Nikdo není sám
Petra Soukupová
https://www.databazeknih.cz/img/books/54_/544491/bmid_nikdo-neni-sam.png
4
1348
1348
Nikdo není sám, ale možná by někdy chtěl. Anebo jsme sami naopak všichni — bez ohledu na to, s kým nebo jak žijeme? Veronika má práci, která ji baví, manžela, který jí rozumí, dvě náctileté děti, s nimiž není žádný větší problém. Sice nemá příliš dobrý vztah s rodiči, ale udržuje si od nich bezpečný odstup. Jenže někdy tohle všechno nestačí. Křehkou rovnováhu náhle naruší smrt matky a Veroničina představa spokojeného života se začne rozpadat jako domeček z karet. Jestliže někdo dokáže popsat nedělní oběd, výlet na rozhlednu nebo babiččin pohřeb jako bezohlednou poziční válku, pak je to Petra Soukupová. Její nový román čtenáře okamžitě vtáhne do světa, ve kterém se spolehlivě poznává, aby vzápětí krok za krokem odhaloval absurditu a trapnost rodinných bitev, v nichž nemůže nikdo vyhrát.... celý text
Přidat komentář
Velmi zajimavý styl vyprávění. Nehledí na formu, ale každou větou vykresluje velmi trefně rodinné vztahy či vztahy obecně. Psychologie postav se nejlépe ukáže na konfliktech a to je zárověň největší slabostí tohoto vyprávění. Konflikt za konfliktem navozuje sklíčený pocit z četby, a proto už nevím, jestli s dalším románem dám autorce šanci. To si raději přečtu naivního a optimistického Hartla :-)
Nová Soukupová nepřekvapila. Ale pozor! Je to myšleno absolutně v dobrém! U téhle (mé nejoblíbenější české autorky) jsme si už zvykli na lehce strohý styl a žádnou přímou řeč. Co mě ale vždy naprosto připoutá ke knize, je obyčejný příběh obyčejné rodiny, neříkejte, že se v ději nepoznáváte! A jak těžce se to přijímá z pozice nezaujaté třetí strany! Poznáte se ve Veronice, svou rodinu vidíte v její rodině a je to dechberoucí. Soukupová to tak umí! Jako by koukala k vám domů, když probíhá rodinná oslava.
Mé první setkání s touto autorkou je bohužel velmi rozpačité. Příběh čtyřčlenné rodiny, která se musí potýkat s každodenními problémy mi ze začátku přišel zajímavý. Postupně se však veškerá trápení (práce, škola, starost o prarodiče, neshody s kamarády, nešťastná láska...) začala zbytečně nafukovat a rozmazávat. Každá postava byla vylíčena jako naprosto zoufalý a depresivní jedinec. Zejména z chování Máji jsem duševně šílela i já a podobně jako hlavní hrdinka se mi chtělo nad celou knihou plakat. Vyčerpávající a frustrující počtení, které rozhodně nemohu doporučit jako oddechovou literaturu.
Elegie za sendvičovou generaci, létající mezi dětmi a starými rodiči... Soukupová má tak precizně odposlouchané argumenty běžných lidí, že ji opět podezřívám z tajného odposlouchávání českých domácností. :-) Takže opět velmi dobré - jen to jaksi nešlo číst s moc velkým požitkem.
Další skvělá knížka od Soukupové, ona prostě umí! Chvilku mi trvalo,. než jsem si zvykla na text bez uvozovek, ale pak už to byla jízda. Jak málo stačí a poklidný život se obrátí vzhůru nohama. Je vůbec možné stíhat práci, děti, manžela, péči o otce a pendlovat denně mezi dvěma domácnostmi? Dá se to vydržet? A jak dlouho?
V knížce se podle mě aspoň nachvilku najde každý. Je jedno zda jste prarodič, rodič nebo puberťák a vystihnout jejich myšlení a chování autorka opravdu umí.
Nejednou jsem se zamýšlela, kam až se postavy posunou a jaký má vliv výchova na dítě. A nebudu jednou taky taková, unavená životem, vlající tu a tam, ubrečená a nespokojená?
Moc se mi líbila. Je to ze života. Jen by člověk neměl mít deprese když to čte, protože by to po přečtení mohlo být horší :o). Každopádně příběh Veroniky, ředitelky knihovny, matky dvou dětí a dcery urputných rodičů stojí za přečtení.
Úplně mi nesedla neznačená přímá řeč, ale jinak nemám výhrady. Kniha se čte sama, příběh je vhodný k zamyšlení i k oddechu, někdo se v tom najde a poučí se, jiní to mohou vnímat jako výstrahu. I vzhledem k počtu stran jsem knihu vdechla téměř najednou.
Hlavní hrdinka byla velmi sympatická, i když postupně jsem prostě jen už doufala, že se probere a někde nalezne znovu to, co měla na začátku příběhu. Nejoblíbenější postavou byl ale spíš manžel Michal, uměl zachovat klid a jednat racionálně.
To tedy byla síla. Skvělá kniha, od které jsem se nemohla odtrhnout, ale přitom z ní mám hodně svíravé pocity...
Nový román od Petry Soukupové Nikdo není sám byl super ! Někdy je ovšem dobré a potřebné být sám a občas se stává, že jste sám a to i přesto, že žijete v mnohočetné rodině. Nikdo není sám je rodinný příběh ředitelky knihovny Veroniky, jejího manžela a dvou dětí, Máji a Míšu. Co všechno se změní smrtí Veroničiny mámy ? Proč doposud spokojené soužití začne mít trhliny ?
Přečtěte si, ten příběh je totiž jako ž i v o t s á m !!
Na tuhle knihu jsem se moc těšila! Jenže jsem nakonec byla z hlavní hrdinky úplně ve stresu, jak pořád někde jezdí, nic nestíhá, pije a brečí, mluví s mrtvou matkou. Měla jsem z ní úplně úzkosti. :-(
Za mě takový průměr, čekala jsem od Soukupové větší výkon. Příběh je takový "nemastný neslaný".
Já to říkám pořád, Soukupovou do každé rodiny. Tato paní autorka dokáže tak dokonale nastavit zrcadlo a donutí vás se zamyslet, že to snad ani není možný... Ano, tentokráte s radostí souhlasím s anotací - nová Soukupová, tak jak ji znáte a máte rádi.
Celá recenze v záložkách recenzí od Knižní střípky.
Před malou chvilkou jsem knihu dočetla - a to bylo teda něco. Příběh, který se může stát každému z nás. Upřímně jsem se v něm dost našla. Autorka vystihla všechny myšlenky a životní etapu, které se tolik bojím. Z knihy jsem měla zvláštní, občas až svíravý pocit, že je všechno špatně. Tak moc jsem chtěla Veronice pomoct, ale zároveň jsem v ní viděla samu sebe za pár let. Možná i proto mne občas tolik rozčilovala. Mimochodem Michal musí mít nad hlavou svatozář.
Skvělé čtení s nadějí na konci.
To je tak trošku moje noční můra. Co jsme ochotni a schopni obětovat pro svůj dobrý pocit? Rodinu? Manželství? Zaměstnání? Jak málo stačí, abychom se dostali se dostali do velké psychické nepohody. Nelze být všude a pro všechny a rozhodnutí je těžké. Trochu schizofrenie, nechtěla jsem se brodit v té depresi a zároveň jsem se nemohla odtrhnout.
"...ale jenom ta vzpomínka na dobu, kdy jsem byla šťastná, nebo možná jenom mladá a všechno bylo tak snadný, jediný moje starosti byly, jak se naučit angličtinu a jestli mě miluje Robert, v tý době mi to sice snadný nepřipadalo, ale čas to zabalil do hodně krásnýho papíru."
No zas mě to dostalo, zase jsem se viděla tak, jak nechci skončit. Ještě u žádné autorčiny knihy jsem nepřemýšlela co bude dál s postavami, ale tady jo. Pokračování by mi nevadilo :)
Petra Soukupová je pro mě záruka dobrého čtení. Kniha je hodně tíživá, hlavní hrdinku, Veroniku, jsem strašně litovala. Říkala jsem si, proč to musí všechno snášet, co může ještě unést? Ale ten konec... ten konec byl pro mě takovým světlem na konci tunelu, že možná někdy stačí opravdu málo, abychom se nakonec rozhodli správně!
Uf! Přiznám se, že jsem ráda, že jsem knihu dočetla. Nebylo mi z ní úplně dobře. Ale to je asi známka kvalitní literatury, kdy ani nedýcháte a říkáte hlavním hrdinům, aby se sakra probrali. A ono ne! Motají se v kruhu, hlavně tedy postava Veroniky a Michala, ti mi přišli, že by měli mít rozum a ne házet zodpovědnost na děti, které tedy byly na facku. Vůbec jsem nepochopila, jakto že třeba dcera Mája neposlechla svého otce, když za ní běžel a křičel, ať počká. A ještě se jí pak omlouval. to mi připadá opravdu děsná výchova. Půjdu asi proti proudu, ale postavy prarodičů mi připadaly nejnormálnější. Petra Soukupová napsala zprávu o současné rodině, jen doufám, že všechny rodiny nejsou takové...
Autorovy další knížky
| 2020 |  Věci, na které nastal čas |
| 2009 | Zmizet |
| 2017 | Nejlepší pro všechny |
| 2015 |  Pod sněhem |
| 2022 | Nikdo není sám |
Tady byl někdo u nás na návštěvě a pak o tom napsal knížku. Úsporný styl psaní a při čtení je to pěkná jízda. Myšlení puberťáků je tady trefně zachyceno. Matka v hlavě.
Prostě realita všedního dne. :-)