Nesčetně hvězd
Muriel Barbery
Poetické vyprávění o muži, který žije pro krásu a pro to, co zůstává neviděné. Když mladý Haru Ueno pozoruje sníh padající na kameny v potoce, tuší, že v jeho životě bude hrát velkou roli harmonie: už napořád bude hledat a ctít krásu tvarů. Opustí rodné město Takajama a stane se uznávaným obchodníkem s uměním. V Kjótu si postaví dům s javorem rostoucím ve skleněném atriu v hlavní obytné místnosti, kam se vrací po četných večírcích s přáteli z umělecké branže. Haruovi je asi třicet let, když mu osud nabídne nejkrásnější projev krásy, o jakém se mu ani nesnilo. Vzápětí však o něj přijde. Ve Francii totiž přijde na svět malá holčička jménem Rose, plod jeho letmého románku. Haru se k ní nesmí přiblížit, a tak hledá způsoby, jak by se mohl na životě své dcery i nadále podílet. Může si otec vytvořit blízký vztah s dcerou, kterou nesmí vídat? Muriel Barberyová čtenáře opět zavádí mezi japonské chrámy a zahrady a jedinečným stylem postihuje témata, která se týkají nás všech.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2023 , HostOriginální název:
Une heure de ferveur, 2022
více info...
Přidat komentář
Mladý Haru Ueno zasvětil svůj život umění, obklopuje se krásou a jeho život poklidně plyne. Do té doby, než se dozví, že se v daleké Francii narodila jeho dcera Rose. S tou se však nesmí vídat, a tak hledá způsoby, jak by se na životu své dcery mohl podílet.
Tento příběh předchází knize Růže sama, ve které poznáváme Rose po příjezdu do Japonska. A jelikož právě Růže sama byla v mých TOP 5 za rok 2022, nutně jsem potřebovala i Nesčetně hvězd. A je to nádhera, autorka kouzlí se slovy i s příběhem. Píše až poeticky, jako kdyby to byla báseň.
Ze začátku mě překvapilo vcelku dost japonských jmen, ale jakmile jsem se v nich zorientovala, pak jsem si jen užívala samotný příběh. Z knížky je neskutečně cítit autorčin krásný vztah k Japonsku. Je znát, že ví, o čem píše a tu lásku přenese i na čtenáře.
Knížka je plná emocí, smutku i krásy. Lásky, přátelství, ale i smrti. Je tu spousta nádherných myšlenek. S knížkou nespěchejte, vychutnávejte si ji, pozastavte se, přemýšlejte a nechte u ní proudit vlastní myšlenky.
Bylo mi v knize tak dobře, že jsem i po dočtení chtěla ještě chvíli pobýt v Japonsku s Haru, Rose i s ostatními, proto jsem hned sáhla po knize Růže sama a znovu si ji přečetla. A musím říct, že jsem si ji znovu maximálně užila. Díky tomu, že jsem v Nesčetně hvězd poznala jednotlivé postavy více, věděla jsem, co je v životě potkalo, měla jsem k nim silnější vztah a celý příběh se tak neskutečně prohloubil.
Obě knihy jsou nádherným příběhem o krásách Japonska, přírody, ale hlavně o lidech, přátelství a nádherném bytí.
..... nesčetné množství hvězd .....
..... chór dávných předků .....
Komorní a lyrický příběh ze života jednoho japonského muže ....
Kniha o zrození a odcházení .... a o vyplnění života uměním a přátelstvím ....
Haru Ueno a jeho osobní zpověď o vztahu k dceři, která žije ve Francii se svojí matkou ....
Opět prostředí Japonska a seznámení s reálným životem - včetně čajových obřadů ....
.... Podobně jako nekonečná smyčka uzavřených enso se jeho život otáčel kolem neviditelné osy a střídal utrpení a radost ....
.... A přec je Kdosi, kdo všechny ty pády
..... Nesmírně něžně drží v ruce své ...
Melancholické, hloubavé, poetické.
Plné Japonska a kontrastů.
A taky nereálné.
Ale krásné.
I když v knize moc děje nenajdeme, přesto proletíme několik let Haruova života.
Sledujeme jeho přátele a letmé lásky, které jeho životem procházejí a všechno tak nějak poklidně plyne, i když se často s různými osudy odkrývají i mnohé tragédie.
Největší tragédií Haruova života je nepoznaná dcera
I když o tom, zda je to jen nepřízeň osudu nebo neschopnost Harua se mu postavit a nenechat se jen unášet okolnostmi by se dalo polemizovat
I přes velké rány osudu, které zažívají Haruovi přátelé, ve mně kniha zanechala klid.
Tak příjemný, že jsem se okamžitě pustila do rereadingu Růže sama, abych se v japonských zahradách a chrámech, mohla toulat o něco déle
“Všichni v sobě máme stinnou stránku, která rodí slepé skvrny, a my se v nich skrýváme sami před sebou.
Do pozadí ustoupilo zaměstnání, věk i stav, aby mohly zasvítit vztahy a rozjímání. Ta síť blízkých lidí, které měl Haru okolo sebe, byla fascinující. Pomalu tekoucí hovory způsobily, že vlastně bylo úplně jedno, jestli a kam se příběh posune. Růže sama to možná dobarví.
"Muž, který se domnívá, že se zná, je nebezpečný."
"Vysvětlování je západní nemoc."
"Dala bych ti všechno, ale ty o to nestojíš."
(SPOILER)
Hegel a Murakami na společným tripu.
Nějak mi to celý přišlo strašně na sílu a na efekt.
Možná ale právě to je ten point, kterej se má do člověka přečtením vtisknout: neuchopitelnost, rozvláčnost a pocit, že se už už blížíš podstatě -- aby ti nakonec protekla mezi prsty. Přesně touhle optikou jsem vnímala i hlavní pojednávaný mužský postavy: čas plyne (domněle předvídatelným rytmem, ale pokaždý trochu jinak), všichni se nonstop opíjej, prožívaj téměř neustálou disociaci a mluvěj spolu zásadně ve velkejch slovech a hádankách. To jediný, čím pro mě hrdinové byli uvěřitelný, jsou hluboce lidská potřeba nebejt sám a taky touha na konci dne něco znamenat, něco po sobě zanechat, někým bejt - někým bejt s druhejma a (možná nejvíc) někým bejt v druhejch.
Hlavní postava Harua Uena je ilustrací mýho přesvědčení, že většina by lidí neměla mít děti. Nesmírně mě iritovalo, jak si do dcery projikoval zásadně sám sebe a nikdy (s výjimkou konečnýho pařížskýho uvědomění) mu doopravdy nešlo o ni, ačkoliv to sám sobě desítky let nalhával. Kdybych nebyla tak strašně popuzená, někde hodně hluboko pod povrchem by mi to celý přišlo vlastně absurdně jímavý a soucítila bych s Haruem, že nakonec dělá prostě nejlíp, jak dovede, ačkoliv vůbec neví, co dělá -- jako ostatně my všichni. Aktuálně ale rezolutně odmítám tenhle kunderovskej motiv muže zmítanýho osudem prožívajícího sebezpytný muka, jako by svým vědomým jednáním nepůsobil trápení dalším, který ve svých bytích taky tápou, jen na jejich zkušenosti se nikdo neptá a pro jejich hlasy není prostor (ani emoční kapacita Trpících Mužů). Cítila jsem s Rose.
Jak vidno, kniha ve mně vyvolala emoce (vzteku a frustrace), současně bych ani v tuhle chvíli, natož později, nebyla schopná zprostředkovat její děj, ačkoliv se vlastně dělo furt něco (i když zdánlivě nic): lidi přicházeli a odcházeli, roční období míjela, bolest byla střídána lehkostí.
Jak jsem se ztrácela v množství jmen postav, tak mě okouzlovaly některý poetický výjevy a některý věty mi připadaly nějak až příliš přesně vystihující univerzální lidskou zkušenost, pokud nejde o autorčinu umělecko-filosofickou pózu pseudo-rozumění životu, což si vlastně pořád nejsem jistá.
--
"Všichni v sobě máme stinnou stránku, která rodí slepé skvrny, a my se v nich skrýváme sami před sebou" (str. 86).
"(...) odtrhávám se od sebe samého jen proto, abych se k sobě neustále vracel, jsem odsouzený opisovat stále dokola stejnou kružnici" (str. 147).
"(...) nikdy jsme si nebyli blízcí, zůstali jsme na povrchu a všechno v mém životě bylo utvářeno touto nemožnou hloubkou" (str. 153).
Štítky knihy
Japonsko francouzská literatura
Autorovy další knížky
2008 | S elegancí ježka |
2021 | Růže sama |
2009 | Pochoutka |
2019 | Život elfů |
2023 | Nesčetně hvězd |
Nesčetně hvězd jsem četla kvůli hezké vzpomínce na S elegancí ježka a čekala jsem asi podobný kousek.
Do knížky jsem se však nemohla pořád začíst. Po prokousané první třetině už to bylo lepší, zvykla jsem si na styl psaní i na to, že na tuto četbu člověk musí mít energii a chuť k přemýšlení a rozjímání nad ní.
Styl psaní byl krásně poetický a občas jsem zachytila nějaké náznaky toho, co kniha měla čtenáři přinést, ale jinak mi bohužel spíše nesedla.
Možná to bude nutností trošku hlubší filosofické průpravy, anebo jsme si prostě jen nerozuměli a nebyl pro mě ten správný čas.
Zároveň mě celkově příběh nezaujal natolik, abych si ho přečetla ještě jednou. Takže čistě subjektivní tři hvězdičky.