Nikdy není pozdě na šťastné dětství
Ben Furman
https://www.databazeknih.cz/img/books/24_/248425/mid_nikdy-neni-pozde-na-stastne-detstvi-Glb-248425.jpg
4
34
34
Jednou kolem finského psychoterapeuta Bena Furmana projel motocyklista, který měl na předním skle anglický nápis „Nikdy není pozdě na šťastné dětství“. Snaha této větě porozumět se Furmanovi stala impulzem k napsání knihy. Ve dvou rodinných časopisech uveřejnil malý dotazník zahrnující tři otázky: „Co vám osobně pomohlo zvládnout obtížné dětské zážitky?“, „Co jste se naučili ze svého těžkého dětství?“, „Jak jste později v životě získali zážitky, které vám v dětství chyběly?“ Následně obdržel na 300 dopisů. Na základě jejich četby a zkušeností se svými klienty i z různých literárních zdrojů Furman došel k následujícím zjištěním: Važte si toho, jakým způsobem jste překonali těžkosti svého života. Vnímejte své problémy jako zkoušky, které vás mohou dostat dále. Všímejte si zdrojů, které jsou ve vás a kolem vás. Zaměřujte pozornost na znamení, která ukazují, že jste na správné cestě. Uvědomte si, co od života očekáváte. Důvěřujte, že si zasloužíte dobrou budoucnost.... celý text
Přidat komentář
Čtení této knihy jsem si načasovala skvěle. Po českém díle Děti jsou taky lidi jsem se prostě potřebovala dovědět, že trauma z dětství lze do určité míry překonat a že ne všechny těžkosti nás musí nutně předurčit k nešťastné dospělosti.
Jde o lehkou knížku, která je navázaná na SFBT. Úvodních pár stránek jsem si přečetla, zbytek přeskákala. Úvod mi přišel fajn a mnohé věty z něj mohou být dobré pro klienty, pomoci se zpracováním jejich zážitků. Velmi souhlasím s tím, že matlat se ve starých traumatech, je jen posiluje.
Obsah se dá shrnout do jedné věty, že je důležité přerámovat potenciálně traumatické zážitky tak, aby dostaly pozitivní konotaci. Ostatní je balast, který má pomoci traumatizovanému čtenáři tuto větu "nakoupit".
Trochu mě mrazí z názoru, že děti nebyly traumatizovány tím, že byly odebrány od rodičů, že důležitá je osoba, která jim dá milující pozornost. Asi bych to přeformulovala tak, že děti dokázaly zvládnout i trauma odebrání od rodičů... Ten závan skandinávského odebírání dětí se mi pranic nelíbí.
Bena Furmana jsem zažila osobně na konferenci a moc si ho vážím. Knížka se může možná zdát zjednodušující, ale vím, že autor to rozhodně nebere na lehkou váhu. Myšlenka je jasná. Slovy autora:
"Minulost nemůžeme změnit. Co se stalo, nedá se odestát, co bylo, bylo. Ale v překvapivě velké míře jsme schopni ovlivnit, jak minulost chápeme a co pro nás její události znamenají. Minulost není pouhou kronikou, v níž jsou události zapsány v časové posloupnosti. Je to živý příběh, který mění svou podobu podle toho, jak je vyprávěn, jaký význam je těm kterým událostem připisován, jak si je interpretujeme a jaké následky podle nás tyto události mají."
Pracuji v Nízkoprahovém zařízení, kde vycházíme z přístupu zaměřeného na řešení. Tato kniha nabízí pohled na to, jak s dětmi, mladistvými a dospělými pracovat. Kniha vychází až z tří set dopisů, jenž poslali Benu Furmanovi lidé z celého světa, aby mu odpověděli na tři základní otázky: „Co vám osobně pomohlo zvládnout obtížné dětské zážitky?“, „Co jste se naučili ze svého těžkého dětství?“, „Jak jste později v životě získali zážitky, které vám v dětství chyběly?“.
Zároveň tuto problematiku spojuje s řadou výzkumů, které se povětšinou zabývají vlivem nešťastného dětství na nynější osobnost člověka.
Kniha je napsána velmi přehledně a je logicky členěná.
Doporučuji.
Je to sbírka různých příběhů lidí, kteří v dětství prožili něco špatného, ale nezlomilo je to. Podle mě milá, prostá knížka.
Kniha, která přináší přístup zaměřený na řešení do nové oblasti dětských traumat. Je krásné čitelná a ukazuje, jak se lidé vyrovnávají s složitým dětstvím. Nabourává také klasický mýtus toho, že děti alkoholiků nebo narkomanů sami budou alkoholiky nebo narkmony.
Rozumiem zámeru knižky. I na "nešťastné" detstvo sa dá nazerať z rôznych uhlov pohľadu, nešťastný príbeh sa dá dosť dobre prerámcovať tak, aby sme z neho dokázali čerpať, aby sa stal našim zdrojom. No. Nanešťastie spôsob, akým je táto knižka napísaná, vyzerá skôr ako ospravedlnenie rodičov, niečo v zmysle: "To nevadí, že svoje dieťa deptám, ja ho tým chcem zoceliť!" Keďže ide o popularizačnú literatúru, absentujúce zdroje mi až tak nevadili. Autor vychádza zo solution focused brief therapy, ktorá sa voči dynamickým smerom ostro vyhradzuje - na druhú stranu si hovorím, že v SFBT by som svojich klientov rozhodne neposielal do traumatickej minulosti, ani s perspektívou jej "preprámcovania". Ak sa do tejto knižky budete chcieť napriek všetkému pustiť, odporúčam najprv knihy Steve de Shazer-a.
Kniha dostala jednu hviezdičku vďaka krásnej obálke, to je ale všetko čo som z nej mala. Obsahovo nie veľmi obohacujúca 100 stranová "odborná" literatúra v ktorej autor napríklad opakovane spochybňuje myšlienky psychoanalýzy-napríklad uvádza, že odborníkmi bola dávno prekonaná teória vývinových štádií Mahlerovej, neuvádza však ktorými odborníkmi /len pre zaujímavosť jej teória sa vyučuje na vysokých školách a podľa jej princípov vývinu funguje aj psychoterapia/, tiež uvádza tvrdenia rôznych výskumov, opäť bez mena výskumníkov, či roku kedy boli uvedené objavy vyskúmané.
Nešťastné detsvo je v jeho ponímaní detsvo s alkoholikom, psychicky chorým rodičom, alebo sem patrí aj sexuálne zneužívanie, iné traumy veľmi spomínané nie sú. Svoje tvrdenia o tom ako nešťasté detstvo nie je podstatné pre šťastnú dospelosť, opiera o listy, ktoré mu na jeho výzvu posielali ľudia, ktorí svoje detstvo vnímali ako nešťastné. Vôbec sa však nezamýšľa nad totuto vzorkou, nad jej charaktersitikami či motívom mu odpovedať na jeho výzvu. A najväčšia zaujímavosť, že žiaden z uvedených pisateľov jeho hypotéze neprotirečí a všetci do bodky sa so svojím nešťastným detstvom svopomocne vyrovnali.
Autorovy další knížky
| 2015 |  Nikdy není pozdě na šťastné dětství |
| 2020 |  Toníkův zlý sen ... a jak mu s ním babička pomohla |
| 2017 | Nikdy není pozdě na spokojený tým |
Z této knihy si jako hlavní poselství beru myšlenku - "nešťastné dětství neznamená nešťastný život".
Knihu jsem četla především ze dvou úhlů pohledu a to: 1. z pohledu člověka, který například od mala slýchal "Jaj to je chudáček, takové trauma, to se s ním potáhne celý život. Bude mít deprese nebo bude závislý nebo bude mít stopadesáttisíc jiných psychických obtíží". 2. z pohledu rodiče, který úzkostlivě dbá, aby náhodou nezpůsobil trauma svému milovanému dítěti, a tak ho chrání před vším. A z těchto dvou úhlů pohledu je tato knížka velmi úlevná.