Něžný barbar
Bohumil Hrabal
https://www.databazeknih.cz/img/books/99_/99733/nezny-barbar-99733.jpg
4
401
401
Vzpomínkový i esejisticky meditativní „pedagogický“ text o Hrabalově příteli, malíři a grafikovi Vladimíru Boudníkovi (1924–1968). Podle knihy byl natočen také stejnojmenný film.
Přidat komentář
Něžný barbar byl pro mě docela nevšedním zážitkem!
Bylo to vlastně jen pár večerů, strávených s Hrabalovým autobiografickým svědectvím o atmosféře padesátých let a poctou dvěma kamarádům (filozofu Egonu Bondymu a především grafiku Vladimíru Boudníkovi) ... a ještě taky svědectvím o Libni, kde se vyprávění odehrává, a která se díky těmto třem přátelům stala skoro mystickým místem :-) ... byly to především místní hostince a výčepy, kde se tihle tři milovníci piva scházeli (a úplně nejvíc pak Automat Svět) ... ostatně spoustu svých retrospektivních historek vyprávějí, či meditativně rozjímají, právě nad sklenicí tohoto moku :) ... měli dokonce svůj pivní rituál (kterým děsili celou hospodu) ... "jak přinesli první sklenici na stůl, nabírali jsme pěnu rukama, pomazávali si obličeje a vtírali pěnu do vlasů jako židé mazající si pejzy cukrovou vodou, při druhém pivě jsme si dali repete pomazání pěnou, takže jsme se leskli a voněli pivem na sto honů.(...) Byli jsme pivní frajeři.“
Celé vyprávění je poskládané v podstatě z vlastních prožitků, je spontánním proudem řeči, řetězcem nejrůznějších retrospektivních příhod, které panu Hrabalovi samovolně asociativně přicházely na mysl ... obyčejné, všední věci promíchané s prožitky, jak už jsem řekla, meditativními, až skoro mystickými ... jejich úkolem je zrekonstruovat povahu přátelství těch tří ...
Nejvíc se Hrabal věnuje grafiku Vladimíru Boudníkovi, ukazuje na jeho (ale potažmo všech tří) bohémský život, který ho předurčuje někam "na hranici mezi životem a smrtí" ... Vladimír pro něj byl "génius moderní tvorby", který celý svůj život zasvětil umění ... to ale taky byli všichni tři, každý svým osobitým způsobem, spojovalo je totiž nejenom přátelství, ale i ... sklony "objevovat patologické rysy skutečnosti, zahalené a ukryté v hlušině banality", ... a ještě něco je spojovalo, fascinace pražskou periférií, jejími rozkopanými ulicemi, a domy, ze kterých visely dráty ...
A taky bych nechtěla zapomenout na pana Bondyho, jako skvělého ironického komentátora všech těch nevšedních zážitků :-) ... ,,Aby bylo pohlazení, musela bejt napřed přesdržka.“
Takže, určitě doporučuji všem, ,,kteří si myslí, že život (přesto) ještě stojí za to, aby byl plně žit.“
PS: A ještě jedno doporučení: pro umocnění zážitku, si po přečtení zkuste pustit film s naprosto geniálním hereckým obsazením: Jiří Menzel, Bolek Polívka a Arnošt Goldflam!
Bohumil Hrabal tímhle dílkem složil poctu svému kamarádu, grafikovi Vladimíru Boudníkovi, se kterým, ještě společně s Egonem Bondym, strávil spoustu krásných, zdánlivě možná obyčejných, momentů, o kterých se na těchto stranách rozepisuje. Bylo to opravdu něžné a nesmírně mile vtipné. Představa, jak si Vladimír s Bohumilem staví zeď místo dveří ve svých průchozích pokojích a Egon běhá z pokoje do pokoje a sleduje, jak cihly rostou... Bylo to někdy až absurdní, ale tak milé, že jsem z té knížky zůstala úplně rozněžněná. Bylo to fakt skvělý, kurva fix!
„Viděl jsem dva lidi s otiskem palce božího na čele. Vladimíra a Egona Bondyho. Dvě ozdoby materialistického myšlení, dva Kristové přestrojení za Leniny, dva romantici, jimž bylo dopřáno, aby v pětadvaceti dovedli prozkoumat sítnicové pozadí univerzitní knihovny...“
Tragikomické vzpomínky vnímání světa, z nichž čerpá inspiraci explozionistický grafik Vladimírek. Radost ze života, z všedního, obyčejného, nešťastného i náhodného. Vše mohlo okouzlit a rozpoustat inspiraci na tvorbu. Hrabal s hlubokou láskou vzpomíná na největšího přítele, podívína, grafika a člověka, který miloval žití a prožívání.
Ne ne ne a ne! Vůbec, ale vůbec se mi to nelíbilo, vyprávění mi nesedělo. Dočetla jsem to pouze silou vůle a to jen díky čtenářské výzvě. Nechápu jak to může mít tak vysoké hodnocení. Přijde mi to jak dílo nějakého maniakálního umělce anebo zpověď alkoholika a ne jako dílo tolik opěvovaného a uznávaného B. Hrabala. Autor nebude mým oblíbeným spisovatelem, to už vím s jistotou. A to i přesto, že jeho zfilmované Postřižiny, Ostře sledované vlaky nebo Slavnosti sněženek miluji.
Dočetl jsem, leč bylo zapotřebí maximální nasazení, zrovna takové jaké měli spojenci v Normandii... Pro Hrabala bylo asi důležité povyprávět o příteli V. Boudníkovy a lásce k pivu, a tak to udělal jazykem, kterému by Boudník zřejmě rozuměl.. já nikoli.
Nedočetla jsem. Mrzí mě, že to říkám, ale Bohumil Hrabal a já kamarády asi nikdy nebudeme.
Hrabala zbožňuju a při čtení téhle knihy tomu nebylo jinak. 3 pivaři,Praha a jejich zábavné historky:-) Rozhodně si tuhle knížku ještě někdy přečtu.
Kniha, v níž autor píše o Vladimíru Boudníkovi, se kterým ho pojilo poněkud bouřlivé přátelství. Hrabalův text je krásný, jak už jeho texty prostě jsou ve všech knihách, které vyšly. Skutečný Boudníkův život byl sice v některých ohledech odlišný, ale to už si ti dva určitě vyříkali tam někde za nebeskou bránou. A kdo se chce o Boudníkovi dozvědět víc, ať si přečte knihu Grafik Vladimír Boudník od Vladislava Merhauta.
Hrabala mám moc rád, ale čim brutálnější tím méně se mi líbí. Trochu silácké řeči. Boudnik vylíčen jako mačo. Nemusím.
Kniha je součtem nechronologicky řazených epizod a zážitků, které se svérázným výtvarníkem Vladimírem Boudníkem prožil Bohumil Hrabal během několika let soužití v Praze v Libni. Dům a místo, ve kterém se vzájemně vzývali i zatracovali, sami pro sebe nazývali poeticky – na hrázi věčnosti – a to podle ulice Na Hrázi, ve které se dům nacházel. Hrabal krásným, poetickým způsobem vystavěl částečně fabulovaný pomník umělci, který své nadšení, nespoutanost a rozervanost přenášel do svých unikátních děl a inspiroval mnohé jiné, jenž jej obklopovali a to včetně kolegů dělníků z pražské ČKD, ve které pracoval. Ty také dokázal nakazit svým uměleckým nadšením a mnozí po jeho vzoru začali tepat, kroutit a lisovat různé zbytkové plechy ze svých dílen. Román je zároveň zajímavým vhledem do života někoho, kdo své vnitřní přetlaky a démony projektuje do umění a jehož tento způsob ventilace vlastně udržuje při životě. Vtírá se otázka, jak moc samotná rozháranost duše definuje uměleckou osobnost? A jak moc může být člověk skutečným umělcem, pokud jeho vnitřní, tiše a ladně fungující mechanismus šlape jako švýcarské hodinky a nedrtí všechna ozubená kolečka a nepřetahuje všechna pérka, která by pak byla našponovaná až k prasknutí, až by vnitřní stroj vydával hrozivé zvuky, které by v kolemjdoucích budily pocit, že se každou chvíli zadře a definitivně zastaví?
Na začátku jsem měla pocit, že ke mně kniha vlastně vůbec nijak nepromlouvá, přestože jsem obdivovala jazyk, jakým je napsána, a proto jsem ji četla velice pomalu a s častými záseky. Ale po přečtení už mluvím jinak... Nádherný, přisprostlý a přitom poetický text o prazvláštním přátelství tří roztomilých podivínů, který se (jak jsem pochopila) musí číst rychle a bez velkého přemýšlení (alespoň pro mě to tak platí), aby se projevilo jeho chaotické a přesto vlastně zvláštním způsobem uspořádané kouzlo.
Tohle dílko na mne při čtení působilo tak nějak kontroverzně, pateticky či nepoeticky. Mám rád Hrabalovu filosofii, tu, kterou jsem byl schopen vnímat v Příliš hlučné samotě. Něžný barbar - pocta grafikovi Vladimíru Boudníkovi - je ale těžší čtení - explozionalistické, futuristické, undergroundové či avantgardní. Plynulý tok příběhů a vyprávění ze života Vladimírova, jeho bohémské hledání krásy v těch nejobyčejnějších či nejškaredějších drobnostech, které nás obklopují a které zažíváme. Kniha je uvedena citátem - Friedrich Nietzsche: Kterak filozofovati kladivem.
"Vladimír miloval periférii, miloval stále rozkopané ulice, z jejichž útrob bylo vyrváno potrubí, elektrické vedení a telefony, všechny ty černé a vzduté pruty, které objímají svými chapadly zděšené konvenční chodce jako hadi Laokoonovo sousoší, Vladimír miloval vysypané čerstvě pálené cihly a dlaždice jen tak pohozené na hromadě surové hlíny ... tu odhalenou metodu vnitřností velkoměsta a přirovnával ty rozkopané ulice ke své grafice, nacházel vždy ve zmatku tvůrčí postupy"
"Používám jeho metody při psaní vzpomínek na něj, taky nechávám text jako rozkopanou ulici a je na čtenáři, aby přes příkopy proudících a rozházených vět a slov, kdekoli se mu zlíbí, položil fošnu nebo narychlo sbitou lávku, po které by přešel na druhou stranu..."
"A vyběhli jsme a doktor Adam vysvětloval čekárně a našim vzdalujícím se zádům: Dyk ten kluk blbá ve vožralství si natáh na tu samou nohu tři ponožky! Egon Bondy, když slyšel o té Vladimírově oteklé noze, volal k nebi: Já už s tím Vladimírem přestanu kamarádit, ale napřed ho nechám zapsat do Klubu pražských recesistů, který vede syn majitele pohřebního ústavu Schönbach...! Ten Vladimír je větší než dadaisti, než Hašek, skoro takovej jako já. Kurva fix, já se z toho všeho zbředím..."
Moje nejmilejší knížka od Hrabala. Pivní frajeři v ulici Na hrázi věčnosti navštěvovaní Egonem Bondym vnímají v šedivém přítmí socialistické reality nekonečnou pestrost života, pro jiné neviditelnou. Vladimírek analyzuje dětský pláč a vyloví z kočárku kouřícího vajgla, Egon Bondy Vladimírkovi závidí, že mu na svatbu přijelo pět armád Varšavské smlouvy, i to, že letěl do světa schovaný v poklopci. Hrabal nás zahltí slovy, která se v naší mysli přetvářejí v kakofonii zvuků, pachů a barev, a když jeho knížku po přečtení odložíme, jsme zadýchaní, jako bychom absolvovali orientační běh po všech hospodách, o nichž je v ní řeč.
Autorovy další knížky
| 2000 |  Ostře sledované vlaky |
| 2009 | Postřižiny |
| 2007 | Obsluhoval jsem anglického krále |
| 1978 |  Slavnosti sněženek |
| 1964 | Taneční hodiny pro starší a pokročilé |
Hraboš 100%.