Nevyžádané rady mládeži
Marek Vácha
https://www.databazeknih.cz/img/books/34_/348559/bmid_nevyzadane-rady-mladezi-VAF-348559.jpeg
4
381
381
Hotovo. Řekl jsem, co jsem řekl. Proste o velké věci, ne o ty malé. Království dobývají násilníci, buďte jimi a vstupte. Sbírka nevyžádaných rad dospívající mládeži je zčásti soubor motivačních vět, zčásti – a to té větší – svědectví o samotném autorovi a jeho volání k druhým. Knihu s užitkem otevřou všichni, kdo by ve svém životě chtěli něco změnit a nejen v duchovním ohledu se hnout z místa.... celý text
Přidat komentář
Kulometná palba nevyžádaných ale užitečných rad od Orka Vácha. Přestaň hnít, začni žít!!!
Občas to byly takové až moc radikální výkřiky, ale je to všechno pravda.. musíme užívat život co to jde :))
Nedokážu pustit z ruky. Líbí se mi ta nesmlouvavá naléhavost, která je ale zároveň tak přirozená a laskavá, že snad musí každého (mladého) oslovit. Autor naprosto stejně i přednáší, člověk hltá každé slovo.
Orko, hele já nevím, jak to děláš... Ale ve tvých knihách vždycky najdu to, co zrovna potřebuju slyšet. I love you.
Ač nespadám do cílové skupiny, knížku jsem přečetla jedním dechem a považuji ji za velmi inspirativní. Myslím, že Váchovy rady jsou celkem univerzální - zvednout se od počítače, přestat ztrácet čas nesmysly a začít skutečně žít můžeme v každém věku. Jen v tom mládí je to ještě naléhavější, už nikdy potom člověk totiž nemá tolik energie, potenciálu a svobody jako v té době, takže je fakt škoda, když to všechno zbytečně promrhá.
Při čtení knihy se mi vybavila scéna z Mladého papeže, když Pius XIII. mluví se svým učitelem a ptá se ho, proč byl proti němu. "Vždyť nevěříš v Boha." "Jak to víš?" "Zapomněl jsi? Taky mi bylo padesát."
Aby bylo jasno, proti autorovu záměru nic nemám. Ba právě naopak, souhlasím s ním a v mnohém má skutečně pravdu.
Naneštěstí, z téhle knihy je mnohem jasnější rozpoložení Marka Orko Váchy, než to co se snaží sdělit. Je naprosto zřejmé, že to je člověk, na kterého těžce dolehla krize středního věku. Ostatně, párkrát to v knížce i vlastně sám říká, kdy lituje toho, co neudělal, a co by dělal, kdyby byl ve věku... A možná ještě víc tu maluje obraz sebe, jaký by chtěl být. Muž lovec a žena, která se nebojí mít červenou rtěnku, která se nebojí být vyzývavá, to pěkně prosím píše člověk, který každou svou přednášku začíná slovy: "Já tohle nemám rád, já jsem takový tichý introvert." Nebo jak píše o tom, že ho v podstatě nezajímá, z čeho se mu lidé zpovídají. Tak co chcete, Otče! To jako tam máme běžně vyznávat smrtelné hříchy?
Ne že by neměl do jisté míry pravdu, co se týče současných mladých katolíků (byť tedy se dá pozastavit nad tím, že pokud mu vadí proud intelektuálů, tak proč je kaplanem v akademické farnosti). Nevím, jestli by je lze označit za bezbarvé, možná spíš za stejnorodé. Ale není to do jisté míry logické, neboť v církvi už dnes zůstávají jen určité typy lidí?
Z celé té nesouvislé knihy, která není ničím jiným než prostě shlukem autorových myšlenek (z nichž některé už trochu připomínají libertinismus) vyplývá, že Marek Orko Vácha se nachází v těžké osobní krizi (nebo nacházel). Už dlouho něco dělá, a teď má pocit, že to dílo by už mělo být nějak vidět, něco by se mělo stát, a ono se to neděje...
amen! hovorí mi z duše...potraty, predmanželský sex, LGBT...to je ozaj všetko? to je kvas? to je soľ? Quo vadis, kresťan??
Pěkná kniha. Na můj vkus je její tón až příliš naléhavý, ale autorův záměr se mi líbí.
Tak nevím, možná je to tím, že už nejsem tak úplně cílová skupina, ale tato kniha se mi zatím z autorových líbila nejméně...jsou tam určitě různé zajímavé myšlenky, ale vadily mi ty imperativy, tlak na výkon a perfekcionismus a taky autorova tvrdost, kterou bohužel čím dál víc vnímám i z jeho slovních vyjádření.
Marco Orko Vácha mě dostal. První řádky nedůvěřivě pročítám... na co si to proBůh hraje, pan Orko? Kam na ta moudra chodí? Není to přece žádný stařec s bílým vousem. Jenže, ještě pár dalších řádků a už mě má. A to jsem prosím tuto knížečku přenášela posledních pár let z knihovny do knihovny, než jsem ji nyní otevřela. Za mládežníka mě lze označit jen stěží. Jsem si ale jistá, že bych ji tehdá přečetla s velkým zájmem, stejně jako dnes. Asi by mi život nezměnila, stav duše ale možná ano.
Mimochodem, dozvěděla jsem se, že podle Váchy patřím do kategorie násilníků. Což jsou "ti, co se rvou o každou minutu života, protože ví, jak moc je život cenný, chodí oblékáni v tom, co se jim líbí, ti, kteří nečtou časopisy, co za to nestojí a nedívají se na seriály, kterými šlechtic ducha nechce ztrácet čas...." A musím říci, že se mi to líbí. Jakkoli zavádějící pojem to v mém vnímání zůstává.
Vácha celou svou duší nabádá k plnému žití v každém smyslu toho slova. Jako by každý den byl posledním dnem života, chce se říci. A za to má u mne velké plus. Moje životní zkušenost mi to potvrzuje. Jedno ráno se totiž nemusíte probudit ve svém původním zdravém těle a najednou vám dojde, co všechno jste nestihli a kolik času jste promarnili. Tady ale Vácha říká, že "na život máš jen jeden pokus", s čímž si dovolím nesouhlasit. Někdy může člověk k žití dostat i druhou šanci, ať už si o ni říká nebo ne. Z mého pohledu velmi osvěžující, neortodoxní výklad desatera a víry, která nemá člověka/mládež omezovat, ale nabádá k rozletu. Vlastně bych hrozně ráda ocitovala tak půlku knihy, protože Vácha mi velmi často mluví z duše, ale to jaksi nedává smysl. Prostě si to přečtěte.
"Kdo chce jít, jde. Pokud nebudeš chtít a místo toho se budeš trápit svými bolestmi, tak se ti tělo i duše velmi ochotně položí. Kdo chce jít, jde."
Knížka, která mi změnila život! Nebo mě alespoň minimálně v mnohém změnila a velice nakopla do života. V průběhu čtení se myšlenky v mnohém opakují, ale člověku tak alespoň na dlouhou dobu utkví v hlavě jejich hlavní poselství žít naplno a smysluplně. Pro člověka na přelomu dospívání a dospělosti je tato kniha prostě velice povzbuzující! A já za ni moc a moc děkuji!
Je to jedná z vděčných knih, kterou máme na toaletě a pravidelně si ji některá z návštěv přinese z oné místnosti a dožaduje se jejího zapůjčení...je to fajn
Jsem už ve věku, kdy bych mohla rady dávat, byla-li bych tak naivní, abych si myslela, že o ně někdo stojí. Nejsem ani katolička, abych se potřebovala proti názorům Marka Váchy vymezovat. Přesto jsem si ten spisek s chutí v nedělním ránu přečetla. Spisek, protože literární hodnotu, nemá na rozdíl od jiných jeho knih, žádnou.
Souhlasím takřka se vším, co se tam píše, s výjimkou té nejzákladnější premisy. Vácha totiž hned v jedné z úvodních kapitol tvrdí, že tu nejsme proto, abychom byli šťastní. Mně je mnohem bližší ten buddhistický přístup, který tvrdí, že každý hledá štěstí a to právě proto, že život nám mnohdy připadá jako utrpení.
Tedy, život je dar, který nikdo z nás nežádal a štěstí si každý v klidu hledejme, ovšem to naše vlastní, neimplantované nám ani reklamou, ani závistí, dokonce ani dobrými radami rodičů, pokrevních či duchovních.
Ovšem jak to udělat, když manipulace strachem, a to zdaleka ne jedním, je tak oblíbená metoda výchovy a domnělého "posunování"?
Ano, kniha obsahuje několik zajímavých myšlenek, nicméně mě zas tolik nenadchla. Jak již bylo zmíněno níže - pro někoho příliš odkazů na víru. A pokud začnete číst knihu (stejně jako já) jen na základě názvu v očekávání prázdninové odpočinkové četby, budete možná, stejně jako já, zklamaní. Moje chyba - příště si přečtu anotaci a zaměřím se na žánrové zařazení knihy.
Kniha avizuje, že se nesnaží o žádnou věrouku a taky tomu dostává. Některé myšlenky a teze jsou provokativní a spořádaný katolík by řekl, že až za hranou. Potkal jsem několik lidí, kteří se po přečtení této knihy rozčilovali, co si to pan Vácha vůbec dovolil napsat, a jestli je opravdu knězem.
Takové jsem odkazoval na úvod (v lexikologii nám tloukli do hlavy, že si nemůžeme stežovat na to, co jsme ve slovníku (ne)našli, pokud jsme si nepřečetli úvod, myslím, že to platí nejen pro slovníky), ve kterém autor přiznává, že jeho cílem je provokovat u čtenáře vlastní myšlení.
V tomto směru je kniha opravdu skvělá. Boří tradičně zažité katolické představy, ale co je důležité, nenabízí řešení. Takže se člověk pak sám sebe musí ptát, a co si tedy upřímně sám myslí. Věřím, že to byl Váchův účel.
Věřím, že si najde čtenáře i u nekatolíků, protože zamyslet se nad věcmi, nad kterými k zamyšlení ponouká, neuškodí nikomu. Těm, kdo se domnívají, že našli jedinou objektivní pravdu o světě, musí být nutně trnem v oku.
Neuspořádaný proud myšlenek, který tne hluboko. Autor si občas docela protiřečí, ale to nic nemění na tom, že něco takového bylo nutné napsat a přečíst si. Díky.
PRO ATEISTY: Kniha obsahuje hodně odkazů na víru, ale dá se to snést, jste-li vůči věřícím obecně tolerantní. Navíc je vše obvykle tlumočeno tak, až si z něj můžete vzít ponaučení do života bez ohledu na vaše náboženské vyznání.
Dle předmluvy již nespadám do cílové skupiny této knihy, ale i přesto mi kniha předala pár zajímavých poznatků či námětů k zamyšlení. Navíc se ke mně kniha nejspíš dostala ve správný čas.
Skvělé! Tohle by si měl přečíst každý katolík, a to opravdu. Myslím, že mnohým to změní život a začnou konečně žít :-)
Marek Vácha mě vždy zaujme svými myšlenkami, navíc je úžasný provokatér, což dokážu vždy ocenit. Co mi na knize docela vadilo, bylo až příliš časté protiřečení, které se odkrývá ke konci knihy. Kde mi navíc z některých dost nemorálních rad trochu zaskočilo :-) Ale naopak některé ty až extrémní provokace mě spíš svým nezaměnitelným způsobem bavily. Účel knihy je ale jasný... neradit nikomu, jak má žít, ale otevřít oči a mysl a vyburcovat mladé lidi k tomu, aby trochu sami přemýšleli a žili své vlastní životy. Mám rád takové autory a jejich neotřelé pohledy a myšlenky a tato kniha je jich plná. Nejde ji přečíst bez zájmu, nejde se na každé stránce nezamyslet nad jejími slovy a nad vlastním postojem. Koneckonců i křesťanská víra je především o odvaze přemýšlet, hledat, bojovat a za jakýchkoli okolností žít. Je o plamenu života, ne o strachu z porušování pravidel. Jde o hodně inspirativní a nakopávací knihu, která sice má jasnou cílovou skupinu (zřetelnou i ze samotného textu), ale která si určitě najde své čtenáře i mimo ni.
Autorovy další knížky
| 2017 |  Nevyžádané rady mládeži |
| 2019 |  Česko na křižovatce |
| 2011 | Modlitba argentinských nocí |
| 2008 | Místo, na němž stojíš, je posvátná země |
| 2014 | Neumělcům života |
Knížku jsem původně otevřela jen k nahlédnutí - za tichého doprovodu Karla Kryla a svitu svíčky jsem ji však přečetla skoro celou najednou.
I když nejsem cílová skupina, zasáhlo mě to víc jak kterákoliv jiná knížka čtená v poslední době. Líbí se mi, jak Orko nabádá k žití vlastního života. Postav se na nohy a žij i za předpokladu, že šlápneš vedle, že se ztrapníš, že se něco nepovede. Nebuď opatrný. Narážky na křesťanská dogmata i na úzkostnou výchovu mnoha katolických rodin - žij opatrně, hlavně neviř vodu a nevystavuj se příliš žádným pokušením. Orko nás pobízí k tomu, abychom zkoušeli, objevovali a i když selžeme, otevře se nám nový obzor, nic není marné.
Některé myšlenky by se měly tisknout na pohlednice a rozdávat. Ať už věřícím nebo nevěřícím.
Jo - a obálka knihy je nádherná!