Nokturna

16.02.2016

Nevím co si o téhle knize myslet. Konce příběhů si člověk víceméně musí domýšlet a já nesnáším otevřené konce :/ :) ale jako oddechovka je to velice příjemné :)

27.10.2015

Ishigura jako autora obdivuji. Líbí se mi jeho styl psaní, je takové pomalé, melancholické a pak vás nečekaně čím si zaskočí. A vám nezbyde nic jiného než se zamyslet a podívat se na celou věc znovu, zblízka, z jiného úhlu. Přesně tohle se mi líbilo na jeho Nokturnech. Jak anotace říká a název napovídá, jde o intimní čtení, jde o ztišené rozjímání. Dílo perfektní, jen bych ji nedoporučovala někomu, kdo hledá knihu na rozveselení či zbavení se podzimní deprese.

20.04.2015

Místy poetická, někde lehce nahořklá, ale trefila se mi do nálady dokonale. Styl, jakým autor píše, mi sedí, přečteno za jedno odpoledne.

08.03.2015

Přestože první povídka hodně zaujme a odehraje skutečně příjemný, nostalgický příběh s hudbou v hlavní roli, zbývající jsou jen zmatečné a unavující. V londýnské povídce mi přišlo, že se autor pokouší o humor, ale nejspíše japonský styl humoru - mně osobně přišlo, že se hlavní postava chová jako pitomec (přitom nejjednodušší by bylo zápisník vyhodit a dělat, že o něm nic nevím, ale to nenapadlo nikoho), a když si poskládám "psychologický profil" obou zbylých postav, chovají se značně nejednoznačně až rozporuplně. Přiznávám, že mne to nepříjemně naladilo i na ostatní povídky, které mi pak přišly zbytečně upovídané a o ničem, unavující a utahané, kde mi autor poskytuje minimum informací, aby mne jako čtenáře vtáhl do svého světa, na druhou stranu poskytuje nadbytečné množství informací nepodstatných, vhodných pro navození atmosféry - jenže ta se nedá navozovat většinu "stopáže" povídky. Nebo resp. dá, ale pak je samotná povídka nevyvážená ve chvíli, kdy dojde konečně na onen jakoby konflikt a nějakou tu pidizápletku, již si čtenář má odvodit. Celkově mi kromě první povídky kniha nic moc nedala, při hlubším zamyšlení nad pointami mi přišla povrchní, laciná a klouzající po povrchu. Povrch je sice popsán do všech makro detailů, ale pořád je to jen povrch.

22.09.2012

Přestože je každý příběh úplně o něčem jiném, jsou přece jen provázány a člověk u nich může být naladěn stále na stejnou vlnu - tedy vlnu lehce radostné melancholie. Občas mě příběhy nudily. To Ishiguro zatraceně dobře umí, znudit nepozorného a plně neoddaného čtenáře - a dělá to naschvál, protože takového čtenáře on prostě nehledá. U něho se spojuje japonská střídmost s decentním anglickým humorem... bohužel, bohudík. Děj se nevrhá do zběsilé akce a hrdinové neperlí cool hláškami a sebevědomým a bezprostředním vystupováním, proto se charaktery mohou vyvíjet nepřímo, téměř nepozorovaně, jakoby pod povrchem, a dává to vyniknout síle příběhu po psychologické stránce...