Nonni a Manni, kluci z ohnivého ostrova
Georg Telemann , Jón Svensson

Sourozenci žijí na islandském ostrově uprostřed divoké přírody ..... V tomto překladu 1. vyd. V roce 1988 vyšla v Německu knížka Jón Svensonn – Georg Telemann: Nonni a Manni – kluci z Ohňového ostrova, což jsou některé Svensonnovy povídky upravené Telemannem. Její překlad vyšel v roce 1994 v nakladatelství Vyšehrad, po skoro 40 let dlouhé přestávce ve vydávání Svenssonových knížek. Podle této knížky natočila německá televize seriál, který se vysílal u nás před Vánocemi 1990 pod názvem Nonni a Manni.... celý text
Literatura světová Dobrodružné Pro děti a mládež
Vydáno: 1994 , VyšehradOriginální název:
Nonni und Manni, Die Jungen von der Feuerinsel
více info...
Přidat komentář


Škoda, že jsem tuhle knížku nečetla už jako dítě. Moc se mi líbila i ve věku někdy kolem čtyřiceti, kdy se mi dostala do ruky, tak myslím, že v deseti bych jejímu kouzlu propadla ještě víc. Tím spíš, že mám ráda koně - a v době spisovatelova dětství se po Islandu cestovalo tak, že si člověk chytil poníka, nechal se od něj dovézt, kam potřeboval, tam ho pustil a nechal jít zpátky. A když potřeboval zpátky on sám, pomohl mu v tom zase jiný ochotný poník. Takové krásné přátelství s polodivokými zvířaty, to je přece něco! A i jinak je ten příběh moc zajímavý, dobrodružný a milý. Viděla jsem pak v TV i opakování seriálu (který se myslím docela povedl) a ráda obojí doporučuju i dál.


Četla jsem v říjnu 2009. Podle mých poznámek:
Příběh pro děti. Napínavý, dobrodružný. O přátelství, statečnosti, víře ve spravedlnost. O těžkém životě na Islandu, kruté přírodě, moři i sopce, o krutosti "pána".
Zajímavé, prý pravdivé. Hezké.


Až si snad někdy zase připomenu děj, napíšu sem komentář. Teď si jen pamatuji, že se mi dobrodružná knížka jako dítěti docela líbila.
Autorovi se povedlo do hezkého a zajímavého dobrodružného příběhu dostat snad všechna specifika islandského života - ledové kry a nebezpečné lední medvědy, sněhovou vánici, výbuch sopky, valící se lávu, vodopády a jeskyně, osamělost žen rybářů, touhu odjet a vidět svět, tvrdost tamějšího života. Příbeh byl napsán před cca 100 lety a stojí za pozornost, jakými dovednostmi - díky totální spjatosti s přírodou - tehdejší islandské děti disponovaly, když se potřebovaly svézt na volně se pasoucím koni:
" ... jak se na Islandu chytají koně. Pomalu jsem se blížil k vybranému koni tak, že jsem měl Manniho naproti sobě a kůň stál přesně mezi námi. Tu jsme oba rozpřáhli paže a blížili se zvolna k cíli. Současně jsme začali hvízdat, ze začátku potichoučku, potom silněji, pořád stejný tón. Kůň si nás všiml. Přestal se pást, zvedl hlavu a neklidně se díval tu na mne, tu na Manniho. Hned jsme začali pískat ještě silněji. Kůň se zastavil, napřímil uši a tělo jakoby mu ztuhlo. Byl jako očarovaný. Oba jsme se na něj upřeně dívali, pořád jsme pískali a klidně s k němu blížili. Když jsme se ocitli až u něj, položil jsem mu jemně ruku na hřívu. Chytili jsme ho. Rázem zmizelo i kouzlo. Mohli jsme přestat hvízdat. Vytáhl jsem z kapsy provaz, klidně jsem na koně mluvil a přitom jsem z provazu uvázal uzdu a strčil mu ji mezi zuby."