Noční tango
Jiří Kratochvil
Brilantní román, jímž autor završuje své období náročně komponovaných románových skladeb.
Přidat komentář
Hm, tak toto vůbec nebyl můj šálek čaje. Tak v polovině jsem byla na vážkách, zda se jedná o geniální originální počin nebo totální blábol, po přečtení se kloním spíš k tomu druhému, s tím, že si z nás autor prostě dělá srandu.
Kratochvil je prostě mistr české postmoderny. Nechybí tu nic, je to skvělý zakončení jeho postmoderních her z předchozích děl a emblematická manifestace jeho vlastního „programu“, totiž Vyznání postmodernisty. Autor si zde pohrává s bohatými fantaskními dějovými linkami, metamorfózami postav, výrazně se tu uplatňuje Kratochvilův vypravěč lebedící si v metanaraci a neustálé hře se čtenářem. Nechybí ani pro autora charakteristický chronotop – tedy Brno, zde však ne již za normalizace, ale v soudobých událostech léta 1998. Právě četné posměšné a kritické reflexe těsně předvolebního léta konce století se textem prolínají. Pro mnohé tehdejší recenzenty tato aktuálnost byla kamenem úrazu, já ji však ocenila, její sobě vlastní bizarnost konec konců přirozeně doplňuje fantaskní grotesku čistě Kratochvilovu, realizující se třeba v podobě armády ocelových blanických rytířů na dálnici D1 nebo zmrtvýchvstalým dědečkem uneseným na Sibiř. Navíc tu autor zřetelně vyjadřuje pozdně devadesátkovou deziluzi politickou i pozdně kapitalistickou, a přestože ve Vyznání sám píše, že „literatura je jen hra na skutečnost a jen radost ze hry“, nepopírá, že se může objevit i to „něco navíc, co se spontánně přidruží k té radosti, moudrost příběhu, řád a katarze“. No, a podle mě tu je oboje, a navíc vysoce funkční a typicky postmoderně zábavné a hravé.
„Velké zplanýrované prostranství, kde ještě nedávno rostla hustá a vysoká smrčina, ale kde teď zůstaly jen rozblácené výkopy, ale také zbytky jakéhosi bednění a rozkradených stavebnin, rozbitý terén a rozrytá pustina. Ale protože kamsi do centra ještě nedorazila informace, že tady žádný hypermarket a žádné společenské středisko nepostavili, poslali sem z Prahy velké billboardy s Klausem a opozičně smluvním Zemanem a ti, co je přivezli, se ani ničemu nepodivili (nebyli placeni za to, aby se divili) a vztyčili klausovské a zemanovské billboardy kolem té prázdné plochy, kolem té zpustošené pustiny. A Miloš se Zlatovláskou klusem vjíždějí na prostranství, kde měla stát Lady Diana, a Miloš okamžitě pokračuje ve svých neomalených námluvách.“
Osoby: Šebestián, Zlatovláska, Kryštof, Miloš, David, Adam, Sára.
Místo: Brno, Vysočina, Sibiř, dálnice D1.
Čas: začátek a konec léta 1998.
1. V Brně na Kolišti
2. Vzhůru na Sibiř
3. Křik Mínótaurův
4. Noční tango
Ve 2. dílu vyjde najevo, že 1. díl byl Zlatovlásčin sen, kde byla stejná jména, ale jejich nositelé byli někým jiným. Ve 2. dílu je Šebestián bratr Z., a jejím mužem je David.
Šebestiánův zemřelý dědeček Adam je i přes dohled 5letého geniálního Kryštofa „unesen do Ruska“ – byl zachráncem mladého careviče v r. 1917 v Jekatěrinburgu.
3. díl – Šebestián je vypravěč – historik umění a má dospělého mentálně postiženého syna Kryštofa, který utekl z ústavu. Z. je jeho o 40 let mladší žena. Š. hledá Kryštofa na nádraží a dostane se jakéhosi „labyrintu“, kde sídlí jakýsi bláznivý scenárista, který je o všem dokonale informován, píše stovky scénářů, které mu zatím nikdo nebere, ale Š. tuší, že se jednou všechny jeho scénáře natočí pro TV. Viz 1. díl – zde je postava scenáristy (mladý, ambiciózní, zahleděný pouze do svých scénářů. Nabídne roli Zlatovlásce, kterou úspěšně sbalí).
5. díl – Linie předchozích dílů se rychle střídají. Dědeček Adam zůstává na Sibiři po pádu z letadla, Zlatovláska odmítá závozníka Miloše – jejich koně tančí tango, odtud zřejmě název, (oba jedou zavřeni v brnění svatováclavských rytířů – jeden z nich, řízený starým dědeček Kondorem, se dostane až na Pražský hrad). Zlatovláska opustí mladého scenáristu poté, kdy při natáčení u žel. viaduktu se zabije jeden z herců.
6. román končí, jak začal – ježek Miloš kousne do rumové pralinky a celé město zalijí alkoholické výpary, všichni se v mumraji radují – ale ráno přijde kocovina…
Čtením této knihy jsem se vrátila o 20 let zpátky do svých studentských let v Brně. Skoro si přeji, aby byl zase rok 1998 a já mohla znovu courat nočním Brnem!
Kniha samotná mě nijak zásadně nenadchla, ze začátku jsem čekala standardní příběh “něco se v Brně děje, pak se dozvíme, že to byl jen sen a pokračujeme v jiném, tom opravdovém ději” a ejhle, ona další kapitola je možná taky jen sen, a další taky a tak dokola,
prostě taková fantasmagorie (ale v dobrém). V závěru si člověk akorát klade otázku, o čem to vlastně celé bylo?
Dávám 3 hvězdy.
Brnem křížem krážem s funícím ježkem Milošem a rumovými pralinkami. Takto by se snad dal glorifikovat Kratochvílův román jednoho léta z konce století. Bohužel skutečnost je trochu složitější. Autor nás sice nechá nakouknout do brněnských uliček, provede nás přes náměstí, protáhne podchody, sveze tramvají, nacpe nás rohlíčky s povidly z Mendláku, zabloudíme s ním dokonce na brněnské nádraží, jenže pak všechno zahodí a řekne, že se nám to všechno jenom zdálo. Děj se tříští do nesmyslných eskapád. Železní blaničtí rytíři, ukrytí ve vile nad Královým Polem? Dávno mrtvý dědeček, který před smrtí zachránil ruského careviče a teď je unesen kuchařem? Pětiletý Kryštof, který pozná prostitutku na míle daleko? Hobit Miloš jako pasák bezdomovkyň?!!? Nic najednou nedává smysl. Každá kapitola a posléze i každý odstavec jsou jakoby vytržené z jiného světa a slepené k sobě ve zcela nahodilém výběru. Sen ve snu? A kdo je vlastně kdo? Jsme ještě tady nebo už tam? Schizofrenie jako literární útvar a na konci všeho opilecké škytání ježka. Děkuji, ale nikdy více…
Fantaskní a surreálné příběhy Jiřího Kratochvila mě baví. A zavítat jejich prostřednictvím do milovaného Brna je pro mě maximálním potěšením. A s potěšením se budu zase vracet.
Velmi mě zaujala obálka, po přečtení komentářů zde, jsem si řekla: "jo, to si musím přečíst." Bohužel mi, ale popis ani komentáře neřekly, o čem kniha je. A tak jsem z příběhu dosti zklamaná. Není to můj šálek čaje. První kapitola se četla rychle a byla zajímavá, ale pak … pak nastala "výměna rolí" a kniha začala být trochu přitažená za vlasy. Pokud nejste vyznavači fantasy a sci-fi, tak to asi také nebude úplně pro vás.
Noční tango mě rozčarovalo v podstatě pokaždé, když jsem se opět dověděla něco ve smyslu "tak si představ, jaký jsem měl/a bláznivý sen" :D Autor ovšem mistrně pracuje s řečí, tudíž počtení to bylo labužnické. Ve finále jsem zůstala ještě vytřeštěnější než na začátku, takže místo aby se mi vše vyjasnilo, trvalo mi dva dny, než jsem si vyjasnila svůj vztah s knihou - a ten je nakonec vlastně pozitivní. Dokonce jsem se přistihla, že bych se k ní klidně i vrátila. Popsat ta kniha celkově nejde, musí se prostě přečíst! :)
Mně se to líbilo moooc! Je to tu přirovnáváno k Vianovi, musím říct, že trošku podobné mu to stylem bylo, ale s tím rozdílem, že Viana jsem teda fakt nedala. Toto má příběh, děj, a to velmi zajímavý! :) Přečteno na jeden zátah, ještě že tak, jinak bych se v tom ztratila... Kdo četl, ví proč :-) Rozhodně stojí za přečtení!
Při čtení této knihy jsem měl chvilkami podobný pocit, jaký mívám u Borise Viana. Ta nutkavá otázka - není autor na tripu? Nebo snad já? Postavy, pocity, události v jedné míse, míchané a promíchávané. A přitom - na rozdíl od Viana - žádné deprese a ani ve tmě není temnota.
Teď jsem knihu dočetl a jsem si jist, že pokud bych hned teď začal znovu od začátku, nacházel bych a našel další a nové souvislosti a pocity.
Knížka pro pozorné čtenáře. Tohle se opravdu nedá vyprávět, to se musí přečíst. Některá místa mi připomněla Mistra a Markétku, jiné úryvky byly jak vystřižené z Viana (jehož kvality ovšem nedosahují). Na můj vkus až moc politiky. Doporučuji.
A teď upřímně. Máte pocit, že jste se v anotaci dověděli, o čem román Jiřího Kratochvila je? Ne, ani náhodou. Rád bych teď pokračoval větičkou: tak já vám to teda povím, ale není to tak jednoduché. Kratochvilovské spletité texty plné fantazie se vzpírají jednoduchému vypsání svého obsahu. V Nočním tangu si autor s postavami zahrává. Lidé hrají nejrůznější role, mohou být mužem, ženou, mohou být dokonce i ježkem. To se stalo Milošovi. Zůstávají jim jen jména. Ale do svých předešlých rolí nevnikají, snad je jen nejasně tuší ve svých snech. Autor nás ve své fantazii zavádí mezi ocelové jezdce, hrdinové diskutují s mrtvým dědečkem o politice, znovu se setkáváme s Avionem. A pak noční projížďka na ocelových koních, jejich symbilocké noční tango mezi billboardy, živočišné a vzrušující... ale Miloši, tys to neustál, i když zrovna nejsi ježek.
Tak už víte o čem je Noční tango Jiřího Kratochvila? Víte co, raději si ho přečtěte, stojí za to.
Autorovy další knížky
2012 | Brněnský pochod smrti |
2018 | Liška v dámu |
2000 | Truchlivý Bůh |
2010 | Femme fatale |
2005 | Nesmrtelný příběh |
Sice je hodnocení knih velmi subjektivní, ale tohle se mi nelíbilo