Nevidím ani tmu: Rozhovory o naději

26.04.2021

Tahle kniha byla psaná až na dřeň.
Přitom na mě působí veskrze pozitivně.
Pozornost se kterou jsou tyto ženy vyslechnuty, a laskavost s jakou jsou jejich osudy zpracovány. 1*

25.04.2021

Rozhovory na krev. Šest žen, šest těžko snesitelných údělů, šest vůlí k životu. Extrovertní Míša je tak svá, že navzdory líčeným ošklivostem jsem se při čtení usmívala; před Denisou se skláním, protože vybojovat si při takovém množství diagnóz normální život je neuvěřitelný výkon; stejně působí schopnost paní Sieglinde udržet si pokoru a vědomí domova, schopnost Jany existovat po neodčinitelné ztrátě a schopnost Apoleny jít proti proudu a postižením za vyhovujícím způsobem života (je hrůzné vědět, že neumíme žít a nechat žít, že někdy nelze pomoci - a že ubližujeme, ať chceme nebo nechceme). A díky za závěrečný rozhovor s Anetou, která dokázala uvidět tmu příliš brzy a učí se jí ubránit; protože naděje, protože naděje, protože naděje...

06.04.2021

Při četbě téhle knihy mrazí a člověk si samozřejmě sobecky říká, že je rád, že ho něco takého nepotkalo a že si už opravdu nikdy nebude stěžovat na drobná příkoří osudu. Život některým lidem nakládá tolik úderů a bolesti. Je obdivuhodné, že dokážou vstát, jít dál, žít...Zaslouží obdiv a Aleš Pelán poděkování za další inspirativní knihu, která donutí zamyslet se nad životními hodnotami.

29.03.2021

Považuji za neuvěřitelně děsivé, že pro mnohé z nás znamená nerealizovatelné "utrpení" byť jen četba o krutých osudech nám neznámých lidí. Přitom zavřením očí nejen, že obdobné problémy nezmizí, ale naopak ještě vygradují. Proč se tito skuteční hrdinové skrývají a před společností spíše unikají do ústraní? Umíme být neskutečně apatičtí, což z nás dělá bezohledné osoby. Neumíme komunikovat, ani tu jen prostě být, někde nablízku. Vždyť většina respondentek vzpomněla na absenci empatie, či dokonce na vjem sobeckého uvažování, když se v podstatě bezstarostní lidé hladově krmí smutnými osudy, aby si mohli oddechnout, protože jich se to přece netýká. Proto pro mě kniha představuje cenný "antiindividualistický" apel, abychom zůstali více lidmi a snažili se nebýt zahleděni jen sami do sebe a svých pseudoproblémů.

28.03.2021

Knižní rozhovory Aleše Palána jsem objevil až díky šumavským samotářům. Možná později, než bych si přál, už proto, jak hluboko mi umožňují vstoupit do životů a myšlení lidí, které neznám a pravděpodobně bych nikdy nepoznal. Jeho novinka se zabývá osudy několika žen, které se střetly s nelehkými událostmi, nic z toho není zcela uzavřeno, o to intenzivněji každý rozhovor vyznívá.
Obdivuji, jak citlivě a pozorně se Aleš Palán ptá, aniž by přestal naslouchat (nebo právě proto), odkrývá postupně schod po schodu do zákoutí každé z žen, s nimiž rozhovor vede. V jeho otázkách není touha po maximálním odkrytí, přistupuje ke každému s pokorou. Ale neprovází jej ani nadbytečný sentiment, ukolébání se soucitem.

25.03.2021

(SPOILER) Další série rozhovorů Aleše Palána, tentokrát s šesti ženami, s nimiž se život nemazlil.
***
Míša - žena, která pochází z rodiny alkoholiků, musela se v dětství vyrovnávat s absolutním nezájmem rodiny, nyní se řídí svými vlastními pravidly, má kontakty na brněnské podsvětí, byla ve vězení, do všeho jde po hlavě, na okolí často křičí, ve vztazích je ale velmi submisivní, což se jí samozřejmě nevyplácí
***
Denisa - obětavá matka a manželka, která trpí všemi možnými málo známými chorobami, necítí čtvrtku těla, i tak dokáže ale žít na beskydském venkově velmi aktivní život
***
Jana - žena, která se stále vyrovnává s tím, že přišla před deseti lety o svého jediného, osmnáctiletého syna, ztratil se na moři v Chorvatsku a dodnes se jeho tělo neobjevilo
***
Sieglinde - původem Němka, která jako malá zažila odsun Němců ze šumavského pohraničí, kde s rodinou žila, oni sami v Československu zůstali, ale žili jako druhořadí občané
***
Apolena - její příběh není doplněn fotkami kvůli ochraně soukromí, aby ji nemohli najít rodiče, kteří ji brutálním způsobem v dětství a dospívání týrali, kvůli tomu, že ji otčím shodil z půdy, v šestnácti letech oslepla
***
Aneta - osmnáctiletá slečna, která má bohatou zkušenost se životem feťačky, k níž patří krádeže, neustálé lhaní, pobyty v diagnostických ústavech i pasťáku, pochází z rodiny alkoholiků, matka kvůli pití v 41 letech zemřela; Aneta momentálně žije v Jihlavě, velmi hezky vzpomíná na ředitele ústavu Radka Vovsíka, jednu vychovatelku, která se jí prý stala druhou mámou, a na majitelku jihlavské kavárny Paseka, která jí dala pracovní příležitost
***
Čtenáři se v hlavě při čtení honí spousta otázek: co všechno dokáže člověk v životě snést, jak dítě ovlivňuje prostředí rodiny, co si z rodiny do života nese, jak lidem pomáhá v životě víra či řízení se nějakou vyšší morálkou, jaké všechny "náhody" mohou do života zasáhnout, do jaké míry se do života druhých (ne)plést...
Knížku jsem vyloženě zhtla, nedokázala jsem přestat číst, tyhle rozhovory mě bavily asi víc než se samotáři, protože v nich vystupovala většina mužů a moc se nediskutovalo o rodinných či mezilidských vztazích, jež tvoří jádro této novinky a jež mě zajímají daleko víc než rozjímání nad samotou, ačkoli i to bylo samozřejmě nadmíru pozoruhodné...