Nočník neohrožené ženy
Eva Benett
https://www.databazeknih.cz/img/books/44_/441450/bmid_nocnik-neohrozene-zeny-OaA-441450.jpg
4
61
61
Píšu v noci, protože se bojím zhasnout. Knižní vydání úspěšného blogu. Blogové zápisky sopranistky a sarkastičky Evy Benett mohou být vaší nejlepší kamarádkou, psycholožkou i vztahovou poradkyní. Procházejí nejhlubšími loužemi vztahů v zářivě barevných holinách a na každou bolest najdou náplast. A je jedno, jestli máte zlomené srdce, puchýř od nových lodiček nebo housera jak bič. V knižní verzi blogu Nočník neohrožené ženy zjistíte, co na něm už několik let poutá jeho více jak sedmnáct tisíc pravidelných čtenářek a čtenářů.... celý text
Přidat komentář
Dokonalost. Oduševnělost. Realita. Vtip. Ironie. Atd. Mluví mi z duše.
Autorce děkuju, dalo mi to strašně moc.
Eva Benett je mi sympatická svým smyslem pro humor a v některých kapitolách jsem se opravdu srdečně zasmála. Nebere se vážně ani v situacích, ve kterých jí do smíchu opravdu není a to, že jí život přisoudil nemít stálého partnera ani děti nebere jako žádnou katastrofu, i když jí blízkost často hodně schází. Život si užívá, jak jen to jde, je chytrá a dokázala opravdu mnoho. Ne se vším jsem však tak úplně souhlasila, třeba co se týká kompromisů ve vztazích. Řekla bych spíše, že je to o tom vybrat si způsob svého života. Spokojené soužití dvou lidí nespadne samo do klína, musí se pro to něco udělat a z něčeho také slevit. Autorka měla mnoho příležitostí, kdy mohla zvolit život ve dvou. Ale každý muž měl nějaké strašné a neodpustitelné chyby, až mi přišlo, že se jí ani moc nechce hledat na potenciálních partnerech nějaké kladné a pozitivní vlastnosti.
Eva Benett je pro mě neznámou autorkou. Její "nočník" mi zapůjčila kolegyně a musím říct, že udělala dobře. Není to nijak vysoká literatura, ale pobaví, vyloudí úsměv a někdy i dotlačí k zamyšlení, jak by se člověk zachoval ve stejné situaci... I když v podstatě kniha není příběhem, je složená z různých střípků, prožitků, postřehů a pocitů, užila jsem si ji. :-)
Málem jsem se nechala odradit některými komentáři, ale můj ženský a knihovnický instinkt mě nezklamal a já jsem knížku od dosud neznámé autorky ještě před Vánoci zakoupila do knihovny (naštěstí - nyní už není k sehnání). Je to jedna z těch, které ke mně přišly ve správný čas, jak se to někdy povede. Je to přesně čtení do této doby, aspoň pro mne určitě a já jsem Evu B. moc ráda poznala. Vybuchovala jsem smíchy, dojímala se a užívala si všechny ty příběhy, postřehy, myšlenky a pocity (u mnohých jsem měla velké pochopení, jako že to znám, tak to cítím). I ty básničky byly milé. A navíc - písmenka na knize v noci svítí!
Odpočinková, dobře napsaná kniha, která celkem vystihuje život single žen autorčiny generace
Deník single ženy středního věku, místy poměrně depresivní. Hlavním tématem je obtížnost až nemožnost porozumění ve vztahu ženy s mužem. Čtivá kniha, ale: "Něco nám má zůstat tajemstvím. A to proto, aby to mohlo zůstat objektem touhy." (Jan Soldát, Neviditelný Pes, 2019). Pohled z druhé strany na stejné téma je Biomanželka od M. Viewegha.
Edit: autorka ale výborně zpívá.
Některé myšlenky mě zaujaly, některé rozesmály, nad některými jsem kývala souhlasně hlavou. Celkově mi však chyběla nějaká dějová linka, důvod, proč knihu znovu otevřít.
Tento příběh české Bridget Jones Evy Benett je přetištěným stejnojmenným blogem. Stárnoucí žena hledá a nenachází vhodného partnera, což přináší legrační situace, ale i smutek a beznaděj. Na rozdíl od Bridget Jonesové ale neočekávejme happyend. Autorka se od začátku až do konce utápí v sebelítosti za vydatné pomoci Stilnoxu a Lexaurinu, kterým familiérně říká lexáč a stilnáč. Ale umí si ze sebe udělat srandu a to je moc fajn, díky tomu jsem knížku dočetla a párkrát jsem se opravdu od srdce zasmála. Shodou okolností jsem zrovna dnes dočetla i knihu esejí Stanislava Komárka Zápisky z pozdní doby. Jde samozřejmě o jiné osobnosti s odlišným backgroundem, ale obě jsou to knihy esejů, ve kterých se autor/ka zamýšlí nad různými tématy. Nejvíc do očí bijící rozdíl spočívá v tom, že Evu Benett zajímá sotva co jiného než ona sama, vše, o čem píše, vztahuje k sobě samé, ona je středobodem vlastního vesmíru. Stanislav Komárek naproti tomu sám sebe zmíní v pouze v ojedinělých případech, a to vlastně pouze ve spojení: „jeden z mých přátel říká...“. Šíře a hloubka věcí, o které se zajímá, a nad kterými přemýšlí, je ohromující. Jak píšu, jde o pozoruhodné a neplánované srovnání.
Líbí se mi autorčina upřímnost, to je vlastnost, kterou na lidech extrémně oceňuji a nerada bych, aby moje recenze vyzněla převážně negativně. Ono je pravdou, že když má člověk nějaké velké trápení, není v jeho mysli místo na nic jiného a stále dokola jenom rozemílá své bolístky. A trápením Evy Benett je osamění. Takže jí vespolek popřejme štěstí, radost a pohodu.
Za mě super kámoš na noční čtení.. pobaví, pohladí, rozbrečí a donutí zamyslet se hlavně sama nad sebou :-) ..
"VZKAZ MÉMU MLADŠÍMU JÁ
Až se ti, holčičko, bude zdát, že nic není, jak chceš, neplač. Běž to oslavit. Za pár let si uvědomíš, jaký blbosti jsi chtěla a co by se stalo, kdyby se ti nedejbože splnily."
Naprosto skvělá kniha, ve které se to hemží jedním moudrem ze života za druhým.
Rozhodně doporučuji a věřím, že bude i knižní pokračování..s happyendem ;o)
Nočník neohrožené ženy je edičně výborně připravená kniha, na níž vůbec není znát, že jde "jen" o soubor facebookových příspěvků. Pisatelka sebejistě balancuje na hranici mezi vtipem, cynismem a depresí. Stylisticky vytříbené čtení k oddychu i zamyšlení nad všemi našimi složitými životy.
Nočník neohrožené ženy
Výborný název a vygooglené jméno mě nalákaly. Něco přes stovku jsem utratila i za nesmyslnější věci, nelituji. Spíš mě mrzí, že tahle talentovaná a inteligentní žena vidí soužití s mužem jako téměř nemožné jenom proto, že lpí na zdánlivě krásném přesvědčení: „Hledám muže, který by mě miloval takovou, jaká jsem, a nechtěl mě předělávat.“ Ale kdo jsem já a co můžu se svými zkušenostmi radit?! Snad jen to, že já jsem se v něčem změnila ráda – a nějak si pořád myslím, že trvat na své neochotě přizpůsobit se je trochu arogantní. Právě tak na mě celá knížka bohužel i působí: sebestředná, jízlivá, sarkastická, mnohdy naštvaná, málo sebeironická. Rozumím původnímu účelu i umístění, ale já bych pro knižní podobu svoje texty přece jen upravila (maličko i pravopisně). Ale na druhou stranu – já bych v sobě odvahu psát vlastní texty vůbec nenašla, takže si cením autorčiny otevřenosti a držím jí palce.