nemístné! Jednotlivec se opravdu musí podrobit celku, nebo, lépe řečeno, úřadům, jejichž povinností je bdít nad blahem celku.
Neskutečně aktuální. Nejen o tom, že v politice je na prvním místě vždycky já, pak teprve my a nedejbože snad i vy. A ta relativnost!
Vynikající činohra, která zůstává aktuální i v současnosti. V názorech Tomáše Stockmanna je patrný vliv Platónovy kritiky demokracie, která však někdy může býti špatně chápána jako pokus o vládu elity namísto vládu moudrých a vzdělaných.
Jan Keller ke hře výstižně píše:
"Člověk doby takzvaně moderní si ani nepřipouští, jakým silám se vlastně hluboce a s plnou oddaností klaní. Jako kdyby skutečně, řečeno s doktorem Stockmannem, polovina lidí přišla o rozum a druhá neměla ani o co přijít.
Ten, kdo jako jediný odmítl bezduchého rituálu se zúčastnit, je vyvržen coby člověk nerozumný, neseriózní, ba přímo nesvéprávný. Jako někdo, kde chce zarytě škodit sobě i druhým. Ve skutečnosti se provinil něčím úplně jiným. Povšimnul si, že svoboda většiny se omezuje na hodně podivnou volbu: buďto co nejiniciativněji přispívat k růstu růstu, anebo se co nejpokorněji přizpůsobit požadavkům růstu růstu. Žádná třetí cesta pro služebníky otrávené prosperity neexistuje."
Je velice zajímavé sledovat s jakými pohnutkami do toho hlavní hrdina vstupuje a s jakými z toho odchází. Někdo by ho mohl nazvat v některých momenetch i snílkem. Pro mne bylo takovým nepřehlédnutelným prvkem jeho duše například to, že nikomu neřekl - ani svým nejbližším - jaké analýzy nechává dělat.Střetl se s tím, že v podstatě nejde o to vybudovat pouze nový vodovod, ale překopat celé lidské hájemství,tu zvláštní strukturu,pro kterou v určitých okamžicích zhola nic neplatí.
Naprosto strhující drama o boji za pravdu proti všem. Doktor Stockmann je čistý, nicméně naivní člověk, který ve chvíli, kdy se středává s nepoctivostí a pokrytectvím, útočícím na pravdu, prochází zásadní vnitřní proměnou. Nahlíží samu podstatu pokrytectví společnosti, ve které žije a která podléhá v případě lázeňského městečka (inspirovaného Teplicemi) ekonomickému diktátu. Jde ve svém odhalování pravé ceny pravdy dokonce tak daleko, že ji ve vypjatém pátém dějství volí i „na úkor“ materiálního zabezpečení rodiny. Úvozovky proto, že Stockmannovi je jasné, že mravní čistota je pro jeh rodinu cennějším odkazem než bohatství.
Pro jeho postavu jsou klíčové některé momenty. Jednak je to pocit štěstí, když objevil závadnost lázeňské vody: štěstí vyvěrajícího z lásky k obci, které chce sloužit a k jejímuž prospěchu chce závadu odstranit. Druhým klíčovým bodem je ponížení v kanceláři místních novin, kdy se od něho odvrací podpora médií i lidu, zmanipulovaná starostou a jeho pragmatickou argumentací. Třetím jeho mravní vítězství tváří v tvář rozběsněnému lidu, odehrávající se ve strhujícím čtvrtém dějství. Podstatné je, že Tomáš Stockmann je osobnost, která si prochází příběhem, a to vnějším a vnitřním. Proto může být hra napěchovaná filosofováním, aniž by působila tezovitě – protože všechny ty myšlenky, všechny ty spory o pravdu a společnost vychází z Tomáše a nikoli z Henrika.
Přesto se dá najít velká paralela mezi nimi dvěma. Především sám Ibsen stál tak trochu proti všem a byl oficiálně prohlášen za nepřítle národa. Stejně jako Tomáš nenáviděl nesvobodu a proto i dav, který se v té nesvobodě nutně nachází. Proto také končí doktor jako "nejsilnější muž na světě": tedy ten, který dosáhl vnitřní, mravní svobody a stojí tedy naprosto sám a nezávislý (ne ve světě mezilidských vztahů, v něm je s ním stále rodina a Horster-Horacio), ale ve světě svědomí.
Napsáno před více než sto lety, a když si člověk odmyslí kostýmy a další reálie, klidně si bude myslet, že jde o současnou hru. Bohužel.