Noc v Lisabonu
Erich Maria Remarque (p)
https://www.databazeknih.cz/img/books/22_/226780/bmid_noc-v-lisabonu-JVt-226780.png
4
967
967
Německý emigrant Josef Baumann-Schwarz vypráví příběh své velké životní lásky člověku, kterého náhodou potká v lisabonském přístavu, posledním útočišti těch, kteří prchají před Hitlerem na Západ. Instinkt pronásledovaného mu napovídá, že neznámý je stejný štvanec jako on. Musí někomu vylíčit svůj příběh, aby přetrval, aby se uchoval obraz jeho zemřelé ženy, protože se obává, že jeho vlastní paměť podlehne časem milosrdnému zapomnění.... celý text
Přidat komentář
Můj "papá" Remarque mne nikdy nezklamal.Všechna jeho slova jsou určená mému srdci.
I když je to příběh jedné noci, dokáže sdělit mnoho...
Vždy, když chci něco pěkného do duše, vrátím se k dílům Remarqovým,ujistit se zda mě znovu osloví. A i po létech vím , že mi sdělí něco nového. To je čtení do konce života. Kdo ho mají rádi, pochopí.
Kniha , ve ktere si prectete pribeh o lasce, valce, strachu, nadeji.Pribeh, ktery jen nectete, je to pribeh, ktery emocne prozivate . Chtela jsem vybrat nejaky citat , ale nakonec jsem to vzdala, protoze bych musela opsat snad pulku knihy. Remarque je spisovatel, ktereho netreba doporucovat, spisovatel, ktereho je potreba cist.
Trošku až nereálna situácia (dilógy, dej), ale kto sme my, aby sme súdili minulosť...
Po mnoha letech jsem opět sáhla po knize E.M.Remarqua. Naposledy jsem četla jeho knihy někdy na gymnáziu... a byl to můj oblíbený autor. A i po tolika letech mě nezklamal. Tuto knihu jsem četla nyní poprvé a byl to opět ten "starý" čtivý Remarque. Určitě se ráda vrátím i k těm, které jsem si kdysi oblíbila.
Nemůžu si pomoci, ale kniha mi připomíná Vítězný oblouk, akorát s jinými postavami na jiném místě
Silný příběh. V průběhu četby jsem cítila čímdál větší beznaděj... Remarque byl opravdový mistr. Dokáže vtáhnout do děje a nepustit.
Zaujala mě především forma, Rahmenerzählung, která tu vytváří Droste efekt, znekonečňující řadu tragických osobních osudů této doby. Pak také motiv cesty, horečného spění někam, naděje jako jediného smyslu existence, naděje jako lodi převážející poutníky, jejímž smyslem je plout, ale nepřistávat. Neboť vysněné štěstí - tak jako vyprávějící - nenalézáme v cíli (kde se dokonce obrátí proti nám), ale na cestě.
Krásný dojemný příběh, pokaždé mě překvapí, jak čtívý Remarque je. Válka z trochu jiného pohledu...
Moc hezká kniha a moc hezký příběh, který vypovídá o těžkém životě emigrantů, který se snažili utéct před válkou. Moji nejoblíbenější knihou od E.M. Remarque stále zůstává Na západní frontě klid.
„Je to zvláštní, jak křivolaké cestičky někdy volíme, jen abychom neukázali, co cítíme."
„Myslel jsem na to, že bych teď měl být velmi šťasten, ale necítil jsem to. Ve skutečnosti to člověk cítí vždycky teprve později. Teď - teď vím, že jsem byl šťasten."
„Znáte tyto vztahy vzniklé z nouze, z osamělosti, ze strachu, onen útěk za trochou tepla, za hlasem, za tělem."
Tato kniha mě vůbec nenadchla. Vyprávěním v retrospektivě mi autor zkazil napínavost příběhu.
Zo začiatku ma veľmi kniha nezaujala a už už som ju odložila, ale od polovice knihy ani nedýcham....Teraz je to ten Remarque, ktorého zbožňujem.
V souladu s názvem knihy se tentokráte líčení příběhu z uprchlického života odehrává způsobem, jaký sám autor nejspíše nejednou zažil. Vypravěč je zde totiž jen pouhým posluchačem, který si během jediné noci, ve městě, které se stalo poslední nadějí, nechává popisovat strhující dramatické okamžiky, prodchnuté nebezpečím a osobní odvahou, z osudu jiného emigranta, jež se snaží ověřit správnost svého počínání a najít pochopení u spřízněného člověka, jehož tak v podstatě staví do role zpovědníka a činí jej jakýmsi uchovatelem svých vzpomínek, tak trochu paradoxně v melancholické atmosféře továren na zapomnění nejrůznějšího druhu. 85 %
Autorovy další knížky
| 1967 |  Na západní frontě klid |
| 1962 | Tři kamarádi |
| 1969 | Jiskra života |
| 2006 | Čas žít, čas umírat |
| 2005 | Cesta zpátky |
Prostě Remarque, netřeba více slov...