Nora
Henrik Ibsen
https://www.databazeknih.cz/img/books/30_/309364/mid_nora-miQ-309364.png
4
434
434
Popis knihy zde zatím bohužel není...
Literatura světová Divadelní hry
Vydáno: 1929 , Sfinx – Bohumil JandaOriginální název:
Et dukkehjem, 1879
více info...
Přidat komentář
Mně Nora a Torvald jako skuteční lidé nepřipadali, měl jsem z jejich komunikace pocit, jaký zažívám při svých letmých zkušenostech s filmy pro pamětníky. Tedy, že bych na podobné postavy a jejich interakce v běžném životě sotva narazil a že jsou spíše reprezentanty svých rolí, na kterých nám mistr Ibsen snáze ukazuje to, co nám chce ukázat. Ale pravdu mít nemusím, nežil jsem v té době. A navíc: jako archetypy fungují manželé Helmerovi výborně, v rámci žánru vlastně reální jsou, podobně jako je reálný důmyslný rytíř Don Quijote nebo Havelock Vetinari. Proto mi nebyli lhostejní, proto bylo tak zajímavé promýšlet jejich malé i větší rodinné lži, jejich hledání, nalézání i ukrývání.
Historicko-společenský kontext z žádného literárního textu nelze odmyslet. Domeček pro panenky jistě je komentářem k dobové patriarchalitě a jistě je obžalobou toho, jak nedůstojné postavení ženy měly. Vždyť Nora neměla právo ani na vlastní klíč od poštovní schránky!
Ale stejně mi přišla zajímavější psychologická rovina než společenská. Chci říct: mám pocit, že vztah manželů je patologický ne proto, že by jim norské maloměsto nedovolilo žít jinak, ale proto, že Helmerovi prostě byli párek sociopatů. A platí to pro oba v téměř stejné míře, podle mě. Vidět je to dobře na příkladu doktora Ranka: je to rodinný přítel, Nořin tajný ctitel, no a co to s Helmerovými udělá, když se dozví o jeho nevyhnutelné smrti? Nic, prostě nic! Chladná srdce, sobecké vidění světa. Jeden jako druhá!
Ne, opravdu nevidím vztah Nory a Torvalda jako vztah věznitele a vězně. Je to v mých očích spíš dvojportrét manipulátorů, kdy jeden k posílení své pozice používá svoji sílu a druhá svoji slabost. Naučená bezmoc jako komunikační strategie, to je Nora v mých očích. Ostatně, když Nora ze své situace prchá, tak sice mluví o potřebě svobody a důstojnosti, ale impulsem není situace, která by ji svobodu zkracovala. Impulsem je situace, ve které se ukazuje, že Torvald už není garant bezpečí jejího standardu.
(Hm, teď si říkám, že jsem asi nespravedlivý: v předchozím odstavci hodnotím spíš Noru, jako by žila dnes. Nora v době Nory možná opravdu neměla jinou šanci, nebo mnoho jiných šancí. Možná ta její role bylo to jediné, co se svýma kartama mohla hrát.)
Bylo dobré Noru číst. Žijeme už sice v jiném světě, ale tendence k chování, které ve hře vidíme ve vyostřené podobě, máme stále. A genderově promíchány, myslím. Jsou muži, co v sobě mají kus Nory. Jsou ženy, které jsou docela dost Torvaldem. Teď to možná přeženu, ale skoro bych řekl, že každý z nás má v sobě kousek Torvalda i Nory, potřebu vlastnit a ovládat i zbavovat se odpovědnosti za sebe. U mě to teda platilo, já se v tom někdy viděl až bolestivě ("tyvole, ten můj paternalismus" vs. "tyvole, ta moje submisivita"), ale to je jenom dobře. Tohle mají dobré příběhy dělat, ukazovat nám, kdo jsme.
V dobe vzniku to musel byt sok, v dnesni dobe to ma spise hodnotu historickou. Ano, jiste, chapu sokujici prozreni hlavni hrdinky a zapusobil na me jeji odvazny krok, ale ruku na srdce - realne to prilis neni. V dnesni dobe je jiste take rada zen, ktere si v nejake chvili uvedomi bezobsaznost sveho ziti a nenaplnenost sveho manzelstvi, ale sebrat se a odejit? Udelat takove rozhodnuti behem 31 hodin? Absolutne opustit deti (bez rozlouceni), zakazat manzelovi jakekoliv pokusy o kontakt? Odejit zcela bez prostredku na ulici? Ja na tom nic moc rozumneho, chvalyhodneho ci nasledovanihodneho nevidim...
(SPOILER) Musím vyseknout hlubokou poklonu Henriku Ibsenovi a znovu zkonstatovat, že je to jeden z nejlepších dramatiků všech dob. Jeho Domeček pro panenky je syrový, přesný, naturalistický a na tehdejší dobu velmi odvážný. Když jsem se s Norou setkala během středoškolských studií poprvé, dala jsem 4 hvězdičky. S tehdejšími zkušenostmi jsem ji ani nemohla ocenit tolik, jako později. Teď jednu hvězdičku přidávám. Napsat a uvést takto odvážné dílo v té době, no klobouk dolů. Nedivím se, že se v tehdejší, muži ovládané společnosti, setkalo s velkou kritikou. Postavení žen před válkou bylo mizerné. Ženy nemohly studovat, svobodně žít a často mít ani vlastní názor. Od toho na světě byli muži, kteří jim říkali, co mají a nemají dělat, co je pro ně dobré a co není. První světová válka tento stav změnila a ženy si od té doby své místo na světě postupně hledají. Henrik Ibsen dokázal popsat zlatou klec, která Noře vlastně vyhovuje. Občasné ústrky a manipulace jejího manžela bere jako projevy jeho lásky a nezamýšlí se nad tím, že pro něj je pouze panenkou na hraní a ozdobou domácnosti. Po konfliktu, kdy pochopí, jaký její muž je a že vlastně i ona se ke svým dětem chová tak, jak on k ní, dojde k prozření a překvapivému závěru. Jak se mohla naivní a hloupoučká Nora z prvního jednání přeměnit ve svobodnou a emancipovanou ženu ze závěru díla? A v tom právě tkví síla Ibsena. Postupnými malými náznaky a krůčky ukazuje, jak Noře dochází, v čem a s kým vlastně žije. Torvaldův výbuch vzteku a příkazy a zákazy, které na Noru vychrlí, když si myslí, že je ohroženo jeho postavení, konečně Noře otevřou oči a pochopí, že žila v iluzi s mužem, kterého vůbec nezná. Silné.
Kdybych přečetla jen první polovinu knihy tak napíšu, že se hlavní hrdinka nedala vystát a proto to bylo děsné. Já mám ale knížku přečtenou celou, takže můžu říct, že vzhledem ke konci a k tomu, jak se to všechno celkově vyvinulo Nory chování dává smysl a já tak nemám úplně důvod do něho rýt. Knížka to byla velice zajímavá, četla se dobře a vlastně se odehrává na poměrně malém časovém prostoru i s malým množstvím postav, ale stejně to bylo zvládnuto skvěle. Někde v půlce jsem se bála, že se to ubírá směrem ke klasickému dramatu alá komedie del arte, naštěstí se tomu tak ale nestalo. Knížka se mi líbila a jsem ráda, že jsem si jí přečetla, mezi moje top top klasiky se ale nezařadí.
(SPOILER)
Pro ženy očividně velmi katarzní kniha. Nejsem zdaleka jediná, kdo je udiven, že takovéto dílo vzniklo již v 19. století a stále má co nabídnout. Cítím zde už jasný přelom ve vnímání ženy jako plnohodnotného člověka schopného racionálního uvažování a absolutní samostatnosti, čímž Ibsen zřejmě dost předběhl společenské konvence.
Nejdřív jsem chtěla napsat, že se Nořino chování a naplňování role panenky svého manžela může na dnešní dobu zdát trochu přehnané, ale pak mi došlo, že některé ženy si zažívají podobné situace i dnes. Přetvářka a snaha naplnit ideál ženy bývá velice častá. Konečné rozuzlení a Nořin finální projev mi ihned připomněl ikonický monolog Amy z filmu Gone Girl (Zmizelá), která pojednává o tzv. "cool girls". Pointa byla velice podobná - (některé) ženy se snaží stát se vysněnou partnerkou svých mužů a kvůli tomu částečně či zcela potlačí sebe sama, dokud to vše nepraskne ve švech. Možná také proto stále stoupá popularita "female rage" filmů a knih, kdy to ženy konečně "ztratí". Je tedy zajímavé pozorovat, že téma Nory je neustále velice aktuální a ač se naše společnost proměnila neuvěřitelným způsobem, některé věci v nás zůstávají zakořeněné stále.
Co se samotného díla týče, napsáno je velice pěkně, dialogy byly ohromně zábavné a vůbec se mi to četlo zcela samo. Je to také zásluhou primitivnosti příběhu, ale to bych vůbec nebrala jako mínus, přesně naopak. V jednoduchosti bývá údernost a že ten konec úderný byl, přestože jsem ho očekávala.
Už pár let se snažím dohnat povinnou četbu, co bývá u maturit a přiznám se, že jsem od této útlé knížky moc nečekala. Ale jak já jsem byla překvapená. Na to, jak je toto dílo staré, je neskutečně nadčasové. Knížka mě vtáhla do děje a četla se úplně sama i když jsou zde velice těžké životní otázky. Souhlasím s Jass.
Och, tohle byla lahůdka. Téměř 150 let staré prozření paničky ozdobičky a její útěk od šovinismu.
Psychologické drama - to opravdu můžu. Člověk si uvědomí, jaké měly ženy nerovné postavení. Ibsen tedy fakt umí vykreslit hrdinku, která projde vývojem a pak už není cesty zpět.
Výborně, Noro! Strhující prozření nesvobodné duše, odvážná to žena. A to před více než stopadesáti lety.
Je skoro k neuvěření, že bylo dílo napsáno před více než sto lety. Tak nadčasové!
První kniha od Henrika Ibsena, úplně mě dostal. Je úžasný. V současné době čtu ještě i jiná dramata Hry I a kladu si otázku...jak hluboko a detailně ten člověk musel vnímat svět, společnost, že dokázal nejen pojmenovat, ale ještě vložit do veršů. K Noře, je v níže uvedených komentářích napsáno asi vše :). Velmi mile mě překvapila a hlavně jaký konec drama vzalo. Opravdu skvělé.
Útulný obraz biedermeieru se postupně obnažuje až k vzpouře vůči společnosti a touze najít vlastní identitu. Velmi rafinovaně konstruované drama, které nechává čtenáře zpočátku mást charakteristikou postav: Nora se jeví jako marnotratná a veselá manželka, Helmer jako rozumný a úspěšný bankéř, Krogstad jako absolutní vyvrhel a morálně zkažený člověk. Třetí jednání uvádí pohnutky k jednání na pravou míru.
Ibsenovo psaní není na první pohled feministicky angažované, stačí mu v podstatě načrtnout situace bez příkras a tak, jak si je značná část společnosti tehdy nedokázala připustit. Už během poklidnějšího začátku se vyjevuje šovinistické chování Helmera, byť prozatím skrze nadřazené průpovídky a nevkusné zdrobněliny. Umně pracuje Ibsen se symbolikou, kterou neopomíjí ani detaily (makronky – ani drobnost si žena nemůže dovolit, sundání masky po bálu – odkrytí reality, kostým Nory – moment, kdy je sama sebou). Vztah mezi Norou a Helmerem lze považovat jako tehdy konvenční, ale zároveň jako hrubě patologický. Neexistuje mezi nimi vážná a empatická komunikace, jsou jasně rozděleny role a Helmerova nadřazenost čiší z kdejakého projevu ("Já že se nemám dívat na svůj nejvzácnější majetek?"). Ani Nora zpočátku nenachází odhodlání ke vzpouře, se situací je spokojena, přestože si jisté napětí a odlišnosti uvědomuje ("Ale zase to byla ohromná legrace, takhle pracovat a vydělávat si. Málem jako bych byla muž.") Zatímco Nora dbá o to, aby se v jejím okolím měli všichni dobře (její podvodné úkony nejsou sobecké, nýbrž zoufale obětavé), Helmer v závěrečné scéně, ve které vyjde podvod najevo, klade důraz akorát na svoje postavení a čest.
Krogstad se sice ze začátku profiluje jako záporná postava, které jde pouze o postavení a moc, posléze se však ukazuje, že jeho vyděračné chování není jen tak. Sám postrádá lásku a pochopení, společnost jej kvůli dřívějším pochybením zavrhla, takže nyní nemá šanci na ospravedlnění. Jeho konání ostatně rozpoutá Nořina pochybení, která vedou k hroužení nad její momentální situací. Jako pozitivní postavu (byť bych se – stejně jako Ibsen, který ani Noru zkrátka nelíčí jako idylickou osobu – vyhnul polarizaci) lze vnímat i Lindu, která je brzy zavlečena do sledu Nořina tajemství, uvažuje nad tím, co by bylo nejlepší pro všechny – přestože ona sama je osamělou stařenou, která již "nemá pro koho být".
Z povrchní štěstěny rodinného krbu a vánočního stromečku k zabouchnutí vrat. Nutný čin, díky němuž bude (třeba) možné se odpoutat od zažitých zvyklostí a společenských konvencí, možné najít sama sebe. Interpretace Ibsenova Domečku pro panenky se tak nemusí vztahovat nutně jen na mizerné postavení žen (už pohled na obsazení s JUDr a chůvami však o něčem vypovídá), ale na jakéhokoliv člověka, který nemůže být "především a na prvním místě člověk". Důležité dílo pro rozpoutání společenské debaty (dobré i k porovnání toho, co bylo v různých dobách "únosné), na druhou stranu se divím, proč takový boom nezaznamenala třeba Zolova Nana, která líčí postavení žen ještě z bídnějších pozic. Norou, jakožto ženou poměrně slušně zajištěnou, si Ibsen možná mnohé ulehčuje – i když: někde se začít musí a zrovna u elitnější domácnosti to vyvolává otázku, že jestli není rovnocennost tam, tak kde jinde?
Skvělá nadčasová hra o tom, jak se ženy neumí rozhodovat a dobrovolně trpí a pak si stěžují a očekávají soucit.
(SPOILER)
Vztahové role manželů Helmerových jsou vymezeny patologicky, takhle se žít nedá. Anebo dá, ale pak to musí být role šité oběma na tělo, resp. na duši. Každý z partnerů musí být a toužit být právě tím, co od něj druhý v jeho roli žádá. To by ovšem vyžadovalo trvalou nezralost, absenci reflexe a směřování k lidské plnosti. Zkrátka být nemocný.
A o to se hraje - co je jen role, a co je v srdci.
Charaktery obou manželů se odkrývají v opačných směrech. O Noře se nejhorší dozvídáme okamžitě a její postava se postupně projasňuje. Torvalda bych zpočátku mohla považovat za rozumného muže trpícího jen hloupou blahosklonností, manýrou - během hry ale sestupujeme hlouběji, až k bezelstně temné větě "zdá se mi, že tě pořád nedržím ještě dost pevně". Klidně by to celé mohlo dospět k požehnanému setkání dvou chybujících bytostí. Čeká se však na Torvalda, až bude vědět to, co Nora už pro sebe objevila - že i jemu mnoho chybí, že i on se musí vychovat.
Zajímavé, ale pro mě ne úplně věrohodné.
Dokonalé dílo zabývající se osvobozením ženy jakožto majetku a člověka bez vlastního názoru. Nora nám krásně ukazuje, v jaké situaci se ženy kdysi nacházely, tedy že neměly víceméně žádnou jinou roli, než manželka a matka. Postava Nory se nám rychle vyvíjí a pomůže tomu i neštěstí otočené v zázrak, který má rodinu zachránit. Nora si v tu chvíli však skutečně uvědomí svojí pozici a rozhodne se konat. Původně naivně vypadající dílo se tak proměnilo v geniální drama s prvky feminismu, za což Ibsena opravdu chválím.
Konečně jsem se pustil do této knihy, o které jsem uvažoval delší čas. Drama vzniklo během Ibsenova pobytu v Římě v roce 1879. Kritizuje postavení ženy ve společnosti a v rodině, je to výzva k boji o ženskou emancipaci. Hra má 3 dějství, má jednoduchou zápletku, důraz je kladen na hlubokou psychologickou analýzu jednání postav. Hlavními postavami jsou NORA a její manžel právník TORVALD HELMER. Kniha se mi líbila a musím říci, že závěr hry mne překvapil. Knihu hodnotím na 100 %.
V závěru knihy se nachází medailonek o Henriku Ibsenovi, přehled her, které napsal, POZNÁMKA KE HŘE a PŘEHLED INSCENACÍÍ IBSENOVA DRAMATU DOMEČEK PRO PANENKY.
Citáty z knihy, které mne oslovily:
NORA: No, víte, jsou prostě lidi, které má člověk ze všech nejradši, a pak jsou jiní lidi, a s těmi zase skoro ze všech nejradši je.
NORA: Podle mě jsem především a na prvním místě člověk, já zrovna tak jako ty – nebo se aspoň musím pokusit, abych se jím stala.
Rozhodně krásná kniha. Jedna z těch lepších z povinné četby. A to téma, které v této knize je, je nadčasové.
Drama mě bavilo, protože mi přišlo zajímavé pozorovat odhalování charakteru Nory, která nejdříve vypadala jako spořádaná manželka starající se o domácnost a děti, poté se ale dozvídáme, že se necítí svobodná a je vlastně pouze panenkou. Dále vidíme, kam až mohou člověka dohnat dluhy, což platí i pro dnešní dobu.
Od studentských let vím, že Nora od Ibsena je slavná divadelní hra. Ale o čem, čím je výjimečná? Nyní jsem si ji poslechla jako rozhlasovou hru, ve slovenštině (velmi dobré provedení). Dílo o lásce i sebelásce, o situační morálce, o manželství, o postavení žen. Před více než sto lety to jistě bylo dílo burcující. Má svá sdělení i současníkům. Jen nejsou již tak úderná. Základní etické hodnoty přece jen nyní vnímá lidstvo méně dramaticky. Možná k vlastní škodě.
Štítky knihy
divadelní hry norská literatura severská literatura
Autorovy další knížky
| 2013 |  Domeček pro panenky (Nora) |
| 1949 |  Peer Gynt |
| 2009 | Nepřítel lidu |
| 2011 | Divoká kachna |
| 2006 | Hry I |
Dovolím si napodobit sebe sama v komentáři ke Strýčkovi Váňovi a vypsat si sem krásnou výměnu o životě:
LINDOVÁ: Žít se musí, pane doktore.
RANK: Jo, panuje takový obecný názor, že je to nutné.
Myslím, že ten z Váni a zde přítomný, jdou spolu krásně dohromady. Komentář obsahuje spoiler sto padesát let starého dramatu.
Nebudu předstírat, že jsem hru nějak hluboce pochopil – podle mě nepochopil. Patrně to souvisí s mizernou mírou mé sociální inteligence. Rozumějte, nejsem trotl, abych nepochopil závěrečný akt emancipace. Naopak, zdá se mi, že tato pasáž dramatu obsahuje tak málo subtility, že je spíše politickým programem, než dobrým dramatem. Jen se mi zdá, že mi to celé nějak nezaklaplo, hra mi zůstala tak nějak otevřenou. Což dost dobře možná souvisí s ambivalentními pocity ze hry.
Na straně jedné, je opravdu dobrá. Repliky jsou mistrně řemeslně zpracovány a tvoří jedny z nejkrásnějších a nejpřirozenějších dialogů, co jsem kdy četl. Autor (nebo alespoň překladatel) se nebojí použít sem tam i vycpávkové slovo, což jim dodává mnoho na živosti. Rozhovory jsou navíc vůbec vedeny tak krásně upřímně, že chvílemi až připomínají absurdní drama.
Na straně druhé jsou podle mě postavy strašně neupřímné a připomínají mírně až karikatury. Třeba takový Torvald (mimochodem krásné jméno) je právník a je to hodný právník. Proto, když se dozví o tom, že by jemu blízká osoba snad spáchala cosi nezákonného, málem dostane infarkt. Pardon, ale takový právník nikdy nežil a žít nebude. Krogstad je zase právník zlý, a proto je lichvářem. Nora je roztomilá a rozmazlená, Rank je umírající cynik. Lindová je smutná existence. A všechny postavy jsou právě tím, ničím jiným. Dramatu ale nedělá žádný problém v mžiku tuto charakteristiku naprosto zlomit a úplně nepřirozeně jejich chování otočit. Pro naprostou banalitu naprostá proměna charakteru postavy vůbec. Omluvuju se, drazí fanoušci dramatu, ale to se mi nikterak mnoho nezamlouvá.
Proto i shora uvedený manifest feminismu nejevil se mi upřímným. Nora se najednou bez dalšího z domácí nány (mírně přihlouplé) stává Virginií Woolf se vší její vážností. Se vším revolučním patosem. Jako ano, historickou událost to reprezentuje dobře a nota bene je to proměna, která je mi jednoznačně milá. Leč promítnuto na doslova pětiminutový zážitek v jednom lidském životě, jeví se mi to poměrně reduktivní a trochu protivné... No takže tak.