Netrpělivost srdce

Netrpělivost  srdce
https://www.databazeknih.cz/img/books/24_/241746/bmid_netrpelivost-srdce-MzQ-241746.jpg 4 479 479

Zweigův světově proslulý dramatický román nás zavede do zapadlého a nudného posádkového městečka staré monarchie, kde důstojníci tráví volný čas po kavárnách a vinárnách. Chudý poručík Hofmiller je jakousi náhodou pozván do místního zámku na "diner" pro přátele a známé. Omámen opulentní nádherou zámeckého prostředí si uprostřed zábavy náhle uvědomí, že opomněl vyzvat k tanci dceru hostitele. Chce své faux pas rychle napravit a v rozčilení si nevšimne, že dívka za stolem je ochrnutá. Mladík se snaží svoji neobratnost odčinit, místo toho se ale zaplétá do kliček vlastních dobře míněných konvenčních lží a ještě konvenčnějších obav z odsudku důstojnických kamarádů. Vzbudí v postižené dívce lásku, kterou neumí a ani nechce opětovat, a protože citlivě vnímá její smutek a osamělost, nechá se unášet vlastním soucitem - s tragickými důsledky. Rozporuplné a netrpělivé je lidské srdce, říká autor. Je soucit zbabělý, který se chce zbavit trapného dojetí cizím neštěstím. Ale je i soucit tvořivý, který je odhodlán trpělivě a účastně vytrvat až do konce svých sil a možná i za něj.... celý text

Literatura světová Romány
Vydáno: , Český klub
Originální název:

Ungeduld des Herzens, 1939


více info...

Přidat komentář

jardadr
19.02.2013 5 z 5

Zweig by hlavně mistrný psycholog, dokládají to už jen názvy některých jeho děl, v kterých se věnoval různými pohnutími lidské duše - Netrpělivost srdce, Amok, Zmatení citů, Opojení z proměny. Ani tato kniha není vyjímkou, spíše než o román se jedná o psychologickou studii. Studii soucitu. Hrdina knihy snad z životní nezkušenosti rozdává lživý soucit. Má za to, že tím pomůže a sebe vyzdvihne výš, do sféry "dobrých" lidí. Má dokonce několikrát pocit takřka svého zbožštění, když je přesvědčen, že působí dobro druhým. Jenže nakonec se to ukáže jako sebeklam - prázdná slova nestačí. V poslední důležité chvíli podlehne konvencím, pohodlnosti toho, že někdo věc vyřeší za něj - anebo místo přijetí odpovědnosti raději přemýšlí o sebevraždě. Tím je prokázána jeho zbabělost. A on zbabělcem opravdu je, stejně jako drtivá většina z nás! A proto k němu i tak cítíme určité sympatie. Vždyť kolik je na světě doktorů Condorů, kteří by obětovali svůj prospěch v něčí jiný?
Ostatně téma odvahy a slabosti se prolíná více Zweigovými díly, stačí vzpomenout Triumf a tragiku Erasma Rotterdamského, nebo Svědomí proti násilí.

Jarisko2
05.12.2012 4 z 5

Už je to pár let, co jsem tenhle román četl..nejvíce si pamatuji, jak moc jsem si přál, aby dopadl jinak, aby skončil opětovanou láskou. Jsem asi naivní optimista...


kika 13
14.11.2012 3 z 5

Tragický příběh o lásce.Smutné čtení.

ichinose
10.10.2012 5 z 5

Jako veškerá tvorba vynikajícího Stefana Zweiga se mi i jeho jediná románová fikce vryla pod kůži a zalezla za nehty. Nemůžeme se na hlavního hrdinu dívat jako na zbabělce, zatraceného vlastní myslí. Můžeme na něj pohlížet jako na zničeného člověka, zničeného svým vlastním strachem z neznámého. Strachem z nejistoty. Strachem z ublížení druhým. Zweigovo pojetí všech postav je jako obvykle citlivé a plné porozumění. Nemůžeme se vyhnout chybám, ale jsou naší součástí po celý zbytek života."A tak když po prvním jednání začala klesat opona, sklonil jsem v krátké chvíli, než se rozsvítilo světlo, rychle hlavu a utekl prostřední uličkou - a myslím dost rychle, že mě nemohl vidět, že mě nemohl poznat. Ale od oné chvíle opět vím: žádná vina není zapomenuta, pokud o ní ví svědomí."

zlovlk
27.05.2011 4 z 5

Šikovně vystavěný a zkomponovaný příběh z doby, kdy takzvaná krásná epocha pomalu sklouzávala do žumpy První světové války. Ale nebojte se, přestože dějinné události občas zatřesou příběhem drsněji než vdavekchtivá dívka bezem, má tady zasazení do onoho krásného chronotopu spíše ozdobnou funkci. Půjde hlavně o lidské nitro - a to může prožívat svá dramata kdykoliv.

Musím přiznat, že mám určitou slabost pro problematizaci toho, co je zdánlivě nedotknutelné. Musí se to ovšem provádět s citem a rukou vyzrálého chirurga, aby to nevyznělo lacině. Zpochybňovačů hodnot máme spoustu. Těch, kteří to dovedou zaonačit tak, aby to opravdu přivedlo čtenáře k zamyšlení, naopak zoufale málo.

G.R.R. Martinovi se takhle povedlo v povídce Píseň pro Lyu zpochybnit cit zvaný láska; pan Zweig se bojechtivě pustil zase do soucitu. Nekritizuje ovšem toto hnutí v jeho ryzí podobě - spíše dokládá, jak může soucit degradovat, když je znečištěn jinými typicky lidskými vlastnostmi. Například zbabělostí nebo pohodlností.

Málokdy jsem viděl takto monumentální zdar autorem vytyčeného cíle. Ať přemýšlím, jak přemýšlím, po formální stránce nemohu nic vytknout. Stefan Zweig byl beze vší pochybnosti švec, který dokonale ovládal své kopyto. Přesto plné hodnocení nedávám - tohle dílo se mě z nějakého důvodu nedotklo tak hluboce, jak zřejmě bylo zamýšleno. Možná mám přece jen radši knihy, ve kterých jsou trhliny - těmi trhlinami totiž často dohlédneme netušených hlubin...

Márinka
30.11.-0001 5 z 5

To jsem si zase jednou spletla Arnolda se Stefanem a dostala se tak náhodou k nádherné knize, která hovoří o dvojím soucitu - zbabělé netrpělivosti srdce a tvořivém soucitu.