Nětočka Nězvanovová
Fjodor Michajlovič Dostojevskij
https://www.databazeknih.cz/img/books/46_/462850/bmid_netocka-nezvanovova-oYL-462850.jpg
4
105
105
Popis knihy zde zatím bohužel není...
Literatura světová Romány
Vydáno: 1926 , Kvasnička a HamplOriginální název:
Nětočka Nězvanova, 1849
více info...
Přidat komentář
Ano ano, příběh Nětočky mě bavil, zejména neočekávané životní zvraty. Leč škoda, že jsme se my, čtenáři nedozvěděli, zda-li se třeba Anetta uplatnila jako zpěvačka. Kdo ví, třeba z ní byla zpěvačka celosvětového formátu.
Tahle novela je poslední autorovou prací, spadající do tzv. „gogolovského období“. Krátce po vydání knihy byl Dostojevskij zatčen, odsouzen k trestu smrti a milost mu car udělil, až když už Dostojevskij stál se svými kolegy na popravišti. A potom následovalo deset drsných let na Sibiři (čtyři roky v kárném táboře, pak coby prostý vojín u sibiřského praporu) – jak také jinak, tahle zažitá tradice likvidace nepohodlných přetrvává v Rusku dodnes.
Novela rozhodně nedosahuje kvalit pozdějších autorových velkých děl, je v ní až příliš mnoho patosu, ale náznaky psychologických ponorů (toho „oloupávání člověka jako cibuli“, jak říkával Simenon) už jsou v knize více než patrné. A samozřejmě i Dostojevského enormní sociální cítění s „uraženými a poníženými...“
Útla poviedka, ktorá mohla byť ďalším z Dostojevského veľkých románov, zároveň má ale svoje kúzlo aj ako torzo. Trochu mi to evokovalo Dickensa. Postavy majú vlastný život, niekoľko krát to vystrieda náladu a určite si to chcem prečítať znovu.
Na túto knihu som natrafil v miestnej knižnici a keďže som ju ešte nečítal, vzal som ju. Z raného obdobia autora, nevšimol som si, že je nedokončená, čo ma dosť nemilo prekvapilo na konci, takže neviem, ako sa príbeh nakoniec vyvrbil a čo chcel od Netočky ten úradník z Moskvy. Ale zas až tak veľmi ma to netrápilo. Celé je to písané z pohľadu Netočky.
Tuhle knížku jsem asi ve čtrnácti skutečně přečetla, vyžila se v ní a ještě jí strkala kamarádce...dneska si říkám: "Ach Bože." :-)
Ruku na srdce - je to mé první setkání s tímto autorem, chtěl jsem začít nějak "zlehka" a nevrhnout se hned na mnohem slavnější veledíla. A zcela upřímně mě tato kniha více než navnadila. Velice povedené a těším se na další, na tu další úroveň nebo dvě.
Podrobně rozebraný obraz mezilidských vztahů v tehdejší ruské společnosti - v polovině 19. století - na příběhu maličkého sirotka - holčičky. Na jedné straně devastující bída a beznaděj na další život a na straně druhé prázdnota a nezájem. A autor umí tyto vztahy dokonale rozebrat. pitvat a popsat. Je to mistr detailu.
Dojemný příběh s celkem realnou hlavní postavou. Přesto, že mi byla sympatická, chápala jsem, proč to s ní ostatní tak rychle vzdávají. Knížka se mi moc líbila a krásně se četla. Akorát... Mám sice ráda otevřené konce, ale tenhle byl i na mě moc neurčitý.
Tou dobou, kdy jsem dočetl Nětočku Nezvanovovou, jsem od Dostojevského měl přečtené jen Zápisky z podzemí, které mne však oslovily více. Nětočka se čtivá a zvládne v člověku vyvolat emocionální odezvu, chci říct, že je dojemná. Ale na rozdíl od Zápisků není tolik uvěřitelná a působí trochu nuceně, obsahuje "trochu moc ženských nervových hroucení", jak bylo řečeno v komentářích níže. Na druhou stranu Dostojevskij i zde projevil svou mimořádnou schopnost sugestivníhi vykreslení postav, které se zdají velmi plastické a čtenáři na nich jaksi záleží, ať chce nebo ne.
Skvělý styl psaní, napínavé, smutné, až depresivní, vcítěné. Příběh malé holčičky, která touží po tom, aby ji aspoň někdo měl rád. Podává zajímavou perspektivu nešťastného dítěte na svět... Hvězdičku strhávám kvůli příliš otevřenému konci a (podle mě) nejasné/chybějící pointě.
Příběh byl smutný, zajímavý, silný, ta bída chudých, ta prázdnota bohatých... a možná trochu moc ženských nervových hroucení. Ovšem být na jejich místě, kdoví...
Vztah mezi Nětočkou a Káťou, který prochází bouřlivými přeměnami od vzájemné ignorace po oboustranně důvěrný vztah; silné přitažlivosti po absolutní odpudivost. Láska (ne nutně ve formě zamilovanosti mezi mužem a ženou) se stává směsicí složitých, protichůdných pocitů, sklonů, tužeb, slov, gest i činů.
„Kvůli mně tě zavrhnou, zahrnou tě pohrdáním, posměchem, protože jsem pro ně tak bezvýznamný! Jak jsem vinen tím, že jsem tě nebyl hoden.
Nauč mě - víš, já to nechápu, nepochopím, nijak to nepochopím - nauč mě, jak roztrhnout život vejpůl, jak si vyrvat srdce z prsou a žít bez něho? Když si jen pomyslím, že tě už nikdy neuvidím, nikdy, nikdy!
Až na tebe zvednou kámen, kdo první ho zvedne? Nebudou se rozpakovat, zvednou tisíce kamenů! Opováží se toho, protože vědí jak. Zvednou je všechny najednou a prohlásí, že jsou sice bez viny, ale hřích vezmou na sebe!“
Ani tady se sám autor nedal chytit nad obyčejností příběhu, který by měl jen tak vyprávět a zachytil se pocitů, které jediné chtěl přiblížit bez ohledu na to jak své dílo předá čtenářům. Empatické a silné prostředí vytvořené uvnitř lehce strhne a zabolí.
Príbeh o Netočke chytí za srdce a už na ňu nikdy nezabudnete. Krátka, smutná a emóciami nabitá knižka.
Má první kniha od Dostojevskijho, nikdy jsem se nedovedla začít do Zločinu a trestu, a tak jsem se celkově ruským autorům vyhýbala a neměla jsem chuť je číst. Nětočka mě zaujala, velmi zaujala. Nevšední příběh, který je skvěle sepsán a do budoucna dám autorovi další šanci. Nětočka je zajímavou postavou, stane se sirotkem a do jejího života zasáhne kníže, komtesa Káťa a následně Alexandra Michajlovna.. Škoda, že kniha nemá více stran :-)
Krátký příběh mladé dívky, která přijde o chudé rodiče a vezme si jí jiná rodina a Nětočka se zamiluje do jejich dcery, která poté odejde a Nětočka tak zůstává sama,začne tajně číst.. no pěkná knížka.
Štítky knihy
ruská literaturaAutorovy další knížky
| 2004 |  Zločin a trest |
| 2004 | Bratři Karamazovi |
| 2008 | Běsi |
| 1958 | Bílé noci |
| 2020 | Idiot |
Nedokončený román z ranější tvorby Dostojevského. V podobě, která nám zůstala, se tak dá mluvit spíše o delší novele, ať tak či onak, jedná se i v této rozpracované verzi o důkaz, že Dostojevský byl skutečným literárním géniem. Ač Nětočka postrádá výraznější střet idejí, který je typický pro Dostojevského po sibiřské období (Zločin a trest, Běsi, Bratři Karamazovovi atd.), pořád se jedná o vynikající psychologické drama jednoho neobyčejně zajímavého osudu. Obrovskou škodou je, že se Dostojevský nikdy k dílu nevrátil a nedopracoval ho. Nětočka je totiž snad jediný jeho román, který je vyprávěn v ich-formě ženskou hrdinkou. Nenásilně je nám tu ukázán skutečně silný a sympatie vzbuzující ženský charakter. Dostojevský ukázal, jak se píší skutečně živé a uvěřitelné ženské postavy, takže snad se dá zde mluvit i o skutečném ženském emancipačním románu. Spousta příběhových linek zůstává sice otevřeno, ale i tak stojí za to se s životní poutí Nětočky Nězvanovové seznámit. Čtenář nebude litovat času stráveného nad stránky této útlé, ale emočně silné, literárně zručné a psychologicky propracované novely.
„Skutečně každá stránka, kterou jsem přečtla, mi připadala jaksi známou, jako bych ji již dávno prožila, jakoby všecky vášně, veškerý život, který stál přede mnou v tak nejistých obrysech, v tak kouzelných obrazech, jsem už prožila. A jak jsem se neměla dát unésti až do zapomenutí přítomnosti, odcizení skutečnosti, když v každé knize, kterou jsem četla, byly uskutečněny zákony téhož osudu, a projevoval se tam týž duch událostí, který vedl život člověkův a tryskal z jakéhosi hlavního zákona lidského života, který byl podmínkou spásy, neporušenosti a štěstí.“ (s. 156)