Netrpělivost srdce
Stefan Zweig
Psychologický román, jediné románové dílo tohoto rakouského autora, líčí tragický milostný vztah ochrnuté dívky k poručíkovi rakousko-uherské armády. Příběh se odehrává v posádkovém pohraničním městě těsně před 1. světovou válkou.Autor analyzuje citové stavy nemocné dívky, jejíž důvěra v opětovanou lásku postupně mizí, i důstojníka, který nemá dost odvahy obětovat svůj život, city a tvořivou sílu nešťastnému člověku. Zweig je skvělým vypravěčem a psychologem, promýšlí věčné, ale nezodpověditelné problémy lidských vztahů, lásky, odvahy, viny a svědomí umělecky náročnou a působivou formou.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 1984 , OdeonOriginální název:
Ungeduld des Herzens, 1939
více info...
Přidat komentář
Výborná kniha, kterou by si měl přečíst každý, v jehož blízkosti se objeví dlouhodobě nemocný, aneb „Jak lze přílišným soucitem z nemocného udělat sobeckou a sebestřednou bestii“.
Kniha je to dobrá. Nejdřív jsem s dívkou socítila, ale nakonec mi začala lézt na nervy. Vím, že za to nemohla, ale i tak... Když už utíkám do světa umění, marasmus mi nevadí. Pokud ale obsahuje nic než jen marasmus, nudím se.
Nicméně je to hodnotný text, který bych se neopovážila ohodnotit menším počtem hvězdiček.
Tuto knihu hodnotím s odstupem. Řekla bych, že se mi v hlavě hezky rozležela a ukázala svou hodnotu. Proto 5 hvězd.
Jedinečné. Autor opět dokázal, že knihu je možné nejen číst, ale i prožít.
Emoce hlavních hrdinů prostupují ze stránek knih do Vás. V jednu chvíli jste opojeni z toho, že dáváte, cítíte se býti Bohem, záhy chcete utéct, skrýt se před celým světem, před závazky, které Vás nechtěně spoutávají.
Míra empatie, se kterou je autor vystihuje vnitřní hnutí hrdinů je neuvěřitelná. Při četbě nezůstanete nezúčastněným čtenářem. Hloubka spirály, která se nevině roztočí v začátku Vás neúprosně stahuje spolu s hlavním hrdinou.
Nelze než doporučit k četbě, míra čtenářského zážitku z knihy je nezměrná.
Dlouho jsem nečetla nic tak dobrýho. Na knize vlastně vůbec není znát její stáří, protože téma, kterému se věnuje, by se dalo s přehledem překlopit do současnosti, samozřejmě s drobnými modifikacemi. Zweig umí skvěle popsat, jak drsně dokáže nešťastný a nemocný člověk manipulovat se svým okolím, dokonce mi bylo víc líto právě Antona, který se cítí být viníkem závěrečné tragédie a nese si v sobě výčitky po celý život. Místy mi dělalo problém v četbě pokračovat, zejména v okamžicích, kdy Edita mladého důstojníka dusila svým neštěstím a nezralostí, protože jsem se dokázala snadno vžít do jeho pocitů.
Páni. Páni. Na tuhle knihu jsem narazila náhodou, ale jsem za ni hrozně ráda, něco takového jsem už dlouho hledala, aniž bych o tom tušila.
Někomu mohou přijít všechny ty popisy vnitřních pochodů zdlouhavé a některé pasáže zbytečné a nudné, ale mně to vůbec nevadilo. Naopak, u monologů hlavní postavy i doktora Condora se moje knihomolská dušička přímo tetelila blahem, kolik krásných (a krutě pravdivých) citátů si zde podtrhám.
Je to hodně o morálce a o tom, jak může náš soucit, pokud je pouhou netrpělivostí srdce, a ne skutečnou vůlí pomoci a obětovat se pro druhého, napáchat mnohem víc škody než užitku. S naším milým panem poručíkem je to jako na houpačce, chvíli si myslí, že to dokáže, hned aby se v následujícím okamžiku jeho odhodlání rozbilo hrůzou z toho, co by to pro něj obnášelo a co by si o něm řekli ostatní. Ale všichni máme chyby a pokud sami u sebe pozorujeme podobnou nestálost a obavy, pak ho nemůžeme jednoduše tak docela odsoudit.
Co se týče Edity, ano, zachvacuje mě jistá netrpělivost srdce, ale ne tak docela kvůli jejímu postižení, jako spíš kvůli tomu, že vlivem otcovy výchovy se z ní stalo rozmazlené dítě, zvyklé dostat vše, na co pomyslí. Ale musím říct, že její citové vydírání mi nepřišlo až tak hrozné jako to jejího otce. Také samotný přístup k ní jakožto k mrzákovi ve mně vzbuzuje lítost: to její "až se vyléčím..." naznačuje, že nebyla očima tehdejší společnosti považována za úplného člověka, jako by si chromá dívka nezasloužila být plnohodnotně milována, jako by to pro skutečnou lásku byla nepřekonatelná překážka. Věřím, že v tomhle směru jsme už dnes, o sto let později, zase trochu jinde.
(SPOILER) Zweig u mě umí navodit stavy, že emoce jeho postav vnímám, jako bych vše prožíval sám. Zde jsem s postavami taky poměrně soucítil, to Editino vydírání mi nepřišlo tak extrémní jako ostatním tady, spíš zračilo určitou nedospělost a nahrávala tomu její situace (rodina, zdraví). Stejně tak poručíkovo chování bylo nevyzrálé, neustálé změny rozhodnutí (ale to známe asi všichni, když se v nás něco pere) a k tomu strach "co by si oni pomysleli". Věřím, že jako starší člověk, který autorovi příběh vyprávěl, už by dokázal jednat se silnější vůlí. Líbil se mi i vložený příběh, kterak starý pán k majetku přišel. A zaujala mě i myšlenka o "netrpělivosti srdce" jakožto jednoho z druhů soucitu.
Rakousko-Uhersko na začátku svého konce, par postav a několik týdnů. Vojenská posádka poflakujici se v kavárně u partií karet, místní aristokracii tvoří pokřtěny židovský obchodník se svojí ochrnutou, citove vyderacskou dcerou. Zweig si vystačí s málem.
Román mě trochu nudil, Edita mi přišla příšerná se svým citovým vydiranim.
(SPOILER) Emociální upírismus ve vrcholné formě! Zajímalo by mě, co by dělali (ona i její otec), kdyby byli chudí! No, aspoň by musela nějak makat a neměla čas myslet jen a jen na sebe... V hrdinovi bych extra slabocha neviděla, víme asi všichni, co dokáže dobrá vůle naše, nedobrá ostatních a alkohol navrch! Nechtěla bych.
Mohou ochrnutí citově vydírat stejně jako zdraví lidé?Vynucovat si lásku druhé osoby?A může mladý nezralý muž,i když je vojákem a žije ve vojenském režimu podlehnout a téměř si nechat rozbít tímto nátlakem vnitřní duševní stabilitu?
Zweig svým téměř analytickým románem přesvědčuje,že ano.A scéna,kdy Edita před Hofmillerem upadne a on si uvědomí falešnost svého soucitu ,je nezapomenutelná.
Ostatně,celý román je nezapomenutelný.Myslím,že nejen pro mne.
(SPOILER) Tohle byla síla. Zweig píše velmi poutavě a mám ráda jeho povídky, román Netrpělivost srdce si ovšem nezadá s horory od E. A. Poea. Poutavé vyprávění o nenápadném muži v kavárně, proslulém hrdinovi, o tom, jak byl za mlada posádkou v zapadákově kdesi u rakouských hranic, náhodou se seznámil s rodinou obchodníka z Kekesfalvy a po menším trapasu na večeři za nimi pravidelně docházel (nádherné, až bukolické výjevy u čaje a cukroví), se zlomil v polovině knihy v momentě, kdy se Edita zázračně osmělila. Pak se spustila lavina tragických událostí a děj vygradoval až k dramatickému konci. Zpověď opěvovaného hrdiny zde skončila. Ještě teď mi běhá mráz po zádech.
Nejlepší psychologický román, jaký jsem za dlouhou dobu četla, s prvky filozofie i sociologie. Příběh o mládí, jeho představách, přátelství i soucitu, mladickém selhání, zbabělosti a pocitu viny, který nesmaže ani pozdější hrdinství ve válce. Ani bezvýhradná a bezbřehá otcovská láska, podepřená bohatstvím , nedovede vyléčit dceřinu tělesnou nemohoucnost, ani jí pomoci z neopětované lásky a zabránit konečné tragédii. Postavy příběhu jsou tak uvěřitelné a plastické, že přímo vystupují ze stránek knihy. Je to román vpravdě nadčasový a i dnešnímu čtenáři má co říci.
Toto je kniha, ktorú človek číta, aj keď by sa mal venovať iným povinnostiam, ale nedá sa od nej odtrhnúť. Citlivo vystavaný príbeh, atmosféra, majstrovsky vykreslené postavy, ich myšlienky, rozhodnutia, dej sa neustále posúva dopredu. Ak ste niekedy rozmýšľali nad tým, že by ste sa chceli pozrieť do minulosti, ako asi žili ľudia pred viac ako sto rokmi, ako mysleli, rozprávali sa, konali, tak tu je jedna z ciest.
Retrospektivní vyprávění (a tedy přečtené v rámci letošní čtenářské výzvy) na téma soucit. Čekala jsem nějaký historický příběh z dob Rakouska, který bude vyprávět zhrzená vozíčkářka a vylejvat si svý nářky (haha bylo to mnohem lepší). Ale toto mě pohltilo už jen svým úvodem a ani na chvilku mě nepustilo. Postavy byly tak živě vykresleny, že se v nich úplně vidím. Ta skrytá manipulace, to zaplejtání se skrz soucit a nemožnost najít z toho všeho cestu ven... Co postava, to perla. Ale vyjadřuju se neohrabaně, jiní přede mnou to vyjádřili lépe. Takže jen tolik - jsem nadšena.
Jedna z nejlepších knih, které jsem kdy četla. Brilantně popsané myšlenkové procesy hlavního “hrdiny”.
Nádherný román, který je v mnohém odlišný od knih, které jsem kdy četla. Předně je v něm velmi detailně rozpracována psychologie hlavní postavy - kterou je v tomto románu muž (ačkoliv běžně je to naopak). Muž, který svádí souboj se sebou samým. Muž, který poznává sám sebe skrze vztahy s druhými a který je schopen si toto poznání uvědomit a poučit se z něho.
Nastolené téma soucitu jakožto netrpělivosti srdce je nesmírně hluboké a zároveň skličující.
"... je dvojí soucit. Jeden, ten zbabělý a sentimentální, který je vlastně jen netrpělivostí srdce, aby se co nejrychleji zbavilo trapného dojetí cizím neštěstím, soucit, který vůbec není soucítěním, nýbrž jen instinktivním odvrácením cizího utrpení od vlastní duše. A ten druhý, který jediný má smysl - ten nesentimentální, avšak tvořivý soucit, který ví, co chce, a je odhodlán trpělivě a s účastenstvím vydržet až do konce svých sil a ještě za něj. Člověk může člověku pomocí, jen když jde až na konec, až na nejzazší trpký konec, jen když má velikou trpělivost. Jen když se přitom obětuje sám, jen potom." (s. 170)
Copak nám všem právě takový, nepravý soucit není všem vlastní?! Možná není... Možná je vlastní jen mně a na tom základě generalizuji tento svůj pocit na všechny...
Tohle je kniha k zamyšlení. Kniha, která Vás nenechá v klidu usínat a na kterou budete ještě dlouho po jejím dočtení vzpomínat. Je to kniha vážných myšlenek, které byly vlastní člověku, jež se narodil před první světovou válkou a které jsou zároveň vlastní pro mnohé z nás i dnes, o více než 100 let později. Existují holt nezávisle na lidech i na čase. Jsou tu s námi stále. Jsou univerzální i poplatné každé době.
Štítky knihy
zfilmováno rakouská literatura 30. léta 20. století psychologické romány utrpení láska neopětovaná soucit, soucitnost nešťastná láska
Autorovy další knížky
2006 | Netrpělivost srdce |
1979 | Amok |
1999 | Svět včerejška |
1966 | Marie Stuartovna |
1993 | Marie Antoinetta |
Moje první kniha od Zweiga. Antonovo chování bylo dost naivní, takže mě místy trochu rozčiloval, ale musím uznat, že mě samotnou překvapilo, jak dramaticky celý příběh s Editou dopadl. Nejvíce se mi líbila postava Kekesfalvy, na kterém se ukázalo, že i ten z vnějšku nejvíce neporazitelný a mocný člověk se může velmi rychle ocitnout na kolenou a vzbuzovat akorát tak lítost.