Norské dřevo
Haruki Murakami
https://www.databazeknih.cz/img/books/23_/238873/bmid_norske-drevo-2Tk-238873.jpg
4
4661
4661
Po vydání Norského dřeva v USA vzrostl počet Murakamiho čtenářů z obvyklých statisíců na miliony, ačkoli někteří byli zklamáni tím, že autor napsal „jen" milostný příběh… Exotika, milostné vztahy, studentský život, nespoutaný sex – to vše lze v románu nalézt. Jeho název je zvolen podle známé písně Beatles, již si nechává od své spolubydlící Reiko v psychiatrické léčebně zahrát jedna z hlavních postav, dívka Naoko. Jakkoli se autor nesoustředí pouze na partnerské dvojice, ale spíše na trojice, oním styčným i nosným bodem zároveň je jedinec, student Tóru Watanabe. Musí převzít zodpovědnost za svůj život a naučit se sdílet pocity blízkého člověka. Největší výzvu však představuje – aniž by si to plně uvědomoval – otázka volby mezi životem a smrtí. Norské dřevo nabízí směsici japonských reálií a pohledů do nejhlubšího nitra duše; zároveň přibližuje exotické prostředí, charakteristické dramatickým příběhem, mistrovsky zvládnutou minimalistickou zkratkou i nevyzpytatelností hlavních postav.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2015 , OdeonOriginální název:
ノルウェイの森 (Noruwei no mori), 1987
více info...
Přidat komentář
Když se řekne Japonsko, vzpomenu si na zemi, která je v hodně věcech jiná, než Česká republika. Ve vzhledu samotných lidí, v kultuře, zvyklostech.. I když každá země je v tomhle originální, zrovna Japonsko pro mě hodně výrazně (Třeba je to těma jejich očima :D). Až jsem si skoro neuvědomila, že i tam žijí studenti, kteří bojují s dospíváním, studiem, celkově s těžkostmi života a řeší problémy ve vztazích a dejme tomu i sexu. Tahle knížka mi pomohla si uvědomit, jak jsme všichni jiní a zároveň stejní a potvrdit, jak se člověk musí rozhodnout, jestli se zařadit do nějaké skupiny lidí a táhnout s proudem a nebo se stát "outsiderem" a být aspoň trochu jiný...
Hodně tomu pomohl vybraný styl spisovatele, četlo se jednoduše a srozumitelně.
No....páááni!!! Upřímě, knihu jsem dlouho odkládala a když už jsem se na ní konečně vrhla, věděla jsem jen, že je to dobře hodnocená kniha. Chvilinku mi trvalo než jsem se začetla, ale pak se to rozjelo. Úplně mě to dostalo. Ještě teď jsem uplně mimo. A dokonce i slza ukápla, a to se mi hóóódně dlouho nestalo!
Depresivní příběh, který se četl snadno, protože autor umí dobře vyprávět. Nicméně jsem od tak populární knížky čekala mnohem víc.
Můj první Marukami, takže nemám s čím srovnávat. Příběh je poměrně jednoduchý a do jisté míry i předvídatelný, ale přesto velmi dobře čtivý. Líbilo se mi vykreslení většiny postav, přestože jsem chování některých (no vlastně hlavně Tórua) z nich úplně nechápala. Příběh mě k sobě jaksi přitahoval a na čtení mám moc pěkný vzpomínky. Určitě to nebyla poslední Marukamiho kniha se kterou jsem přišla do styku.
Průměrný román, moc mě nazaujal. Kdybych si nepředstavovala Japonce všude kolem, snad bych ani nedočetla. To dělalo knihu zajímavou. Jinak absurdní sexuální scény, místy nechutné. Kniha ve mě vzbudila pocit, že je v Japonsku naprosto normální, že každý druhý kolem spáchá sebevraždu. Myslím, že je to kniha, na kterou brzy zapomenu.
Jedna velká, ale neméně krásná deprese. Prostě Japonsko. Děkuji, Haruki, vrhám se na Kafku.
Na to, že se v románu neodehrává nic moc víc, než co se odehraje v životě obyčejného člověka kdekoliv na světě, je Norské dřevo napsáno tak, že se opravdu dobře čte. A to i přesto, že nejsem fanouškem eroticky lazené literatury, spíše naopak, v těchto ohledech jsem poněkud "konzerva", kterou detailní popisy různého vlhnutí, pronikání a sekretů ve čtenářském prožitku často ruší. (z tohoto a mnoha jiných důvodu se ani nehodlám pouštět do žádného z Odstínů čehokoliv) V tomto případě jsem se však dokázal inkriminovanými pasážemi bez větších problémů pročíst, aniž by se mi ironicky přizvedávalo obočí, nebo posměšně křivily koutky úst. V následujících chvílích jsem si totiž musel přiznat, že nahlédl by mi někdo do hlavy v mých dvaceti letech, podobně jako to udělal Murakami mladému Tóruovi, asi by tam našel jeden jediný vachrlatý pilíř, jež podpírá celý zbylý myšlenkový svět a na němž by velkým červeným písmem bylo napsáno slovo jediné: "ŠUKAČKA!". Takže v ohledu hledání autenticity každodenního prožitku lidí stojících teprve na prahu objevování sebe sama zcela chápu důležitost sexuálního fluida, které prostupuje celým románem. A na základě výše uvedených poznatků naopak oceňuju Murakamiho umění z mála vypreparovat mnoho a předpokládám, že se v budoucnu ještě potkáme.
Číst tuto knihu bylo veslovat lávou - dost nepohodlné. Styl upachtěný, unylý a nudný, postavy schematicky podivné a počet sebevrahů komický. V Japonsku je možná počet sebevražd a přístup k nim odlišný než u nás, ale Murakami je vydáván za světového autora, který překračuje hranici Japonska. Nesnáším, když za textem vycítím nějaký komplex, mindrák. V ND jsem měla intenzivní pocit, že si autor vyřizuje účty s těmi, kteří svým pasivním přístupem ke svým problémům ničí lidi okolo. Tóru Watanabe svou pozici průvodce románem neustál - mě jako čtenáře ztratil vcelku záhy a už jsme se ve změti bloudění nenašli. Pohodlně se četlo jen několik posledních stran (příjezd Reiko do Tokia). Kdyby bylo ND povídkou nebo maximálně krátkou novelkou, nebyl by možná výsledný dojem tak negativní. Roli jistě hrají i vysoká očekávání. Čekala jsem víc než jen sem tam příjemně depresivní atmosféru. Postavy mě nechaly chladnou, a to většinou zabije můj čtenářský apetit.
Ale rozhodně se ke knize po letech vrátím. Zajímá mě, jak se čtení promění s odstupem času a hlavně po přečtení Murakamiho esejí Spisovatel jako povolání.
Krásná kniha. Zatím moje třetí od Murakamiho (Konec světa & Hard-boiled Wonderland, 1Q84) a každá byla kvalitní a přeci tak odlišná od té další. Každý se v této knize na nějakém místě najde.
Murakami dokáže svým knihám vdechnout tak úžasnou atmosféru. Cítím, že je to moje krevní skupina. V Norském dřevě je možná trochu moc sexuality, zajímavější by asi bylo zaměřit se na ostatní součásti příběhu. Možná se jen autor snažil šokovat, kdoví, ale nálada knihy mě naprosto očarovala.
Sebevraždy, láska, sex, studentský život. A k tomu hlavní hrdina Tóru, tak trochu připomínal hlavního hrdinu z knihy Kdo chytá v žitě. Příjemný příběh s nečekanými zvraty od japonského spisovatele.
Moje první knížka od tohoto autora, přiznám se, že jsem čekala víc, vzhledem k tomu, jak je teď populární :) začátek se mi zdál rozvleklý a nedokázala jsem se tak úplně ponořit do děje, nefandila jsem ani hlavnímu hrdinovi, ani Naoko... ke konci už mě kniha bavila víc, ale nebýt Midori, tak ji ani nedočtu :)
Má druhá kniha od tohoto autora (po 1Q84 - prvních dvou částech). Kniha plna beznaděje, lásky, smutku, osamělosti, zase naděje, smrti....
Autor má osobitý styl, takový nemainstreamový, jeho knihy nejsou pro všechny. Znám mnoho sečtělých čtenářů, kteří ho prostě nečtou, i když to zkoušeli. Na této knize se mi nejvíc líbí vykreslení hlavních postav, jejich myšlenek, propracovanost jejich vztahů...Samotný příběh je relativně "jednoduchý", ale autor si s ním umí pohrát a vykreslit tak, že mnohé čtenáře zaujme. V některých pasážích této knihy se určitě dokáže najít každý čtenář a to je to, co dělá knihu tak "zajímavou" a nevšední.
Bohužel musím dát jen dvě hvězdy. Ne, že by se mi kniha nelíbila, ale hodně pasáží se mi příčilo. Jedna hvězda je za krásné vyprávění a druhá za promyšlené vztahové postoje a příběh.
Avšak musím říct, proč nedávám více: Protože chování Tórua je velmi divné. Nechce být jako jeho kamarád "dě*kař", ale přitom spís tou a s tamtou a vrcholem bylo, když se vyspal s Reiko.
Sorry velkým milovníkům této knihy, popřípadě hrdiny, ale toto chování mi bohužel neevokuje lásku k chudačce Naoko ani za mák. Když někoho miluji, a láska je ještě mladá (neodehrává se po dvacetiletém vztahu, kdy bych se nedivila, že hrdina má milenku), nespím s kdekým.
Jinak mě kniha vtáhla a byla nepředvídatelná :-)
Je to zajímavě napsaná kniha, která se dobře čte, kde děj nenápadně plyne. Nejvíc mě bavila Midori, do ní bych se asi taky zabouchnul :-). Vždy jsem se těšil až zase prohodí jednu ze svých úvah a myšlenek. Jen díky ní dávám 4*
Murakami. Mám pro něj prostě slabost. Baví mě psychologie jeho postav, styl psaní, ta zvláštní atmosféra jeho knih, melancholie...Mám pocit, že ať k Norskému dřevu napíšu cokoliv, nevystihne to přesně to, co bych chtěla. Nejde popsat, musíte ji přečíst a procítit.
Román milostný a zvláštní. Všichni jsou tak trochu cvoci. Dlouho je to jednotvárné, konec přinese zlepšení.
Nebýt japonských jmen a názvů, nepostřehla bych asi, že se to tam celé odehrává. Rozhodně stojí za přečtení!
Je to moje druhá Murakamiho kniha a opět nezklamala. Prezentuje nám totiž příběh hodný zamyšlení, hlavně o tom, jak snadno se život může stát neutěšitelným. Opět se hledá smysl bytí i cesta k vlastnímu vyrovnání s minutlostí. Člověk se tak s postavami dovede ztotožnit, přestože je každá jedinečná... Ale to hledání mají společné. Jen ta poslední erotická scéna a většina sebevražd mi připadají trochu nadbytečné.
Štítky knihy
sex sebevražda Japonsko zfilmováno psychiatrické léčebny japonská literatura pornografie poruchy osobnosti romantika poruchy příjmu potravy mezilidské vztahyAutorovy další knížky
| 2005 |  Norské dřevo |
| 2012 | 1Q84: Kniha 1 a 2 |
| 2010 | Kafka na pobřeží |
| 2004 | Na jih od hranic, na západ od slunce |
| 2015 | Bezbarvý Cukuru Tazaki a jeho léta putování |
... And when I awoke I was alone, this bird had flown
So I lit a fire, isn't it good, norwegian wood?
http://www.youtube.com/watch?v=lY5i4-rWh44