Netrpělivost srdce
Stefan Zweig
Psychologický román, jediné románové dílo tohoto rakouského autora, líčí tragický milostný vztah ochrnuté dívky k poručíkovi rakousko-uherské armády. Příběh se odehrává v posádkovém pohraničním městě těsně před 1. světovou válkou. Autor analyzuje citové stavy nemocné dívky, jejíž důvěra v opětovanou lásku postupně mizí, i důstojníka, který nemá dost odvahy obětovat svůj život, city a tvořivou sílu nešťastnému člověku. Zweig je skvělým vypravěčem a psychologem, promýšlí věčné, ale nezodpověditelné problémy lidských vztahů, lásky, odvahy, viny a svědomí umělecky náročnou a působivou formou.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 1976 , PráceOriginální název:
Ungeduld des Herzens, 1939
více info...
Přidat komentář
Už je to pár let, co jsem tenhle román četl..nejvíce si pamatuji, jak moc jsem si přál, aby dopadl jinak, aby skončil opětovanou láskou. Jsem asi naivní optimista...
Jako veškerá tvorba vynikajícího Stefana Zweiga se mi i jeho jediná románová fikce vryla pod kůži a zalezla za nehty. Nemůžeme se na hlavního hrdinu dívat jako na zbabělce, zatraceného vlastní myslí. Můžeme na něj pohlížet jako na zničeného člověka, zničeného svým vlastním strachem z neznámého. Strachem z nejistoty. Strachem z ublížení druhým. Zweigovo pojetí všech postav je jako obvykle citlivé a plné porozumění. Nemůžeme se vyhnout chybám, ale jsou naší součástí po celý zbytek života."A tak když po prvním jednání začala klesat opona, sklonil jsem v krátké chvíli, než se rozsvítilo světlo, rychle hlavu a utekl prostřední uličkou - a myslím dost rychle, že mě nemohl vidět, že mě nemohl poznat. Ale od oné chvíle opět vím: žádná vina není zapomenuta, pokud o ní ví svědomí."
Šikovně vystavěný a zkomponovaný příběh z doby, kdy takzvaná krásná epocha pomalu sklouzávala do žumpy První světové války. Ale nebojte se, přestože dějinné události občas zatřesou příběhem drsněji než vdavekchtivá dívka bezem, má tady zasazení do onoho krásného chronotopu spíše ozdobnou funkci. Půjde hlavně o lidské nitro - a to může prožívat svá dramata kdykoliv.
Musím přiznat, že mám určitou slabost pro problematizaci toho, co je zdánlivě nedotknutelné. Musí se to ovšem provádět s citem a rukou vyzrálého chirurga, aby to nevyznělo lacině. Zpochybňovačů hodnot máme spoustu. Těch, kteří to dovedou zaonačit tak, aby to opravdu přivedlo čtenáře k zamyšlení, naopak zoufale málo.
G.R.R. Martinovi se takhle povedlo v povídce Píseň pro Lyu zpochybnit cit zvaný láska; pan Zweig se bojechtivě pustil zase do soucitu. Nekritizuje ovšem toto hnutí v jeho ryzí podobě - spíše dokládá, jak může soucit degradovat, když je znečištěn jinými typicky lidskými vlastnostmi. Například zbabělostí nebo pohodlností.
Málokdy jsem viděl takto monumentální zdar autorem vytyčeného cíle. Ať přemýšlím, jak přemýšlím, po formální stránce nemohu nic vytknout. Stefan Zweig byl beze vší pochybnosti švec, který dokonale ovládal své kopyto. Přesto plné hodnocení nedávám - tohle dílo se mě z nějakého důvodu nedotklo tak hluboce, jak zřejmě bylo zamýšleno. Možná mám přece jen radši knihy, ve kterých jsou trhliny - těmi trhlinami totiž často dohlédneme netušených hlubin...
To jsem si zase jednou spletla Arnolda se Stefanem a dostala se tak náhodou k nádherné knize, která hovoří o dvojím soucitu - zbabělé netrpělivosti srdce a tvořivém soucitu.
Štítky knihy
zfilmováno rakouská literatura 30. léta 20. století psychologické romány utrpení láska neopětovaná soucit, soucitnost nešťastná láskaAutorovy další knížky
2006 | Netrpělivost srdce |
1979 | Amok |
1999 | Svět včerejška |
1966 | Marie Stuartovna |
1993 | Marie Antoinetta |
Zweig by hlavně mistrný psycholog, dokládají to už jen názvy některých jeho děl, v kterých se věnoval různými pohnutími lidské duše - Netrpělivost srdce, Amok, Zmatení citů, Opojení z proměny. Ani tato kniha není vyjímkou, spíše než o román se jedná o psychologickou studii. Studii soucitu. Hrdina knihy snad z životní nezkušenosti rozdává lživý soucit. Má za to, že tím pomůže a sebe vyzdvihne výš, do sféry "dobrých" lidí. Má dokonce několikrát pocit takřka svého zbožštění, když je přesvědčen, že působí dobro druhým. Jenže nakonec se to ukáže jako sebeklam - prázdná slova nestačí. V poslední důležité chvíli podlehne konvencím, pohodlnosti toho, že někdo věc vyřeší za něj - anebo místo přijetí odpovědnosti raději přemýšlí o sebevraždě. Tím je prokázána jeho zbabělost. A on zbabělcem opravdu je, stejně jako drtivá většina z nás! A proto k němu i tak cítíme určité sympatie. Vždyť kolik je na světě doktorů Condorů, kteří by obětovali svůj prospěch v něčí jiný?
Ostatně téma odvahy a slabosti se prolíná více Zweigovými díly, stačí vzpomenout Triumf a tragiku Erasma Rotterdamského, nebo Svědomí proti násilí.