Noční vlak do Lisabonu
Pascal Mercier (p)
https://www.databazeknih.cz/img/books/51_/512939/bmid_nocni-vlak-do-lisabonu-n5i-512939.jpeg
4
357
357
Hrdina románu Raimund Gregorius je profesorem starých jazyků na gymnáziu v Bernu. Starší pán se svými návyky a zaběhlými rituály, od kterého nikdo nečeká, že by mohl svůj život ještě nějak změnit. Jednoho rána se však na mostě setká s tajuplnou ženou, jež stojí na zábradlí a trhá na malé kousíčky do řeky jakýsi dopis… žena je pro celý příběh zdánlivě nedůležitá, ale díky ní vše začíná – ve chvíli, kdy na profesorovu zvědavou otázku, jaká že je její rodná řeč, odpoví portugues. Melodie tohoto jediného slova vzbudí v Gregoriovi podivnou touhu… Další události běží v rychlém sledu. Do rukou se mu dostane kniha lékaře z Lisabonu, útlý svazek myšlenek a úvah. Gregoria zcela uchvátí a po pár přečtených kapitolách dojde k zásadním rozhodnutí: následujícího dne za svítání vyrazí přes Ženevu a Paříž „nočním vlakem do Lisabonu“. Uniká tak každodenní rutině, zříká se závazků a vydává se pátrat po portugalském spisovateli, který bojoval proti Salazarově diktatuře a jehož myšlenky mu nedají spát. Kniha vypráví především o tom, že vždycky můžeme změnit svůj život, pokud máme pocit, že je to právě teď správné rozhodnutí a že ho změnit můžeme, i když ten pocit nemáme. Že i velmi konzervativní člověk je s to dělat „bláznivé“ věci a že pro svoje jednání nemusí mít vždy racionální důvod.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2015 , PlusOriginální název:
Nachtzug nach Lissabon, 2004
více info...
Přidat komentář
Niekto tu napísal, že "mainstreamove filozofovanie", ale aj to treba. Tiež mi kniha nesadla. Ale aspoň si ju môžem odfajknut a viem, akym typom ľudí by sa mohla páčiť. Pre mňa by bol lepšie strávený čas, keby som si kúpila lacnu letenku do Lisabonu a strávila tam pekný predlzeny vikend :-). Lea sa mi páčila viac.
Kniha mě vůbec nebavila, nedonutila jsem se ji ani dočíst. Hlavní hrdina je plný chmur a zmatků, i když byl váženým profesorem, své zaměstnání ze dne na den opustil a dále tápal, co se svým životem.
Zajímavá kniha, plná filozofických úvah, nic lehkého na čtení. Občas jsem se v tom našel, ale dočetl jsem jen silou vůle. Samotný děj knihy by vyšel tak na 20 % stránek, zbytek jsou úvahy, myšlenky, pojednání atd. Za mne by mohla být kniha kratší.
Toto mne výrazně zaujalo, hodnocení vztahu ženou, která milovala hlavního hrdinu:
"Miloval vlaky, byly pro něho symbolem života. Byla bych ráda jela spolu s ním v jeho kupé. Ale tam on mě nechtěl. Chtěl mě mít na nástupišti, chtěl, aby mohl kdykoli otevřít okno a zeptat se mě na radu. A chtěl, aby nástupiště jelo s ním, když se vlak rozjel. Měla jsem, jako jakýsi anděl, stát na spolujedoucím nástupišti na andělské plošině, která měla ujíždět naprosto stejnou rychlostí."
Takže to shrnu, je fajn mít někoho na nástupišti, ale nezapomínejte si vzít někoho do kupé jménem život. :-)
Kniha jako pochodeň opusu životů těch druhých. Přemítání od srdce do srdce. Být opředen, obohacen, přikován do sedadel. Filozoficky plynoucí, romanticky tesknivé, zářivě pronikající světlo do noci, do ovzduší skrz nebeské katedrály i těžkosti epochy. Poznat jejich příběh, víry lásky, ten magický genius loci, který přehrává niternou emoci. Mít před sebou původní atmosféru, s ní setrvat. Vlastní rolí pokračovat v obsazení.
na knize mne upoutala především první část. Druhá polovina je rozvláčná. A především jsem postrádal jasné vyhranění - je kniha beletrií nebo filozofií. Na beletrii v ní bylo příliš filozofie, na filozofii byla příliš dějová. A měla-li jedním nebo druhým, bylo vždy příliš toho druhého. Mám raději vyhraněný žánr. Ale uznávám, že je to otázka osobní preference.
No a teď mi prosím poraďte co číst dál. Začít znovu od začátku v Bernu na mostě?
Nebavilo mě to, i když jsem věděl, že příběh je jen metafora a beletrie slouží pouze ke sdělování hlubších filozofických myšlenek. Paradoxně je však na příběh v knize kladen poměrně velký důraz, a mě tedy strašně otravoval samotný osud konzervativního učitele, který po celý život se skoro až autistickou umanutostí neznal nic jiného než vrtání se v mrtvých jazycích a náhle opustil svůj život, aby odcestoval a vrhnul se za dobrodružstvím, aby pátral po osudech obskurního autora knihy filozofických esejů. Spouštěčem k tomuto jednání je skutečnost, že na mostě potká dívku, která špitne, že je Portugalka (nic víc a nic míň). Jestli tohle není přihlouplé, tak už nevím. Bizarní postavy Portugalců, které Mundus potkává v Lisabonu, nejsou snad ani z tohoto světa. Co se týče filozofie, myšlenky mi přišly buďto bezvýznamné anebo příliš zjevné, v obou případech zbytečně sáhodlouze a nudně omílané.
Filozofické úvahy naroubované do beletristického příběhu. Jádrem jsou autorovy postřehy o vnímání života a smrti, toho co nazýváme realita, o svobodě, vůli, Bohu, vztazích k druhým lidem a spousta dalšího...některé se mne dotkly hlouběji, některé zůstaly trochu abstraktní a akademické. Předávány jsou v stravitelně krátkých pasážích fiktivních zápisků portugalského lékaře, obalené do příběhu usedlého učitele starých jazyků, který objeví ony zápisky v jednom švýcarském antikvariátu a impulsivně se rozhodne opustit dosavadní život a vydat se po stopách lékaře.
I na mne některé věci působily uměle - Portugalci vyobrazení jako nejotevřenější a nejochotnější národ na světě, náhody vedoucí vždy k tomu správnému člověku, který ve správném pořadí poodkryje další vrstvu...
Můj dojem z knihy není špatný, ale tak nějak vlažný.
Raimund Gregorius, bezmála šedesátiletý profesor starých jazyků na univerzitě ve švýcarském Bernu se po rozvodu s manželkou prokousává samotářským životem na lince domov – práce – domov. Skutečné žití mu proplouvá mezi prsty, aniž by se tím ve svých každodenních rituálech nějak zásadně znepokojoval. Pak s ním ale v jeho stereotypním přežívání otřese jistá událost, na první pohled bezvýznamná, jeho myšlení však obrátí naruby. „Pokud je to tak, že můžeme žít jen malou část z toho, co je v nás – co se stane se zbytkem?“ píše ve svém filozofickém díle Zlatotepec slov fiktivní lisabonský lékař Amadeu de Prado, další z postav románu, a tato myšlenka se stává pro celou knihu klíčovou. Noční vlak do Lisabonu je o nenaplněných touhách, o tom, že se život často ubírá jinými cestami, než jsme si představovali, ale také o tom, že z cesty, po které zrovna kráčíme, můžeme uhnout, pokud jen trochu chceme.
Za mě krásná kniha, svým jazykem i obsahem, svým poselstvím , kniha o zamyšlení, myšlení, o tom, jak vnímat sebe, svět, vztahy, příležitosti...Nad vlastním příběhem Gregoriuse a jeho faktičnosti jsem nepřemýšlela, záviděla jsem , pokud je možné opustit v jedné minutě vše , celý život obrátit a začít žít jinak pro jedno slovo...och, to musí být nádhera, trochu obavy,ale ten pocit z nového, obavy a zároveň radost z objevování. A to, že se mu samy otevíraly dveře...no, je to příběh. Příběh, který svádí k přemýšlení, vznáší se ,aby zase vzlétl a dal další podnět k zamyšlení...
Okouzlující kniha opravdu pro odvážné čtenáře. Rozhodně se nejedná o mentální průjem. Tento román napsal brilantní filozof. Profesor Gregorius tráví své dny obvyklým nudným způsobem, když náhle potká tajemnou ženu.
Poprvé v životě udělá něco spontánního. Něco jinak než je zvyklý. Náhodou získá knihu, ve které je napsán životní příběh zesnulého lékaře Prady.
Vydá se do Lisabonu a začne postupně odkrývat Pradův životní příběh, který je plný neskutečně krásných filozofických úvah.
Jedná se
o velice propracovanou , napínavou a promyšlenou knihu při jejímž čtení běhá čtenáři mráz po zádech.
Pokud ji někde objevíte, neváhejte!Přečtěte si ji, je to diamant mezi hromadou kamení!
Zvláštní příběh.
Na jednu stranu milý a povzbudivý poselstvím, že vždy lze převrátit svůj život do nečekaných rovin. Na stranu druhou snobský mentální průjem, kde polovina obsahu exkrementu jsou řečnické otázky - vážně, pokud polovinu stránky zakrývají otazníky, je něco špatně.
Jazykově místy prvotřídní zážitek, jindy hrozí nebezpečí, že se čtenáři z toho množství obratů, převratů, kudrlinek a nabubřelé poetičnosti splaší mozková kůra a s orgasmem v očích zaleze zpět do jeskyně, kde se lidé namísto řeči a textu dorozumívali vydáváním zvuků ze všech tělesných otvorů.
Úvahy o životě, smrti, emocích, bytí a nebytí převážně brilantní, avšak i zde se sem tam vkradla stránka, která vás během čtení přinutila zevrubně prozkoumat záhady všehomíra, jako například proč to kolo od vína, co je na stole připomíná lebku vaší babičky, jakou rychlostí rostou nehty na nohou, nebo jak to ta moucha dělá, že z toho stropu, kurva, nespadne.
Rovněž postavy se staly zdrojem mé rozpolcenosti - i široké, zářivé úsměvy dívek z reklam na tampóny působí přirozeněji a reálněji než charaktery v této knize. Jejich škrobenost a upjatost měla mnohdy za následek, že mi čelo zrudlo ve tvaru dlaně, s níž jsem se do něj co chvíli plácal. A pokaždé, když jsem se pokusil představit si jejich vzhled, řeč či pohyby, ze zadnice jim trčelo dlouhé pravítko.
Možná jsem však příliš přísný a cynický. Nebo mladý. Jednoho dne, až bude můj život neúprosně svázán s hypotékou, autem na leasing, třemi hloupými dětmi, ošklivou ženou a břichem, přes nějž nelze zahlédnout vlastní nohy, ji třeba docením více. Třeba mi svou zvláštní elegancí, nevtíravostí a šarmem ukáže, že není pozdě něco změnit. Do té doby však dávám čtyři hvězdy, neboť fakt, že jsem knihu přečetl v Lisabonu, ji dodalo trochu nový rozměr.
Ps.
Za zajímavé považuji, že do knížky se určitě jde zamilovat, nelze ji ale nenávidět. Dokáže nudit, uspávat, protáčet panenky, nicméně nikdy nezavdá důvod ke vzteku.
Priznam se, ze me nejvice zaujal titul knihy, pak jeji obalka a nakonec strucny obsah - precetla jsem pulku a nejvic me zaujal intelektualni profesor s jeho komickym napadem.
Ještě jsem nebyla ani v půlce knihy a už mi bylo líto, že někdy skončí. Lítost nad pomíjejícím jakoby byl přítomný na každé stránce. V knize je hodně úvah o životě, vztazích, osamělosti, spravedlnosti a podobných tématech. Úvahy jsou zasazeny do neobvyklé cesty nudného profesora Munduse, kterému se zalíbí kniha a jde po stopách již zesnulého autora, touží poznat jaké to je být jím, setkává se s jeho rodinou, přáteli a ženami jeho života. Často jsem při čtení na chvíli zavřela knihu a přemýšlela, někdy jsem i večer při usínání přemýšlela o tom, co v ní je. Pěkná knížka, nejvíc si jí asi člověk užije, když má nostalgickou náladu.
Úvahy o životě. Některé myšlenky jsem si zapisovala. Náročná kniha. Četla jsem ji dlouho. Odkládala ji. A zase se k ní vracela. A dlouho jsem ji vstřebávala.
Kniha nabitá filosofickými úvahami o životě, přátelství, lásce, totalitě, o komunikaci i o odvaze změnit vlastní život…
Na druhou stranu to vše v poněkud vykonstruovaném příběhu, který se mi nezdá, tak, jak je popsaný, moc reálný - všechny ty náhody, setkání, při kterých jsou v podstatě neznámému člověku, cizinci, svěřovány bez nějakého většího váhání ty nejniternější pocity, zážitky (vyprávěné dokonce v přímé řeči), předávány nikdy nečtené intimní rodinné dopisy a záznamy… Tomu jsem prostě nemohla tak úplně věřit, takže mě kniha až tak nezasáhla…
Tři až čtyři hvězdy, nakonec zaokrouhluji nahoru, snad i proto, že mi to připomnělo mou oblíbenou Mannovu "Smrt v Benátkách" – oboje je o cestě osamělého stárnoucího intelektuála do ciziny, kde – vlastně díky náhodě - propadne určité posedlosti (a je jedno, že je pokaždé jiná), která ho vykolejí z dosavadního poklidného života a donutí přepisovat životní hodnoty.
„I v prostoru se přesahujeme daleko za to, co je viditelné. Zanecháváme něco z nás za sebou, když opouštíme nějaké místo, zůstáváme tam, i když odjedeme.“
„Nepatřil k lidem, kteří se honí po pamětihodnostech. Když se lidé před něčím tlačili, zůstával trucovitě venku; odpovídalo to jeho zvyku přečíst si bestsellery až za několik let.“
Štítky knihy
filozofie zfilmováno švýcarská literatura Portugalsko o knihách diktatura
Autorovy další knížky
| 2011 |  Noční vlak do Lisabonu |
| 2012 |  Lea |
| 2021 | Váha slov |
| 2023 | Perlmanovo mlčanie |
Ten nápad sa mi nenormálne páči. Nasadnúť na nočný vlak bohviekam..kvôli knihe.
Amadeu je tiež zaujímavá postavička. Zopár skvelých, sýtych myšlienok.
Ale myslím, že by ma úplne uspokojila aj polovica..témy, myšlienky mi prišli už neoriginálne. Ale pripúsťam, že táto kniha si vyžaduje čas a kľud, ktorý som nemala...
A obálka je sexi.