Nevyžádané rady mládeži
Marek Vácha
https://www.databazeknih.cz/img/books/34_/348559/bmid_nevyzadane-rady-mladezi-VAF-348559.jpeg
4
381
381
Hotovo. Řekl jsem, co jsem řekl. Proste o velké věci, ne o ty malé. Království dobývají násilníci, buďte jimi a vstupte. Sbírka nevyžádaných rad dospívající mládeži je zčásti soubor motivačních vět, zčásti – a to té větší – svědectví o samotném autorovi a jeho volání k druhým. Knihu s užitkem otevřou všichni, kdo by ve svém životě chtěli něco změnit a nejen v duchovním ohledu se hnout z místa.... celý text
Přidat komentář
Kniha je maličká, ale já ji četla docela dlouho. Každý den jsem zvládla tak jednu kapitolu, jinak bych to nebyla schopná zpracovat. I tak si myslím, že mi toho dost uniklo a určitě se ke knížce ještě vrátím.
Moc doporučuji všem, kteří potřebují namotivovat, pohnout se a nakopnout (v dobrém i ve zlém). Pak přijde už jen ta těžší část - začít něco dělat...
Kniha naléhavých rad nejen pro mládež, kniha, která postaví na nohy a která je (ne)příjemným nakopnutím k žití naplněného života.
Jsem ráda, že si ke mně našla cestu a ráda se k ní zase vrátím :-)
Nejprve chci poděkovat uživatelce "JaneBonny" za povedenou trojdílnou recenzi. Není toho moc, co bych mohl dodat!
Kniha "Nevyžádané rady mládeži" je velmi rozporuplná. Samotný název knihy se mi nelíbí, jedná se totiž spíše o sbírku málo spolu souvisejících fejetonů. Proto si kniha často protiřečí. Autor na str. 9 tvrdí, že knihu píše pro vysokoškoláky po prvním ročníku nebo čerstvé maturanty. To jsou ale dospělí lidé ve věku 19 až 20 let. Já bych jako mládež označil spíše lidi ve věku 15 až 18 let.
Kniha obsahuje neúnosné množství nadsázky, přehánění, divných nápadů, a taky blbých či nesmyslných rad. Autor asi předpokládá, že "mládež" to má tak ráda. Kniha obsahuje různé rady. Tyto jsou ale často nekonkrétní, zavádějící, přímo blbé, nebo aspoň žádající vysvětlení. Autor občas ulítne do zhulenejch básnickejch obrazů. Autor, jak je zvykem, opět dluží odpověď na otázku, PROČ být zrovna křesťanem, nebo dokonce katolíkem. Takže kniha je asi určena pro hotové křesťany, ať už vlažné, nebo normální.
Autor snad chce přesvědčit "mládež" (zde 19 až 20 leté lidi), že křesťanství je výborná volba pro "divoké rytířské muže ne vždy dodržující zákony a dívky krásné a provokativní a tvořivé" (str. 15) a pro tzv. "násilníky" (str. 103).
Na str. 47 najdeme zhuleně nekonkrétní rady o tom, jak bychom měli zlepšit... Co vlastně? Asi atmosféru ve farnosti...
Na str. 96 je taky zhuleno. Veškeré dovednosti prej člověk získá od Boha, neboli shora... Asi je to zas nadsázka. Možná jsem mnoho zdědil i po svejch rodičích.
Někdy mám pocit, že každá druhá věta se po srážce s rozumem rozpadne na prach.
Na str. 52 je pokus o atentát na rozum. Jako kdyby bylo už všechno promyšleno a odpor ke křesťanství byl zbytečný. /Cituji./ "(...)horké mladé hlavy, přesně takové, jako jsi dnes Ty, se rodily po všechna staletí, nebály se zpochybnit si všechno, a věci jsou na mnohokrát promyšleny a vyargumentovány(...) těm lidem šlo o pravdu úplně stejně jako Tobě a úplně stejně jako Ty se nebály položit všechny otázky." /Konec citace./
No ale mnohokrát ty "horké mladé hlavy" došly ke zcela nekřesťanskému světonázoru... Ludwig Feuerbach, Friedrich Nietzsche, Bertrand Russell, Richard Dawkins, Christopher Hitchens, James Randi... Dnes už všichni mrtví nebo v důchodovém věku. Žádní mladiství pankáči už to nejsou.
Další kraviny najdete v knize sami skoro na každé stránce. Snad jsem vás nalákal. Doporučuji ŠKRTNOUT název Nevyžádané rady mládeži a přepsat něčím smysluplným... Třeba Sny o životě, Cesta z mládí, Zhulené fejetony apod.
Naléhavé a ostré jako břitva. Občas mi to ale přišlo jako volání o pomoc, kdy Marek prochází krizí středního věku a snaží se ještě chytit ujíždějící vlak. Hlídat si každou minutu života, aby nepadla v niveč, mi přijde zbytečně křečovité. Některé myšlenky jsou super a rozhodně by si je dnešní teenageři měli přečíst a zadumat nad nimi. To by ale nejdřív museli utnout surfování po síťi...
Jsem vděčná, že se mi tahle útlá knížečka dostala do rukou. Ačkoliv je pan Vácha kněz, jeho rady promlouvají do duše všem bez ohledu na to, zda-li se jedná o člověka věřícího či nikoliv. Obecně se jedná o výzvy, které by měli každého popostrčit k aktivnímu a naplněnému životu a čas strávený nad těmito stránkami byl velmi dobře využitým časem.
moc děkuji za tuto knížku. velmi mě povzbudila a motivovala směrem k aktivnímu a bohatému životu :)
Tahle kniha je mojí dcery, vykoukla na mě z naší knihovny úplně náhodou, ani nevím, proč jsem ji právě v tu chvíli vzala do ruky. Nehledala jsem nic na čtení, právě jsem měla rozečtenou beletrii. Ale potřebovala jsem být chvíli v místnosti, tak jsem si říkala, že ji jen tak otevřu a nakouknu, co se tam asi píše.
Co Vám budu dlouho psát. U knihy jsem se zasekla, přikyvovala, souhlasila, souznila, četla, milovala, přemýšlela, vzpomínala, nedala jsem knize pokoj, dokud jsem ji nepřečetla. Podívám se i po jiných knihách od autora.
Kniha na zamyšlení, mně přišla zrovna vhod. Asi také záleží na případném rozpoložení čtenáře. Já děkuji.
(část 3/3) Je mi jasné, že proti veškeré mé kritice lze namítnout: ano, toto vše v knize stojí, ale Vácha sám přeci v předmluvě říká, že nemá patent na pravdu a chce čtenáře jen vybudit k vlastním úvahám. Na to mohu říct jediné: k vlastním úvahám by měla člověka vybudit každá kniha, a tím spíše kniha esejů a zamyšlení o světě; to ale neznamená, že se autor nepodepsal pod to, co napsal, a že si za tím nestojí. Ač se v předmluvě snaží alibisticky vyvázat z případné zodpovědnosti.
Mnoho lidí také v komentářích (opět v duchu předmluvy) píše, že Vácha mnohé věci schválně přehání, aby člověka vyprovokoval k činu, a je proto třeba k některým kontroverznějším výrokům přistupovat s rezervou. To je ovšem cesta do pekel – neboť kdo může říct, které výroky jsou ještě míněny vážně a které ne? Sám autor jistě ne; kniha se totiž mimo jiné vyznačuje nulovou metatextovostí. Proč Vácha k výrokům, jež si odporují, nikdy nenapíše: „Na začátku jsem sice říkal ,kašlete na rady rodičů‘, ale nyní bych to rád uvedl na pravou míru – všeho s mírou a ctěte čtvrté přikázání!“? Kniha je psaná neskutečně srozumitelně (a informace v ní se velmi často opakují), ale paradoxně by jí možná pomohlo zajít ještě o krok dál a mít jasně vymezené oddíly/kapitoly: 1. Oslava plného života (str. 11–56); 2. Plný život má své meze (str. 57–89); 3. Nanovo oslava plného života (str. 90–103). Tak by bylo možné čtenáři nabídnout jak vypjatě burcující tón (oddíly 1 a 3), tak i mantinely psané v restriktivním módu (oddíl 2) – které Vácha jasně cítí a pojmenovává, ale ocitají se se zbytkem textů v rozporu, což už ale autor nepřizná a nevyužije.
Absence takového rozdělení mě vede k myšlence, že snad jde o záměrnou snahu rozmělnit hranici mezi vážně a nevážně míněnými radami – aby šlo vždy říci „ne, tak jsem to nemyslel, tohle jsem vám neradil, to je nadsázka, jinde v knize je to jinak“. Jenže co zbyde z poselství knihy, když lze něco takového říct o všem? Když budeme ignorovat pomyslný oddíl 2, tak nakonec snad opravdu jen ta jediná věta, jež je zde v komentářích tak často skloňována – „křesťan má právo žít naplno“. A to je podle mého na stostránkovou knihu žalostně málo.
Lze samozřejmě dále namítnout, že poselství pro mládež zkrátka mělo být co nejprostší a kniha pro mládež nemá ambice předat cokoli „revolučního“ kromě burcování k životu naplno. Ale proč v takovém případě knihu nezkrátit, když tato myšlenka je jasná již z předmluvy a dále je jen omílána s potenciálně problematickými obměnami, vyhrocenými příměry a vnitřními rozpory? Potažmo proč ji vůbec vydávat a nenapsat o tématu raději kratší úvahu?
Abych tedy své dojmy shrnula: tato kniha není skrznaskrz odpadní, ale ani náhodou bych ji neoznačila za provokatérskou a revoluční v tom smyslu, jak je tu chápána jinými uživateli (to, že většině lidí na kuří oko opravdu nešlápla, odráží i 91% hodnocení). Jediná její myšlenka, kterou by bylo lze v katolickém kontextu chápat kontroverzně, je v kolektivech dospívajících a mladých lidí přítomna vždy – snaha o to, být co nejvíce průrazný a sebevědomý, protože takoví lidé jsou vnímáni jako populární a úspěšní. Myšlenka by to byla o trochu nosnější, kdyby toto vše kniha nepropagovala na úkor těch zbylých lidí, kteří ostré lokty nemají a jsou dle autora šediví a naprosto ve všem konvenční. Přesně to ovšem kniha nezvládá, a nabízí tak dle mého pro křesťanskou víru sporné vyznění – které je ale pro většinovou mládež líbivé, a tudíž paradoxně nakonec pro většinu čtenářů zhola nekontroverzní.
Ano, Nevyžádané rady mládeži je v mnohém dílo velice neobjevné a světské – a Vácha se jím pro mě zařadil na seznam přesně těch nenápaditých, konvenčních autorů, kterých bych se dle jeho rad měla střežit. Abych volně parafrázovala výrok ze strany 19: toto je kniha, s níž by šlechtic ducha opravdu nechtěl ztrácet čas.
(část 2/3) Tento první, jásavý mód ovšem prošpikovávají pasáže v jiné, až zapškle restriktivní tónině. Zde kladně vyznívající „žijte naplno a vášnivě (ne jako ta kostelní většina)“ vystřídá poněkud sžíravá, a zdá se osobní kritika – snad až vyrovnávání účtů s tendencemi, co se Váchovi konkrétně nelíbí a které je tedy třeba vykořenit. Tak jako uživateli Anjin, i mně se zdá, jako by v knize Vácha mapoval své vlastní rozhárané stárnoucí nitro, pokoušel se z něj mládeži předat kdeco, čím on sám v mládí nebyl, o překot jako „kulometná palba“ vzpomínaná v předmluvě – ale zároveň nebyl ke čtenáři sdostatek upřímný a neřekl narovinu, že je do velké míry veden frustrací nejen nad „tou dnešní mládeží“, nýbrž i tou dnešní dobou a tím, kam ta společnost spěje, ano, dříve nám bylo lépe: čili že jde o klasické žehrání člověka po padesátce.
Potírány jsou postupně: intelektualismus (str. 15 – ač Vácha sám je vzdělaný a učený, s dvěma magisterskými tituly a jedním doktorským); internet (str. 28 a 57 – jakožto služba nedotýkající se reality, před kterou člověk probendí celý den); rozmařilý život, který je na dosah ruky snáze než dříve (str. 58 – zde je na vině opět internet); současná absence pevné vůle (str. 74 – zatímco dříve lidé žili v mnohem větším sebezáporu; ano, snad v barokním Rakousku a Španělsku, kde to bylo v módě); novodobé vysoké školy, na nichž se studenti učí formou diskuse (str. 74–75 – Váchovi se zřejmě nedoneslo, že takto první university fungovaly odpočátku a ty prestižní tak fungují dodnes); dnešní bezcitnost provázející rozvody (str. 77 – kdežto dříve dle Váchy k oddělení domácností docházelo bez výjimky „s velikou bolestí, po mnoha pokusech o nápravu a s pocitem vlastního selhání“); zpolitizovaná a mediálně propíraná víra (str. 82 – dle Váchy si pouze člověk chladné víry může myslet, že „katolíci řeší antikoncepci, homosexuály, sex před manželstvím a potraty“ – ač se to, alespoň v mých kruzích, vskutku s gustem řeší); tridentský a druhý vatikánský koncil (str. 82 – zde se ovšem mohu mýlit, neboť kritika je velmi jemná: „když tvoje víra vychladne, začneš řešit, jak má být otočen oltář a jak má být otočen kněz a jakým jazykem se má mluvit (…), a ještě tomu budeš drze říkat návrat k tradici“). A celým dílem se jako temná nit vine kritika mladých lidí, kteří přemýšlí o své sexualitě a bez ustání se zpovídají z porušení šestého přikázání. (Opravdu nevím, proč právě sexualita je pro Váchu takovým trnem v boku, a nechci se domýšlet – vždyť mladí lidé se přeci také bez ustání zpovídají například z toho, že lžou, a to Vácha jako problém nevnímá.) Snad právě proto, že jsem mladá a zářná, opravdu nemohu s těmito tezemi souhlasit – takové odpoledne se dá (a odjakživa dalo) promarnit v hospodě, na nudné přednášce, s nestimulující knihou, budováním velkolepých bochánků svalů v posilce a vůbec všude, internet neinternet. A kdy jindy než v mládí by člověk měl objevovat a prozkoumávat svoji sexualitu?
Co naopak v těchto pasážích Vácha věnčí superlativy, je tradiční rodina (str. 25), které by měl mladý člověk svůj rozlet podřídit, a to až do svatby, kdy se osamostatní. Nepřekvapí ani tradiční dichotomické rozdělení mužské a ženské role, kdy dívky mají o sebe pečovat, líčit se a provokovat (a jsou častěji líčeny jako sexuálně frigidní) a chlapci by měli být silní, stateční a cvičit s činkami (a mají výkonnější libido). Ostatně Vácha píše již v předmluvě: „pokud vůbec, rozumím spíše mužské duši než té ženské“ – ach ano, jak notoricky známo, Bůh nejprve stvořil mužskou duši a teprve z jejího žebra následně ženskou. Nakonec bych ráda vzpomněla autorovo dělení lidských dějin na věky míru a věky války (str. 30, 88), s tím, že nyní nastává ten druhý jmenovaný, neboť „současnost roku 2017 v Evropě tak klidná není. Nastal čas osobností. Čas hrdinů, které vytvoří, vymodeluje z lidské masy jen válka či pronásledování.“ Mé uši v tomto motivačním řečnění nemohou nezachytit ostrý tón alarmismu – ač Vácha sám na straně 67 tento typ myšlení pokrytecky zavrhuje. A toto vše mě vede k závěru: ne, Vácha ve skutečnosti nenapsal vysoce kontroverzní dílo (jak se to zdá v komentářích mnoha čtenářům), Vácha se veze na zastarávajících tezích, které jsou v Česku do dnešní doby přijímány, a přichází pouze s jedinou objektivně zajímavou/problematickou myšlenkou: „cpěte se, a bude vám dáno; království dobývají násilníci“.
Zmíněné dva módy si v lecčem zákonitě protiřečí – ignorujte dobré rady všech autorit včetně rodičů (str. 27) vs. buďte poslušni čtvrtého přikázání a až do svatby přistupte na všechna pravidla rodičů (str. 25); pilně studujte (str. 38), ale ne na diskusních universitách; vlastní srdce vám řekne, kam jít, řiďte se jím a zprudka milujte (str. 26) vs. hlas srdce je vpravdě hříšný, odvede vás od manželky a dětí do náruče milenky (str. 76); odreagovat se nikdy nepotřebujete, to je pro ty jiné (horší?) lidi (str. 39) vs. relax je nesmírně důležitý, Bůh stvořil svět jen kvůli dni odpočinku (str. 95).
(část 1/3) Na začátek by se slušelo poznamenat, že přesně spadám do cílové skupiny Nevyžádaných rad, jak ji definuje sám autor: dvacetiletá, katolická, na počátku vysokoškolského vzdělávání, s přiměřeným zápalem pro poznávání světa a snad i darem kritického myšlení. Dokonce i tu angličtinu umím! Bohužel, co se týče této knihy, jsem nucena být kritická opravdu velmi.
Jako jeden ze závažných nedostatků vnímám neskutečnou jednoduchost (a tudíž jednostrannost) knihy. Vácha v ní v zásadě přepíná mezi dvěma módy: jásavě burcovačným a sžíravě restriktivním.
V prvním módu autor čtenáři zdůrazňuje, že je křesťanu povoleno de facto vše – s výjimkou toho, nežít život naplno, držet se při zdi a zakopávat hřivny, neb to jediné Bůh neodpouští. Jak takový život dle Váchy má vypadat? Trávit čas v přírodě, nebát se riskovat, dívky ať jsou krásné, provokativní a tvořivé a chlapci silní a vítězní – a především: je nutno poslouchat volání vlastního srdce (str. 26, 28, 33 aj.). S těmito základními myšlenkami naplněného života jsem ještě jakžtakž ochotna se ztotožnit, ač jsou vposledku dosti klišoidní a omšelé; některé konkrétní Váchovy výroky se pro potřeby této teze ale zdají až kontraproduktivní.
První polovina knihy je totiž pojata v podstatě jako paján na mladé lidi, kteří provozují sportovní a společenské aktivity (které může společnost vidět a dají se společensky změřit), a zároveň jako neutuchající kritika lidí dumajících a pohroužených do nitra (str. 29) – to je tišší, méně extrovertní mládež házena do jednoho pytle s veškerými slabošskými a servilními lidskými vlastnostmi. Autor tak nesčetněkrát čtenáře nepřímo nabádá k elitismu a vyvyšování materialistického (tělesného) pojetí světa nad svět ideí (modlitba a rozjímání) – skrz své vlastní pohrdání tzv. šedými, konvenčními mladými křesťany, kterých je v kostelních lavicích většina a jeho to zkormucuje. Viz např. strana 16, kde autor vrství materialistické metafory: „Chlapci, kteří se nikdy neopili rumem, kteří nikdy nikoho silnějšího nezbili, kteří nikdy neutržili žádnou ránu (…), dívky, které si zakazují být krásné a dávají najevo svou ošklivost, své pohrdání oblečením, své pohrdání tělem, protože přece jde o to duchovní…“ Ano, jistěže nejde pouze o ducha, ale i o tělo a materiálno; nežijeme přeci v dualistickém středověku, abychom se o to museli přít. O tom duchu toho ovšem Vácha oproti tělu zas tolik neřekne – studium a modlitba jsou jako něco positivního do hloubky zmíněny toliko na straně 38, tedy v třetině knihy. (Dlužno podotknout, že ke konci knihy se autor na duchovno zaměřuje více, ale na přebití bez ustání propíraných materialistických náležitostí to nestačí.) Mám skoro dojem, že se Vácha snaží ve svých čtenářích aktivně utloukat schopnost poodhalení těch darů svých bližních, jež jsou skryty pod (třebas fádním) účesem a oblečením; to raději klouzat očima po povrchu a se svými navenek méně hemživými bratry neztratit ani slovíčko, a pokud už, tak blahosklonné – „má víra je přeci opravdovější než jejich“. A nedodává při tom, že mají-li se všichni lidé (jak sám říká) řídit vlastním srdcem, některým (či mnohým) z nich třeba taková okázalá životní cesta není blízká. Místo toho těmto mladým není schopen přiznat ani schopnost se doopravdy prudce zamilovat (str. 16) a praví, že tito vlažní „budou vyplivnuti z Božích úst“, neboť nejsou schopni pořádného hříchu, a tudíž ani pořádné ctnosti (str. 20). Ke konci knihy se přirozeně dozvíme, že nám nepřísluší nikoho soudit – ale jak toto tvrzení věřit člověku, který do té chvíle odsuzoval nalevo napravo?
Problematická a neuspokojivá je i Váchova úvaha na téma hříchu. Oceňuji jeho myšlenku, že je třeba nenechat se zaslepit mírou své hříšnosti a nebát se stůj co stůj navrátit do Boží náruče. Zároveň ale autor o poslušném bratru marnotratného syna říká toto: „Ale nebyla v něm ani odvaha k hříchu, ani odvaha s děvčaty prohýřit své jmění, možná ani děvčata oslovit, odvaha mít lehké srdce – dál nemám odvahu psát já, abych nebyl špatně pochopen. Nenavádím nikoho k hříchu, ale chci říct, že když vyjdu ven a hořce se rozpláču nad (…) troskami mého života (…), tak je to zároveň zkušenost (…) očišťující a až se Tě Bůh zeptá, miluješ mě víc než tito, už budeš vědět, co říct.“ (str. 85) Vácha snad skutečně nenavádí nikoho k samotnému hříchu; v zásadě však vybízí k něčemu horšímu: předem se rozhodnout nelitovat jakéhokoli hýření, následně hřích spáchat a poté se snažit projevit účinnou lítost a získat odpuštění (a toho se nám dostane, protože Bůh odpouští vše kromě zakopaných hřiven…). To téměř zavání argumentační vyspělostí některých neinformovaných nevěřících, kteří přesně toto – „klidně si zhřešíte a pak si to bezpracně necháte odpustit!“ – křesťanům předhazují.
Neskutečně skvěle motivační knížka. Ohromně se mi líbí její poselství, že je třeba žít život naplno. Znám mnoho lidí, kteří to dokázali a obdivuji je za to. Jsem sama zvědavá co jednou dokážu já…
Moje sociální bublina tuto knihu docela dost kritizovala. I tak jsem knihu začala číst a nelituji. Pro mě life changing. Doporučuji, celým srdcem, hlavně pokud vám je 15 - 21 let. opravdu velmi moudrá slova, která vám dodají sílu na vaší cestě.
Výborná, pravdivá a zároveň jednoduchá. Ovšem v opravdovém životě těžká. A tak to má být, pokud dílo za něco stojí. Jen mě mrzí, že jsem ji nemohla číst v mládí, bývala bych ji někdy potřebovala.
Zajímavá knížka s podklady k zamyšlení, líbí se mi doporučování filmů a knih. Zároveň souhlasím že víra je něco trošku jiného než striktní dodržování pravidel. Určitě poučné, DOPORUČUJI! :)
Moje první kniha od autora a rozhodně ne poslední. Mnoho motivace a dobře řečených slov.
Přestože by mě měl z okruhu čtenářů teoreticky vyřadit už název, nijak jsem se neostýchal se do Orkovy knihy začíst. Snad i proto, že jsem „organizovaným“ katolickým křesťanem krátce (podle lidského věku momentálně někde mezi batoletem a předškolákem :-), a taky, že před Pánem jsme všichni mladí, ať už jsme v přeplněné tramvaji pouštějící nebo pouštění :-) A můj optimismus se mi potvrdil – ani po dočtení jsem neměl pocit, že by mě témata Orkových myšlenek generačně míjela.
Jen musím říct, že jsem neměl nejlepší pocity z tónu, jakým byla kniha napsána, ten překotný, dynamický styl mi neseděl. Cítil jsem se místy, jako by na mně Marek Vácha ze stránek hlasitě křičel v situaci, kdy jsem blízko něj a připraven naslouchat i tichému, klidnému hlasu (to myslím nesouvisí s tím, že nejsem cílovka, naopak, v mládí bych podobnou formu hádám nesl ještě hůř). Ale to není opravdová výtka, to je pouze moje subjektivní vnímání.
Moje opravdová výtka je jiná.
Zde na DK jsem kdysi četl (v komentáři k jiné knize a v jiném kontextu), že Pán nepotřebuje duchovní svalovce, že potřebuje lidi, kteří ho nechávají jednat. Získal jsem ze čtení pocit, že myšlení Marka Váchy je právě opačné, že se z mladých lidí snaží vychovat jakési náboženské olympioniky: neustále aktivní, vibrující, na sobě pracující, vystupující z řady, publikující, organizující, cestující... Všechno pořád naplno, všechno intenzivně (dokonce jsem se dočetl, že máme i „intenzivně odpočívat“ :-). Rozumím, čeho chce tímhle burcováním dosáhnout, jen jsem si podle své vlastní zkušenosti jist, že tento typ motivace nelze aplikovat na každého člověka a každou situaci.
Zdálo se mi, že Orko nenachází hodnotu v tom, co nepřesahuje okolí, co není výbojné, dominantní. Dostával se tak občas do sporu s tím, jak vidím svět já. (Dva příklady: Nemyslím si, že je na místě propagovat postoj „holka není zadaná, dokud není moje“, ne, ani jako provokativní nadsázku. A už vůbec si nemyslím, že není rozdíl mezi sebeobětováním a sebedarováním, i když to ke své škodě věčně motáme dohromady) Nejlépe to, myslím, ilustruje pasáž o ženské kráse. Orko se zásadně plete, pokud si myslí, že se ženy stanou krásnějšími, když si namalují rty a provokativně se oblečou. Pokud to vidí takhle, jen tím přiznává, že není dost trpělivý krásu hledat, že vnímá jen to, co ho zaujme na první pohled. Chtělo by se mi dát mu jednu nevyžádanou radu a použít při tom jeho vlastní slova: „Nepřelétávej, kopej na svém místě a kopej do hloubky a až vytryskne pramen, nediv se.“
Podle předchozích odstavců to může vypadat, že jsem s knihou prožil zklamání. Tak to ale vůbec není! Obdivuji Váchovu schopnost strhnout, jeho výmluvnost i chytrou argumentaci. A zejména odvahu a ochotu opustit bezpečnou půdu obvyklého katolického přemýšlení a jít s vlastní kůží na trh. S řadou věcí jsem nadšeně souhlasil (nad jiné mě pohladilo připomenutí myšlenky Terezie z Ávily, že základem života je rozeznávat se milovaným), v řadě případů jsem si uvědomil, že některým postřehem vyhmátl to či ono moje slabé místo, což mi bylo nesporně užitečné. A i v místech, kdy jsem s Orkem s gustem nesouhlasil, jsem nesouhlasil jaksi konstruktivně (nevím, jak to lépe napsat :-), s vědomím, že se pouštím do vnitřní polemiky s autorem, se kterým mě toho mnohem víc spojuje než rozděluje.
Já nevím. Se spoustou věcí jsem nesouhlasila, nebo se mi nelíbily, nebo mi z nich bylo i trochu špatně (jen výjimečně). Na druhou stranu se našla i spousta zajímavých myšlenek. Takových, u kterých jsem se zastavila a zamyslela jsem se nad nimi. Kniha mi určitě něco dala, ale mám s ní trochu problém.
Nejsem si jistý, zda by byl autor rád (jak se domnívám po přečtení této jeho knihy), že zde píši svůj názor v souladu s hlavním tématem této knížky: Nepromarnit svůj život! Autor (kterého si vážím) v této knížce, nicméně, celkem rázně vybízí čtenáře a zvláště mládež k prožití plnohodnotného života, který je nutně spjat s překonáváním sebe sama. Knížka mě zaujala a líbila se mi (až na ten trochu diskutabilní začátek). Myslím si, že její téma je hodně aktuální.
Kniha k níž je asi třeba uzrát, dát jí čas.
Když vyšla, protrápila jsem se pár úvodními stranami a vytočená ji vrátila zpátky do knihovny. Teď, v jiné životní etapě, jsem ji vytáhla a doslova zhltla během dnešního pozdního večera. Nemohla bych se pod každou stranu podespat, ale co vím je, že jsem se smála, měla slzy v očích i cítila smysl a pochopení.
Takže... jestli Vás bude prudit (jako i mně před třemi lety), strčte ji klidně mezi další svazky a dopřejte sobě i jí čas... No a jestli ne, určitě se k ní budete vracet.
Já do knih obvykle nikdy nepíšu, ale dneska, dneska jsem prostě musela!
Autorovy další knížky
| 2017 |  Nevyžádané rady mládeži |
| 2019 |  Česko na křižovatce |
| 2011 | Modlitba argentinských nocí |
| 2008 | Místo, na němž stojíš, je posvátná země |
| 2014 | Neumělcům života |
Kniha je jeden dlouhý, naléhavý a vášnivě napsaný výkřik. Už dávno nejsem cílová skupina, ale rád jsem si ji přečetl. Požadavky a rady jsou maximalistické, málokdo jim asi dokáže plně dostát. Ale je potřeba o nich vědět, mít je před sebou a směřovat k nim.
Jako motivace kniha účinkuje výborně.