Neříkej, že nemáme nic
Madeleine Thien
https://www.databazeknih.cz/img/books/39_/398067/bmid_nerikej-ze-nemame-nic-itO-398067.jpg
4
54
54
Marie a její matka žijí poklidným životem, když se na prahu jejich vancouverského bytu objeví mladá žena Aj-ming, která uprchla z Číny. Ta ve svém vyprávění předestírá na pozadí čínských dějin pohnuté osudy dvou uměleckých rodin, jež spojuje láska ke klasické hudbě. Příběh začínající prvními roky vlády Mao Ce-tunga a končící krvavým potlačením protestů v roce 1989 je strhující rodinnou kronikou, v níž se drama mísí s čirou krásou autorčina stylu.... celý text
Literatura světová Romány Historické romány
Vydáno: 2019 , PlusOriginální název:
Do Not Say We Have Nothing, 2016
více info...
Přidat komentář
Neříkej, že nemáme nic je hodně náročná kniha. Popisuje události, které vedli k nástupu a upevňování komunismu v Číně. Děj se zaměřuje na životy obyčejných lidí a jaký na ně měl komunismus dopad. Příběh vyvrcholí dramatickými událostmi, které se odehráli na Náměstí nebeského míru v roce 1989.
Mě osobně se tento román nečetl moc dobře. Úvod knihy mi totiž přišel nepřehledný a nebyl jsem si jistý, kdo je kdo. To se, se mnou pak táhlo až do závěru knihy. Podle mého názoru mohl být úvod zpracovaný lépe. Případně kniha mohla obsahovat seznam postav.
Styl vyprávění mi přišel dobrý, ale vlastní příběh je velice pochmurný a neveselý. Při čtení jsem měl podobný pocit, jako když jsem četl 1984. Na tom není nic, co by se mi líbilo! Jenomže v případě téhle knihy je to horší, protože to není fikce, ale realita. A tak nějak jsem měl pocit, že to soudruzi v Číně dotáhli mnohem dál než u nás. Jsou to popisy různých situací, kdy na sebe lidé museli psát sebekritiku, veřejně ji číst a být při tom vystaveni veřejnému ponižování. Poštvávání generací proti sobě a dokonce i uvnitř rodiny. No zkrátka nic moc. V takových situacích není vůbec snadné si uvědomit hranici, kterou člověk nesmí překročit, aby si uchoval vlastní hodnotu a to i za cenu ztráty svého života.
O významu této knihy, asi nelze moc pochybovat. Přesto se nečte snadno. Ukazuje nám, že mi lidé jsme schopní opravdu všeho a to v té nejhorší podobě. Dávám 4 hvězdy.
Tohle bylo příjemné překvapení. Čekala jsem další klasicky vyprávěný historický román, ale Madeleine Thien napsala opravdu dobrou knihu. Nezapírám, že se četla pomalu, skáče se mezi různými časovými rovinami a od čtenáře vyžaduje pozornost, ale já jsem nadšená. Není divu, že se objevila na shortlistu Bookerovy ceny.
Z pohledu historie potřebná kniha,ale napsaná strašně chaoticky,nepřehledně a dost nečitelně.
Čtení mi moc nebavila a měla jsem co dělat se těma všema stránkama prokousat.
Žádná knižní jednohubka, naopak kniha, která mě zastavila v hltání dalších stránek a donutila zpomalit. Bavily mě postavy, přechody v čase i relativně neznámé prostředí, byť lidé jsou evidentně všude stejní... Úvahy o vážné hudbě, vnímání času a matematice byly třešnička na dortu, sedí mi knihy, při jejich čtení se dozvídám něco nového.
Jak se něco, kde se odehrálo tolik hrůzy může jmenovat náměstí Nebeského klidu? Nebylo to lehké čtení, jen se zorientovat v těch čínských přezdívkách mi dalo práci. Diktatura jedné strany je hrozný režim, který v Číně dovedli k dokonalosti. Úplné pohrdání lidským životem a city lidí, a přesto v tom vyrostlo mnoho skvělých umělců jejichž jména svět nezná. I když mnozí z nich našli nový domov jinde, tu Čínu z nich nikdo nevymaže, pořád se budou ohlížet a čekat jaká pohroma se na ně přižene.
"Žít se dá tisíci způsoby. Kolik z nich asi známe my dva?"
Část první. Část nultá. Náročné čtení, žádná oddechovka. Čínská realita ve zpětném pohledu - nakolik je pravdivá a uvěřitelná, když je autorkou kanadská občanka? (Nakolik uvěřitelná je z tohoto pohledu kniha Radky Denemarkové Hodiny z olova?) "Svět je jako banán, stačí málo a nadělají se mu otlačeniny. Teď je čas dívat se a pozorovat, ne hodnotit. Aj-ming, věřit všemu, co je psáno v knihách, je horší než knihy vůbec nemít."
Komentář Taťky Hraboše: v několika vlnách, asi nejvýznamněji s Mao Ce Tungem, Čína zlikvidovala/vyhnala/umlčela své intelektuální elity. Přesto nyní patří z hlediska hospodářského a technického pokroku mezi celosvětovou špičku, v mnohamilionové zemi je určitě dostatečně široká "základna". Jak dnešní obyvatelé vzpomínají na rok 1989, nakolik jsou ztotožněni s dnešní čínskou vládou a její politikou? A teď se navíc na obzoru (hrozivě) rýsuje Tchaj wan . . .
Tohle všechno pojímáno a popisováno prizmatem běžného, apolitického (rozuměj v politice, resp. ve Straně neangažovaného) člověka, respektive jednoho malého příbuzenského společenství. Vrabčák, Kchaj, Buřina, Ču-li, Stará kočka, matka Kudla, táta Loutna, Ling, Aj-ming; je docela složité a náročné rozeznávat je, natož se v nich vyznat. A to nemluvím o mnoha hudebních vsuvkách a poznámkách, které jsou pro mě, hudebního analfabeta, často nesrozumitelné.
Asi nejvíce mě oslovil komentář ivca7818, děkuju. Úžasné - alespoň pro mě - jsou "rozbory" čínského písma, občasné matematické úvahy a vtipy, mimo jiné třeba poslední čtyři řádky na s.14, skvělé!
A určitě doporučuju, ale pouze těm, kteří nehltají knihy s vědomím koncového rozuzlení a kteří se o tenhle dějinný úsek v zemi tak vzdálené, ale pro dnešní světové dění tak významné, zajímají.
"Co je vůbec nula? Nula značí a zároveň neznačí nic, neříká vám nic o ničem. Ale nemá přece jen určitý význam, není to svým způsobem také číslo? V notaci ťien-pchu značí nula césuru, pauzu nebo pomlku neurčité délky. Dá se nepočítaný, nezaznamenaný čas i tak pokládat za čas? Jestli je nula zároveň všechno a nic, má prázdný život stejnou váhu jako život naplněný? Je nula jako poušť, konečná a zároveň nekonečná?"
Úžasný příběh... Přiznávám, že jsem knihu četla několik měsíců, tak složité bylo se jí prokousávat. A občas bylo nutné i něco rozdýchávat, prostě - skutečně velmi silné kafe.
Zprvu je taková "nemastná - neslaná", ale postupně nabývá grády a konec je naprosto strhující. S takovou výpovědní silou, že jsem se kolikrát přistihla, jak křečovitě držím svým oblíbeným hrdinům palce - a když líčené události v knize rychle gradovaly na náměstí Nebeského klidu v roce 1989, doslova jsem se od děje nemohla odtrhnout.
Bylo však těžké orientovat se ve jménech postav, neustále jsem si musela ujasňovat, kdo je kdo a v jakém příbuzenském poměru :-)
Některé scény /řádění Rudých gard, zkušenosti z pracovních lágrů/ jsou líčeny s takovou syrovou působivostí a plasticitou, že mi až stály v očích slzy. Kniha však rozhodně nepůsobí depresivně: je oslavou hudby, krásy a prostého štěstí, stejně tak i skutečného přátelství.
A samozřejmě naděje.
Zajímavé je rozdělení knihy na několik dějových rovin, které se prolínají - a až v závěru se všechny spojí. Jako hlavní motiv jej prolíná tajemná Kniha záznamů, skrývající v sobě závažné poselství.
Autorka prokázala nevšední kvality - vždyť se jí povedlo obsáhnout moderní dějiny Číny až po současnost. Soudím, že rozhodně musela vycházet ze zkušeností lidí, kteří vše popisované zažili na vlastní kůži. Její kniha připomíná hudební dílo - je to hotová symfonie slov.
Naprostá paráda, to jsem vůbec nečekala. Já mám asi v literatuře spoustu předsudků, pokud autor pochází z diaspory (nebo je, nedejbože, úplně jiné národnosti), vůbec se mi nechce věřit, že by dokázal napsat o Číně dost dobrou knihu. Madeleine Thien ale napsala knihu vyloženě výbornou a já se jdu okamžitě pídit po jejích dalších dílech, v angličtině, když to nejde jinak.
Neříkej, že nemáme nic. Pro mě je to v zásadě příběh "těch v Číně", Vrabčáka, matky Kudly, Bubliny a dalších. A je to i příběh hudby, což jsem už vůbec nečekala, navíc té západní, evropské. Čínští hudebníci v době maoistické a post-maoistické, nadmíru trefně vykreslená doba a jak to tehdy chodilo, ale ke konci, přiznám se, jsem měla v očích slzy, což se mi u žádné knihy ještě nikdy nestalo. Ťchien-an-men 1989, to je kombinace, která na mě mocně působí vždycky, ale zde bych si snad i přála, aby toho bylo méně, protože to je tak strašná tragédie čínských dějin, tak strašlivé zmarnění příležitosti, takový zločin, prostě je to dokonalá hrůza a na mě je to někdy moc. Takže další krušný popis čínské noční můry, z pohledu uvnitř, z pohledu zrnek, které melou mlýnské kameny, a některá zrnka to rozdrtí, jiná vypadnou a jiná začnou předstírat, že jsou kámen. A já mám hroznou chuť si pustit Goldbergovy variace a jít si číst Lao Šeho.
Kniha až překvapivě aktuální v dnešní době (v souvislosti s návštěvou našeho šéfa senátu na Taiwanu). Asi by si ji měli přečíst všichni, kdo mají tendenci se s Čínou bratříčkovat, nebo ji naopak provokovat. Vždycky to byla nevyzpytatelná země, schopná v zásadě čehokoli. Jistě - u nás se za komunismu také děla zvěrstva, ale ta měla většinou na svědomí strana a její konkrétní přisluhovači. Tady mě překvapilo, jak snadno se "řadoví" čínští občané nechali zmanipulovat k tomu, aby ta zvěrstva dělali sami - včetně toho nejhoršího - ničení majetku spoluobčanů, jejich lynčování či dokonce zabíjení. A stačily vlastně jen osobní antipatie - třeba závist, že někdo něco má nebo že něco umí. Záminka se našla vždycky - dotyčný hraje či poslouchá buržoazní hudbu či vlastní a čte buržoazní knihy (za takovou mohla být označena jakákoli kniha či skladba - třeba proto, že nebyla dost veselá), nebo má v příbuzenstvu někoho, kdo byl kdysi na Západě ... Čína si tímhle způsobem vlastně v několika vlnách zlikvidovala či vyhnala ty nejtalentovanější, nejschopnější, nejvzdělanější lidi (je s podivem, že se z toho tak snadno pak dostala, když se podíváme na její současnou úroveň). Kromě přímých útoků vůči vnitřním nepřátelům zasahovala tím nejúčinnějším způsobem - rozbíjela jejich rodiny a jednotlivé rodinné příslušníky umísťovala do nejrůznějších koutů země. O tom a spoustě dalších zajímavých věcí (především hudbě) je tahle vynikající a poutavá kniha. Jediné, co mi trochu vadilo, byla jakási chaotičnost její skladby, ale to je drobnost, s níž se člověk snadno vyrovná.
Knihu jsem si vybrala, protože mě zajímalo téma dějinných událostí a osobních příběhů v Číně v průběhu několika posledních desetiletích. Zpočátku jsem se ale dost ztrácela ve jménech, časových rovinách a vztazích mezi postavami. Příběhy lidí v knize jsou velmi zajímavé, ale kniha bohužel není nepsaná příliš čtivě a spíš jsem se jí prokousávala.
Přes nepopiratelné literární kvality a originální styl mě kniha příliš nezaujala. Pokud se chce čtenář dozvědět více o budování komunismu v Číně a o dopadech tohoto kolektivního šílenství na životy obyčejných lidí, doporučuji spíše Divoké labutě nebo Hovory se spodinou.
"Všechno, co prožíváš, se ti zapisuje do buněk v podobě vzpomínek a vzorců, které se přenášejí na další generaci. A i když v životě nezvedneš lopatu nebo nezasadíš zelí, každý den se do tebe něco zapíše. A když zemřeš, celý tenhle záznam o tvém bytí se vrátí do půdy. Jediné, co na tomhle světě máme, jediné, čím jsme, je tenhle záznam. Možná že jediné, co přetrvává, nejsou zlosynové a démoni (i když bezpochyby mají jistý dar dlouhověkosti), ale kopie věcí. Originál dávno zmizel ze světa, ale my ho dál kopírujeme a kopírujeme."
Romány z čínského nebo japonského prostředí se vyznačují určitou specifičností. Je v nich většinou patrná jistá lyričnost, často pojednávají o náročných nebo tabuizovaných tématech a jsou obtížně čtenářsky uchopitelné, tedy jinými slovy nečtou se lehce. Ale přesto pokud jim dáte šanci a začtete se do nich, máte pocit, že jste si z nich odnesli více než z jakýchkoli jiných knih, které se například odehrávají v Evropě. S náročností textu však čtenář musí počítat a není to pro každého. Stejně tomu tak je i v případě knihy Neříkej, že nemáme nic.
Hodnocení jsou lehce rozporuplná a kolísají zpravidla mezi třemi až čtyřmi hvězdami, značně však převládá průměrné a dle mého názoru ne zcela spravedlivé ohodnocení třemi hvězdami. Pokud se nezajímáte o čínské dějiny a nejste čtenář náročnějších textů, rozhodně se ani neobtěžujte začít s četbou této knihy. Nejspíš skončíte na několika prvních stranách, případně se dostanete do poloviny a pak knihu znechuceně odložíte a napíšete negativní hodnocení. Pokud se však zajímáte o čínské dějiny, počítáte s náročností textu i s tím, že se v něm vyskytují dvě časové roviny, což je vždy čtenářsky náročnější a setkáte se na více než čtyři sta stranách s větším množstvím románových postav, rozhodně vytrváte až do samotného konce, byť jsou některé pasáže méně záživné než jiné.
Kniha je plná zajímavých myšlenek, které se vám vryjí do paměti a nesmazatelně si je uchováte. V románech z čínského prostředí se obvykle vyskytují postavy s neobvyklými jmény nebo přezdívkami, proto Snílek Wen, Vrabčák nebo matka Kudla či táta Loutna. Ústřední leitmotiv románu tvoří klasická hudba a láska k hudbě vůbec. Je to skutečně bolestně nádherný román o krutém období čínských dějin v letech 1949-1989, který na pozadí těchto událostí sleduje osudy jedné rodiny a především hudebníka Vrabčáka a jeho strýce Snílka Wena. Já mohu knihu rozhodně doporučit a dávám čtyři hvězdy.
Jsem absolutní neznaboh dějin, takže čtení pro mne bylo děsně těžké, také jsem ji louskala téměř měsíc, bylo to opravdu zdlouhavé , ale odložit jsem ji nemohla.. Chtěla jsem vědět, jak to se všemi dopadne a mezitím jsem našla pár úžasných myšlenek, citací a příběh o vášni k hudbě a nepředstavitelně těžké době... Nepredstavitelnejsi o to víc, že někde tam skutečně ještě spoustu krutosti stále existuje i v dnešní době.. A za srdce mě vzala dějová linka Vrabčaka a Kchaje..
V knize se prolíná několik dějových linií a zpočátku mi dělalo dost problém udržet tempo a neztrácet se v postavách a ději.
Téma knihy je zajímavé a některé pasáže velmi čtivé, ale přece jen se text nečte úplně lehce a musela jsem se hodně soustředit. Po přečtení se mi ulevilo, že to mám za sebou..
Ačkoliv jsem se dozvěděla mnoho zajímavých informacích o dějinách Číny, knihu už bych znovu číst nechtěla.
Knihu jsem po přečtení 200 stran odložila. Nemohla jsem se začíst, ztrácela jsem se v ději, v postavách. Nedokazála jsem se na text a děj soustředit. Autorka mě vůbec svým psaním nezaujala. Možná někdy v budoucnu dočtu...
Vím, co se v Číně dělo a děje, ale i přesto mě tahle kniha znovu a znovu rozplakala. Prostě jsem pořád naivní husička.
Kniha se nečetla lehce. Je psáná krásným jazykem s lyrickým nádechem přes hudbu, takže jsem se na čtení někdy musela hodně soustředit. O to více jsem vnímala krásu jazyka a hrůzu žití v Číne. Komunistická strana určovala, kde budou lidi pracovat a žít.
Často jsem nad knihou přemýšlela a hodně mě zasáhla. Vím, že si ji časem přečtu znovu.
Knihu celým srdcem doporučuji.
Neříkej, že nemáme nic
"Nejdůležitějším úkolem kulturní revoluce je zlikvidovat starou ideologii a kulturu, pěstovanou tisíce let třídou vykořisťovatelů."
Thienová vystavěla příběh na hudebně zaměřené rodině okouzlené západní klasickou hudbu a studující & působící na konzervatoři v Šanghaji, jejíž tklivé příběhy se začínají psát v 60. letech 20. st. a táhnou se moderními dějinami Číny až do současnosti, dějinami, do které neoddělitelně patří Maova kulturní revoluce nebo masakr na náměstí Nebeského klidu v roce 1989 a jejich smutné dědictví. Vrabčák, Buřina, Loutna, matka Kudla... to jsou jen některé z hlavních postav, jejichž osudy k sobě autorka váže jako korálky na pevnou nit. Líbí se mi tradice přezdívek, většinou poetických, jindy praktických třeba pro to, aby cizinci nemusel komolit čínská a tchajwanská jména. Madeleine sama představuje první kanadskou generaci své rodiny s kořeny (nejen) v Číně.
"Kdybyste chtěli někoho z chudé země potrestat, nejspíš by stačilo odtrhnout ho od rodiny a přátel, izolovat ho v nějaké chladné zemi a zdrtit osamělostí."
Román dýchá nefalšovaným smutkem, bolestí, rezignací a sebedestrukcí lidské bytosti ponížené do maxima a zbavené vlastní osobnosti, což lze spatřit právě v panoptiku Číny. Mao se svou kulturní revolucí cíleně rozděloval rodiny a umisťoval je do různých koutů Číny, aniž by jim současně dával povolení z těchto koutů vycestovat a ostatní členy rodiny navštívit. Dosáhl tak vytvoření dokonale zmrzačeného ducha a osobnosti. A to v zemi, kde rodinné vazby jsou nade vše. Potlačil rovněž veškeré osobnostní ambice jednotlivce a stojí tak za mnohamiliardovou sterilní, pokřivenou společností, která nejenom odlidštila sebe sama, ale o totéž usiluje daleko za svými hranicemi. S nebývalou poetikou nám autorka otevírá zraněné duše a srdce, jejichž nositele provází odvaha a naděje, jaké dokáže vygenerovat nebývalý útisk, nespravedlnost a nemorálnost doby. Vstupte do nitra čínského pekla.
Nejhrůznějším na počátcích vytváření nové čínské společnosti byla její sebedestrukce, ponižování a zabíjení kolegů, učitelů, sousedů, a dokonce i přímých příbuzných. Čínská nomenklatura vynalezla recept na dokonalé vymytí mozků, který od kulturní revoluce jenom sofistikovaně vylepšuje díky kontrolovaným a ovládaným médiím a sociálním sítím. Zloba, neslýchaná krutost a nenávist opanovaly dobu znárodňování a zavírání univerzit. Co mi asi dělalo největší potíže, že jsem místy byla nucena knihu odložit, nebo aspoň diagonální číst celé pasáže, byl syrový, autentický popis chování mladých uvědomělých komunistů - členů Rudých gard - kteří s krutostí, bezcitností a nenávistí pronásledovali všechny, koho označili za buržoazní odpadlíky, týrali je, bili, ponižovali, zabíjeli, vypalovali jejich domy. Strach, bolest a ponížení jsou při čtení Thienové řádků hmatatelné a neúnosné. Stejně jako všudypřítomná řízená sebekritika, kterou museli všichni neustále sepisovat, protože nebylo přece možné, aby někdo nebyl tak či onak špatný. Touhy a přání má totiž každý. A když už to někdo/mnohý nemohl snášet a zasebevraždil se, v očích Rudých gard, ale i sousedů a rodiny (!), tím doložil svou vinu. Tohle běsnění jsme nezažili ani my v Československu. Doufám. Čirá hrůza v kontrapunktu ke křehké duši týraných hudebníků. Kniha, za kterou autorka obdržela tři regionální ceny, má v mé knihovně čestné místo. Vřele doporučuji.
"Sebekritika, čínsky (ťien-tchao), vyžadovala, aby se dotyčný přiznal ke svým chybám, uvedl správný způsob myšlení Strany a uznal její nadřazené postavení. Přiznání bylo podle Strany určitým druhem pokání, které přivede jednotlivce zpět do kolektivu."