Netrpělivost srdce
Stefan Zweig
https://www.databazeknih.cz/img/books/22_/226132/bmid_netrpelivost-srdce-226132.jpg
4
479
479
Psychologický román, jediné románové dílo tohoto rakouského autora, které vyšlo za jeho života, líčí tragický milostný vztah ochrnuté dívky k poručíkovi rakousko-uherské armády. Příběh se odehrává v posádkovém pohraničním městě těsně před 1. světovou válkou.Autor analyzuje citové stavy nemocné dívky, jejíž důvěra v opětovanou lásku postupně mizí, i důstojníka, který nemá dost odvahy obětovat svůj život, city a tvořivou sílu nešťastnému člověku. Zweig je skvělým vypravěčem a psychologem, promýšlí věčné, ale nezodpověditelné problémy lidských vztahů, lásky, odvahy, viny a svědomí umělecky náročnou a působivou formou-... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 1968 , SvobodaOriginální název:
Ungeduld des Herzens, 1939
více info...
Přidat komentář
Mistrně napsaná kniha, utvrdila mě v rozhodnutí, že budu dávat větší šanci starší literatuře, dnes mi hodně románů přijde jakoby psané horkou jehlou a nedomyšlené. Tady mě hodně zaujal tehdejší postoj k postiženým lidem, doufám, že dnes už je vnímáme jako sobě rovné a že už nežijí jen jako zátěž pro společnost jako tenkrát.
Smršť emocí. Soucit, manipulace, láska, odpovědnost, strach, odpor… To vše se na nás valí v dechberoucím rozboru jednoho osudového propletence.
Jedno nedorozumění na začátku, malé faux pas, na které se nabalují další a další nedorozumění, míjení se a tragické nepochopení. Že byly všechny postavy nesympatické? Pro mě ne. Naopak, byly až neuvěřitelně opravdové, lidské, chovaly se tak, jak jim velela lidská přirozenost, každý chce pro sebe to nejlepší. Edita jako manipulátor a sobec? Ano, samozřejmě, ale nemohla jinak… A Toni? Jak já jsem mu rozuměla! Vše, co dělal, byla snaha pomoci, nezranit, utěšit, a ta se samozřejmě těžce srážela s jeho skutečnou vůlí, a ta byla jednoznačná - tohle já prostě nechci… Autor nejde jen po povrchu, jeho popis těžce se vlekoucí, kovem chrastící a vrzající Edity byl mrazivý, žádné líbivé narůžovo natřené melodrama…
A že nakonec vše dopadlo špatně? Nešlo jinak. Pohádka o obětování se proti vůli svých emocí a přání zůstane zase jen pohádkou.
Plus za závan toho končícího c. a k. Rakouska – maloměstská posádka kdesi v Uhrách, důstojníci, koně, skvěle padnoucí uniformy, šavle, kasino, důstojnická čest… A pak vše vzala světová válka.
*
„Kdybychom chtěli, toho jsem si jasně vědom, začít myslet na všechnu dnešní bídu této země, nemohli bychom už spát a nikdy bychom se už ani neusmáli. Nikdy to však není představa utrpení, co člověka zdrtí a trápí; lidskou duší může opravdově otřást jen to, co soucitné oči skutečně viděly.“
Styl psaní autora mne veli zaujal. Příběh nebyl nějak mistrný, přesto zpracování fantastické. Při čtení jsem konec očekávala, ale přesto nejsem ani trchu zklamaná. Celou dobu mne dokázal autor u knihy udržet s napětím. Určitě si od autora přečtu další knihy.
Nádherná kniha. Brilantní psychologie kdy se čtenář vysloveně dostane do hlavy hned několika postavám. Zajímavé použití metody vnořeného vypravěče, napočítal jsem místy až 5 úrovní (autor píše co mu vyprávěl starý veterán, ten vypráví co mu v mládí vyprávěl doktor, ten vypráví co mu vyprávěl ve slabé chvíli hrabě a ten vypráví jak mu někdo ve vlaku něco vyprávěli jiní), skoro jako u Cimrmana. Ne, ale vážně literárně je to skvost, který za to stojí a ta hloubka a niternost vyprávění je dechberoucí. Téma soucitu a viny zpracované tak, že člověk na to kouká z mnoha úhlů, vidí souvislosti, slyší argumenty, přemýšlí, klade si otázky... prostě mistrovské dílo.
Pozoruhodná kniha, silný příběh jdoucí skutečně až na dřeň člověčenství – a navíc stylisticky brilantní záležitost.
Je to emočně hodně silný příběh. Skvěle zachycuje myšlenkové pochody, vzlety i pády člověka konfrontovaneho s cizím neštěstím. Je tam toho hodně a momentálně mnou asi nejvíc rezonuje myšlenka, co všechno vlastně také dělám, abych ulevila sama sobě, a ne ze skutečné starosti o druhého. Každopádně v knize najdete opravdu důkladnou studii toho, co lze od druhých požadovat, kde jsou hranice soucitu, osobní odvahy i to, že naše jednání mohou ovlivňovat věci a limity, jejichž existenci si ani sami nedokážeme připustit. Kdo byl vlastně onen zlý džin? Kekesfalva nebo Toniho závislost na názoru okolí? Co vlastně pramenilo z jeho vlastní osoby a co bylo očekávání druhých, jeho automatická disciplína,výchova? Tolik je tam toho popsáno a tolik otázek ještě zbývá. Určitě to není kniha na jedno přečtení
Nemohla jsem stoprocentně sympatizovat s hlavním hrdinou i přes upřímnost jeho zpovědi. Ano, v jeho věku a v takovém nepřirozeném prostředí, kde vojenští kumpáni tvoří celý svět mladého, nezralého člověka, je těžké nebrat ohledy na mínění druhých, snést jejich výsměch a odsouzení! Přesto jsem nedokázala pochopit jeho výkyvy nálad, ty změny ode zdi ke zdi, z extrému do extrému a z těchto změn nálad plynoucí rozhodnutí. Naopak (na rozdíl od mnoha zdejších recenzí!) Edita mi vůbec nebyla nesympatická, její chování mi nepřipomínalo chování rozmazleného děcka, dokonce jsem chápala její citové výkyvy způsobené jejím postižením. Stejně tak jsem chápala i jejího otce, neboť z osobní zkušenosti vím, jak těžké je vyrovnat se s postižením vlastního dítěte a oč těžší to bylo před sto lety!
Občas mi bylo do pláče, popravdě řečeno ne nad postavami románu, ale spíš když jsem si vzpomněla na tragický osud autorův.
Dovolím si citovat z vynikající recenze uživatele Jadlut:
"(Stefan Zweig) nemůže přijmout, že jeho duchovní domov, Evropa, je v troskách; docházejí mu síly a propadá se do čím dál většího zoufalství. V brazilském Petropolis v roce 1942 společně s Lotte ukončí svůj život vlastní rukou. Dopis na rozloučenou uzavírá slovy "Pozdravuji všechny své přátele: kéž se dožijí toho, že spatří úsvit po této dlouhé noci. Já, ten nejvíc netrpělivý, jdu napřed." - - -
Neunesl těžkou atmosféru doby, tu tehdejší beznaděj, kdy na všech frontách sílil a postupoval nacismus... - - - Ano, člověk se musí obrnit velkou trpělivostí, aby snesl tu beznaděj doby, v níž žije! Jak ho chápu v r. 2022!
Když jsem knihu četla poprvé, byla jsem jen o pár let starší, než Edita. Sice ne až tak fatálně handicapovaná, ale ve velmi podobné situaci, dokonce i co se první veliké lásky týče. Dnes, s odstupem času a mnoha životními zkušenostmi už se vztahy nenechám tak semlít, ale návrat k téhle knize byl pro mě v jistém směru deja vu. Možná i proto jsem s ní tak bojovala. Kdysi jsem v ní vítala to neustálé omílání pocitů, domněnek a pochybností. Teď mě spíš místy unavovaly popisy téhož pořád dokola. Ale možná mě ve skutečnosti jen popuzovala vzpomínka na to střevo, kterým jsem kdysi byla i přes láskyplně spartánskou výchovu mých vzácných rodičů.
Milostný vztah mezi zdravým a nemocným je občas velmi složitý. Chce velikou dávku oboustranné upřímnosti, tolerance a pochopení. V opačném případě se může zvrtnout v jízdu na horské dráze, která zničí všechny zúčastněné.
Je velmi těžké být v pozici toho, kdo je nějakým způsobem závislý na cizí pomoci, když se do všeho zaplete láska. Ta bývá, jak víme, slepá. Nespokojí se s ničím menším, než s láskou a někdy nedokáže pod slupkou falešného soucitu odhalit strach, nebo dokonce pohrdání. Na druhou stranu nejde odsoudit někoho, kdo nechodil ve vašich botách.
Ostatní k této knize je vypsáno v dalších komentářích. Příběh odolává času, protože je dobrý a zaslouží si doporučení.
Pěkný jazyk, pěkné některé psychologické úvahy. Ale celek pro mě prostě nefungoval. Hlavní postava nakonec pro mě nebyla uvěřitelná - každá součást ano, a byla skvěle vykreslena, ale dohromady pro mě nedržely. Nikdo mi tam vlastně nebyl sympatický. A závěr prostě úplně špatný.
Proslulý pozoruhodný román, plný psychologických úvah, který se zabývá především soucitem. Pro mne výtečný román o tom, kam až může zajít citové vydírání, moralistní manipulace a společenská pravidla, která dokáží dohnat čestného člověka až téměř k sebedestrukci.
Zweig se hodně zajímal o to, co je to vlastně soucit, kdy je správný a na místě a kdy vede doslova do pekel. Člověk je jedinou bytostí na tomto světe, která je soucitu schopná (vynechám-li sociopaty a psychopaty). Jsme vychováváni tak, že považujeme za správné a etické mít soucit se slabými, postiženými a nemocnými. Pokud se ovšem začne soucitu zneužívat, a víme, že to není zas tak výjimečné, pak je třeba se mít na pozoru. A myslím tím obě strany...Stefan Zweig to všechno moc dobře věděl.
Doporučuji.
(SPOILER) Skvěle vykreslená psychologie postav. Edita mi byla hodně nesympatická. Nedivím se jí, že nesnesla soucit. Její citové výlevy ale byly až příliš hysterické. Byla hodně zhýčkaná, manipulativní a vydírala lidi kolem sebe, kteří se jí snažili potěšit a ulehčit jí život. Nelíbilo se mi, že Editě lhali myslím, že především milosrdné lži ji dohnaly k tak nešťasnému řešení.
Skvělě vykreslený psychologický román plný emocí, u kterého ze začátku nevíte, kdo si vlastně získá vaše sympatie. A musím se přiznat, že převládly nesympatie k hlavní ženské postavě. Prostě rozmazlený, ufňukaný, manipulující a citově vydírající, i když ochrnutý, spratek. Emotivní, uvěřitelná atmosféra, nadčasové. Nádhera!
Výborně vypracovaný příběh, ve kterém Zweig mistrně zachytil marginální rozměry soucitu a milosrdných lží, patologii vyrovnávání se se svým fyzickým handicapem i ubližující zoufalství rodinných příslušníků.
Postavy ani jejich chování mi nemusí být sympatické, důležité je, jaké poselství mi do života přinesly - proto knihu určitě doporučuji k přečtení :)
Naprosto jedinečný psychologický román, který čtenáři obrazně popisuje chování člověka, který je citově zatlačen do kouta, a to jak ze strany soucítícího ale i nemocného. Autor skvěle popsal složitost lidských vztahů.
,, Žádná vina není zapomenuta, pokud o ní ví svědomí ''
(SPOILER) Po knize jsem sáhla úplně náhodou v rámci Čtenářské výzvy s ne příliš vysokým očekáváním. Minimálně jsem si tedy určitě nemyslela, že ji budu mít přečtenou za ani ne čtyři dny a že naplní mou hlavu tak, že nebudu prakticky schopna myslet na cokoliv jiného. Postavy mi nebyly příliš sympatické, věděla jsem, že nejednají správně, a také jsem tušila, že to nemůže dopadnout dobře. Hlavní hrdina je unášen soucitem, který je však velmi nestálý a on mění své názory prakticky z hodiny na hodinu. Všechny činy ale myslí dobře, a já jsem jeho uvažování vlastně naprosto rozuměla. Postupně se však zaplétá do pavučiny milosrdných lží, která se prostě jednou musí protrhnout.
Zajímavá kniha, líbila se mi, i když hrdinka mi lezla na nervy a hlavní hrdina vlastně pro svoji netrpělivost srdce časem také.
ani neviem, čo na toto napísať. možno by som si mal dať väčší odstup, predýchať to, čo som práve dočítal, rozchodiť to, rozriediť v bežnom šume dní.
môj kamarát na niečo, čo ho ohúrilo vždy rád použil slovo famózne. opakujem po ňom...
Netrpělivost srdce je famózne dielo veľkého majstra. ani neviem, či som od Zweiga niečo poriadne čítal. ale viem, že si od neho ešte niečo určite prečítam.
napriek tomu, že ide o takmer intímny príbeh niekoľkých ľudí, nemáte ani na chvíľu čas sa nudiť. žiadne nekonečné opisy, žiadne nedokončené vety a veľavýznamné pomlčky. Zweigovo pero je ako chirurgický skalpel. a že sa zarezáva do vás, si uvedomíte až keď je neskoro.
dnešná produkcia autorov bažiacich po sláve nemá šancu na túto klasiku. určite sa do nej začítajte.
„...člověk může uniknout všemu, jen ne sobě samému.“
Zweig si mě získal svými životopisnými romány, kde s chirurgickou precizností rozkládá příběhy slavných optikou jejich vnitřního světa, což Vám nikdo jiný nenabídne. Netrpělivostí srdce jsem vykročil do nepříliš rozlehlých vod jeho fikčních příběhů a mohu jen konstatovat, že díky umělému příběhu, kdy může své hrdiny ždímat o to více, Zweigovo psychologické mistrovství nabírá na obrátkách.
„Dobře vím, že nemá smysl odříkat si požitek, protože je odepřen jiným, zapovídat si štěstí, protože někdo jiný je nešťastný.“
„Jen zpočátku je soucit – zrovna jako morfium – pro nemocného dobrodiním, léčivým prostředkem, pomocným prostředkem, ale když ho člověk neumí správně dávkovat a zastavit, stává se vražedným jedem.“
„Napůl udělané věci a napůl vyslovené náznaky jsou jen na škodu; všechno zlé na tomto světě pochází z polovičatosti.“
Štítky knihy
zfilmováno rakouská literatura 30. léta 20. století psychologické romány utrpení láska neopětovaná soucit, soucitnost nešťastná láska
Autorovy další knížky
| 2006 |  Netrpělivost srdce |
| 1979 | Amok |
| 1999 | Svět včerejška |
| 1966 | Marie Stuartovna |
| 1993 | Marie Antoinetta |
Mohu bez přehánění říct, že Netrpělivost srdce je jedním z nejlepších románů, které jsem kdy četla. Ač přes sto let starý, text je nesmírně aktuální i v dnešní době. Stefan Zweig zachytil naprosto bravurně veškeré tóny a odstíny povah svých postav, text obsahuje řadu naprosto zásadních myšlenek, úvah, citátů, které platí napořád. Oceňuji i vykreslení atmosféry, od takové té radostné až po tísnivou, kdy není Toni schopný jednat podle sebe, respektive je manipulován do jiného chování. Skvělý nadčasový text, který budu doporučovat dál a dál.