Nevratné poškození: Jak naše dcery propadají transgenderové mánii

11.06.2024

Takže. Chtěl jsem dát plné hodnocení jako protiváhu odpadu, co se tu tak záhadně množí. :) Ale nemohu. Nemohu, protože autorka na konci knížky začne radit, co s těmi dcerami dělat a to mi přijde jako bizár a ujeté.

Nicméně za mě jsou to 3/5. Čte se to dobře, je to zajímavé, ale rozhodně se nesnaží o jakoukoliv nestrannost, i když na začátku knihy to tak může vypadat. Připadám si, jako kdybych četl rozhovor s konzervativcem na Fox news.

Každopádně jsem ale rád, že tu něco takového vyšlo. Je třeba o tom mluvit, je třeba nastínit skutečnou problematiku trans ideologie mezi mladými (nejen) dívkami. Prostě když si třináctileté dítě usmyslí, že je trans, tak bychom to fakt neměli brát jako pravdu svatou.

A ještě musím vyzdvihnout obálku, která je za mě daleko lepší, než původní. :)

01.06.2024

Konečně se po dlouhé době opět prolomilo moje prokletí a já byla schopná nějakou knížku bez obtíží dočíst až do konce (a to za pár dní).
Přilákala mě kontroverze, která dělá nejlepší reklamu, ale i můj (už předešlý) zájem o tuhle problematiku, který by se dal nazývat osobním zaujetím a vlastní zkušeností.
Nejdřív jsem byla skeptická ke knížce kterou napsala "přece jenom novinářka," ale nakonec to byl její žurnalistický styl, co mě nutil číst dál a dál.
Vzhledem k tomu, že jsem zatím slyšela jen většinu negativních komentářů - a jakých komentářů, dost často jsem si říkala, jestli to ti lidé skutečně četli.
Knížka je sice určená převážně pro rodiče, jichž se to týká (takhle to prezentuje autorka a toho se tak obávají ti, co by nejradši knížku - a asi i autorku - veřejně upálili), ale já osobně bych byla upřímně ráda, kdyby mi někdo zrovna tuhle knížku dal do ruky v mých patnácti letech, kdy jsem si sama procházela krizí identity, a řekl "Tohle si přečti, dá ti to dost odpovědí, které hledáš."
Pomohlo by mi - a věřím, že nejsem jediná - kdybych konečně slyšela: "Nejsi v tom sama - vidíš, je spousta dívek, co se necítí dost žensky a trápí je to, ale to z nich ještě nedělá automaticky muže."

30.05.2024

Během pár dnů, co je český překlad "na světě", zde naskákalo šest hodnocení ODPAD, ale jen jeden(a) z uživatelů má knihu v přečtených!!

Přitom od prvních stránek je autorka velice střízlivá a používá logické argumenty.
Cituji:

"Toto je příběh, který si Američané potřebují vyslechnout. Nezáleží na tom, zda máte nebo nemáte dospívající dceru, či zda vaše dítě propadlo transgenderové mánii. Amerika se pro toto masové nadšení stala živnou půdou z důvodů, které mají hodně společného s velkými neřestmi naší kultury: autorita rodičů slábne; všichni se příliš spoléhají na názor odborníků, a pokud někdo ve vědě a medicíně zastává odlišný názor, je zastrašován; svoboda projevu je znovu napadána; vládní zákony o zdravotní péči dokážou utajit na první pohled neviditelné důsledky; a současně nastala éra intersekcionality, ve které touha uniknout dominantní identitě podněcuje jedince, aby se skrývali ve skupinách stejných obětí.

Abych mohla vyprávět příběh těchto dospívajících dívek, provedla jsem bezmála dvě stě rozhovorů a mluvila s téměř pěti desítkami rodin dospívajících dětí. Částečně jsem spoléhala na informace rodičů. Vzhledem k tomu, že tradiční genderová dysforie začíná v raném dětství a už dlouho je charakterizována „trvalým, neodbytným a neměnným" pocitem, že se dítě ve svém těle necítí dobře (což není nic, co by mohlo malé dítě skrýt), rodiče mají často nejlepší přehled o tom, zda náruživá dysforie v dospívání začala už v dětství. Jinými slovy, mají nejlepší možnost rozpoznat, zda utrpení, které sužuje tolik dospívajících dívek, představuje tradiční genderovou dysforii, nebo se jedná o zcela odlišný fenomén."
5/2

28.05.2024

"Už dnes biologičtí chlapci, kteří se identifikují jako dívky, porážejí po celé zemi nejlepší středoškolské atletky. Drtí běžkyně, plavkyně i vzpěračky, přičemž mnozí z nich byli v chlapeckých týmech jen průměrnými sportovci. A ty, kteří se proti této nespravedlnosti ohradí, buď nikdo neposlouchá, nebo je obviní z fanatismu."

Kniha, o které jsem se dozvěděla jen díky obrovské vlně nenávistných komentářů směrem k Albatrosu, aby knihu nevydal. Tak se i stalo, kniha vyšla pod Bourdonem. Je stará čtyři roky, tedy nechápu tu hysterii v Česku. Celý život bojuji s rasismem, xenofobií a dalšími fobiemi v sobě. Snažím se být tolerantní. A tak jsem se při čtení snažila vcítit do obou stran. Do dívek, které jsou zmítány řečmi o silně patriarchální společnosti, ovlivňovány spoustou příspěvků na sociálních sítích, ukazující, že když si uřežou prsa a napíchají se testosteronem, vyřeší to jejich problémy. Povzbuzování trans komunity, že když se cítíš jako opačné pohlaví, bude to pravda.

Ano, zjednodušuji to zcela záměrně. V knize je krásně ukázáno, jak tyto dívky po proměně najednou mají obrovské množství kamarádů, slaví úspěchy na síti a najednou se cítí chtěné (chtění). Je tedy těžké odlišit, zda jsou opravdu spokojeni v těle chlapce, nebo se najednou cítí důležitější a spokojenější, tělu navzdory. Rodiče, z jejichž strany je kniha vyprávěna, jsou na tom ještě o dost hůře. Buď mohou dceři proměnu v chlapce zakázat a riskovat, že si potají sežene testosteron a projde proměnou za jejich zády, nebo to mohou přijmout a pak si vyčítat, co udělali špatně, že se jejich dítě nepovedlo?

Je to těžké a smutné čtení, autorka se opírá o více neř 250 zdrojů, jejich kvalitu jsem ale neověřovala. V knize je rozhovor i se spoustou trans lidí, někteří se po vydání knihy od autorky distancovali, jiní podporují šíření povědomí o tranzicích v této podobě. Za mě osobně ať si každý dělá co chce, když se cítí jako nebinární okurka, či strakatý jednorožec, pro mě za mě. Nechápu to, ale nevadí mi to. Co mi naopak vadí a z čeho jsem byla v šoku, že někomu přijde v pohodě do dětí cpát testosteron, že spousta dospělých podporuje stahování prsou, což prokazatelně působí zdravotní problémy.

Děti si nemohou dát tetování, protože je moc permanentní, ale mohou se ve věku 4-15,16 let rozhodnout, že si nechají odstranit prsa, či pohlavní orgány? Jsem ráda, že nikdy děti mít nebudu a nebudu postavena před takovou volbu - citové vydírání, psychický nátlak, pocit nepochopení vlastního dítěte a nenávist ze strany trans komunity.

Abych byla ale aspoň trochu objektivní, autorka se dost často staví do role hrdinky jako někdo, kdo bojuje proti trans komunitě, což mi také přijde extrémní. Strašně ráda mluví o sobě, do poloviny knihy snad každá kapitola začínala jejími vzpomínkami. A poměrně hodně generalizuje, nad kecy, že holčičky si tradičně hrají s panenkami a nosí sukně jsem vrzala zuby, občas jsem měla pocit, že jsem vlastně měla být kluk, když jsem ležela neustále v bahně a hrála si s autíčky...

Literární forma také není závratná, přeskakování v ději, opakování slov, dost často používání nevhodných výrazů. Autorka se vyžívá ve slovech jako nákaza, epideme, mánie apod. Bylo to zajímavé čtení, hodnotím jako průměr, 2,5/5*. Ke konci zde bylo několik opravdu skvělých úvah k zamyšlení a knihu mohu doporučit lidem, kteří jsou schopni vlastního názoru a nenechají se ovlivnit jednou knihou. Děkuji nakladatelství Bourdon za poskytnutí knihy.

"Na těch odporných veřejných denících, které si říkají sociální sítě a které se nám vysmívají nepřeberným množstvím malomyslných výroků a trapných obrázků, opravdu nezáleží. Dřív, než se nadějeme, je možná budeme všechny považovat za něco víc než jen nehorázné rozptýlení lidstva, za důkaz nekonečně promarněného času."

26.05.2024

Kniha me vydesila. To, ze do sebe nezletile deti rvou hormony nejen bez souhlasu rodicu, ale i bez jejich vedomi, je hruza. Chapu, ze se nekdo muze narodit do "ciziho" tela, ale nez s tim zacne neco delat, mel by mit dovyvinuty mozek a mely by byt doleceny psychicke problemy.
Mnozi si neuvedomuji, ze cesta zpatky nikdy nebude bez nasledku. Jak by mohli. Jsou to deti.