Něžná je noc
Francis Scott Fitzgerald
https://www.databazeknih.cz/img/books/32_/3216/bmid_nezna-je-noc-rWw-3216.jpg
4
648
648
Milionářská dcera Nicole, ne zcela vyléčená z těžké duševní nemoci a hluboce závislá na svém muži-psychiatrovi. Dick, úspěšný lékař, spolumajitel sanatoria pro duševně choré, vděčící však za financování závratné kariéry tučnému kontu své ženy. A do vzájemného vztahu těchto amerických manželů, žijících uprostřed hojnosti na francouzské Riviéře, vstoupí jednoho dne mladičká nadějná herečka Rosemary. Půdorys psychologického románu, který vyšel poprvé roku 1934, skrývá fascinující pohled na život boháčů, kteří si mohou dovolit vše, nač jen pomyslí. Konzumní způsob života autora vždycky fascinoval a uchvacoval, ale dokázal ho podrobit bystré, nemilosrdné kritice, jež je pro jeho psaní charakteristická. Dvojí tvář hlavních hrdinů, působících jako párek spokojených manželů, otvírá další témata, především přetvářku a snobismus. Předností románu je dynamický děj a výborná charakteristika postav. Můžeme na něj nahlížet jako na sociálně kritický dokument 30. a 40. let, zároveň je nutné říci, že román Něžná je noc se stal klasickým a oblíbeným dílem světové literatury 20. století.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2007 , OdeonOriginální název:
Tender Is the Night, 1934
více info...
Přidat komentář
Ono je tak jednoduché takoveto lidi odsoudit. Ale Fitzgerald odsuzuje hluboce a zajímavě, lépe než většina jiných autorů. Také je trýznivé a poučné sledovat hlavní postavy, které se topí ve vlastní situaci bez možnosti se z ní vymanit. Společným jmenovatelem jsou peníze, což svádí ke zjednodušení, ale autor je mistr v rozpracování a pochopení sdělení, že tak jednoduché to zas není. Autor sám je ztělesněním Ameriky. Ale i Ameriky velkých klasických filmu MGM, jako Velká země nebo Africká kralovna. Člověk u FSF automaticky musí srovnávat s díly Tennesseeho Williamse který je daleko lepší autor, opravdovější psycholog a dokáže zasáhnout ještě daleko hlouběji.
Vynikajúci psychologický román založený na objavných opisoch prostredia a presných charakteristikách postáv.
Knihu jsem dočetla před více než měsícem a doteď nad ní občas přemýšlím. Nevím vlastně ani co si o ní myslet. Byla to má první kniha od Fitzgeralda, ale rozhodně mám v plánu od něho přečíst další. Jen mi trochu dělalo problém se vždy dokopat přes začátky nových kapitol, poté jak se kapitola rozjela, jsem četla jak ďas. :) Co se týče děje - nic extra, postavy takové nezajímavé, nic neříkající, jediná Nicole byla pro mne fascinující, možná proto, že jsem jí úplně nerozuměla. A přesto ve mně kniha zanechala spoustu emocí a myšlenek, i když se to zdá jako naprosto obyčejný, nudný příběh s kapkou klišé. Nevím z jakého důvodu to ve mně nechalo hlubší význam, na kterým doteď dumám. Za mě krásná kniha a jsem vděčná, že jsem ji opravdu přečetla, i když místy jsem ji 2 týdny neotevřela..
Rovněž velké zklamání. Půjčila jsem si anglicky originál poté, co jsem na tuto knihu slyšela pět jen samou chválu. Nezáživna nuda, na padesáté stránce jsem si řekla už nikdy více.
Velké zklamání. Autor od začátku naznačuje, láká a vábí čtenáře, který ve vykreslené atmosféře očekává.. a nakonec se ptá, co to mělo být. Možná to je ale dokonale vykalkulovaný záměr, protože stejně vnímám ve vlastním životě i snoby v knize vykreslené. Očekáváte velkolepé osobnosti a strhující životní příběhy (protože pro ně jsou dveře přece všude otevřené), ale nakonec jste rozčarováni z poznání, jak prázdné a banální životy vedou. Dočíst knihu stálo hodně úsilí, cimrmanovsky jsem zůstala nad stránkami "ze zvědavosti, zda zbývající část bude stejně tak slabá, jako ta první".
Táto kniha je ukážkou, ako premrhať talent a potenciál. Nielenže tak činili snáď všetky postavy v príbehu, ale aj autor s knihou samotnou.
S Fitzgeraldem se zcela míjím. Jednání, životy a cíle jeho hrdinů jdou mimo mě. Ano, cítíl jsem jistou živost a lidskost postav, ale knihu bych se celkově nebál označit za ztrátu času. Neodnáším si asi vůbec nic. Vše u Fitzgeralda je pro mě zahaleno zvláštní mlhou nesrozumitelnosti...
Divný začátek, divný konec.
Kdysi jsem viděla Velkého Gatsbyho a nedávno jsem si to s odstupem mnoha let zopakovala, abych zjistila, že můj dojem se nezměnil. Založila jsem ho do mentálního šuplíčku „Mnoho povyku pro nic“. Pořád mě ale zajímalo, co tedy na tom FFF je tak zvláštního, tak jsem zkusila tenhle román.
Mám z něj dost rozporuplné pocity. To dílo má navenek všechny rysy klasické limonádky. Nenašla jsem v něm snad jedinou postavu, se kterou bych se chtěla setkat. Ti lidé nic nedělají. Prostě jen tráví čas svých životů mluvením, večírky a řešením pseudoproblémů horních deseti tisíc. Snad kromě Nicole ti lidé buď žádné skutečné problémy nemají, a pokud, tak jsou to problémy vzniklé následkem jejich životního stylu. Veselé je na tom to, že oni to nevědí, protože nemají s čím srovnávat.
Tak proč jsem tu knihu neodložila? Protože mi přestalo jít o to, co v ní je, ale jak je to napsané. A teď nemyslím to, jak FFF dokáže popsat prázdnotu některých svých postav. Popisy, slovní obraty, nádhera. Samotný příběh mě začal bavit až v poslední části. Smutná kniha...
***
Poslední rok a půl na Zugersee jako by, pokud šlo o ni, byl promarněný čas; roční doby se od sebe daly rozeznat jen podle dělníků na cestě, která v květnu zrůžověla, v červenci zhnědla, v září zčernala a na jaře zase zbělela. Z původní nemoci se probrala s novými nadějemi, tolik toho očekávala, ale neměla žádný smysl života kromě Dicka, vychovávala děti, sirotky nepostrádající vedení, k nimž lásku pouze předstírala. Lidé, které měla ráda, byli většinou rebelové, rozčilovali ji a nedělali jí dobře – hledala v nich vitalitu, jež jim pomohla k nezávislosti, k schopnosti tvořit nebo prostě k drsné sebejistotě, a hledala marně – neboť jejich tajemství byla pohřbena hluboko v dětských zápasech, na něž zapomněli. Je zajímala více Nicolina vnější harmonie a kouzlo, ta druhá stránka její nemoci. Žila osamělým životem a vlastnila Dicka, který nechtěl, aby ho někdo vlastnil.
Asi není dobré začínat s F. S. Fitzeraldem touto knihou. Chtěl jsem ji několikrát odložit, čekal jsem, kdy mne chytne, kdy vznítí čtenářský motor a ono nic. Po 100 stranách jsem to nevydržel a podíval jsem se na to, co knize říká kritika a literární věda a z úžasem jsem zjistil, že je to americkými kritiky na žebříčku do 50. místa nejlepší román 20. století. To mě zaskočilo a ke knize jsem se vrátil s tím, že patrně jsem zanedbal nějakou školní znalost. A dával jsem tomu stále naději, že se to nějak vyvine. Musím říct, že se to spíš zavinulo, než vyvinulo. Dočetl jsem to se sebezapřením.
Na druhou stranu tomu rozumím - autor vykresluje americkou smetánku v Evropě, která neví nejen co s penězi, ale ani s časem a sama se sebou, je to kritická sonda do zbohatlické (navázané i na Hollywood) vrstvy společnosti. To, že se tam vlastně skoro nic neděje, je to jeden večírek za druhým (tu na pláži, tu v hotelu, tu na jachtě...), to je samozřejmě příznačné. A v roce 1933 určitě odvážný autorský čin. To, že autor sám kritizuje společnost, jejíž je součástí, to jistě chtělo odvahu. (Připomíná to trochu film Velká nádhera od Sorrentina, jen o 80 let dříve - a ten se mi taky moc nelíbil.) Ale vývoj postav je téměř neznatelný, a už od půlky člověk tuší, že ten hlavní vztah směřuje spíš k rozkladu. Jakoby autor nedokázal nějak tu látku uspořádat, hlavně vyházet epizody, které pak už nemají k dalšímu ději žádný vztah, mají jen ilustrativní funkci a ještě ji násobí. To mi přijde škoda, protože Dick a Nicole (samozřejmě včetně Rosemary a Tommy) jsou velmi potentní postavy, které nejsou podle mě vytěženy do důsledku. (Tommy je úplně nicotná figura, která pak převrátí celý děj jako deus ex machina, ale je to naprosto dramaturgicky nepřipravené).
Takže asi je lepší si přečíst Velkého Gatsbyho, nevím. Já knihu odnáším do knihobudky, už se k ní vracet nebudu.
(SPOILER) Zdá se mi, že základní rysy a vlastnosti tehdejší společnosti se nacházejí všude i dnes. Začíná to vzplanutím lásky, která se v průběhu let vytrácí. Některý vztah si udrží její esenci, jiný ji dočista ztratí. V tomto případě jsme svědky té druhé varianty, kdy se dva lidé odcizí a ani přes veškerou snahu se jim nedaří najít společnou cestu. V životě je tento fakt rizikem každého vztahu, avšak není to nic nevšedního. Ať už se jedná o duševní nerovnováhu, drogy, nevěru nebo cokoli jiného, nelze upřít tomuto příběhu jakýsi punc, který s blížícím se koncem knihy ztráci na lesku. Tím ale není o nic míň než dobovou reportáží současnosti s dramatickým podtextem. Příběh nedojímá ani netýrá, píše ho život sám, a z toho důvodu ji nemůžu hodnotit jako průměrnou. Fitzgerald má ojedinělý styl psaní, kterým vtiskne příběhu duši. Ať už chcete nebo ne, stane se svým způsbem vaší součástí.
Americká bohéma v kombinaci s válečnými veterány v Evropě. Ta válka byla první světová, tedy před sto lety. Fitzgeraldovy a Hemingwayovy příběhy o téhle ztracené generaci jsme s přáteli hltali v době, kdy i my jsme se cítili jako ztracená generace. Ztracená pro Evropu, pro Svět, uzavřená za dráty s elektrickým proudem, s pečlivě hlídanými průchody do NDR a MLR. Dnes tyhle americké životní peripetie vidím jinýma očima. Fitzgerald jako obvykle při psaní myslel na svou krásnou a šílenou Zeldu, a všechny ty srdceryvné historky mi trochu připomínají současný bulvár. Ten tehdy u nás neexistoval, dnes je ho naopak všude kolem nějak moc. Autorův jazyk a jeho schopnost navození pocitů nostalgie po nenahraditelných ztrátách, stejně jako Dorůžkův překlad, mi připadají stále úžasné, jenomže se všemi těmi psychickými poruchami, alkoholismem a rozpadajícími se vztahy vyhasla i jedna hvězda z původního hodnocení.
85 % (zatím 522 hodnotících s průměrem 72 %).
Knížku jsem kdysi vyhrála, tak jsem se konečně do ní pustila, ale musím se přiznat, že toto není úplně můj styl. Příběh nebyl špatný, ale styl psaní mi nevyhovoval.
Nepamatuju si, že bych kdy s knihou tak urputně zápasila. Pocit asi jako prodírat se proudem mýdlových bublin.
Dobrý příklad toho, že prázdnota si vytváří svou speciální řeč, aby příliš nebila do očí. Fitzgeraldova kniha lže přemírou slov, smyslovostí popisů a "zábavnou lehkostí" dialogů. Kladla jsem si otázku, jak moc to má autor pod kontrolou.
Nebylo to špatné. Hlavně ty výkyvy Nicole. Cítila jsem ke konci z postavy Dicka takový chlad a nemožnost utéct ze situace, od společnosti, od vlastního zkaženého já. Nečtu klasická díla často, ale kniha mě bavila hlavně kvůli její rozhlasové adaptaci. Dodalo to tomu další rozměr.
Prvních pár kapitol jsem trpěla, děj se vesměs nehnul, postavy jsem si nepamatovala a musela jsem se do čtení hodně nutit. Jakmile se tam ale objevila Rosemary, všechno dostalo svůj spád, objevovaly se zápletky, vše najednou bylo o kus zábavnější.
Líbilo se mi, že v knize byl celý zástup autobiografických prvků - autor čerpal z toho, co znal.
Ke konci knihy jsem si stále nedokázala zařadit pár postav. Změna chování všech postav byla osvěžující, rozhodně to nebyly postavy ploché. A ten konec byl takový hořkosladký...
Poslouchala jsem jako audio, zajímavý námět, ale asi stačilo poslouchat jen jednou.
Štítky knihy
láska psychologie psychiatrické léčebny americká literatura manželství sanatorium, ozdravovna rozhlasové zpracování duševní poruchy, duševní nemociAutorovy další knížky
| 2019 |  Velký Gatsby |
| 2009 |  Podivuhodný případ Benjamina Buttona / The Curious Case of Benjamin Button (dvojjazyčná kniha) |
| 1979 | Velký Gatsby / Poslední magnát |
| 1992 | Krásní a prokletí |
| 1976 | Něžná je noc |
Ve srovnání s daleko známějším Gatsbym mě to bavilo mnohem více. Párek Američanů si užívá v Evropě... ale ono to vlastně není tak úplně jednoduché, když dostáváme sondu do jejich života a dozvídáme se celý příběh s psychiatrickou léčebnou. Fitzgerald svým posledním dílem v době vzniku možná díru do světa neudělal, ale jsem rád, že si pozornost získalo později, protože si ji určitě zaslouží.