Neříkej, že nemáme nic přehled

06.11.2024

"Nejdůležitějším úkolem kulturní revoluce je zlikvidovat starou ideologii a kulturu, pěstovanou tisíce let třídou vykořisťovatelů."

Thienová vystavěla příběh na hudebně zaměřené rodině okouzlené západní klasickou hudbu a studující & působící na konzervatoři v Šanghaji, jejíž tklivé příběhy se začínají psát v 60. letech 20. st. a táhnou se moderními dějinami Číny až do současnosti, dějinami, do které neoddělitelně patří Maova kulturní revoluce nebo masakr na náměstí Nebeského klidu v roce 1989 a jejich smutné dědictví. Vrabčák, Buřina, Loutna, matka Kudla... to jsou jen některé z hlavních postav, jejichž osudy k sobě autorka váže jako korálky na pevnou nit. Líbí se mi tradice přezdívek, většinou poetických, jindy praktických třeba pro to, aby cizinci nemusel komolit čínská a tchajwanská jména. Madeleine sama představuje první kanadskou generaci své rodiny s kořeny (nejen) v Číně.

"Kdybyste chtěli někoho z chudé země potrestat, nejspíš by stačilo odtrhnout ho od rodiny a přátel, izolovat ho v nějaké chladné zemi a zdrtit osamělostí."

Román dýchá nefalšovaným smutkem, bolestí, rezignací a sebedestrukcí lidské bytosti ponížené do maxima a zbavené vlastní osobnosti, což lze spatřit právě v panoptiku Číny. Mao se svou kulturní revolucí cíleně rozděloval rodiny a umisťoval je do různých koutů Číny, aniž by jim současně dával povolení z těchto koutů vycestovat a ostatní členy rodiny navštívit. Dosáhl tak vytvoření dokonale zmrzačeného ducha a osobnosti. A to v zemi, kde rodinné vazby jsou nade vše. Potlačil rovněž veškeré osobnostní ambice jednotlivce a stojí tak za mnohamiliardovou sterilní, pokřivenou společností, která nejenom odlidštila sebe sama, ale o totéž usiluje daleko za svými hranicemi. S nebývalou poetikou nám autorka otevírá zraněné duše a srdce, jejichž nositele provází odvaha a naděje, jaké dokáže vygenerovat nebývalý útisk, nespravedlnost a nemorálnost doby. Vstupte do nitra čínského pekla.

Nejhrůznějším na počátcích vytváření nové čínské společnosti byla její sebedestrukce, ponižování a zabíjení kolegů, učitelů, sousedů, a dokonce i přímých příbuzných. Čínská nomenklatura vynalezla recept na dokonalé vymytí mozků, který od kulturní revoluce jenom sofistikovaně vylepšuje díky kontrolovaným a ovládaným médiím a sociálním sítím. Zloba, neslýchaná krutost a nenávist opanovaly dobu znárodňování a zavírání univerzit. Co mi asi dělalo největší potíže, že jsem místy byla nucena knihu odložit, nebo aspoň diagonální číst celé pasáže, byl syrový, autentický popis chování mladých uvědomělých komunistů - členů Rudých gard - kteří s krutostí, bezcitností a nenávistí pronásledovali všechny, koho označili za buržoazní odpadlíky, týrali je, bili, ponižovali, zabíjeli, vypalovali jejich domy. Strach, bolest a ponížení jsou při čtení Thienové řádků hmatatelné a neúnosné. Stejně jako všudypřítomná řízená sebekritika, kterou museli všichni neustále sepisovat, protože nebylo přece možné, aby někdo nebyl tak či onak špatný. Touhy a přání má totiž každý. A když už to někdo/mnohý nemohl snášet a zasebevraždil se, v očích Rudých gard, ale i sousedů a rodiny (!), tím doložil svou vinu. Tohle běsnění jsme nezažili ani my v Československu. Doufám. Čirá hrůza v kontrapunktu ke křehké duši týraných hudebníků. Kniha, za kterou autorka obdržela tři regionální ceny, má v mé knihovně čestné místo. Vřele doporučuji.

"Sebekritika, čínsky (ťien-tchao), vyžadovala, aby se dotyčný přiznal ke svým chybám, uvedl správný způsob myšlení Strany a uznal její nadřazené postavení. Přiznání bylo podle Strany určitým druhem pokání, které přivede jednotlivce zpět do kolektivu."

14.10.2024

Neříkej, že nemáme nic je hodně náročná kniha. Popisuje události, které vedli k nástupu a upevňování komunismu v Číně. Děj se zaměřuje na životy obyčejných lidí a jaký na ně měl komunismus dopad. Příběh vyvrcholí dramatickými událostmi, které se odehráli na Náměstí nebeského míru v roce 1989.

Mě osobně se tento román nečetl moc dobře. Úvod knihy mi totiž přišel nepřehledný a nebyl jsem si jistý, kdo je kdo. To se, se mnou pak táhlo až do závěru knihy. Podle mého názoru mohl být úvod zpracovaný lépe. Případně kniha mohla obsahovat seznam postav.

Styl vyprávění mi přišel dobrý, ale vlastní příběh je velice pochmurný a neveselý. Při čtení jsem měl podobný pocit, jako když jsem četl 1984. Na tom není nic, co by se mi líbilo! Jenomže v případě téhle knihy je to horší, protože to není fikce, ale realita. A tak nějak jsem měl pocit, že to soudruzi v Číně dotáhli mnohem dál než u nás. Jsou to popisy různých situací, kdy na sebe lidé museli psát sebekritiku, veřejně ji číst a být při tom vystaveni veřejnému ponižování. Poštvávání generací proti sobě a dokonce i uvnitř rodiny. No zkrátka nic moc. V takových situacích není vůbec snadné si uvědomit hranici, kterou člověk nesmí překročit, aby si uchoval vlastní hodnotu a to i za cenu ztráty svého života.

O významu této knihy, asi nelze moc pochybovat. Přesto se nečte snadno. Ukazuje nám, že mi lidé jsme schopní opravdu všeho a to v té nejhorší podobě. Dávám 4 hvězdy.