Nížiny
Herta Müller
Nížiny jsou prvotinou nositelky Nobelovy ceny za literaturu Herty Müllerové. V pronikavých a drásavých scénách autorka popisuje život německy mluvících obyvatel ve švábském Banátu za časů, kdy v Rumunsku vládli komunisté. Müllerová zachycuje temnou anti-idylu v enklávě, kterou charakterizuje strach a nenávist, netolerance a nehybnost. Tato nepřikrášlená kronika zanikajícího světa je v podstatě jádrem, ze kterého vyrůstá celé spisovatelčino dílo. Nížiny vyšly poprvé v Německu roku 1984 ve zkrácené podobě; naše vydání je kompletní a respektuje poslední německé vydání.... celý text
Literatura světová Povídky
Vydáno: 2014 , Mladá frontaOriginální název:
Niederungen, 1982
více info...
Přidat komentář
„Odvracíme zrak od osamělosti, od nás samých. A nesnášíme druhé a nesnášíme sami sebe a druzí nás taky nesnáší.“
Připomínalo mi to Nabarvené ptáče, krutostí a téměř absolutní absencí lásky a soucitu. Vím, že je svět někdy takový, vím, že je nutné o tom psát, že není možné zavírat oči nebo se dívat kolem sebe skrz růžové brýle. Přesto ... no, bylo to úmorné (ano, já vím, mělo to takové být) a depresivní skoro až k neučtení. Tolik jsem přál vypravěčkám, aby dokázali zvednou zrak od bezvýchodné reality k horizontu, případně ještě výš, k nebi. Ale to se nestalo.
Použitý styl byl mimořádně zajímavý, unikátní. Na jedné straně vyloženě básnická stavba vět a odstavců, na druhou stranu odcizený popis událostí – jako by situace zapisoval zkušený vyšetřovatel-pozorovatel, kterému neujde sebemenší detail, ale kterého se nic emočně nedotkne. Mezi mnou a světem je skleněná zeď, říká jedna z postav – to se mi zdálo výmluvné.
Právě neobvyklý jazyk a styl vyprávění byl pro mě tím nejcennějším, bylo to silné, hypnotizující. Jsem zvědavý, kam se v následujících knihách Herta Müller posunula – a na další setkání se těším.
Tak od Herty Müller už nic číst nebudu. Na mě ta malá holčička, která vypráví o svém vnímání života v rodné vesnici, působí jako človíček, kterého fascinují hnusné věci, utrpení, smrt. Přece i tam muselo být někdy něco dobrého, ptáci, slunce, nebe. A tady nevidím nic, žádnou naději. Dítě, které se zájmem kouká do žumpy.....
Rumunsko-německá vesnice dvacátého století podléhající pohledu malého dítěte - to není oáza šťastného dětství, radostného splynutí s přírodou ani nekončících přátelství. Idylické obrázky vesnického života střídá nelítostné tempo brutalit, beznaděje a tragédií, které se v odosobněném vyprávění autorky nesou opakovaně a jakoby kolovrátkovitě, čímž vytvářejí nekončící koloběh lidského hnusu a nepoučení. Je šokující, s jakou samozřejmostí dítě popisuje zabíjení telete, stahování z kůže, zašlapávání ropuch, špendlení motýlů a topení koček, přičemž ono jako jediné, oproti dospělým, vidí u zvířat krev tu samou, jakou má člověk.
Laureátka Nobelovy ceny za literaturu, nicméně povětšinou literárním publikem neznámá spisovatelka Herta Müllerová, představuje svět bez lítosti, sounáležitosti a jakékoli solidarity, která nevzniká ani mezi otcem a dcerou, a jejíž absencí nevznikají žádné mezilidské vztahy. Zánik sounáležitosti ve společnosti bez hodnot popisuje i Zygmunt Bauman v jeho konceptu tekuté společnosti. Tedy společnosti, která netrpí nedostatkem kontaktů, ale nedostatkem silných vazeb mezi nimi. Od práci k práci, pryč od ostudy, povinnosti nad povinnosti. To je život Müllerovou zachycených lidí, kteří se, navzdory tragédiím, nikdy nestanou lepšími.
Autorčin jazyk je přitom nekompromisní a odstupem od látky, kterého dociluje rázovitým opakováním jmen, současně čtenáře vtahuje čím dál víc do textu. Její osobní a nadmíru originální svět slov, kterým o sobě v podstatě říká jen velmi málo, protože se staví do role nezúčastněného pozorovatele, je hořkou medicínou, katem normálního chápání a principem destrukce v klasické literatuře.
„Pokaždé jsem upadla a rozbrečela jsem se a bylo mi jasné, že rodiče nemám, že ti dva lidé v místnosti jsou mi nikým a sama sebe jsem se ptala, proč s nimi v tomto domě a v této kuchyni vlastně sedím, proč sdílím jejich hrnce, jejich zvyklosti, proč se neseberu a neuteču odsud, do jiné vesnice, k dalším cizím lidem, proč v každém domě a každé kuchyni nezůstanu jen na chvíli a neputuju dál, ještě dřív, než stačí být lidé zlí.“
„Hrajeme si na muže a ženu. Zastrčím si dvě klubíčka zelené vlny pod blůzku a Venda si nalepí knír ze zelené vlny.
Hrajeme si. Nadávám mu a hubuju, protože je opilý, protože nemáme peníze, protože kráva nemá krmení, křičím na něho, že je lenoch a že je špinavý jako prase, že je pobuda a ochlasta a ničema a budižkničemu a kurevník a prasák. Hra pokračuje. Baví mě a dá se hrát dlouho. Venda sedí a mlčí.“
velmi osobité a autentické se zajímavým stylem podání avšak nic co by mě výrazně oslovilo.
Obrazy, kterým chybí spojitost, smysl, cokoliv kromě popisů bezútěšných míst a osob. Krutá realita je popisována z ještě pokřivenějšího pohledu, který však stále zavání poetičností, každé pěkné slovo je vzápětí popřeno negativním spojením. Hlavní část - Nížiny - se od odstatních liší silnější dávkou nenávisti a "omrzelosti životem". I když se příběhy většinou odehrávají v zajímavém prostředí rumunského Banátu a neupírám dílu literární kvality, přiznám se, že mi styl autorky nevyhovoval a čtění mě netěšilo.
Lepší než Rozhoupaný dech, ale i tak to na mě nijak zvlášť nezapůsobilo. Ale těm, kdo mají rádi takový ten syrově poetický styl plný zapomenutých obrazů zmizelého světa a potemnělých zrcadel plných stínů, to bude sedět.
Musím jít proti proudu předchozích komentářů. Nevím, zda jsem knihu otevřel v nesprávný čas a neměl dostatek klidu na četbu, zda jsem nevěnoval knize dostatečné množství pozornosti, či jednoduše má čtenářská zdatnost a schopnost chápat čtené nedosahuje takových kvalit, jež jsou předpokladem pro četbu a plné pochopení této knihy a autorčina sdělení.
Autorka to bezpochyby se slovy, větami, slovními obraty umí bravurně. Ale právě pro toto její umění jsem se v povídkách ztrácel. Asi bych svůj čtenářský zážitek přirovnal k pozorování abstraktního obrazu. Tam kde jedem vidí mistrovské dílo, já vidím směs čar, tvarů, barev. Co je pro jednoho kompaktní dílo, pro mě samostatné objekty mající dohromady tvořit celek. A tak tomu bylo i u této knihy. V té bohatosti jazyka, obratů, přirovnání, popisů, jsem nebyl téměř schopen najít to hlavní, tedy to, co je zmíněno v anotaci.
Povídky Herty Müllerové mi připomínají spíš poezii. Na tuhle knížku musí mít člověk tu správnou náladu, nikam nespěchat a nechat se okouzlovat nezvyklými poetickými obraty.
Poetika, vůně, pocity, detaily, které se dotknou nitra. A taky uvědomění si maličkostí, které jsme už přestali vnímat. Výjimečná kniha, která ale nebude pro ty, jež jsou zvyklí jen letět za příběhem.
Škoda jen těch dvou překlepů a jedné gramatickéchyby, které kazí dojem z jinak dokonalé knihy.
Čekal jsem, že si přečtu něco o životě v rumunském Banátu, kde žije i česká menšina a který jsem před časem navštívil a s tamním způsobem života jsem se seznámil. Kniha však na mne působila, jako by jejím autorem byl psychicky nemocný člověk, který vidí svět svým subjektivním černým pohledem a psaním se zbavuje vnitřního utrpení prostřednictvím naturalistických až surrealistických výjevů s masochistickou důkladností. Morbidní témata ani drsný popis krutostí života mi při čtení nevadí, ale v této knize na mne působily jako příliš samoúčelné. Na druhou stranu mne některé pasáže svou lyričností nadchly a nedovolily mi knihu předčasně odložit. Škoda, že si autorka zřejmě nedokázala přiznat, že když její otec byl za války členem jednotek SS, muselo se to v jejím životě projevit. Možná by pak vznikala ještě hodnotnější díla...
Že je autorka držitelkou Nobelovy ceny jsem zjistil až dodatečně, ale na můj názor to vliv nemá. Udělování této ceny je natolik zprofanované, že její hodnota je mnohdy spíš záporná.
Přečteno během víkendu. Tak tahle knížka mně naprosto uchvátila. Je to něco opravdu vyjímečného a ve své zvláštnosti nádherného. Zpočátku mi trvalo, než jsem si zvykla na způsob, kterým je text psaný, ale už po pár stránkách jsem si zvykla a nedokázala se od čtení odtrhnout dokud nebyl konec.
Knížka je doslova nasáklá vzpomínkami na dětství v drsném kraji a divné době, ve společnosti vnitřně osamělých lidí, kde žije každý sám i když spolu sdílejí uzavřený prostor malé vesnice, nebo přímo jedné rodiny.
Velmi výjimečná kniha. Autorka si jistě zaslouží ovace a to nikoli za témata, nýbrž za literární um.
Kniha má neskutečně silnou "vůni", která jenom doplňuje podle mě mistrně popsanou atmosféru. V tomto dílo nemá konkurenci.
Herta si navíc všímá podobných maličkostí jako já, když jsem byl malý (spojení květů na vzorku závěsu apod.), a také obdobných, zvláštních souvislostí. Každý si v textu najde takovou tu svojí "podivnost či odlišnost", jež jej ale přitahuje a líbí se mu.
Způsob psaní má Müllerová velmi zajímavý, samotného by mne zajímalo, kolik je v celé knize spojek. Již však jen pro jiný způsob čtení, který je pro její tvorbu nutný, se mi kniha velmi zalíbila. Velmi mě také zaujalo používání nekonvenčních, ovšem velmi výmluvných přirovnání ("Obloha byla asfaltová placka").
Také se přiznám, že jsem některé pasáže musel číst hodně pomalu a po kouskách a i tak jsem možná nepronikl do plné podstaty. Ovšem právě tato rozporuplnost scén, které jsou zároveň brutálně reálné i bláznivě psychologicky surreální, je tak strhující.
Nížiny rozhodně nejsou prázdninovým čtením. Jde o formálně i obsahově a hlavně psychologicky velmi propracované dílo, v němž autorka zvláštním, velmi působivým způsobem dává nahlédnout do svých hořkých, krutých a trpkých vzpomínek, myšlenek a pocitů.
Velmi zvláštní a zajímavá kniha. K jejímu lepšímu pochopení mi hodně pomohl doslov, který skvěle napsala překladatelka Radka Denemarková. Osobně by mi asi více usnadnilo porozumění celé knihy, kdybych ho četla na začátku. Autorka má skvělý styl psaní, bohatou slovní zásobu, krásně si hraje se slovy. Vnímala jsem to a obdivovala po celou dobu čtení. Ale musím přiznat, že některé povídky jsem dobře nepochopila. Přečetla jsem si je, líbila se mi slova a věty jak jsou poskládány. Ale význam, co mi ta povídka měla sdělit jsem nenašla. Jsem ráda, že jsem si knihu přečetla, ale vracet se k ní nebudu.
Surovost života na vesnici v rumunském Banátu očima malé holky. Bezvýchodnost života v tamním prostředí.To všechno dokázala spisovatelka popsat takřka mistrovsky.
Štítky knihy
prvotina německá literatura venkov komunismus Rumunsko totalitní režimy Banát historické povídkyČást díla
Černý park
1982
Inge
1982
Koupel po švábsku
1982
Máma, táta a maličká
1982
Meziměstský autobus
1982
Autorovy další knížky
2010 | Rozhoupaný dech |
2014 | Nížiny |
2010 | Cestovní pas |
2011 | Srdce bestie |
2019 | Liška lovec |
Pozoruhodná kniha. Poznala jsem nové prostředí, zajímavé vyprávění, neobvyklý styl.