Neviditelné obrazy
Jana Štroblová
Výmluvnost veršů nové básnické sbírky Jany Štroblové určuje závažnost témat, prožívaných v široké – v zásadě dvoupólové amplitudě. Odtud také roste vnitřní dynamika a dramatičnost její poezie. Hovoří o potřebě transendence (víry), avšak tato potřeba je neustále zklamávána: odtud rouhavý podtón některých veršů. Minulost se postupem času hroutí, svět ztrácí na barevnosti, krajiny se proměňují v kulisy a odcházející přátelé jsou siluety protrhávající plátno. Ale přitom právě tyto nostalgické evokace garantují neustálou přítomnost minulého času a diachronní jednotu našich životů. Z některých veršů zní únava, ale z jiných nepomíjející schopnost úžasu a touha „být opravdu“. Citovým podložím veršů je hrdost i pokora. Jana Štroblová si je drásavě vědoma křehkosti a vratkosti básnické řeči, přesto však nadále věří v její nezastupitelnost.... celý text
Přidat komentář
Kdo přijme pozvání do soukromé galerie Jany Štroblové, odchází sice mírně posmutnělý, ale obohacený o nevšední umělecký zážitek. Kajícný obraz: „Mám úzkostný sen, že jdu mým, cizím však městem. Cit mi někdo sebral? Skrze stud se už prodrat neumím k člověku, co tu na kolenou žebrá. Jakoby nevšímavě jdu. Nevím, kam s očima, kam pro očistu. Být Veronikou, možná nesvedu otřít tvář zmučenému Kristu.“
Nápaditá grafika – názvy básní jako popisky pod obrazy.
Autorovy další knížky
2005 | Nevěry |
2019 | Máme kostru ve skříni |
1992 | Ach, ta láska nebeská |
1987 | Obětní kámen |
1993 | Tajemství lesa |
Jak který obraz. Celkově skvělé.