Nikdo není sám
Petra Soukupová
https://www.databazeknih.cz/img/books/50_/505631/bmid_nikdo-neni-sam-fM0-505631.png
4
1336
1336
Nikdo není sám, ale možná by někdy chtěl. Anebo jsme sami naopak všichni — bez ohledu na to, s kým nebo jak žijeme? Veronika má práci, která ji baví, manžela, který jí rozumí, dvě náctileté děti, s nimiž není žádný větší problém. Sice nemá příliš dobrý vztah s rodiči, ale udržuje si od nich bezpečný odstup. Jenže někdy tohle všechno nestačí. Křehkou rovnováhu náhle naruší smrt matky a Veroničina představa spokojeného života se začne rozpadat jako domeček z karet. Jestliže někdo dokáže popsat nedělní oběd, výlet na rozhlednu nebo babiččin pohřeb jako bezohlednou poziční válku, pak je to Petra Soukupová. Její nový román čtenáře okamžitě vtáhne do světa, ve kterém se spolehlivě poznává, aby vzápětí krok za krokem odhaloval absurditu a trapnost rodinných bitev, v nichž nemůže nikdo vyhrát. Nová Soukupová, tak jak ji znáte a máte rádi.... celý text
Přidat komentář
Soukupová patří mezi mé nejoblíbenější autorky, její popis vnitřní i vnější reality postav mnou vždy silně pohne... I zde jsou všechny postavy a jejich monology a dialogy velmi dobré.
Jen mi prostě tak nějak chybí něco v charakteru všech 3 hlavních postav. Přijde mi, že jsou to tak trochu emoční troglodyti a reálně nedokáží příliš fungovat ve vztahu se svými nejbližšími. Je dost možný, že takhle to ve skutečnosti ve většině rodin je... Já ale pořád čekala, že se NĚCO stane a dojde k nějakému prolomení ledů, k souznění, uznání... Nebýt manžela Michala, věřím, že by se vše rozpadlo ještě před půlkou knihy. Škoda, že neznáme jeho skutečné motivy..
Díky výše zmíněnému jsem knížku zhtla během pár večerů, nedalo se příliš odtrhnout, na každé stránce jsem doufala, že teď už konečně přijde to NĚCO, co vše napraví.
Jenže je to Soukupová a tak na nějaký happy end mohu zapomenout. A stejně jako v průběhu knihy, tak i po jejím dočtení, se mi v hlavě honí "Proč jsou na sebe proboha tak hnusní? Proč na svých vztazích a sami na sobě nějak nepracují? Proč se nesnaží? Maji se vůbec rádi? Proč v takových vztazích zůstávají?"...
Tak tato kniha se mi opravdu nehodnotí snadno. Na jedné straně si jí dovolím označit za zbytečnou. Protože popisuje to, co v mírné obměně zažívá každý z nás. A tím jsou rodinné hádky. Ať již partnerské, nebo při dospívání dětí. Paní Soukupové se podařilo dokonale vykreslit atmosféru velmi rozhádané rodiny, kterou do krizové, až neřešitelné situace, dotlačily nepříznivé životní okolnosti. Příběh máme možnost sledovat ze tří úhlů pohledu. Pohled matky a obou dospívajících dětí. Proč byl z této zajímavé sondy vyjmut manžel, je mi ovšem velkou záhadou. Až na tuto drobnost, nenacházím nic dalšího, co bych mohla této knize vytknout. Je napsána naprosto dokonale. I když mě kniha dějově příliš neoslovila, tak po literární stránce jí musím dát plný počet bodů. Audiokniha je velice vydařená. Každou hlavní postavu, čte jiný narátor. Matka: Tereza Marečková a děti: Andrea Buršová s Pavlem Neškudlou.
Moje první kniha od Petry Soukupové a bylo to tedy pořádné psycho. Na styl psaní jsem si chvíli musela zvyknout, ale jakmile se tak po pár stránkách stalo, nemohla jsem se odtrhnout. Výborná sonda do života jedné obyčejné rodiny. Postava hlavní hrdinky Veroniky je až brutálně vystavena mnoha životním výzvám, které život přináší. A znovu se zde potvrzuje, jak důležité ( možná nejdůležitější) je to, co si odnášíme do dalšího života z dětství, jak se snažíme neopakovat vzorce chování svých rodičů, byť někde v podvědomí se jich nedokážeme zbavit. Žijeme si ten zdánlivě poklidný život, ale čas pracuje proti nám. Rodiče stárnou, děti se dostávají do puberty, obě kategorie se projevují značnou mírou sobeckosti, zvláště dospívání dcery a syna, je zde popsáno velmi naturalisticky. Nevím jak Vy, ale já se v některých situacích našla, výchova dětí je alchymie a ne vždy víte, kdy je dobře mlčet a kdy už zasáhnout. Navíc se z těch Vašich miláčků stanou na pár let nepříjemní cizinci, kteří Vás k sobě pustí jen sporadicky a neochotně a Vy nevíte jak s tím naložit. Zajímavá je i postava manžela Veroniky, nemohu se rozhodnout, zda byla kladná anebo ji i ona ( svým způsobem) dostala do bodu zlomu, z něhož se pracně, a někdy vůbec, vracíte na cestu, která Vás dovede k cíli, který hledáte a často i potřebujete. Moc jsem Veronice držela palce, přes konec, který mnohé naznačil, ale chci věřit, že naděje tu je a člověk by se jí měl, přes všechny problémy a životní kopance, držet do poslední chvíle a nevzdávat to. Umírá přece poslední. Syrové čtení, které se mi dostalo pod kůži a jak jinak, musím se kouknout po dalších knihách autorky .
Já mám tedy děti ještě relativně malé, nejstaršímu je 10, ale pomalu už taky spěju ke starání se o rodiče, téma mi bylo docela blízké. Plus ten vhled do života a myšlení puberťáků mi přišel fakt dobrý. Ocenila bych pohled manžela na celou tu situaci.
V postavě šikanovaného spolužáka Járy jsem bohužel trochu viděla svého syna, on je taky takový mimoň, tak budu doufat, že tohle se mu vyhne.
Nelíbilo se mi, jak skoro všechny dospělé postavy mluvily/myslely sprostě. Dobrý, tak puberťáky ještě beru. A vím, že celá společnost zhrubla, že takhle mluví hodně lidí. Ale je vážně nutné to číst v knize? Byla by ta kniha horší, kdyby dospělí mluvili slušněji? Za to dávám o hvězdu méně. Jinak doporučuji.
(SPOILER) Příběh ze života, líbilo se mi, že nejde do extrému, jak je někdy u podobných děl zvykem. Tedy že se zde například objeví problém šikany, ale není to popsané černobíle a neskončí to hned úplně tragicky. Rozhovory s mrtvou matkou dodávaly knize šťávu a rozhodně mi to něco připomnělo. Taky situace popsané z pohledu různých osob a generací působily věrohodně.
Kniha je dobře napsaná, určitě ze života. Jen mi troch vadilo, jak Veronika nedotahovala věci do konce a vlastně se tím dost ničila. Kdo ví, jestli tohle do konce dotáhla...
Bavilo mě to, ačkoli Veroniky mi bylo líto - myslím, že její největší výhrou byl trpělivý a milující Michal. Klidně bych brala pár stránek navíc, abych zjistila, jak všechno nakonec dopadlo :-)
Chyběly mi přímé řeči v uvozovkách. Občas jsem se ztrácela v tom, kdo komu co říká, nebo jestli jde jen o myšlenky.
Nejnovější "vztahovka" od Petry Soukupové. Nevím proč, ale úplně mi nesedí styl psaní autorky, ale její knížky pořád zkouším, protože o rodinných dramatech čtu celkem ráda.
Teď k samotné knize. Anotaci máte v komentáři a já si vždy u takové knihy říkám, proč lidé zůstávají v toxických vztazích, proč se pořád doprošují, přestože se k nim druzí (rozuměj rodina) chová tak hnusně. Samozřejmě, že je těžké se úplně odříznout, ale minimálně by se nad tím člověk měl pozastavit a popřemýšlet, zda mu ten člověk stojí za vlastní zničené duševní zdraví.
Takže ano, tahle knížka vás bude štvát.
Konec mi přišel dost useknutý. A celkem mi vadily i chybějící uvozovky u přímé řeči. Nečetlo se mi to moc dobře. Nicméně, pokud budu číst (a já myslím, že asi jo) ještě nějakou knihu od autorky, bude to za delší dobu.
Kniha má sice optimistický konec, v němž si můžeme domýšlet, že se hlavní hrdinka vzepřela sobeckému otci a rozhodla se zachránit svou rodinu. Sice bych jí to přála z celého srdce, ale nevím, nevím. Při její povaze bych si spíš tipla, že se z ní stane regulérní alkoholička, rozpadne se jí manželství, kluk se chytne feťácké party a holka si podřeže žíly, ale s dementním otcem to vydrží až do konce.
Pro Petru Soukupovou mám slabost a čtu od ní vše. Zatím nejlepší hodnotím Nejlepší pro všechny a nejslabší K moři. Nikdo není sám je napsána zase o něco vybroušeněji než její předchozí knihy a musím říct, že na mě působí zase i trochu víc depresivněji. No vemte si to: žena ve středních letech se ocitá v soukolí problémů nejen svých vlastních dětí, ale i stárnoucích rodičů, řeší svůj kariérní postup, do toho trochu i vztah s manželem a vlastní váhou a večerním popíjením.
.
V knize vlastně není nic překvapivého, co by neřešila i hromada jiných lidí, ale Petra Soukupová to umí napsat (především) pomocí vnitřních monologů tak sugestivně, až z toho někdy mrazí. To, jakým způsobem umí zobrazit všednodennost, všechny ty malé zápasy, které nás potkávají aniž by o nich možná někdo věděl,... v tom je ona mistr. Velké věci prožíváme čas od času my všichni, možná si je jen zprvu neuvědomujeme.
.
Slyšela jsem také názor, že přečíst si jednu knihu od Soukupové je, jako byste si přečetly její všechny. Ano, vím, co se tím chce říct. Její styl se moc nemění, ale pokud vám to sedí, tak se na každý její počin budete těšit. I když to leckdy (často) není lehké čtení...
Za mě skvělá knížka. Opět jsem nadšená, jak mě obyčejný svět pohltí, pokud je skvěle psán a to tedy paní Soukupová umí. Ve spoustě místech jsem se poznávala, hlavně v těch pochybnostech, které člověk vůči druhým i sobě má.
Smutná, depresivní, ale velmi dobře napsaná kniha.
Autorce věřím každé slovo, každou situaci, která se klidně někomu mohla stát.
Všechny knihy autorky doporučuji.
Depresivní kniha, která Vám možná poodhalí vzorce chování Vašich příbuzných. Akorát, že hlavní protagonistka má naloženo životem opravdu velmi hodně. Tak, až Vám bude zle. Z toho, jak se chovají všechny tři generace jedné rodiny. Především mě štvalo chování hlavní protagonistky, moderní liberální přístup k dětem a jeho důsledky a rodiče staré generace plní nevděčnosti.
Tak toto byla opravdu šílená depka. Milovala jsem to čtení, ale bylo mi z něho příšerně psychicky zle. Přijde mi, že většina českých autorek píše tak, že by si člověk při četbě nejradši vyrval všechny vlasy z hlavy (ale v dobrém smyslu). Tam bylo špatně snad úplně všechno - vztah prarodičů s vlastní dcerou i s vnoučaty, nepochopení jiné generace, vztah dětí s jejich rodiči. Chtělo se mi úplně řvát, jak jen jsou takové vztahy možné. Díkybohu za rodinu, kterou mám. Díkybohu za to, že se všichni máme rádi, respektujeme se, vycházíme si vstříc a pomáháme si, upřednostňujeme svoje blízké vůči svému sobeckému já.
Na začátku jsem měla trošku problém se začít kvůli autorčinu stylu psaní - zejména naprostá absence přímé řeči. Hlavní postava Veronika za mě jednala úplně nesmyslně, asi jsem se do ní nedokázala vcítit. Já bych se třeba už dávno přestěhovala za tatínkem, abych mu byla nablízku a mohla mu se vším pomáhat... Ale tam bylo evidentní, že ona svoje rodiče prostě nesnášela, to je pak rozhodování zřejmě jinačí, nedokážu to objektivně posoudit.
Nikdy dřív jsem nechtěla knihu Petry Soukupové odložit. Dočetla jsem, ale bylo to s velkým sebezapřením. Bylo to pro mne chvilkama nepřehledné, ale zároveň i pořád stejné. Do smrti matky dobrý, pak už jen rozplizlý příběh bez konce... taky se v jedné rodinné situaci pořád točím v kruhu, možná proto mě děsí, že občas jsou všechny dobře míněné postupy stejně špatně. Přála bych si ale mít doma takhle pozitivního chlapa.
Příběh je skutečně ze života. Nádherně popsaný proces sebedestrukce hlavní hrdinky. Každý se nejspíš při čtení párkrát pozná nebo v duchu pokývá hlavou a řekne si: „ jo, tohle mi něco připomíná“. Autorka nám zde ukázala, jak problémy neřešit pokud se člověk nechce nervově zhroutit. Možná by bylo fajn napsat pokračování. Mě by určitě zajímalo.
Po dočtení knihy jsem opravdu měla pocit, že nejsem sama. Autorka brilantně vystihuje pocity a prožitky zástupců různých generací (především) v nelehkých životních situací, které (i když pravděpodobně ne všechny najednou) potkaly nebo potkají každého z nás. Kniha je čtivá, nenechá vás se odtrhnout!
Štítky knihy
česká literatura rodina rodinné vztahy úmrtí v rodině české romány
Autorovy další knížky
| 2020 |  Věci, na které nastal čas |
| 2009 | Zmizet |
| 2017 | Nejlepší pro všechny |
| 2015 |  Pod sněhem |
| 2022 | Nikdo není sám |
Ty bláho, to je masakr.
Pokud se zrovna necítíte v životě dobře, duševně zdráví a šťastní, tak vás čeká trochu mučeníčko.
Analogií se svými životy a zážitky v nich se nevyhnete a polovina vás bude frustrovat.