Nevratné poškození: Jak naše dcery propadají transgenderové mánii

19.11.2024

Všetkým, ktorí hodnotili knihu ako "ztráta času" s tým, že nás sa to netýka by som rád pripomenul slová pastora Martina Niemőllera z čias nástupu fašizmu v Nemecku.

17.11.2024

Jsem vdecny, ze jsem si tuhle knizku mohl jako otec tri malych holcicek precist.

16.11.2024

Tak tohle bylo opravdu "slovo do pranice." Hlas židovské ženy, volající z pouště do chaosu moderní doby. A je to hodně zajímavé a současné čtení. Myslel jsem, že si tuhle anabázi ušetřím, protože jedinou osobu, která prošla transgenderovou proměnou, jsem osobně poznal počátkem 80. let, a to jsem té křehké, umělecky založené dívce, která se uvnitř cítila být mužem, a časem je jím stala, věřil. Když jsem se však dozvěděl, že se nedávno mladý muž z USA, kterého s celou rodinou zprostředkovaně znám, stal mladou, po roce od operace stále spokojenou ženou, nedalo mi to. Kniha je hodně podnětná a pokud mohu posoudit, docela erudovaná. Někomu možná nebude stát za přečtení jako celek, ale případové studie za to stojí. Není žádným tajemstvím, že naše doba je docela slušně ujetá. Není divu, že třeba masově plodí jindy tak zvláštní, okrajové případy, jaké jsou v knize popsány. Aniž bych chtěl závažnost situace jakkoli snižovat, dovedu si docela dobře představit, že se dívky a mladé ženy snaží s něčím identifikovat. Je to odvěký a pochopitelný jev. Kdo nezná sám sebe, snaží se najít identitu jinde. Proto mladí lidé v Goethově době páchali "wertherovské" sebevraždy, v 50. letech se stávali nadšenými komunisty a v 80. nagelovanými travolťáky, a proto třeba naši senioři dnes tíhnou k jistému mazanému filutovi, chaoticky blábolícímu plynnou praslovanštinou. Docela věřím, že memy, ideologie nebo vliv vrstevníků a jiných influencerů takto fungují. Puberta a dospívání pro mnohé představují obtížnou etapu v životě člověka, a ne nadarmo se uvádí výraz "adolescentní demence." V dnešní době se všemožně snažíme, aby člověk, onen jedinečný, vzácný tvor, žil jako v bavlnce a sebeméně netrpěl, takže máme porozumění i pro zmatky, úzkosti a deprese, které tento důležitý přechod k dospělosti doprovázejí, a snažíme se je vyřešit medikací, nálepkováním a bezbřehým porozuměním. Jedině tak si dovedu vysvětlit, že zejména v USA dochází k tak enormnímu nárůstu případů transgenderové proměny. (Ano, peníze pochopitelně také ani tam nesmrdí. A je jednodušší souhlasit s pacientem než mu jeho bludy vyvracet a riskovat žalobu a veřejné zostuzení.) Obávám se, že v naprosté většině případů se jedná o reálný, menší zástupný problém, jehož radikální řešení bylo citlivému mladému člověku podsunuto a naočkováno, a tak se ten malý problém rozbujel do netušených rozměrů. Ze šikmé plochy se pak hodně těžko seskakuje, zvláště když žena začne brát testosteron. Buďme rádi, že se v těchto ožehavých, extravagantních věcech zatím moudře držíme opodál, a můžeme se z nich poučit. Sám jsem v životě prodělal pět nepříjemných, bolestivých operací, a jímá mě hrůza při pomyšlení, že bych se dobrovolně podrobil lopotnému a riskantnímu předělání na ženu nebo opačně. Možná jsem v těchto věcech "konzerva", ale někdy je docela dobré být "konzervou." PS: Dal jsem si tu práci a zjistil jsem, že 12 čtenářů, kteří dali knize hodnocení "Odpad", až na dva zcela bez komentáře, mělo v průměru relativně "pouhých" 176 přečtených knih (z toho dva aktivisté tristní 2 knihy, takže ryze účelové přihlášení). To spíše svědčí o tom, že autorka měla pravdu, a progresivistická ideologie a nátlak fanatické sociální skupiny (tedy jakési sekty) ve škole nebo na sociálních sítích hrají zásadní roli. Věřím, že má pravdu také ohledně rad, které na konci své knihy sděluje. Mezi progresivismem a zkamenělostí existuje taková rozumná, vybalancovaná cesta, která je asi ideální. Jenže my často takové řešení odmítáme, protože nám naše extrémní řešení připadá daleko lepší. V otázce genderu jsou, obávám se, bezpečnou cestou jenom dvě možnosti: ženy a muži. Snažme se jich držet. Náš hardware můžeme vylepšit jen do jisté míry a poměrně pracně, ale proti přírodě bychom jít asi neměli, protože na to většinou sami doplatíme. Nejjednodušší cestou je provést úpravu a upgrade našeho softwaru. Někdy opravdu stačí jenom poodstoupit a nestát si na kabílku. Pokud se vás tato problematika týká osobně, zvažte to, než uděláte osudovou chybu. Radikální změna prostředí, optimálně pak dočasně bez smartphonu a internetu, je opravdu jednou z nejlepších cest, jak vystoupit ze situace. Změna pohlaví je naopak určitě jednou z nejhorších. Je mi strašně líto tolika zničených životů.

18.10.2024

V první řadě je třeba si uvědomit, že je autorka žurnalistka a tak to umí se slovy. A taky umí čerpat zdroje, hlavně ty, které souzní s jejím přesvědčením.
Neřekla bych, že je kniha cíleně mířená jako transfóbní, už z používání zájmen a jmen aktuálně užívaných dotazovanými a ne rodnými toto tvrzení vyvrací. Spíš si autorka vzala pod hledáček jen úzký okruh celé problematiky a v jejím konceptu nebylo žádoucí čtenáři přiblížit jediný příběh, kdy tranzice dítěti opravdu pomohla. Věřím tomu, že pocity a dojmy nejen autorky, ale i oslovených lidí jsou autentické a vychazeji ze zkušeností zúčastněných.
Samotné mi je neskutečně úzko z představy systému, který v Americe vládne. A to hlavně na lékařské úrovni, kdy jsou hormony předepsány bez hlubšího poznání dospívajícího a to jde ruku v ruce se školou, která nezletilým dětem umožní si doběhnout pro injekci bez vědomí rodičů. Nějak se v celé té záležitosti zapomnělo, že i rodiče mají city a emoce a rádi by věděli, jak se se situací popasovat. Místo toho jsou odsunuti daleko do pozadí a skoro démonizováni.
Z knihy jsem si odnesla utvrzení toho, že aktivisté a radikální skupiny dělají ze života peklo všem a kolikrát přinesou víc škody, než užitku. Autorka sesbírala příběhy lynčovaných doktorů či rodičů, kteří ne že nesouhlasili s tranzicí, ale projevili obavy z tak rychlého přijetí "jsem trans" od dítěte a naopak žádali o čas, aby měl nezletilý člověk šanci opravdu dospět do bodu uvědomění si, co hormonální léčba přináší za rizika. A nebo se lidé proplouvající životem ve své trans podobě najednou stali oslavováni jako hrdinové, aniž by o to stáli.
Autorka hodně ustrnula na tvrzení "za nás bylo líp" a zároveň ukázala, že zažité stereotypy, co je mužské a ženské je bohužel stále aktuální. V tomhle bodě musím částečně souhlasit, že jsme to kdysi při dospívání měli možná lepší a to díky absenci internetu a tudíž jsme neměli tak snadný přístup k tunám informací a tak jsme jimi nebyli přehlceni a nebyli postavení před otázku, kdo z těch milionů odborníků mluví tedy pravdu.
Nemyslím si, že dnešní teenageři jsou o moc jiní, než jsme byli mi. Lžou, rebelují, vzpírají se, snaží se zapadnou. Nebo vyrovnat se s tělem, které v pubertě prochází velkými změnami. Tohle, v kombinaci s očekáváním okolí a masáží dokonalosti z internetu, jak má vypadat a chovat se holka/kluk, může být na jednoho opravdu hodně a přenést se přes to na vlně trans komunity může pro někoho znít jako lákavé východisko.
Kniha není dokonalá, za bernou minci se rozhodně nedá považovat, ale určitě otevírá zajímavé otázky, jestli je tohle cesta, kterou by se měla společnost ubírat a zbavovat rodiče odpovědnosti nad svými potomky v tak ranném věku a naopak tak velká rozhodnutí nechat na osobách, které se nachází v jedné z největších hormonálních bouří v životě - pubertě.
A kdo chce být transfob, ten jím bude bez ohledu na to, zda si tuto knihu přečte. Takový člověk si informace najde za každou cenu a podobně jako autorka, bude čerpat jen ze zdrojů, které mu dají munici na to, proti čemu chce bojovat.

15.09.2024

O tematiku "transgender" jsem se nikdy dřív nezajímala. "Trans" lidi jsem znala tak akorát z filmů. Ale jakmile jsem zjistila, jak je dneska vše kolem "genderu" aktuální diskutované téma a jak se to začíná dotýkat školství a veřejného prostoru, jak se z toho začíná dělat politika, řekla jsem si, že se o této problematice chci dozvědět více.
Kniha Nevratné poškození podává čtenáři především fakta, takže pokud vám nechybí kritické myšlení, nemůže se vás tato kniha nijak dotknout. Někteří "trans" aktivisté upozorňují na to, že by kniha mohla "trans" lidi poškodit, zranit. Některá nakladatelství knihu odmítla vydat a mluví se o ní jako o kontroverzní knize, která vyvolala řadu protichůdných reakcí. Já sama jsem na základě této "senzace" čekala, že bude kniha nějak extrémistická. Opak je pravdou. Obsah knihy není transfobní ani nijak dehonestující, autorka se pouze snaží o objektivní zhodnocení situace mladých dospívajících, zejména adolescentních dívek, které se teprve hledají a stále víc propadají "transgenderu" jako módnímu trendu vlivem sociálních sítí. Autorka předkládá fakta, výsledky různých studií a reálné příběhy skutečných lidí. Určitě doporučuji přečíst všem, kteří dokážou nezaujatě a bez cenzury přijímat kritický pohled na věc.

V první řadě je asi třeba říct, že se informace v ní nedají vztáhnout na český prostředí, kde v procesu "pohlavní přeměny" hrají roli rozdílné postoje, procesy a aspekty, který všechno hodnotí a posuzují jinak - a řekla bych, že ta různost bude obecně i v dalších zemích. Takže ji na naše poměry nelze brát moc vážně.
Ani autorčina fanatičnost, která je mnohdy až nezdravá tomuhle titulu nedodává na věrohodnosti a hodnotě. Chyběl mi tu zdravý odstup, podloženost zdrojů a naopak příliš převládaly osobní názory, což se mi do odborný práce novinářky fakt nehodí. Kdyby si na tohle téma napsala román, bylo by to asi lepší. A svádět všechno na toxický vliv sociálních sítí a jejich dostupnosti, přičemž "za mých mladých let bez techniky nám všem bylo líp" je vyloženě postoj pod úroveň.
Nicméně, ve světě mají s transgender identitou očividně docela problém a v celkovém právním, lékařském i třeba psychologickém postoji k celé věci mají v Americe docela brutální mezery a díry, což asi nikoho moc nepřekvapí. Jasně, tohle bude pořád téma vzbuzující kontroverzní postoje, ostré debaty a různorodé názory, ale Nevratné poškození není úplně kniha, o kterou bychom se měli v jejich utváření opírat.

04.08.2024

Tohle je naprosto šílené a nedivím se, že autorka považovala za nutné tohle vytáhnout na světlo světa. Nevím proč, ale při čtení mi vytanula na mysl kniha od Thillieze Syndrom E (epidemie davového šílenství). A ejhle, tady ho máme. Vymývání mozků, sektářské smýšlení, propolitické ambice zviditelnění něčeho, co ani problém není (i když leckdo si myslí, že je - víc bych viděla ten problém v něčem jako lupron a píchání testosteronu plus dostupnosti). Jak já jsem ráda, že jsou ještě normálně uvažující lesby, gayové a transsexuálové po změně (o hetero ani nemluvě), kteří sami vidí tohle genderšílenství jako zkázu mladých lidí. A co mě do mrtě naštvalo, tak to chování některých lékařů a akademiků. Doufám, že takhle daleko se to tady nikdy nedostane. A tam, kde to je teď, bych přála nabrat selský rozum a trochu zdravého uvažování.
Mne samotnou velmi zaujal ten humbuk nad vydáním-nevydáním téhle knihy, což mě přitáhlo knihu koupit a utvořit si vlastní názor. Já mám rozhodně jasno. Divím se, že v knižních komunitách, které sleduji (včetně DK), je ticho po pěšině. Děkuju všem, kteří mají zdravý úsudek nad svým životem i svými dětmi.

30.07.2024

Takže konečně knížka vyšla i když s jinou obálkou, která připomíná předchozí ne moc šikovnou knihu od Heyera. Škoda. Samozřejmě, že po tom, jak se spustila šikana a výzva k zakazování knížky byla moje automatická reakce jasná a to přečíst si ji. Ať se na mě lidé, kteří si myslí, že zakazování knih vede k něčemu pozitivnímu klidně zlobí, ale pokud se bojíte knih a informací v nich, nebo si myslíte, že zhroutí váš svět, tak je s vámi něco opravdu špatně.

Co knížka? Osobně ji hodnotím jako průměr. Je to současná žurnalistická práce, která se na problematiku trans tématu v obecné společnosti věnuje kriticky s pohledem na dominující interpretaci. Jednodušeji řečeno, Abi nastavuje tvář sociálním hnutím, které z trans udělali společenské téma a nastavuje mu nelichotivé zrcadlo v podobě kritiky. Abi ve své knize ukazuje také respekt a opakovaně tvrdí, že nevyvrací pohlavní dysforii, ani nezatracuje hnutí, které mnoha lidem pomáhá a také toto téma normalizuje.

Nic však není tak jednoduché a Abi nám naservíruje spousty příkladů, jak osobních, tak systémových, které jsou až děsivé. A konec konců i samotná nemožnost o tomto tématu mluvit bez vzbuzování emocí jen dokazuje, že se pohybujeme ani ne tak ve vodách faktů a vědy, jako ve vodách sociálních a morálních. Z toho pramení i větší argumentační základny, které stojí za zákazem knihy a bojkotem autorky. A je pravdou, že Abi sama zprostředkovává autentické zděšení nad tímto tématem a jeho uchopením v současnosti.

Samozřejmě pořád musíme na knihu nahlížet jako na publicistiku, dlouhou reportáž, kterou psala právnička se značně osobním tónem. Co nesnižuje její relevanci, ale zasazuje ji do širšího kontextu. Jelikož je trans otázka v současné podobě spíše sociální, než faktickou, tak mi knížka jako taková připadá jako zajímavý kousek do diskuze a spíš mě mrzí, že reakce aktivistů byla ve směs nenávistná.

Autorka však v tomto roce napsala mnohem zajímavější knihu z dalšího sociálního ranku a tentokrát zkoumala terapeutické praktiky a s ním spojené psychické zdraví u dětí. A ta mi připadá mnohem děsivější, protože praktiky na školách od nekvalifikovaných pracovníků, po utajované schůzky před rodiči až po tvrzení některých terapeutů/psychologů/... "v zásadě málo lidí potřebuje terapii a když tak, tak jen na omezenou dobu. Když se budete nimrat ve svých životech tak vždy najdete něco špatného. Ale proč to máte dělat? Spíš žijte svůj život." co je myslím dobrá rada pro každého z nás. Přestat se nimrat a věnovat se životu.

Takže knížku hodnotím jako průměr. Vnímám ji jako protipól, ale chybí mi smířlivější tón, který by mohl otevřít debatu. Navíc je knížka dost osobní, co snižuje její objektivitu a pečliví čtenář si musí říkat, zda se sama autorka nestala obětí konfirmačního zkreslení svého vlastního zděšení z toho, jak je téma trans komunikováno ve společnosti.

27.07.2024

Dospívající dívky se stále častěji cítí jako chlapci, autorka se rozhodla „pátrat“ po tom, co vede tolik dívek k tomu, aby uvažovaly o změně pohlaví.

Tato kniha vyvolává spoustu diskuzí, názorů a rozepří. Já jsem po ní sáhla, abych si utvořila svůj názor a chtěla jsem zjistit, co stojí za tím, že se o knize tolik diskutuje… už mi to je jasné.

Když jsem pátrala po tom, co na knize nejvíce vadí, setkala jsem se s názory, že je jednostranná a ponižující. A s tím naprosto souhlasím. Od začátku autorka srovnává dívky, o kterých se doslechla, se sebou. A podle svého vzoru, kdy byla „typickou“ holčičkou v růžovém a s panenkou v ruce, hodnotí ostatní. Doslova moralizovala, kritizovala a shazovala všechny, kteří se chovají jinak než ona. Díky tomu jsem měla s knihou problém od samého začátku.

V dalších částech knihy autorka uvádí, že příběhy sesbírala na sociálních sítích, tím si úplně nejsem jistá, jak hodně jsou tyto příběhy důvěryhodné. A pro mě poslední kapkou toho, že jsem tuto knihu neměla číst bylo, když problémy dospívajících přirovnala v určitém kontextu k holokaustu. Tím u mě autorka opravdu skončila.

Těžko říct, kolik v knize bylo pravdy a co jen nafouknutá bublina. Já osobně se nijak nezajímám o toto téma, že bych ho více studovala a zjišťovala si nějaké informace, takže přiznávám, že mě některé informace rozhodně šokovaly, ale každopádně autorka pro mě není důvěryhodná, takže tuto knihu hned vypouštím z mé hlavy.

24.07.2024

Samo za sebe hovoří to, že Albatros knihu stáhl z edičního plánu. Ach ta politická korektnost.
Člověk si přečte hodně o transgendermánii, která dorazila i do ČR.
Kniha se ale zabývá pouze změnou pohlaví F to M, tedy z dívky na chlapce/muže na ženu.
Považuji to za zajímavé čtení a doporučuji.

20.07.2024

Za přečtení kniha rozhodně stojí. Otevírá mnoho zajímavých a kontroverzních témat. Člověk si ale musí i uvědomit, že autorka popisuje zkušenosti ze Spojených států, kde tzv. genderová výchova probíhá snad už od mateřských školek (opravdu ve všech?). Mě by nejvíc zajímalo, proč se tzv. genderová dysforie projevuje podle autorky u mladých žen, když účastníky tzv. genderové výchovy jsou ve Spojených státech povinně i chlapci. Ti jsou podle autorky zcela imunní? V tomto směru bych uvítala čísla a statistiky a poněkud racionálnější argumentaci k dovysvětlení tohoto fenoménu, čehož jsem se ovšem v knize nedočkala.

Dozvěděla jsem se sice několik příběhů různých dívek, posléze transgenderů FtM, které se na začátku dospívání, většinou po přechodu na vysokou škodu, rozhodly/i pro tranzici. Všechny/Všichni měli problémy se sociálními kontakty, a když se rozhodly/i pro tranzici, jejich sociální život se o 200 % zlepšil, najednou byly/i všude lépe přijímané/přijímáni, odtrhli/y se od rodiny, která jejich kroky vesměs nechápala, aby byly/i na oplátku přijaty/i do tzv. transgenderové/queer rodiny. No, dívky se jevily podle popisu autorky jako značně labilní osobnosti (ale možná šlo jen o životní fázi lability v citlivém období), možná by vyžadovaly větší péči a důkladnější psychoterapii, než tzv. afirmativní terapii. Testosteron bylo možná to poslední, co ve skutečnosti potřebovaly.

Za mě jednoznačně nejkontroverznější téma, které autorka otevírá jsou blokátory puberty, kdy je (nejen) ve Spojených státech módou prohlašovat, že trangender zdravé děti (problematická je z mého pohledu i ta nálepka „transgender" děti) by měly postupovat tuto „farmakoterapii“, kdy se jim zastaví vypne endokrinní systém, co nejdříve, aby nemohl tělo dospívajících zaplavovat „nežádoucími“ hormony. Tyto děti okamžitě najedou na terapii těmi „správnými“ hormony a celá tato slavná „farmakoterapie“ vede k tomu, že se dobrovolně sterilizují a stanou se doživotními uživateli/uživatelkami těch „správných“ hormonů (takže je celé možná dost spíše o pokrytectví, nezodpovědnosti a farmabusinessu).

Za mě další zajímavá témata, která autorka otevírá: 1/ mýtus genderové dysforie u transgender jedinců již od dětství, 2/ negativní stránky tzv. afirmativní terapie (za mě v jejím nejčistším zde popisovaném typu stejně odpudivá a iracionální jako tzv. konverzní terapie), 3/ politický aktivismus různých LGBT menšin (nejen na univerzitní půdě) a jeho dopady, 4/ transgender ženy (MtF) a sport, 5/ ochota odborníků (lékařů, psychiatrů, sexuologů apod.) k indoktrinalizaci všeho druhu, pokud z toho plynou ekonomické výhody atd.

A samozřejmě mě lehce šokovalo, jak přistupují univerzity (včetně slavné Ivy League) k podávání hormonů svým studentům/studentkám. Evidentně je tam testosteron k dostání u každého bufáče a všem to připadá správné.

Dávám o hvězdu navíc /obdobně jako thorir/, když jsem zaznamenala, kolik lidí tuto knihu zařadilo do kategorie "odpad", aniž by napsalo svoji vlastní kritiku, poté, co se zřejmě účelově přihlásili do databáze knih.

19.07.2024

Některá témata to v současné, více či méně liberální, společnosti stále nemají jednoduché. Jedny vyvolávají kontroverze, další přímo spory, jiná jsou silně tabuizována nebo cenzurována, a ještě jiná stejně silně ideologizována. A pak jsou témata, kde se pojí vše dohromady. K takovým z nějakého důvodu dnes patří problematika genderové dysforie a problematika trans osob.

Není tajemstvím, že kniha Nevratné poškození vyvolala při vydání značné kontroverze. Kontroverze je vlastně celkem slabé slovo, kniha vyvolala doslova šílenství, které doputovalo i k nám a vyústilo ve známou kauzu změny vydavatelství na poslední chvíli. Autorka vyprávění pojala jako příběh výhradně dívek a žen, u kterých tranzice neproběhla dle idealizované představy. Příběh je to silně emocionální, vypjatý a často velmi smutný. Záměr, který započal dobře, s cílem pomoci, s cílem zmírnit utrpení, s cílem zlepšit život, je na příbězích konkrétních žen v knize prezentován jako ztělesnění známého pořekadla „cesta do pekla je dlážděna dobrými úmysly“.

Témat v knize je mnoho a celkově je vše velmi čtivé: od počátečních jednoduchých úvah proč se všechno tohle děje (přičemž odkazuje na práce a studie mého oblíbence, Jonathana Haidta), přes kapitoly věnující se vlastní genderové dysforii, ideologizaci trans problematiky, aktivismu, přístupu školství, přístupu lékařů, kontroverzím ohledně do jisté míry zideologizovanému imperativu gender potvrzující péče, hormonální terapii, kontroverzním blokátorům puberty, rozdílům mezi jednotlivými dysforickými poruchami, zejména klasická genderová dysforie versus současný nárůst ROGD, „rapid onset gender dysphoria“. Autora se též věnuje lékařskému disentu, tedy lékařům jdoucím proti současnému mainstreamu transgenderové péče – kniha vyšla dlouho před publikací tzv. „Cass review“ v květnu letošního roku, zprávy silně kritizující téměř nevědecké přístupy v péči o gender dysforické jedince, která ji v mnohém dává za pravdu.

Doslova strašidelné jsou pak příběhy péče o „gender dysforické“ děti a přístup lékařských „profesionálů“ k dětským pacientům, záměrně dávám do uvozovek. Je naprosto absurdní a zarážející, jak snadné je (v USA a UK) získat třeba předpis na testosteron. Podstatnou částí knihy, vlastně nosným prvkem textu, jsou příběhy konkrétních gender dysforických žen. Popisy prvních pocitů, že něco není v pořádku, první interakce, první krůčky směrem k tranzici, návštěvy specialistů, komunikace s aktivisty, často izolace od rodiny. Čtenář celkem oprávněně dospěje k názoru, že trans aktivismus je možná vlastně svého druhu kult. Při čtení se člověk neubrání rozčilení.

Kniha je kontroverzní, nelze přejít, že autorka vyznává některé konzervativní postoje, se kterými nemusí každý souhlasit. Text je značně kritický k současným standardům lékařské péče o gender dysforické jedince, značně kritický k současnému a převažujícímu pojetí trans problematiky, které je dnes plně v režii aktivistů. Přesto jsem přesvědčen, že je správné, že kniha vyšla a tímto děkuji vydavatelství za odvahu tváří v tvář fanatickému trans aktivismu.

Pro doplnění, neubráním se srovnání s další podobně zaměřenou knihou, která u nás nedávno vyšla: „Když se z Harryho stala Sally“ od Ryana Andersona. Taktéž „kontroverzní“, taktéž „problematická“. Kniha Shrier je velmi čtivá, lehce plynoucí, hluboce příběhová, velmi emocionální, to někdy může působit méně důvěryhodně, byť jsou všechna tvrzení řádně ozdrojována. Na druhou stranu Anderson, alespoň na mě, působí méně emocionálně, víc profesionálně, víc popisně, jeho text působí víc vědecky, víc racionálně. Knihu Shrier tímto nijak neshazuji, přesto, pokud máte čas pouze na jednu z nich, pak bych za sebe doporučil spíš Andersona.

Hodnotím 4*, ale objektivně je to spíš kolem 3*. Nicméně absolutně nesouhlasím se zdejší aktivistickou kampaní a aktivistickým hodnocením automatickým odpadem, tedy hodnotím v opozici k tomu. Až / jestli se se časem hodnocení narovná, i to své pak příslušně upravím. Stejně jako u Andersona, i zde bych doporučil zejména rodičům dětí, kterým může pomoci rozhodnout a vidět jiné možnosti.

09.07.2024

Kdyby kniha nevzbudila takový rozruch a pohoršení na sociálních sítích, pravdpodobně se o její existenci vůbec nedozvím. Dala jsem jí ale šanci. Obtížně se hodnotí, proto dávám hodnocení tak někde mezi - přistupovala jsem k ní s respektem toho, že je to publicistická (ne odborná) kniha a že mnoho dat a informací, které kniha uvádí, může být zavádějících. Rozumím kritice této knihy, jelikož věřím, že mnoha transosobám může opravdu v osobním životě ublížit. Rozumím také záměru autorky, jelikož genderová dysforie se šíří mezi mladými lidmi opravdu dost. Nechávám tedy konečné hodnocení na každém čtenáři. Za sebe jsem ráda za otevřenou diskuzi k tématu.

02.07.2024

Přiznám se, že recenze na tuto knihu se mi nepíše vůbec lehce.
„Nevratné poškození“ je totiž velmi kontroverzní knihou, která rozdmýchává v nejednom člověku řadu emocí. Každopádně sama jsem zatoužila po přečtení, už jenom díky tomu humbuku, co kolem sebe kniha posledních pár týdnů má.

Téma transgenderu se v dnešní společnosti objevuje stále častěji. A ať už se řadíte mezi mladší či starší generaci, nikoho toto téma nemine. Ačkoliv se jedná o velmi citlivé téma, je potřeba, aby se o něm ve společnosti mluvilo.

Ráda bych tu zmínila ten fakt, že knihu jsem četla pouze ze zvědavosti. Obecně tomuto tématu neholduju, a proto se taky neřadím na jednu či druhou stranu. Ať si každý dělá, co je mu po vůli a v čem se cítí dobře. Přece jen nežijeme za krále Klacka.

Jsem ráda, že jsem si knihu mohla přečíst a upřímně i za to, že vyšla.

01.07.2024

Literárně to na pět hvězd není, ale v tomto případě se podle mě počítá především poslání a odvaha vystoupit z řady.

Kniha by měla vyděsit všechny rodiče dcer, které jsou ještě malé nebo nedospělé.

MĚ VYDĚSILA!!!

Tento sociální jev, kterým trangender bezpochyby je, má strašlivé důsledky pro budoucnost tolika mladých dívek a žen. Když převládne aktivizmus, sociální sítě a módní trend nad zdravým rozumem, je to vždycky špatně. Někteří budou tvrdit, že nás se to netýká, ale to si nemyslím. Před několika lety by bylo nemyslitelné, aby děti na prvním stupni základní školy chodily na přednášky na Prague Pride. A dnes se to děje. Společnost neustále ustupuje aktivistům a tím se vzdává vlivu na svou budoucnost.

29.06.2024

Velmi potřebná kniha a k tomu docela jízda. Musím se přiznat, že jsem na celou problematiku trans+ hleděl od začátku s nedůvěrou, která jen narostla poté, co se Albatros rozhodl knihu nevydat kvůli "kontroverzi". Za mě kniha vůbec kontroverzní není a jen - snad pravdivě - ukazuje míru šílenství, které zachvátilo odborníky i laiky ve Spojených státech. Velmi poučné jsou medailony o lékařích, kteří nejdou s davem a jsou hysterickými aktivisty vaporizováni z významných pozic.
Zajímavé také je, z jakých sociálních skupin se dívky požadující tranzici rekrutují. Asi skutečně není snadné být v dnešních USA dívk... osobou, která krvácí. Doufejme, že se tato zrhlá móda co nejdříve přežene.

29.06.2024

Americká žurnalistka Abigail Shrier napsala tuto kontroverzní knihu vyvolávající silné emoce, aby zmapovala historii, příčiny, dopady a realitu transgenderové mánie.
Za posledních několik lety stouply o tisíce procent případy dospívajícíh dívek, kterým byla diagnostikována genderová dysforie, psychická porucha do té doby známá téměř výhradně u úplně malých chlapců před pubertou. Změnil se tak nejen počet případů, ale i věk a pohlaví pacientů.
Autorka na základě obrovského množství rozhovorů s těmito dospívajícími dívkami, s terapeuty, psychiatry, psychology, plastickými chirurgy, endokrinology, ale i s rodiči podrobně mapuje, jakým způsobem a podle jakých metodik se v USA vyučuje genderová ideologie od mateřských školek až po univerzity.
Zatím se zdá, že celá ta věc dokonale plní jediný účel – rozeštvat lidi pro ti sobě, rozdělit je na “my a “oni. Narýsovat a udržovat dělící čáru mezi nebojácnými mladými, kteří vítají různé genderové identity a sexuální orientace, a nedůvěřivými starými, kteří to nadšení nesdílí. Působí to jako známé, osvědčené rozdělení společnosti, které nevede nikam jinam, než k nenávisti, nedůvěře a odcizení mezi lidmi. Šťastný ve výsledku nemá být nikdo.
Autorka zmiňuje i drastické vedlejší účinky užívaných léků a hormonálních přípravků, z nich nejtragičtější je neplodnost, rakovina dělohy a vaječníků, hysterektomie, zvýšené riziko infarktu a zastavení vývoje mozku. Blokátor puberty Lupron shválila americká FDA k použití při chemické kastraci sexhuálních delikventů nebo pro zastavení předčasně nastupující puberty u malých dětí (když např. začne čtyřletá dívka menstuovat, rostou jí prsa a ochlupení). K použití k zastavení normálního průběhu puberty nebyl tento lék nikdy schválen. Pokud přesto terapeuti a lékaři tyto přípravky doporučují a poskytují dospívajícím dívkám, aby změnily svůj vzhled, i když si jsou dobře vědomi nebezpečných vedlejších účinků, nabízí se přirozeně otázka: Jde tady skutečně o blaho a štěstí těch dětí?
Autorka se rovněž s odborníky na duševní zdraví dospívajících ptá na příčiny tohoto stavu. Co způsobuje, že tak obrovské množství dívek propadlo této mánii? Může tou příčinou být vzdor vůči přespříliš pečujícím, chápavým, vstřícným a tolerantním rodičům, především matkám? Možná jde jen o posouvání hranic, které dítě nutně potřebuje, o potřebu vymezení se. A to vše za masivní podpory politiků, škol, lékařů a médií. Jak je v knize několikrát zmíněno z mnoha úst: Nejde o nic jiného než o ideologii se znaky sekty.
Cituji:
“ Nepochybuji o tom, že zákonodárci, kteří přijímají zákony proti šikaně, pedagogové a školské rady, které zavádějí výuku o genderové identitě a sexuální orientaci, jednají na základě upřímného zájmu o blaho studentů identifikujících se jako LGBTQ, což se očekává od každého slušného člověka. Jenže pokud přijatá nápravná opatření přesahují natolik rámec pomoci, je jasné, že prostá náprava nebyl primární záměr těch, co problém řešili.
---
Významný profesor psychiatrie a behaviorálních věd Univerzity Johnse Hopkinse Paul McHugh říká: ´Genderová dysforie je přeceňovaná myšlenka nebo momentálně převažující objekt zájmu. Tuto myšlenku zastává mnoho lidí na světě, ale velice intenzivně se jí drží pacient nebo člověk, který si na ní postaví celý život. Spousta lidí například věří, že je dobré být hubený. Řada dospívajícíh dívek věří, že by bylo lepší být kluk. Jenže anorektičky a dívky, které trpí genderovou dysforií, tyto myšlenky zcela pohltí. Nepochybuji, že ti, které nadhodnocené myšlenky ovlivňují, prožívají skutečné utrpení. Pochybuji ovšem, že správně lokalizovali zdroj svých potíží. Například anorektičku často zcela ovládne představa, že kdyby jednoduše ještě trochu zhubla, bude se svým tělem konečně spokojená. Ve skutečnosti k tomu nikdy nedojde, rozhodně ne tím, že bude hladovět. Žádné množství ztracených kilogramů tělesné váhy nepřinese anorektičce spokojenost se svým tělem, po kterém tak touží, protože tělesná váha nikdy nebyla ten skutečný problém. Politici ani média nijak veřejnosti ani transgenderovým osobám nepomáhají, posuzují-li jejich zmatení jako právo, které musí bránit, a ne jako duševní poruchu, která vyžaduje pochopení, léčbu a prevenci.´ Na základě tohoto prohlášení lze předpokládat, že si Paul McHugh vysloužil vlastní zástup odpůrců.
---
… transgenderová mánie pravděpodobně skončí stejně, jako skončila posedlost diagnózou mnohočetné poruchy osobnosti: u soudu, kde pacienti žalují své lékaře. Podle Paula McHugha se jednou některé z dnešních dospívajícíh dívek probudí, bude jim dvacet tři, dvacet čtyři let a řeknou: ´Tak tady mě máte. Mám na bradě strniště, znetvořené tělo a jsem neplodný, a nejsem tím, kým bych měl být. Jak se to mohlo stát?´
---
Více než stovka univerzit zahrnula transgenderové hormony do svého zdravotního pojištění, včetně všech univerzit spadajících pod Břečťanovou ligu. Nejméně sedmdesát univerzit a vysokých škol hradí operativní změny pohlaví. V rámci studentského zdravotního pojištění na Yale stojí jedno kolo léčby testosteronem pro biologické dívky deset dolarů měsíčně, tedy méně, než stojí lístek do kina.

No, každopádně pozoruhodná kniha pro všechny, kterých se téma dotýká nebo kteří o něm v zásadě nic nevědí a chtějí to napravit.

28.06.2024

Poutavě a pro mne docela srozumitelně napsaná kniha o genderové dysforii a několika věcech okolo LBTQ.
Tahle témata byly pro mne dost záhadou,nesrozumitelné;jako celoživotní pendler mezi vesničkou střediskovou a fabrikou jsem se o ně moc nezajímal, mával nad tím rukou,občas zaregistroval zprávu o nějakých barevných,veselých, zábavných pochodech městy.
Jenže ona to legrace není.
Je to smutné čtení o tom,jak vliv rodičů na dospívající děti převezmou školy, univerzity,lékaři a různí bojechtiví aktivisté v zájmu prý jejich štěstí a vmanipulují je do jednání,na jehož konci je většinou bolestivá nevratná operace;o psychickém poškození nemluvě.
Tím nechci popřít případy, kdy jiná řešení nemohla pomoci, ovšem,jak píše autorka ,velký nárůst případů spíš svědčí o jakési moderní ideologické nákaze:kdo není transgender,není "in".
Při čtení jsem se místy rozčiloval,místy mi bylo špatně od žaludku,místy pociťoval lítost.
Doporučuji číst všem,i těm,kteří nemají dospívající dcery a vnučky.

23.06.2024

Dle mého názoru dobře napsaná kniha o "trans".
Toto téma se může týkat kteréhokoliv rodiče, i když si říkáme, že našich dětí se to netýká.... Opak může být pravdou, nikdy nevíme co bude někdy.
Knihu doporučuji k přečtení tomu, koho toto téma zajímá.
Dle mého názoru je tato kniha psaná velmi objektivně a nezaujatě.

Ke knize napsal velmi vystihující komentář čtenář "n.ezn.amy" , kterému tímto i děkuji za objevení tohoto čtiva.