Nevědomý svědek
Gianrico Carofiglio
https://www.databazeknih.cz/img/books/12_/126271/bmid_nevedomy-svedek-sfW-126271.jpg
4
45
45
Guido Guerrieri série
1. díl >
Na dně studny je nalezeno tělo devítiletého chlapce. Z krutého a naprosto nevysvětlitelného zločinu je po krátkém vyšetřování obviněn senegalský plážový prodejce Abdu Thiam, u něhož se najde chlapcova fotografie. Vše vypadá jednoznačně. Advokát Guido Guerrieri prožívá špatné období. Poté co ho opustila manželka, neví, co dál se životem. Přestěhuje se do domu, kde nikoho nezná, a utápí se v depresích. A právě on se má stát obhájcem obviněného Senegalce… Díky vášnivé obhajobě mladíka nachází novou chuť do života. Bývalý žalobce Gianrico Carofiglio, který se angažoval v procesech s mafií, napsal na pozadí detailů z osobního života advokáta takzvaný právnický thriller. Není to však jen souboj argumentů, co tuhle knihu činí tak napínavou. Nevědomý svědek je zároveň obžalobou rasismu, demaskováním italského soudnictví a v neposlední řadě portrétem hluboce lidského hrdiny. Román vyšel ve více než patnácti jazycích, původní italský vydavatel jej dosud musel dotisknout devětačtyřicetkrát.... celý text
Literatura světová Detektivky, krimi Romány
Vydáno:
2012
,
Host
Originální název:
Testimone inconsapevole, 2002
více info...
Přidat komentář
Poutavý, napínavý, perfektně napsaný příběh - detektivka, psychologický román a úvod do italského soudnictví v jednom.
Tahle kniha se mi špatně hodnotí: podobně jako k tomu nakonec došlo v celém příběhu, i já jsem byla ovlivněna silně nejprve anotací, poté vtipným začátkem, následně nudným prostředkem a zajímavým, byť ne nijak dechberoucím koncem.
Především tedy nejde o soudní thriller. Nejde ani o vyšetřování únosu a vraždy malého kluka (tyto hrůzné činy se neřeší, tudíž ani nevyřeší). A nejde ani o kritický rozbor italského soudního systému, natož rasismu. Je to výpověď autora, který se v soudnictví pohybuje celý svůj život, výpověď životní, o sobě, o životě, o vztazích, o práci advokáta, o mnoha klientech a o mnoha procesech. A není to nutně autobiografie. Mně osobně přišlo jen pár věcí opravdu zajímavých a pár zase komických, ale nemůžu se zbavit dojmu, že se celou dobu kouzalo příliš po povrchu (obsahově i literárně), brodila jsem se balastem a planými řečmi až k finále, které mělo možná ohromit a vše objasnit, ale naneštěstí se tak nestalo. Není to na víc než 70%.
Shodou okolností jsem právě dočetla vlastně českou obdobu téhož, Wirth versus stát Petra Rittera, a i když tam komických chvilek nebylo ani za mák, obsahově, vážností a šíří tedy rozhodně italskou knihu překonává (i když se neodehrává zrovna v Bari). Zajímavá je i volba jmen hrdinů u obou autorů: Petr Wirth (Petr Ritter) versus Guido Guerrieri (Gianrico Carofiglio).
Nevědomý svědek je uveden citací Lao-c':
"Tomu, co housenka považuje za konec světa, říkají jiní motýl."
Věta zprvu úsměvná, ale k jejímu plnému pochopení (ani proč tam byla jako motto) mi kniha nepomohla...
Soudní drama křížené s psychologickým románem. Jsem rád, že jsem po tomhle v rámci čtenářského hladu v knihovně na blind sáhnul.
Díky recenzi jsem očekával detektivku popisující způsob, kterým se advokát snaží vyřešit případ, jak postupně odkrývá jednotlivé dílky celé skládačky, ... A ejhle. Příběh není o detektivní činnosti, ale o soudu. Nemohu si však pomoci, já v něm vidím z velké části i příběh o konci jedné lásky a nutnosti se s tím vypořádat. Není to román, který by mě zcela strhl, ale první část, kdy se hlavní protagonista snaží vyrovnat se ztrátou, mě zasáhla. Avšak závěrečná řeč mě skoro uspala.
Nemám rád právníky. Osobně je považuji za menší zlo než programátory, ale ne zas o moc. Přesto jsem si Nevědomého svědka užil maximálně a to i přesto, že jako detektivka nefunguje.
Problém je v tom, že se v příběhu nějakého vyšetřování vůbec nedočkáte. Nejde zde ani tak o odhalení pravdy, ale spíše o obhajobu člověka, který se zdá být nevinný, i když všechny důkazy ukazují v jeho neprospěch. Pro justici naprosto jasný případ, pro obhajobu nikoliv. Rozhodne se v soudní síni.
Italský spisovatel Gianrico Carofiglio rozehrává justiční drama o několika aktérech s minimem exteriérových proměn. Spoléhá se především na osobní kouzlo hlavního hrdiny, advokáta Guida Guerrieriho, přičemž tahle sázka mu v mém případě vyšla najisto. Čistě proto, že je lidský se vším všudy. Ví, kam se točí svět a o iluzi neomylné spravedlnosti přišel už dávno. Ovšem pod nánosem všeho toho cynismu se skrývá obyčejný člověk řešící všední problémy a stavějící se k nim tak, jak by každý měl. Nebo by alespoň chtěl.
Nevěděla jsem, že Italové umí psát slušné detektivky ... a tahle slušná byla. Přesně řečeno, nejde ani tak o detektivku, jako o právnickou krimi, ale to nevadí. Příběh byl vcelku jednoduchý, ve srovnání s dnešními skandinávskými thrillery krotký jako ovečka, ale četlo se to fakt dobře a po delší době, kdy jsem měla čtenářskou krizi to byla první kniha, co jsem dokázala dočíst. Hlavní hrdina - právník po rozovodu - mi celkem přirostl k srdci, fandila jsem mu, aby se dostal z pracovní i osobní krize a držela jsem mu palce, aby dokázal, že africký prodavač suvenýrů je nevinný. Nezklamal mě... :-)
Váhala jsem, zda dát čtyři nebo pět hvězdiček, dala jsem pět. Ne že by kniha byla tak skvělá, spíš za to, že ačkoliv jsem od ní nic neočekávala a asi rok mi ležela na polici, byla jsem mile překvapena, velmi mile překvapena. Náhodně jsem ji vzala, ne kvůli obsahu, ale kvůli formátu :O). Potřebovala jsem zkonzultovat velikost EX LIBRIS, které si nechávám tisknout do svých knih a náhodou jsem uvízla v koloně a začetla jsem se. Hlavní hrdina je zajímavý, příběh vůbec není detektivka a celá kniha je tak zvláštně jiná. Přečtení mi trvalo den, dokonce jsem četla i odpoledne, což běžně nedělám, prostě jsem musela vědět, jak to skončí.
Díky této knize se může čtenář podívat pod pokličku soudního procesu, pro mě jako laika to bylo čtení velice zajímavé a poučné, myslím že na to být advokát musí mít člověk pevné nervy a žaludek. Kniha psaná velice poutavě, přečetla jsem ji jedním dechem.
Navzdory označení „Detektivní román Host“ na obálce titulu není "Nevědomý svědek" žádná detektivka, ale typické soudní drama. Nejde tu o osvobození neprávem obviněného obžalovaného prostřednictvím odhalení skutečného pachatele, ale o prostou snahu dokázat nevinu zatčeného (jakoby její presumpce nehrála žádnou roli). Zápletka může připomenout třeba klasiku "Jako zabít ptáčka" nebo román "Artur a George" Juliana Barnese. Z ohavného zločinu je příhodně obžalován nevinný muž, jehož odlišná etnicita je na první pohled patrná díky tmavší barvě kůže. Vedle samotného justičního sporu je hlavním tématem románu procitnutí mizantropického obhájce Guida Guerrieriho, který po rozvodu trpí depresí a záchvaty úzkosti, ale svá vnitřní pnutí zvládá vtipně, lakonicky komentovat. Kdyby z něj okolnosti neudělaly citlivku, dal by se přirovnat k některým protagonistům žánru „drsné školy“ trousícím hlášky. Kniha si své příznivce získala zřejmě díky jeho sarkastickému humoru, ale také svým veskrze pozitivním přístupem schovaným pod maskou rádoby negativistického hrdiny. Právě optimistické soustředění se na krásy života v cynickém hávu mi však připadalo trochu vykalkulované a poměrně iritující.
Štítky knihy
detektivní a krimi romány italská literatura rasismus Itálie soudnictví právníci právnické prostředí obhajobaAutorovy další knížky
| 2012 |  Nevědomý svědek |
| 2012 |  Přechodné dokonalosti |
(SPOILER) Této knihy italského soudce, senátora a spisovatele jsem si všiml před lety díky glose českého soudce a profesora Zdeňka Kühna na blogu Jiné právo (odkaz v recenzích). Není to detektivka, spíše introspekce jedné trestní kauzy očima schopného, ale napůl vyhořelého advokáta, který kromě problémů klientů řeší i vlastní porozvodové chmury. Jako právníka mě zaujalo věrohodně popsané fungování italské trestní justice, od roku 1989 založené na americkém vzoru. Obdobou zámořské „guilty plea“ (tedy odsouzení bez procesu na základě přiznání viny a dohody o trestu) je zde „zkrácený proces“, ve kterém soud rozhoduje „od stolu“ na základě důkazů ve vyšetřovacím spisu. Možnosti obhajoby jsou v něm omezené, ale obviněný dostane nižší trest a ušetří se čas i peníze. Háček je v tom, že leckdy může jít „sedět“ člověk, který nic nespáchal a důkazy proti němu jsou chatrné, ale nechce riskovat vyšší trest v řádném procesu nebo si nemůže dovolit velmi drahého obhájce (ex offo advokáti pro něj nehnou prstem, pokud jim neplatí bokem). Moc spravedlivé to tedy není. Příběh nevypovídá ani tolik o institucionálním rasismu (byť policisté mohou mít tendenci „preferovat“ coby podezřelé osoby jiné rasy, ať už Afričany v Itálii nebo Romy v Česku) jako spíše o obecné tendenci policie a prokuratury stíhat a žalovat i v případech, kdy důkazy nejsou moc průkazné, hlavně „aby byl pachatel“. Trestní soud ale pak nesmí rozhodovat na základě pravděpodobnosti, ale jistoty. To v závěrečné řeči advokát Guido Guerrieri správně zdůrazňuje a poukazuje na výzkumy, podle kterých je lidská paměť zrádná a vzpomínky svědků lze snadno „přeprogramovat“ sugestivními otázkami a způsobem vedení výslechu. Policisté totiž často vidí, slyší a vnímají jen důkazy, které jejich vyšetřovací teorii potvrzují, a veškeré pochybnosti přehlížejí. Výsledkem takového přístupu pak může být poněkud hořká pointa, že skutečný únosce dítěte, který jej zabil a hodil do studny, dopaden nebyl. (9/10)