Norské dřevo
Haruki Murakami
https://www.databazeknih.cz/img/books/23_/238873/bmid_norske-drevo-2Tk-238873.jpg
4
4662
4662
Po vydání Norského dřeva v USA vzrostl počet Murakamiho čtenářů z obvyklých statisíců na miliony, ačkoli někteří byli zklamáni tím, že autor napsal „jen" milostný příběh… Exotika, milostné vztahy, studentský život, nespoutaný sex – to vše lze v románu nalézt. Jeho název je zvolen podle známé písně Beatles, již si nechává od své spolubydlící Reiko v psychiatrické léčebně zahrát jedna z hlavních postav, dívka Naoko. Jakkoli se autor nesoustředí pouze na partnerské dvojice, ale spíše na trojice, oním styčným i nosným bodem zároveň je jedinec, student Tóru Watanabe. Musí převzít zodpovědnost za svůj život a naučit se sdílet pocity blízkého člověka. Největší výzvu však představuje – aniž by si to plně uvědomoval – otázka volby mezi životem a smrtí. Norské dřevo nabízí směsici japonských reálií a pohledů do nejhlubšího nitra duše; zároveň přibližuje exotické prostředí, charakteristické dramatickým příběhem, mistrovsky zvládnutou minimalistickou zkratkou i nevyzpytatelností hlavních postav.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2015 , OdeonOriginální název:
ノルウェイの森 (Noruwei no mori), 1987
více info...
Přidat komentář
Asi budu patřit k menšině, ale buďto jsem nepochopila, co nám chtěl autor vlastně sdělit, nebo to žádnou ústřední myšlenku nemělo, nebo nevím :-) trochu to na mě dělalo dojem, že hlavním posláním knihy je přivodit mi depresi, což se vlastně docela povedlo :-) jako nemůžu v žádném případě říct, že by kniha byla špatná, ale na mě asi příliš depresivní a všichni jsou tam tak nějak v depresi a traumatizovaní a je to takové jedno velké utrpení. Možná si knihu potřebuji přečíst znovu a pak své hodnocení přehodnotim.
Poslouchal jsem jako audioknihu.
Můj druhý román od Murakamiho. První byl Bezbarvý Czukuru. Oproti němu uděluji o jednu hvězdu méně. První polovina románu byla lepší. Ve druhé jsme měl pocit, že se postavy chovaly až příliš nelogicky a jediným osvěžením byla Midoko, ale to možná i díky hlasu který ji mluvil.
Atraktivní román. Podivil jsem se nad "světovostí", kdy nebýt Tokia a japonských jmen, mohl by se odehrávat snad kdekoliv jinde na světě. Jediné s čím trošku zápasím je ten melancholický a depresivní podtón protkaný mladými roky všech postav. Mládí není trest, ale je pravdou, že zkušenosti, které postavy již v brzkých letech získaly jim nemohly na tváři vyloudit americké úsměvy.
Skvělé vykreslené charaktery, svěží dialogy, chytlavý styl a dostatečná hloubka sdělení. Co oceňuji nejvíc, je ta změna tónu přímo šitá každé z vedlejších postav. Zejména Naoko.
Román Norské dřevo mi udělal radost a také jsem jej přečetl téměř za týden. Neměl jsem žádný problém se ztotožnit s hlavním hrdinou a jakoby jsem tu samotu již někdy zažil. Autor má dobrý hudební vkus a tak se v románu objevují známé kusy z jazzové i klasické hudby. Nejenom hudbou je román protkán, ale i literárními díly světových autorů. Příběh citlivě odkrývá nitro hlavních postav a je podáván tak, aby udržel pozornost až dokonce. Kniha je intimní a asi bych ji nechtěl jako audioknihu. Je to má druhá Murakamiho kniha a již přemýšlím jakou další bych mohl od něj číst.
Kniha mě naprosto pohltila. Přípěh mě vtáhnul do sebe a já nemohla přestat na knihu myset. Bylo to stejné jako když máte nějaký oblíbený seriál nebo film. Nemůžete se dočkat až budete pokračovat v jeho sledování. Tato kniha nádherně popisuje pocity a prostředí a ani chvilku vás nenudí.
(SPOILER)
Rozporuplná kniha, která nevím, co vlastně měla sdělit. Asi to, že lidé mají problémy a nějak se s nimi potácejí životem. Na jednu stranu se mi líbí autorův styl psaní (samozřejmě nevím, jak moc to bylo ovlivněno překladem, ale co už... připišme to klidně Murakamimu i překladateli).
Nechápu, proč skoro všechny ženské postavy tohoto příběhu byly napůl traumatizované a to jejich trauma bylo nějakým způsobem vázáno na jejich sexualitu. Říká to možná hodně o rezervované a velmi konzervativní asijské mentalitě, ve které se máme my otevřenější národy, problém vyznat.
Tahle emo nátura (ještě z dob, kdy emo nebylo v módě) mě hodně vytáčela.
Avšak... Skoro až neuvěřitelné mi připadalo, jak jsem Murakamimu věřil, že se všechny ty věci fakt staly. Jeho popis situace a postav byly perfektní.
Jenže pak je tu zase ta bisexuální hudebnice, která mě někdy neskutečně iritovala. Ta popisovaná scéna s tím, jak měl styk se svou žačkou, kterou učila hrát na piáno... Kolik jí to kruci bylo? Myslím, že tam bylo psáno 13 (prý ale vypadala na 20)... No lhal bych, kdyby řekl, že mi to nepřipadalo sexy, ale skoro mi to až připadalo, jakoby si místy Murakami psal sám pro sebe takové porno složené ze svých vlhkých snů v době, kdy ještě porno neexistovalo.
Hlavní postava Tóru Watanabe, to je taky případ... Moc toho neřekne, nechává se unášet větrem více méně náhodně, žádný velký génius to taky asi nebude, ale kam přijde, tam někoho klátí. Jeho přístup k životu je takový Holdenovský. Na rozdíl od Kdo chytá v žitě, akorát má Tóru více svalů, sex appealu a silnější mentalitu, takže si na rozdíl od Holdena celkem často vrzne .
Naopak postava Midori mě bavila hodně. Líbila se mi ta její životní odvaha a všeobecný nadhled na životem, který tvořil perfektní kontrast s mentálními případy Naoko a Reiko (druhá jmenovaná sice vypadalo, že je už furt nad věcí, ale taky mi nepřipadala úplně vyrovnaná). I přesto, že měla taky nelehký životní příběh (a narozdíl od Reiko si jej nezpůsobila lesbickými hrátkami z nezletilými žačkami), se s nimi dokázala vyrovnat. Je to jediná skutečně psychicky odolná postava příběhu, který byla pro Watanabeho hotovým darem z nebes.
Asi bych dal 3/5, ale cením si jednak toho, že Murakami psal i z dnešního pohledu celkem kontroverzně o sexualitě. Až na některé výjimky se také cení důvěryhodnosti příběhu. Teda pokud přijmeme fakt, že Japonci jsou někdy trochu cáklí. U asi poloviny postav se pak taky musí ocenit jejich detailní psychologie. Taková na první pohled karikaturní postava Extréma, byla paradoxně docela dost důvěryhodná. Takoví podivíni jsou snad na všech vysokých školách a kolejích.
Méně děkuji Murakimu za to, že je například společně s filmem Scott Pilgrim spoluzodpovědný za hned několik (především holčičích) nihilistických hnutí, které se neustále cyklicky objevují. Nejdříve to bylo emo, nyní to je egirl styl a za 10 let to zas bude něco jiného.
Naopak se musí Murakamimu poděkovat za to, že byl inspirací pro Beatles. To bylo alespoň skvělé hnutí!
Můj druhý Murakami a líbí se mi čím dál víc. Normálně by mi takové téma přišlo strašně smutné a depresivní, ale v jeho podání to je neuvěřitelně čtivé a deprese se nekoná.
Dárek k 5. (dřevěnému) výročí svatby:-) I když jsem knihu už jednou kdysi četla, tak mi stejně udělala velkou radost. Moje druhá knížka od H. Murakamiho a určitě ne poslední.
„It take time, though, for Naoko´s face to appear. And as the years have passed, the time has grown longer. The sad truth is that what I could recall in 5 seconds all too soon needed 10, then 30, then a full minute – like shadows lengthening at dusk. Someday, I suppose the shadows will be swallowed up in darkness. There is now way around it: my memory is growing ever more distant from the spot where Naoko used to stand – where my old self used to stand. And nothing but scenery, that view of the meadow in October, returns again and again to me like a symbolic scene in a film.”
Také s mou pamětí je to bída, proto jsem si i druhé čtení užila tak jako bych Norské dřevo, resp. Norwegian Wood četla poprvé. Toru Watanabe mě úplně vtáhnul do svého vyprávění. Jeho návrat do studentských let, která prožil na konci 60 let, jsem si vážně užívala. A nešlo jenom o samotný příběh. Murakami mi poskytl výlet do japonského prostředí té doby „se vším všudy“. Reálné pozadí příběhu (např. studentská stávka na Tokijské univerzitě, odněkud znějící písnička od Ayumi Ishida nebo zmínka o obrovském zemětřesení z r. 1923). Hodně jsem si toho dohledávala a nenarazila jsem na nic, co by autor časově špatně zařadil. I tou Toyotou Corollou mohli rodiče Watanabeho jezdit:-) Bonusem mi bylo, že jsem si rozšířila své literární obzory (nejen o japonskou literaturu). Autoři, kteří mě zaujali: Kenzaburó Óe, Yukio Mishima, Osamu Dazai, Thomas Mann, Joseph Conrad a Hermann Hesse.
Líbí se mi, jak postupně vypravěč odkrývá svůj příběh. Připomíná mi to můj (ne)systém při uklízení. Když se dostanu k něčemu, tak nedodělám, co právě uklízím, a začnu se věnovat novému a postupně takhle rozdělám spoustu uklízecích činností. Když mám dostatek času, tak ve výsledku uklidím. A Murakami měl času dostatek:-) … Oblíbila jsem si skoro všechny postavy. K srdci mi přirostl Toru, Naoko, Hatsumi, Storm Trooper („The world was at peace and filled with laughter as long as Storm Trooper stories were being told“) a nejvíc Midori a Reiko. Jediný Nagasawa si mě nezískal, ale emoce ve mně vzbudil i on. ... Norské dřevo není nabité akcí, Toru se poklidně noří do svých vzpomínek, zabředává do nejobyčejnějších detailů, jenomže víte co? Vy máte pocit, jako byste tam s ním byli, dívali se na vztyčování vlajky na dvoře, váš bláznivý spolubydlící vás ráno budil svou pravidelnou rozcvičkou, atd. a prostě si to vychutnáváte.
„I would have preferred not to spend the whole night with them, but you can´t worry about midnight curfew while you´re seducing women (…).“
Norské dřevo je jedna z mála knih, která pojednává o sebevraždě, a na mě neútočily vyloženě nepříjemné pocity. Jako čtenář jsem s osudem postav byla smířená, nepřála jsem si, aby to s nimi dopadlo jinak, užívala jsem si setkání s nimi, byť někdy bylo velmi kraťoučké. Abych na ně opět nezapomněla, tak jsem si je tentokrát poctivě vypsala, protože na ně zapomenout nechci! … Vítám, že není téma sebevraždy dospívajících v literatuře tabuizováno. Mám s ní 2 osobní zkušenosti. Jedna je ze širší rodiny a druhá z vysokoškolské koleje.
DOPORUČUJI.
Bezvadně vykreslená kniha, hodně čtivá. Japonsko je tam vykresleno jako země se západním stylem života. Propletence vztahů mě bavili a hlavní hrdinové též. Kniha ke které se po určité době rozhodně vrátím. Přečteno za dva dny.
Bacha, spoiler:
Bejt zamilován do dvou osob od kterých se dočkáte jen vyhonění péra je vskutku bolestná zkušenost. A nakonec se vyspíte s tou nejnepravděpodobnější osobou hned poté, co se dozvíte, že se šla jedna ze zamilovaných po tom, co vás vykouřila, rovnou zabít.
Konec spoileru.
Připomínalo mi to nezávislý film. V podstatě o ničem, ale to nic je po okraj nabito melancholií poetikou a zajímavými myšlenkami. Postavy nejsou ploché, dialogy vtipné a sex realistický. Bez zbytečných kudrlinek nebo růžovejch brýlí. Kecy o splynutí dvou těl, výronu lásky a kdovíčehoještě si hledejte jinde. V knihovně pod cedulkou s názvem Brak pro neukojené matky.
Ten příběh je smutný. Velmi smutný. Ale život někdy smutný bývá.
Murakami je mistr slova. Jeho popis děje je excelentní. Stejně tak popis pocitů.
Připravte se na ponurou atmosféru, na sex, na naději, na zklamání, na smrt....připravte se na Murakamiho Norské dřevo.
Nebudete litovat.
Ani ne tak přečtené jako spíše přelouskané.. četla jsem ji dlouho a některé pasáže jsem úplně přeskočila. Kniha mě prostě neoslovila. Na to, jak moc je autor ceněný, to bylo pro mne trochu zklamání. Zkusím se k ní vrátit a uvidím, jestli se změní můj názor.
Tohle byla těžká kniha k přelouskání, aspoň pro mne. Četla jsem asi rok s přestávkou tak půlroční. Celkem se mi i po přečtení doslovu vysvětlilo proč. Příběh byl v něčem obyčejný, myslím jako život - klasické věci (probudil jsem se, vypral si a vyžehlil, šel se najíst), což se mi četlo dobře. I styl Murakamiho se mi líbí. Druhou půlku jsem přečetla skoro na jeden zátah. Ale problém byly ty nepochopitelné činy nebo dialogy hlavních postav. Trošku i těžko uvěřitelné. Pro mne byla Midori naprosto šílená. Tóru mi byl sympatický, když neřešil ženské. To skryté téma bylo hodně temné, asi jako ta studna, ale pořád se tak nějak chodilo po jejím okraji. Trošku mi vadilo v závěru, jak to vše dopadlo. Pochopila jsem, že příběh byl vyprávěn Tóruem po letech, kdy například zmiňoval budoucnost kamarádky Hacumi, ale vlastně ani nevíme, jak to po odjezdu Reiko dopadlo s Midori. Od doby, co jsem přečetla první knihu Murakamiho (ta o běhání), tak ho budu začleňovat do tvorby, protože se mi jeho styl psaní líbí. Ale tohle bylo pro mne hodně zvláštní. Možná je i mé hodnocení trochu zvláštní a divně uchopitelné :o)
Existenciální problémy dospívajících jsou mi už zřejmě hodně vzdálené. Ženské postavy jsou vesměs labilní až narušené, počet sebevražd vysoký. On to dělá ji, ona zase jemu. Po Honu na ovci zklamání.
Příjemně i nepříjemně divná kniha, která rozhodně musí budit ty nejprapodivnější pocity. Je zde velká kumulace lidského neštěstí, marnosti, velmi zvláštních lidských povah a příběhů a sice je to dost nepravděpodobné, ale kniha působí velmi stísněně i jaksi uvolněně zároveň. Ale není moc dělaná na opakované čtení jen tak pro zábavu.
Co napsat? Trochu nechápu, jak Norské dřevo vzbuzuje takový povyk. Kniha je plná promiskuity a počet sebevražd jsem nakonec přestala počítat. V některých pasážích mi neseděly dialogy, jako by je autor přehrával.
Štítky knihy
sex sebevražda Japonsko zfilmováno psychiatrické léčebny japonská literatura pornografie poruchy osobnosti romantika poruchy příjmu potravy mezilidské vztahyAutorovy další knížky
| 2005 |  Norské dřevo |
| 2012 | 1Q84: Kniha 1 a 2 |
| 2010 | Kafka na pobřeží |
| 2004 | Na jih od hranic, na západ od slunce |
| 2015 | Bezbarvý Cukuru Tazaki a jeho léta putování |
Popravdě nevím kde mám začít. Murakamiho styl vyprávění je skvělý. Děj se pomalu rozvíjí, ale zároveň jsem se při četbě nenudila.
Co se mi obzvlášť na knize líbí, je způsob, jakým autor pojal vyprávění ,,love story".
Psychologie postav, nečekané zvraty, humor, ale i vyobrazení všednosti života. V určitých momentech nás Murakami nešetří, člověk má až pocit, že se v určitých věcech v knize sám našel.
Závěr mě poněkud zarazil a není tak úplně jasný, ale zároveň nemůžu říct, že by mě zklamal.
První kniha od Murakamiho, ale věřím, že nebude poslední, kterou si od něj přečtu.