Nesobeckou cestou
Henri J. M. Nouwen
Paradox následování Krista. Ačkoli má božskou přirozenost, nic nelpěl na tom, že je rovný Bohu, ale sám sebe se zřekl, vzal na sebe přirozenost služebníka (Flp 2,6-8). Kristův život je v příkrém rozporu s hodnotami, které uznává svět, což pro všechny Kristovy následovníky představuje velkou výzvu. Právě to je tématem knížky Nesobeckou cestou. Pokušení, jimž musel čelit Kristus na poušti, jsou přítomná v každé době, i když v různých převlecích. Kristův učedník se musí potýkat s touhou po moci a se sklonem ovládat druhé, se sebestředností a touhou po vlastní slávě a s hledáním jistot v hromadění majetku. Autor osvětluje kontrast mezi cestou Kristova učedníka, která je cestou shora dolů, cestou rostoucí pokory a svobody, a cestou mentality světa, která nás tlačí vzhůru, k honbě za úspěchem, seberealizací, vlivem, popularitou a bohatstvím, které má člověku zajistit přináležitost k „elitě“. Jen nesobecká cesta je cesta Kristova, jinudy jej nelze následovat.... celý text
Duchovní literatura Náboženství
Vydáno: 2010 , Karmelitánské nakladatelstvíOriginální název:
Selfless way of Christ, 2007
více info...
Přidat komentář
Kratinká kniha se spoustou hutných myšlenek. Nouwen je zde přísnější a věcnější než např. v Návratu ztraceného syna, kde vytváří umělečtější atmosféru, do které se dá tak dobře ponořit. Rozhodně ale stojí za přečtení, jestli máte odvahu na upřímný pohled na sebe sama.
Zapomenout na sebe bývá většinou těžké, máme různé potřeby a také chceme být aspoň občas někým oceněni, to je ta touha být úspěšný, o kterémžto pokušení mezi jinými píše Henri Nouwen. Měli bychom se ale snažit připodobňovat Pánu Ježíši, který se až do krajnosti zřekl sám sebe.
Autorovy další knížky
| 2001 |  Návrat ztraceného syna |
| 2008 | Zraněný ranhojič |
| 1994 | Naslouchal jsem tichu |
| 1997 | Náš největší dar |
| 1994 | Život milovaných dětí |
"Našim skutečným úkolem je vrátit se do středu, do svého srdce, a naslouchat jemnému hlasu, jenž k nám promlouvá a ujišťuje nás o naší hodnotě tak, jak by to žádný lidský hlas nedokázal. Veškerá služba vychází z osobní zkušenosti s Bohem, který nás bezvýhradně a bez jakýchkoliv podmínek přijímá jako své milované děti. Boží úplné, absolutní a všezahrnující přijetí nás osvobozuje od nutkání být viděn, oceňován a obdivován a v této svobodě nás Kristus uvádí na cestu služby."
Duchovní jednohubka, kterou bych si cenil zřejmě více, pokud bych si ji nedopřál v sousedství výrazně originálnějších titulů, které také rozkrývají problematiku sebezáporu jako křesťanské ctnosti. V porovnání s profesorem Pospíšilem a zejména s Terezii z Ávily (které jsem četl v zásadě souběžně) působí Nouwenův rychlý průlet tématikou trochu bezkrevně, jakoby bez většího osobního zaujetí.
Přesto tohle opakování párkrát tlo do živého, když mi připomnělo některé moje notoricky opakované nedokonalosti (třeba: "ve chvíli, kdy se domníváme, že jsme pokorní, začneme okamžitě uvažovat nad tím, zda jsem pokornější než náš bližní a zda za to nemáme nárok na nějakou odměnu.") Upřímného pohlížení na sebe není nikdy dost a Nouwenovo zrcadlo je užitečné v tom, že nám odmítá lhát.
"My Písmo často čteme jen proto, abychom se něco dozvěděli, poučili se, duchovně se povznesli, inspirovali nebo - což není vzácné - abychom našli citát, jenž potvrdí naše vlastní záměry. Kniha knih se pak stává jednou z mnoha knih a používáme ji stejným způsobem jako ostatní čtivo. Je to totéž, jako když se Ježíš stane pouze jedním z mnoha lidí a chováme se k němu jako k ostatním."