Niečo sa stalo
Joseph Heller
https://www.databazeknih.cz/img/books/75_/75365/bmid_nieco-sa-stalo-aSG-75365.jpg
4
141
141
„V Hlave XXII išlo o fyzické prežitie v konfrontácii s vonkajšími silami alebo inštitúciami, ktoré chcú zničiť život alebo mravné ja. Román Niečo sa stalo hovorí najmä o vnútornom, psychickom prežití — bojiskom sú v ňom ľudské túžby, či už splnené alebo nesplnené, intímne situácie, aké prežívame so svojimi deťmi, keď sú malé a keď dospievajú, spomienky na našich rodičov a na vzťah k nim, keď starnú. To sú aspoň niektoré oblasti napätia a nepokoja v tejto knihe." Týmito slovami charakterizoval svoj druhý román Niečo sa stalo (Something Happened, 1974) dnes takmer šesťdesiatročný americký spisovateľ Joseph Heller (nar. 1. mája 1923), ktorý napriek veľmi skromnej literárnej tvorbe (romány Hlava XXII, 1961, Gold na zlato, 1979 a divadelná hra Bombardovali sme New Haven, 1967) patrí k najslávnejším a najvydávanejším prozaikom posledných dvoch desaťročí. Román Niečo sa stalo písal celých dvanásť rokov. Tých „oblastí napätia a nepokoja" je v knihe oveľa viac, ako ich autor spomenul. Jednou z nich je hľadanie zmyslu života, či uvedomovanie si nezmyselnosti vlastného života. Bob Slocum, priemerný úradník nikdy nemenovanej obchodnej firmy v Connecticute, muž v strednom veku, otec dvoch zdravých detí a jedného dieťaťa s nevyliečiteľnou mozgovou chorobou, ako manžel a milenec na zostupnej dráhe, ako úradník na mierne vzostupnej, si kladie otázku, čo sa stalo s ním, s jeho rodinou, s jeho podnikom, so životom vôbec. Tuší, že „niečo sa stalo", lenže nevie čo a prečo je to práve tak. Narušené medziľudské vzťahy sa usiluje riešiť po svojom, t. j. neriešiť ich vôbec, narušenú, nalomenú chrbticu sa usiluje napraviť tak, že si ju zlomí úplne. Tragická pointa románu a ironický, hellerovským humorom trocha nadľahčený epilóg iba podčiarkujú bezvýchodiskovosť situácie, v ktorej sa ocitol človek slabého, skôr zlého než dobrého charakteru, tápajúci v začarovanom kruhu ambícií, spoločenských tlakov, morálnych kompromisov, podrazov, vyšších ambícií a šancí Joseph Heller napísal sugestívnu a nanajvýš potrebnú knihu o kríze charakteru, o nedostatku ozajstných hodnôt, o zúfalom zápase americkej strednej vrstvy na „bojiskách" morálky, sebarealizácie, ľudskej integrity a bytostne dôležitých vzťahov k vlastným rodičom a vlastným deťom, odkiaľ sa ľudia ako Bob Slocum vracajú zákonite s metálmi, vyššími funkciami, honosnejšími domami, rýchlejšími autami, ale v skutočnosti porazení, so zlomeným charakterom, chladným srdcom a bez vyhliadok na kúsok čistého ľudského šťastia.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 1983 , PravdaOriginální název:
Something Happened, 1974
více info...
Přidat komentář
Nebylo to lehké čtení. Ten nekonečný monolog hlavního hrdiny, plný nářků, nepochopení, pokrytectví a prázdnoty, nejistoty, kde každodenní život je sebeanalýzou vlastních minulých selhání bez jakékoliv vyhlídky na změnu, mi připomínal děsivé sny, kde nic není jak by mělo být. Naštěstí je to dostatečně proloženo absurdními situacemi.
Jeden příklad: (ve snackbaru) "...zdálo se mi, že za pultem vidím svého holiče. "Jak to, že pracujete ve snackbaru?" zeptal jsem se. "Já nejsem váš holič," odpověděl.
Celé mi to tahalo mozek ven z hlavy. Kdo vydrží až dokonce se dočte, jen tak nenápadně mezi záplavou pochybností o sobě a o světě kolem, letmou zmínku o tom, že se něco opravdu stalo.
Sonda do mysle nadržaného egocentrika Boba Slocuma, ktorý sa snaží nájsť odpovede na to, prečo sa stalo to, čo sa stalo.
Heller prináša sondu do id-u hlavnej postavy s poctivou dávkou sarkastikého hellerovského humoru a myslím, že sa mu podarí u čítateľa spôsobiť to, že sa pomaly dostane do rovnakej hmlistej nálady, akú má celú knihu hlavný hrdina.
Něco se stalo a nedal jsem to. Asi 100 stránek jsem se snažil, ale čím dál víc jsem byl znuděný a otrávený, takže jsem to vzdal.
Hlavný "hrdina" je sarkastický a vtipný, pričom ide o humor, ktorý na mňa zaberá, lebo v podstate celú knihu som prečítal s úškľabkom na tvári a podchvíľou som sa nahlas pochechtával (odporúčam čítať osamote, ušetríte si nechápavé pohľady).
A potom je tiež úprimný...a to tak, že je človeku nepríjemné ak zistí, že v niektorých veciach možno zmýšľa podobne, ale tým že máme tendenciu idealizovať si svoj obraz o samých sebe si to často buď neuvedomujeme alebo si to v záujme zachovania si duševnej pohody ani nepripúšťame.
Tak já jsem stará čtenářka (ročník 1954), přečetla jsem toho už hodně, a rozhodně ne nějakou "červenou knihovnu" nebo jen detektivky, ale ten styl, to neznám nikoho, kdo by to byl schopen číst! Vždyť tam je závorka, která se ukončí snad po čtyřiadvaceti stranách nebo tak nějak a věta pokračuje! To když jsem ukázala příteli, který si neustále stěžuje, jak dlouhé věty píšu, že se v tom nedá prý orientovat, tak nechtěl věřit! A rozepisovat na tolika stranách neustále jedno a totéž, co se dá říct v několika větách (že jednoho syna měl mentálně postiženého a dvě další děti "beze jména" psychicky labilní), ... No já nevím teda! Ale tohle mi osobně nepřijde jako výborně napsáno. To je jak "císařovy nové šaty". Nikdo by si zřejmě netroufl to nějak pohanit. Já už si troufnu na všechno. Jsem důchodkyně!!! :-)
Pan Heller prostě umí. Tato kniha je jednoduše jiná. Je neuvěřitelné s jakou lehkostí hlavní hrdina vypráví o všem tak otevřeně, o všem na co se běžný člověk zdráhá jen pomyslet. Myslím, že si v knize najde každý ten svůj kousek, toho kostlivce ve skříni. Za sebe můžu říct, že se mi kniha velmi líbí. Možná, je to tím, že jsem věkem dosti blízko hlavního hrdiny Boba Slocuma, nebo tou surovostí a pravdivostí lidských vztahů, které ne vždy jsou křišťálové a vystavitelné na odiv. Jako hodnocení této knihy by se spíš dala napsat další, takže je lepší si ji přečíst.
Zhodné pocity ako ostatní, plus musím pridať, že najvýstižnejšie je to označiť ako "psychický grc" hlavného hrdinu a všetka česť Hellerovi, že sa to odvážil rozvláčne napísať. O tom, čo nám všetkým občas LEN preletí hlavou a snažíme sa to radšej potlačiť. Lebo sa to môže stať neprijateľným. A pretože s takými myšlienkami sa nedá žiť v súlade. Nenávidím tu knihu, pretože sa to môže STAŤ, ak človek nechá v sebe NIEČO dlho kvasiť. A neodporúčam pre ľudí so samo- a vražednými sklonmi...alebo? :)
Vymyslete si hrdinu, jenž se navzdory své úspěšnosti cítí nešťastný, napište o něm v ich-formě a úspěch je skoro zaručený, protože každý si tam najde něco, v čem se s oním hrdinou ztotožní. Zpočátku to i pro mě bylo poutavé čtení, ale asi ve čtvrtině knihy přestal ten věčný sebezpyt působit autenticky, kniha mě začala nudit a odložil jsem ji (jen jsem se ještě podíval na závěr - ach jo...).
Za daných okolností by ode mne samozřejmě bylo neférové hvězdičkovat.
Niečo sa stalo sa nedá čítať rýchlo. Neodporúčam ani čítať naraz priveľa strán. Tá kniha si jednoducho zaslúži, aby ste jej venovali čas.
Je chudobná na dej, zato veľmi bohatá na tak trochu skľučujúce myšlienky a deprimujúci opis jednotlivca, vzťahov a spoločnosti. Po prečítaní prvej kapitoly som mala pocit, akoby túto knihu Heller napísal pre mňa. Bola som ňou nadšená! Zhruba v 2/3 som si však začala uvedomovať, že sa do čítania musím čoraz viac nútiť. Zdalo sa mi, že Bob Slocum len dookola omieľa to, čo už bolo povedané a tie tirády o sexe ma naozaj nebavili. Záver ma trošičku sklamal, čakala som niečo, čo by ma uchvátilo rovnako ako začiatok. Preto aj uberám jednu hviezdičku. Ale inak knihu určite odporúčam, aj keby ste s ňou mali "bojovať" dlhší čas- stojí to za to :)
"Aký budem, keď raz zrazu stratím všetky zábrany, aká bytosť je vo mne ukrytá ani džin vo fľaši? Budem toho človeka mať rád? Asi nie. ... Hlboko vnútri som možno naozaj skvelý. Hlboko vnútri asi skvelý nebudem. Dúfam, že sa nedožijem toho, aby som zazrel svoje skutočné ja."
Nedokážu se rozhodnout, zda dát čtyři nebo pět hvězd. Popis tápání v životě beze smyslu byl nekompromisně přesný a krutě výstižný, takže zde by to bylo za pět hvězd. Za čtyři by byla jistá zdlouhavost. Zřejmě to byl záměr, ale po nějaké době mě trochu omrzelo číst to samé dokola, ačkoli to bylo napsáno jinými slovy. Navíc - kdo z nás může říct, že by o svých blízkých tolik věděl, takže jsem z téhle rodiny prostě nemohla mít pocit, že jen žijí vedle sebe (ačkoli se neustále hádali). Rozhodně skvělé čtení, ale určitě by neuškodilo, kdyby to bylo trochu kratší - to krutě přesné vystižení by pak lépe vyniklo.
Pro mě nejlepší Hellerovka, kde mě, zejména z popisu fungování firmy a vztahů v rámci pracovních pozic, neuvěřitelně mrazí. Břitké dialogy, ironická rozuzlení a hlavně náhled na život 40letého muže, jehož život tvoří permanentní stres z rodinných starostí, pracovních záležitostí a pletek s milenkami.
Znám někoho, kdo nebyl schopen tuto knížku číst dál. Tolik se v ní poznal a tolik to bolelo. Myslím, že se to stane většině z nás, protože přestože je hlavní "hrdina" v podstatě zrůda, je to zároveň běžný, obyčejný člověk.
Poté, co jsem knihu dočetla, jsem ji s úlevou někomu věnovala. To, co pro mě kniha vyzařovala, jsem doma mít nesnesla. Po letech si ji s chutí přečtu znovu.
dokud jsem od hellera nečetl jiné věci, měl jsem za to, že to není kniha ale vlastní zpověď
MNĚ se líbila - možná víc, než Hlava XXII. Neustále se k ní vracím a spoustu nádherných pasáží znám za ta léta už nazpaměť...
U téhle knihy mě nejvíc dostávají popisy v knihkupectvích. Pravda, není to poprvé, co jsem si přečetla, o čem má kniha být, a pak jsem četla úplně jinou knihu. Krize rodiny, chaotické nitro, šokující blablablabla, cynická zrůda (čímž je myšlen hlavní hrdina). Ha ha ha.
Možná jsem úplně mimo mísu já, protože neznám nikoho, komu by se tahle kniha líbila. Pro mě je tahle knížka dokonale upřímnou výpovědí poměrně "běžného" člověka (pokud něco takového existuje) a brilantní sondou do pracovních a rodinných vztahů.
(přečteno 2x v odstupu cca 10 let)
Štítky knihy
nevěra americká literatura hledání smyslu života krize středního věku manželská krize podniky, firmy nový začátek
Autorovy další knížky
| 2005 |  Hlava XXII |
| 2005 | Bůh ví |
| 1998 | Něco se stalo |
| 1995 |  Zavíráme! |
| 2000 | Portrét starého umělce |
No neviem teda... Na začiatku knihy som oplýval nadšením, že ako to skvelo začína, no s pribúdajúcimi stránkami som zistil, že myšlienkový svet egocentrického cynika sa točí v špirále a dej sa prakticky vytráca. Všetko mi prišlo akési rozťahané a nekonečné. Škoda, keby sa obsah jeho vnútorných úvah a postrehov skomprimoval na štvrtinu a vsadil do deja, bolo by to úchvatné. Asi si znovu zoženiem Hlavu XXII aby som si napravil dojem.