Nezapomeň na zlé časy
Günter Koschorrek
https://www.databazeknih.cz/img/books/72_/72205/bmid_nezapomen-na-zle-casy-Jp2-72205.jpg
5
104
104
Günter K. Koschorrek nebyl vojevůdcem, ani vědcem nebo historikem. Válku prožíval jinak než ti ve štábech nebo na velitelských stanovištích. Bylo mu 19 let, když byl povolán do války v její nejhorší fázi a ta mu ukázala svou neúprosnou tvrdost. Nacistický režim, který nelítostně sledoval své cíle, donutil celou generaci přísahat mu věrnost a hanebně zneužil její ideály. Čtenáři se dostává do rukou deník obyčejného vojáka wehrmachtu, který narukoval na podzim 1942 do armády a byl nasazen na východní frontě. Popisuje své zážitky z bojů, ale také každodenní život vojáků. Dostal se až ke Stalingradu, kde se jen těsně vyhnul obklíčení a potom s wehrmachtem ustupoval zpátky na západ. Na krátkou dobu byl nasazen ve Francii a v Itálii, ale potom se znovu vrací na východní frontu. Autor popisuje celou řadu dramatických bojových situací, z nichž se mu často jenom díky štěstí podařilo vyváznout živý. Jeho vyprávění je velice civilní a věcné a nepokouší se ze svých zážitků dělat hrdinské činy. Z knihy není patrná žádná nacionalistická ideologie, spíše naopak - je zřejmé, že většina vojáků wehrmachtu nebojovala za vlast nebo za nacistické dobyvačné cíle, ale pouze proto, aby oni sami a jejich nejbližší kamarádi přežili... celý text
Literatura světová Literatura faktu Biografie a memoáry
Vydáno: 2010 , JotaOriginální název:
Vergiss die Zeit der Dornen nicht, 1995
více info...
Přidat komentář
Deník mladého kulometčíka wehrmachtu, který vzhlíží poněkud jinou optikou na hrůzy války.
Jedna z nejlepších knih memoárového ražení jednotlivých vojáků během WW2. Rozhodně doporučuji všem zájemcům o vojenskou tématiku a feldgrau.
Příběh, který jsme všichni slyšeli vyprávět tisíckrát, ale tentokrát zajímavý pohled z druhé strany. Kdo zažil socialistickou agitaci, snadněji pochopí myšlení hlavního hrdiny. Aktuální i dnes.
Chtěl bych napsat že je to skvělá kniha ale bohužel není, je to vyprávění německého vojáka, který není schopen vůbec žádné kritiky toho co německý národ způsobil.
Mám tyhle žánry moc rád. Zachycení každého dne osudu německého vojáka tak jak to skutečně bylo. Napínavý až do konce. Mohu klidně doporučit.
Knihe som sa zo začiatku vyhýbal a to z toho dôvodu, že je písaná formou denníka, ale nakoniec musím povedať, že to je na nej najväčším plusom. Samozrejme všetko, čo si autor nezapísal do denníku počas vojny doplnil svojimi spomienkami a máme tak možnosť nazrieť do života obyčajného vojaka z druhej svetovej vojny, ktorý si prešiel peklom na východnom fronte. Autor popisuje boje, ktoré zažil, ale aj svoje zážitky mimo frontu. Veľmi zaujímavo popisuje nemeckú propagandu, ktorá doliehala na vojakov v predných líniách a dávala im nádej na víťazstvo napriek tomu, že vojna bola prehraná. Úprimne nečakal som knihu, ktorá by prekonala Bratstvo neohrozených, ale musím povedať, že sa tak stalo a toto je momentálne najlepšia kniha, z kategórie vojnových, akú som kedy čítal.
Nebylo to špatné jen poněkud táhlé až zdlouhavé(kniha se mi zdála nekonečná).
Při čtení jsem měla dost rozporuplné pocity,jelikož čtenář povětšinou fandí hlavnímu hrdinovi což v tomto případě dost dobře nešlo.
Ale jsem ráda že jsem si ji přečetla a hlavně dočetla.
Nesdílím všeobecné nadšení z této knihy. Na rovinu mi přišla málo autentická a upřímná. Ačkoliv autor v předmluvě tvrdí, že vycházel čistě ze svých poznámek, a nic si nedomyslel, mám v tomto směru značné pochyby.
-Už jenom to, že v prosinci 1942 přišel o svůj zápisník, a vše si zpětně zapisoval až při léčbě zranění na přelomu let 1942/1943 ve mě vyvolává nedůvěru, jestli si opravdu mohl vše pamatovat na den přesně, jak uvádí.
-V pozdější době si pak vedl jen kusé záznamy na lístečcích, a je dost nepravděpodobné, že by si tam přesně zapisoval různé úvahy. V tomto směru, i když se kniha tváří jako deník jednadvacetiletého vojáka mám spíš podezření, že jde o úvahy sedmdesátiletého seniora.
-Mohu působit jako přísný puntíčkář, ale je to zcela zásadní zejména, když se autor snaží čtenáři namluvit, že věřící voják viděl ve snu Sviňovu smrt noc před tím, než zemřel, že Káťa předpověděla přesně kteří přežijí, a kteří se dnes z akce nevrátí, věděla kdo padl (což by šlo celkem snadno vysvětlit informacemi od zdravotníků), atd. Takových ezoterických nesmyslných narážek předpovídání smrti je tam spousta. A u toho je zcela zásadní, jestli autorovi náhodou neselhává paměť, a neposouvá si události o nějaký ten den jinam. Známe koneckonců i poruchy paměti jako Deja-vu.
-samostatnou kapitolou je pak autorovo přesvědčení, že dokáže vycítit, kdy bude raněn - zde je otázka, zda nezaměňuje příčinu a důsledek, a nejde o sebenaplňující se proroctví, kdy v důsledku únavy byl méně opatrný.
-z knihy nepřímo plyne, že autor byl vedoucím Hitlerjugend, ale přitom se celou dobu tváří, jako by byl zcela apolitický, a jen jako voják.
-je až zarážející, jak v knize chybí zmínky o civilním obyvatelstvu, vyjma pár děvčat.
-autor je až nesnesitelně sebestředný. Extrémní je jeho fňukání nad tím, že mu zlí Češi sebrali sůl a boty, které si před tím sám ukradl při rabování armádního skladu. Když to člověk porovná s tím, že jiní zajatci sovětů skončili v Rusku na 5-10 let nucených prací, a to nejen váleční zajatci (ti od Stalingradu měli úmrtnost 95%), ale třeba i masově unášené německé ženy a děti (odvlékali do SSSR na práci i děti mladší 15 let), tak jeho stížnosti působí absurdně.
-kniha neobstojí ani ve srovnání s jinými vzpomínkami veteránů - např. Dobrovolníkem v SS divizi Charlemagne, Exodus - osud vyhnanců, nebo archivy Paměti národa. Autor záměrně vynechává jakékoliv své názory (vyjma pochyb o smyslu války ke konci), či pohnutky (např. k absolvování řidičského kurzu)) Autor nezmíní ani osud své matky, ani nikoho z přátel, kteří absolvovali útěk Východního Pruska.
-Dost divně působí, jak mu přijde normální, donutit náhodného ruského civilistu vypít vodu, o které si myslí, že může být otrávená, ale sám se lituje kvůli neosolenému jídlu, botám a pár dnům internace v lázeňském hotelu.
-je zajímavé, jak má autor na konci potřebu hodnotit americké vojáky jako horší a méně schopné, kteří vyhráli jen díky lepšímu vybavení. Přitom se s nimi nikdy v boji nesetkal (a např. jejich nasazení na Corregidoru bylo výborné). Zavání to přetrvávajícím německým nacionalismem, kdy Němci jsou chápáni jako lepší a šikovnější. Také je tam zřejmá antipatie k Čechům. Vůbec si neuvědomuje, že stejně jako Rusové či Poláci také trpěli - i když třeba méně.
-Vůbec nerozlišuje jednotlivé sovětské nebo československé národnosti. Ne každý ze sovětského svazu je Rus. Za celou dobu nezmíní, že v Rusku byla krvavá diktatura, ačkoliv to byla pravda, a německá propaganda to neopomíjela zdůrazňovat. Je totální ignorant i ve vztahu k osudu ostatních národností. Nemá žádné obavy o civilní obyvatelstvo území, ze kterého se stahují, a má pocit, že rudá armáda jsou "jejich".
-celá kniha jen přiživuje absurdní mýtus statečného a v boji nadlidského německého vojáka, který tu vytvářela nejprve nacistická propaganda a poté na něj pružně navázala propaganda komunistická, která vyzdvihla, že Sověty neporazí ani tak schopní Němci. Reálně byly ztráty rudé armády jen cca 2x vyšší, než Osy. Z knihy to působí úplně jinak, jako by měli Sověti ztráty vyšší o několik řádů. A tím se dostávám i k autorovu věčnému přehánění, kdy neustále líčí, jak všude vybuchují granáty v palbě, kterou nemůže nikdo přežít, ovšem reálně ji polovina vojáků přežije. V zásadě nikdy nic nekvantifikuje, např. ani hloubku zranění či střepiny, nebo počty, ale sděluje jen nejasné dojmy o husté, veliké smrtící palbě atd., případně o velkých či malých střepinách. Jde spíše jen o takové dojmy, jde o jakýsi impresionismus slova.....ale na sdělování stále stejných pocitů je ta kniha poněkud příliš dlouhá. Uznávám, že je to napsané čtivě, ale informačně to moc bohaté není. Jen ve smyslu, kdy a kde byl.
-nevím, proč se tolik naváží do "zázračných zbraní" - atomová bomba sice nepřišlo, ale i tak se v posledních 2 letech války povedlo reálně nasadit spoustu zbraní, které kdyby přišli dříve, mohli změnit průběh války - např. panzerschreck, panzerfaust, sturmgewehr 44, trysková či raketová letadla.
-zarazilo mě, jak uvádí se 1. května dozvěděl Hitlerově sebevraždě a co si tehdy myslel. Přitom 1. Května bylo zveřejněno, že vůdce padl v boji. Co se s ním stalo se tehdy rozhodně nevědělo. A tak bych chápal celou knihu. Autorovi selhává paměť a promítá si své pozdější informace a názory do tehdejší doby. Tak působí i snové boží kázání, kde mu ohledně vinny za válku Bůh během transportu v horečkách od Stalingradu sdělí v podstatě to, k čemu došly až poválečné politická špičky a tribunály na mnoha jednáních.
Vlastně celou dobu se zaobírá jen sám sebou a svým strachem o život. A nemyslí dál, než na své kumpány. Otázka je, zda je to upřímná neschopnost, nebo účelová slepota, a snaha glorifikovat sebe a ostatní německé vojáky, omluvit prohranou válku a přitom se nijak veřejně nehlásit k národnímu socializmu.
Velice dobrá kniha; válka z pohledu běžného frontového vojáka tzv. v "přímém přenosu".
Pohled z druhé strany; jak to prožívali ti zlí. Řadových vojáků vždycky umírá nejvíce v jakékoliv armádě. Čtivá kniha se silným příběhem.
Zajímavý pohled na válku očima běžného německého vojáka. Kniha se četla velmi dobře.
Velmi silná kniha vycházející z autorových deníkových záznamů. Nehraje si na filozofické úvahy ani na politický komentář, jde opravdu o zachycení zážitků frontového vojáka. Je zajímavé sledovat počáteční nadšení a touhu ukázat se v akci, šok z reality, postupné vystřízlivění i konečnou apatii, kdy je zranění vnímáno jako radostná událost. Zajímavý pro mě byl i popis života v zázemí fronty, včetně kontaktu s civilním obyvatelstvem. I když technicky vím, že vojáci musí mezi akcemi odpočívat, filmy apod. tak nějak vedou k představě, že jsou vojáci pořád v přímém boji. Není to pro mě kniha překvapivá nebo šokující, ale rozhodně dala dějepisným kapitolám jako "bitva u Stalingradu" nebo "ústup německé armády" velmi konkrétní obsah bez filmového lesku.
Dobře psaná kniha o vojáku, který bojoval za německý wermacht. Pohled na válku zase z druhé strany.
Skutečně pozoruhodný primární popis pekla, kterým byla východní fronta (kde během druhé světové války došlo k 9 německým obětím z 10). Autor odvádí velmi dobrou práci při popisu toho, jak hrozné, příšerné a destruktivní to všechno bylo. Intenzivní chlad, hlad a strach byly hmatatelné. Byl svědkem obrovských ztrát na životech a nelidství. Ke konci si uvědomuje nesmyslnost toho všeho. Günter Koschorrek byl statečný a velmi dobrý voják, který válku přežil. Pokud chcete vědět, jaké to bylo být německým vojákem ve druhé světové válce na východní frontě, pak si přečtěte tuto knihu.
Úžasné, místy až mrazivé vyprávění z pohledu vojáka poražené armády, který během bojů na východní frontě zažil všemožné válečné útrapy. Tyto příběhy z tzv. "první linie" mne vždy fascinovaly svou syrovostí, kdy čtenáři při čtení běhá mráz po zádech z pocitu, jako by se těch bojů sám účastnil.
Múj obdiv tomuto muži, co dokázal všechny ty krvavé boje, únavu, čekání, hlad, zranění, bahno, štěnice, ženy a blechy, přežít, nezbláznit se z toho a ještě o tom napsat tuto dobrou knihu a to dokonce bez načítání hry nebo kódú na nesmrtelnost.
Pro mě jedna z nejlepších válečných knih...a kdo má rád filmy z období války doporučuji shlédnout třídílnou sérii Naše matky, naši otcové...naprosto skvělé !!!
Štítky knihy
druhá světová válka (1939–1945) životopisy, biografie vzpomínky Němci východní fronta (2. světová válka) podle skutečných událostí
Nezapomeň na zlé časy
Každý člověk po 50 letech spoustu událostí zapomene a špatné skutky vytěsní nebo si je upraví tak, aby vypadal v co nejlepším světle. Možná že Koschorrek také střílel zajaté Ivany, znásilňoval ruské ženy a některé historky si vymyslel nebo je slyšel od kamarádů. Ale nebyl to historik, nepsal žádnou odbornou publikaci a jeho paměti jsou sice subjektivní, ale autentickou výpovědí o životě německého vojáka. Přišlo mi fascinující, jak zmanipulovaní byli nejen civilisté v zázemí, ale i prostí němečtí vojáci na frontě. To je také pro mě hlavním poselstvím knihy; varování dalším generacím, že státní propaganda a mainstreamová média dokáží lidi snadno zfanatizovat. Dnes už naštěstí máme sociální sítě a nejsme odkázání na šeptandu, jak na ní často vzpomíná autor.