Nesnadné idyly

11.04.2023

Calvino mě postupně učí, jak si zalíbit povídky. Tato kniha je teprve druhou, kterou jsem od něj přečetl a přijde mi, že povídky v jeho podání mají od všeho co mám rád trochu: myšlenku, vtip, lehkou fantasknost, jsou nápadité, literárně zdařilé (tedy alespoň mě jeho styl psaní sedl) a zdá se mi, jakoby dokázal na konci každé povídky vytvořit krátký prostor pro zamyšlení, po němž hned následuje velká chuť pustit se do další. O to pro mě lépe, se dozvídat z komentářů, že jeho zdařilejší díla mě teprve čekají.

17.02.2023

Zatím nejslabší, co jsem od Calvina četl. Např. s Palomarem se nedá srovnat. Je znát,
že se jedná o počáteční práce. Kdybych tuto sbírku četl od něho jako první, zřejmě bych
hned i skončil.

29.09.2022

Geniální! Tímto souborem báječných povídek jsem přečetl celé Calvinovo dílo doposavad vydané Dokořánem v nové edici (a těším se na další!).
Musím naprosto souhlasit s prvním komentářem, že Italo je literární chameleon, mistr převleků, mistr zkratky, a jak píše Jiří Pelán v doslovu k tomuto výboru, " tato schopnost rozvrhnout vyprávění z unikátní, ale velmi komplexní perspektivy navíc Calvinovi umožňuje udělat povídku dolsova z ničeho: tak například líčí cestu minovým polem nebo obžernost hladových výrostků, kterří se vloupali do cukrárny, popřípadě odhalení dvojí banální nevěry."
A tímto reprezentativním výčtem to rozhodně nekončí! Zamiloval jsem si Les plný zvířat, pohádkový realismus, slavného Krkavce, Marcovaldovy groteskní trampoty, s nichž ční Měsíc a Gnac, povídka, která mi svou atmosférou velmi připomíná Kosmické grotesky...

09.09.2021

První povídky z dětství jsou asi nejlepší, následující partyzánské taky ještě ujdou, ale v druhé půli už převažují povídky spíše banální a bez zajímavých point, které celkový dojem ze sbírky srážejí. Pokud máte rádi spíše Calvinovu fantaskní a postmoderní tvorbu, možná budete zklamáni ještě více.

05.10.2020

V divadelní hře Jeffreyho Hatchera o Picassovi řekne jedna z postav, že mít doma mistrovy obrazy je jako mít doma kompletní galerii – tak rozličná a navzájem nepodobná jsou jednotlivá jeho díla. Italo Calvino je literární varianta téhož postřehu. Vážně, kdybych nevěděl, že se jedná o stále stejného autora, byl bych přesvědčen, že právě čtu značně nesourodou antologii různých italských spisovatelů.
Když píše o dětech, je Calvino velmi poetický a dokáže rozněžnit a dojmout. Když píše o válce, je výrazově úsporný a vyvolává silné mrazení zobrazením banality zla a hemingwayovsky neromantickým pojetím mezních lidských momentů. Když popisuje osamocenost v zautomatizovaném pracovním procesu a odcizenost světa strojů obecně, připomene (s přivřeným okem :-) Kafku. Když se rozhodne být hravý, stává se z něj trochu Vian, trochu Queneau a občas je tak potrhlý, že by ho snad přijali i do Monty Pythonů. Všechny tyhle polohy se mi líbily, líbila se mi dokonce i obsáhlá sekce s Marcovaldem, přestože tento typ hrdiny je na hony vzdálen tomu, z čeho se obvykle v literatuře těším.

Mají Calvinovi povídky i něco společného? Po formální stránce je to jeho práce s jazykem, ta je opravdu skvělá (chválím i překlad), opravdová literární hostina. Po stránce obsahové vidím společný rys v Calvinově zájmu o člověka, v jeho pochopení pro lidi, které v běžném životě příliš neoceňujeme nebo jsou dokonce cílem našeho výsměchu či pohrdání. Je to dobře vidět právě na Marcovaldovi, který má všechny předpoklady stát se oprávněným fackovacím panákem, přechytralým vykukem, který chce na okolí vyzrát, ale na konci vždy dostane zaslouženě za vyučenou. Tohle Calvino nedopustí, jeho Marcovaldo se sice ve svých příbězích dokáže znemožnit mnoha způsoby, ale výsledný pocit není „To je ale blbeček, pojďme se mu vysmát a radovat se, že nám by se tohle nemohlo stát“, výsledný pocit je vlastně obdiv k Marcovaldovi za to, jak se stále nenechá unavit a stále se pokouší s životem bojovat nejlíp, jak mu to jeho vlastní omezení umožňují. Lidskost, dar porozumění a soucit s obyčejným člověkem, to jsou první dojmy, které si z Calvina vybavím.

„Čísla padají stroze jako krupobití, klávesy zvedají a spouštějí páčky s literami, úředníkovy nervózní ruce se dotýkají stolního kalendáře, koše na papír, opěradel židlí a všechno, na co sáhnou, je kovové. Pak udělá slečna chybu, zastaví se, aby ji na válci vymazala, a na chvíli začne vypadat všechno přívětivěji, téměř mile. Úředník zopakuje číslici pomalu, položí ruku na opěradlo její židle a ona se prohne v zádech, až se dotkne jeho ruky, soustředěná pozornost v pohledech se uvolní a na okamžik spočinou jeden v druhém. Chyba je už však opravena a ona znovu začne bušit do kláves a on pálit salvy čísel. Odtrhnou se od sebe, všechno je zase jako předtím.“