Nová divočina
Diane Cook
https://www.databazeknih.cz/img/books/46_/464323/bmid_nova-divocina-nuz-464323.jpg
4
64
64
Bea s pětiletou Agnes žije v přelidněném Městě zahlceném smogem. Agnes trpí úporným kašlem a chřadne Bee před očima. Znečištění vzduchu přesáhlo únosnou mez, ale zdravotní problémy s tím související už nikdo neřeší. Kam totiž jinam jít, když kromě Města existuje už jen Divočina, poslední pás divoké přírody? Jedinou nadějí je ale změna prostředí, a proto se Bea odhodlá k extrémnímu řešení – tím je účast ve výzkumu, který má zjistit, zda lidé mohou žít v divoké přírodě, aniž by po nich zůstávaly nevratné stopy. Nová Divočina předkládá apokalyptickou vizi světa vychýleného z rovnováhy, který se potýká s následky klimatické změny a přelidněnosti. Zároveň je empatickou studií vztahu matky a dcery za vyhraněných okolností a fungování lidské povahy v podmínkách, kdy jde o přežití.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2022 , OdeonOriginální název:
The New Wilderness, 2020
více info...
Přidat komentář
Dystopický příběh věnující se aktuálním tématům, zvláště vztahu lidské společnosti na přírodu a okolní svět. Obracíme se na skupinku lidí, kteří se pokouší žít životem podobným tomu před neolitickou revolucí na poslední výspě divočiny.
Návrat člověka k přírodě je zde bez romantizující opony a postavy částečně ztrácejí některé prvky lidství, zvláště z hlediska soucitu a morálky. Bohužel ani to nebylo řádným vysvětlením, proč se jedna postava vedle druhé chovala ke čtenářově zoufání a vzteku. Nepochopení a časté nesympatie zde mírně převážily nad zajímavým tématem a příběhem.
2,5
Postapo nebo dystopii " povedenou" ,mám ráda moc - Cesta,Silo, Písek,Městečko Pines,Devět nocí, Naslouchač. Ovšem tohle povedené nebylo,škoda . Ani jedna z postav nevzbudila mé sympatie, tím pádem mě bylo jedno jak příběh skončí,kdo přežije a kdo ne.Vedlejší postavy jsou tam jen jako plochá kulisa bez emocí. Nebavilo , nedoporučuji a jsem ráda že jsem dokázala dočíst do konce.
No nevím s tou dystopií... Spíš tak nějak lehce (post)apo. Nicméně poněkud rozvláčné a chování postav schématické.
Nevím proč, ale několikrát se mi při čtení vybavila vzpomínka na Howeyho Silo.
Knížka je trochu nevyvážená, je poznat, že jde o prvotinu, autorka ještě tak úplně neví, co chce. Občas chybělo podrobnější vysvětlení, sem tam se zbytečně v příběhu vracela k něčemu, co bylo řečeno mnohokrát předtím, občas mi vadily matoucí časové údaje, kdy bylo čtenáři náhle předloženo, že uplynuly roky, zatimco z děje to vypadalo na dny, maximálně týdny. Závěr byl asi docela předvídatelný, i když tak úplně nezapadá do běžného formátu dystopie (a v tomhle případě rozhodně doporučuji přečíst i všechny doslovy).
Líbila se mi linie "my a oni": Bez ohledu na to, kam se lidstvo v příběhu dostalo, ani tady nepřestali jednat podle dávno zažitého formátu "my máme právo, ti druzí ať se klidí", včetně dobrého a reálného zakončení příběhu o Soukromém kraji.
Žádná z chybek však nezabránila tomu, abych využila každou možnou volnou chvilku pro čtení.
Nová divočina od Diane Cook je jedna z těch knih, u kterých je zřejmé její opodstatnění. Mezi záplavou braku, často zábavného, uznávám, se skví jako drahokam. Útěk z hroutící se civilizace do divočiny je častým tématem dystopických románů, ale tohle vyprávění má něco navíc. Autorka bravurně popisuje vznik přirozené magie v přirozených podmínkách. Magie, kterou svou potřebou vyvolal sám život v divočině, tak podobný s životními cykly divokých zvířat. Dítě, Agnes, která přišla do Divočiny jako čtyřletá, zde dorůstá v dospělou, silnou a pozoruhodnou ženu. Velmi divokou a velmi vnímavou. Mimoděk provádí drobné magické úkony vyvěrající z instinktivní potřeby, přímo z hloubi duše. Ale o to v románu vlastně nejde, zmiňuji to jen proto, že mě to zaujalo a potěšilo.
V knize se setkáme s rozdělením, které velmi dobře známe – s rozdělením na Oni a My, na Systém zde představovaný Ústředím a Správci, se svými nesmyslnými nařízeními, šikanováním a v posledku i násilím, a na lidi, na nás ostatní, kteří se nevzdáváme svých snů o svobodě. Z příběhu je zcela jasné jedno: Pokud se změní pouze okolní prostředí a nikoliv my sami, naše nitro, žádné změny k lepšímu se dočkat jako jednotlivci i jako lidstvo nemůžeme. Vše podstatné se odehrává uvnitř, nikoliv vně. Jestliže my lidé zůstaneme stejní, naše neštěstí, byť v různých kulisách, zůstane rovněž stejné.
Na rozdíl od Kurta Faldbakkena, jehož Bídné roky napsané o dvě generace dříve mají s Novou divočinou množství styčných dějových bodů i myšlenek, nám však Diane Cook nenechává na konci vůbec žádnou naději. Téměř v samém závěru říká šéf Správců: „ Výzkum jasně ukázal, že není možné mít Divočinu s lidmi.“
Stojí za to přečíst si i výtečně napsaný doslov Borise Hokra, jehož závěr přikládám: „ Nová divočina je v mnoha ohledech především sledem cynicky podaných osobních selhání, krachujících plánů a zrazených snů. Ostatně, samotný stát Divočina se v závěrečném zvratu ukáže být jen pečlivě opečovávanými parcelami pro vyvolené, k nimž nikdo ze Společenství nikdy nepatřil. Právě proto je možná Nová divočina tak působivá. Napojuje se totiž na čím dál běžnější obavy, že všichni životem jen bloudíme a o naší prohře bylo už dávno rozhodnuto Ústředím, které nemáme šanci ani poznat, ani konfrontovat. Je to jen otázka času, kdy stavební stroje dojedou i k nám na parcelu, kterou jsme považovali za svou… nebo co hůř, navěky svobodnou.“
Kniha mě hodně zasáhla a zasekla drápek hluboko v duši, je výjimečná.
Dystopie moc nečtu a s ničím podobným Nové divočině jsem se dosud nesetkala. Možná i proto mě tak zaujala. Kniha pro mě byla originální, zajímavá, mnohovrstevnatá a skvěle řemeslně zvládnutá (nechce se mi věřit, že jde o autorčino první dílo takového rozsahu). Bavila mě jak "vnější část" o přežívání v Divočině, tak "vnitřní" o vztazích mezi členy společenství, zejména mezi Beou a Agnes (a Glenem, i když ten stojí tak trochu stranou). Střídající se perspektivy vyprávění pro mě byly osvěžující, stejně jako detailně popisované vybrané scény střídající se s dlouhými epizodami putování.
Na jednu stranu mi kniha přišla jaksi nevyvážená. Mnohé by stálo zato více rozvézt. V první polovině knihy se vzpomínky a myšlenky často opakují. Chvílema jsem měla pocit, že se autorka do takto velké enviromentální myšleky zamotává.
Na druhou stranu je kniha mnohovrstevná, nepředvídatelná, nechává čtenáře bádat. Je krutá, ale svým způsobem osvobozující. Komplikovaný vztah mezi matkou a dcerou jen přidává na celkové naléhavosti.
Příběh se mi zaryl pod kůži a nějakou dobu se mnou zůstane.
Čekala jsem trochu víc popisu zkázy konzumního světa a společnosti, ale budiž. Kniha otevírá jedno velké bolavé téma: jak dlouho je možno hnát pokrok kupředu, než nás donutí vrátit se na úplný začátek a nebojovat s planetou...
Postapo román o pustovníkoch, nomádoch, ktorí sa túlajú krajinou a musia prežiť? Áno a tetelím sa blahom. Zaujímavé dejové linky Bea aj Agnes, aj preťatie ropzrávača zhruba v polovici knihy, kde sa teda pohľad Bey zmení na Agnes a ukáže nám obe hlavné postavy z iného uhla.
Rozhodne nesúhlasím s názorom, že je to kniha ako Hunger Games pre dospelých. Táto kniha ukrýva omnoho viac vrstiev a je bohatá oveľa bohatšie. Prežitie, vôľa, nádej, materstvo, priateľstvo, láska, spojenectvo, zvieracie inštinkty, nenávisť, strach, agresia, právo silnejšieho, príroda, ekológia, ľudská budúcnosť a jej možný vývoj, ľudská psychológia- je tam naozaj všetko. Odporúčam, ak vás "survival" knihy bavia!
Po dlouhé době čtenářský zážitek speciálního ražení; kouzlo tkví v nepředvídatelnosti děje, nejednoznačnosti postav a jejich instinktivnosti, která jako by čtenáře vtahovala a zbavovala ho racionálních filtrů. Příběh o proměnách státu Divočina, mateřství, různých způsobech (ne)přirozenosti bytí mimo čas a komfortní zóny, o světě, v němž domov neexistuje, a přesto ho hledáme, a slovech a příbězích, které se mění v legendy, to vše zprostředkováváno skrze čistě smyslové a podvědomé impulsy. To plahočení nepoznanou krajinou, za metou v nejlepším případě iluzorní, s výhradním cílem přežít, připomíná dobrodružné romány Jacka Londona - ale chybí požitek z četných vítězství lidské vůle a naděje na konci. Bea, Agnes a Fer, Glen, Carl a Jake se mi zaryli pod kůži; mnohé jim závidím, mnohé bych chtěla prožít - a mnohé si ani neumím představit... V každém případě - tento způsob budoucnosti zdá se mi poněkud nešťastný...
Asi už je tu všechno napsáno. Celkový dojem jednoduchý: Je mi smutno, velebnosti. Ale určitě stojí za přečtení.
Tak takhle dopadnout rozhodně nechceš. Opustit pohodlíčko a vrhnout se do divočiny bez jakékoliv fyzické či mentální přípravy, abys zachránil/a život svého jediného dítěte. A ještě tě tam nenechají na pokoji, ale ženou tě z jednoho místa na druhé, protože co kdyby jsi náhodou začal budovat novou a lepší společnost. Opět jedna z knih, kterou bych zařadila do povinné četby, aby všichni věděli, jak jednou můžeme jako lidstvo skončit.
Hledáte kvalitní dystopický příběh? Pak vám musím doporučit Novou Divočinu od Diane Cook! Přiznávám se, že mě nalákalo srovnávání s Cestou Cormaca McCartyho, a musím říct, že i když mi knihy přijdou výrazně odlišnější atmosférou i stylem psaní a vyjma pesimistické vize budoucnosti světa vlastně pro ono přirovnávání vlastně důvod, zklamaná jsem rozhodně nebyla – ba naopak!
Na rozdíl od bezejmenných Cormacových hrdinů se tady protagonistka Bea rozhodně pro boj o přežití v divočině sama, a to proto, aby dostala svou dceru Agnes ze smogu Města, jinak by děvčátko svůj boj s nemocí a ji provázejícím úporným kašlem dozajista nepřežila. Čtenář se tak s nimi setkává už ve státě Divočina, který obývají jen spolu s další hrstkou dobrovolníků. Na jejich Společenství dohlížejí správci, kteří jim předávají instrukce do Příručky a vymáhají chování podle Pravidel. Celé je to vlastně výzkumný experiment, který má prověřit možnost návratu člověka k životu v souladu s přírodou, ovšem v době, kdy už je možná docela pozdě…
Pokud bych ani knize vytkla, pak je to jistá neukotvenost v čase – uvítala bych lepší identifikaci, kolik času v příběhu uplynulo, protože někdy to působilo jako dny, ale ukázalo se, že utekly už měsíce, dokonce i roky. Asi nepotřebuji vědět, jestli se pohybujeme v půlce 21. století, nebo později, ale vědět, jak tu čas ubíhá, by bylo fajn.
Naopak s psychologií postav pracovala Diane Cook výborně – třeba boj o moc ve chvíli, kdy by se měla upřednostňovat spíše spolupráce, tu byla skvěle popsána, stejně jako rozdíl mezi smýšlením těch, kteří nic jiného než Divočinu nezažili, a těch ostatních, kdo si dobře pamatují i na život ve Městě.
Místy jsem si vzpomněla na svého oblíbeného Pána much, i když tohle ke samozřejmě něco jiného. Nová divočina je zajímavé a napínavé čtení, takže jsem spokojená. =)
Toto je hodně dobrá kniha.
Bea se vzdá místo bytové architektky ve Městě kvůli nemocné dceři a vydává se s ní do státu Divočina, ve kterém se zúčastní projektu vlivu člověka na přírodu. Vidí v tom jedinou možnost, jak její dcera má aspoň šanci se uzdravit. Ve skupině do projektu vybraných lidí se musí řídit Příručkou s popsanými pravidly a zodpovídat se Strážcům Divočiny.
U knihy Nová divočina jsem nevěděla, co od ní čekat. Dystopie, survival, ekologická agitka? Ale nakonec kniha všechna má očekávání předčila. Po přečtení se ptám: Kolik toho na nás přestavují civilizační nánosy? Za jak dlouho bychom se dokázali vrátit zpátky k lovcům - sběračům? Dokázali bychom přežít v divoké přírodě, kdy bychom spoléhali pouze na další členy svého Společenství? Byla bych alfou - vůdkyní skupiny, nebo omegou, který musí spát zvlášť a je trpěným členem skupiny?
Kromě těchto otázek tato kniha zkoumá vztahy mezi matkou a dcerou, jak se tyto modely opakují, mění a vrací v různých variacích.
A samozřejmě, že zde je i ekologická linka mezi vše pohlcujícím Městem (kde už nejsou ani porodnice, ani dětští lékaři) a krásou zdánlivě volné přírody.
Dystopickou literaturu většinou nevyhledávám, není to zrovna můj šálek čaje. Ale musím uznat, že to bylo velice dobře napsané. Skupina, která se přihlásí na vědecký experiment, snaha o vrácení se k přírodě, bohužel pod dohledem a s příručkou pravidel. A i když na to nekoukám (ale upoutávkám neujdu), trochu mi to připomnělo televizní Survivor, jenže tady to není hra. Navíc zde byly velmi dobře zpracované vztahy a to jak nastalá situace ovlivňuje chování jednotlivců. Velmi zajímavý byl vztah matky s dcerou. Jsem přesvědčena, že tohle si své čtenáře rozhodně najde.
Odeon někde hlásil už nevím na které sociální platformě, že Nová divočina je Hungre games pro dospělé. A vážně je to tak.A zároveň je to úplně něco jiného. Má to mnoho vrstev, je to kniha o mboha řádech lidského chování a svědomí, existuje li toto slovo vůbec mimo rámec našich konvencí. A dokážeme li si vůbec představit, že splynout s přírodou znamená stát se její definitivní součástí s jejími slabinami i silami. Že to není ( toto vlastně vůbec není) jen nějaký trendy pocit který kze zažít zpoza našich domovů. A páni je to jizda. Napsané je to čtivě, člověk otáčí každou další stránku,zaháčkován zvědavosti a jistou mírou fascinace. Překlad výborný, no také jak jinak. Kniha to možná nebude úplně pro každého, ale zase na druhou stranu mám pocit že si najde široké publikum čtenářů. Postavy nezůstávají pouze na papíře ale umí promluvit i dovnitř.
Začátek vyrazí dech svou přímostí.
Kniha je vyprávěna v er- formě, což celému tomu rozmachu velice svědčí i když je to vedeno vypravěčem, který se jako by vznáší nad těmi hrdinkami, které lze považovat za hlavní. Přesto to dává autorce osobitý prostor a vzhled k vlastnímu příběhu.
Je členěna na několik částí.
Člověk by zo zážít samozřejmě nechtěl, ale je to napsané tak, že se o tom dobře čte.
Města.... Správce.... Společenství...
voda.... řeka....lana...Hra ... experiment... Pravidla...
pouta..... pupeční šňůra.... bouře...
Doporučuji všem komu se líbila Cesta ( to slovo líbit brát s rezervou) a jiné knihy autora.
Hodnocení vidím vysoko, patrně úplně nejvýš.
..jako by mu četla myšlenky, život bez pravidel mu proklouznutí mezi prsty, protože tehdy nepochopil, že lidé, kteří vynucující pravidla je nemusí dodržovat...
... Nemocná už nebyla, samozřejmě. V tom ten problém nebyl. Potíž byla v to, že ve Městě ji nic dobrého nečekalo. Školy vyráběly materiál pro pracovní pozice, které bylo třeba obsadit. Na střechách nebyly pěšinky, květiny, zeleninové zahrádky. Byly tam nádrže na vodu, solární panely a antény, a všechno bylo obehnáno ostnatým drátem...
... Vzpomněla si, jak se na děti nahlíží ve Městě. Už teď je tam zkrátka moc lidí. Vyrábět další nebylo záhodno. Porodnictví už nikdo nestudoval. Měla štěstí, že se jí s Agnes povedlo vetřít k doktorovi v jedné u posledních porodnic. Dneska se rodilo doma. Za zavřenými dveřmi. Bez pomoci, když se něco zvrtlo. Na nový život se už nikdo nespecializoval.
Na starý zivot se taky nikdo nespecializuje.....
Příručka.... možnosti ... pravidla.... Solná pláň.. útěk.... Ztráta ...Stanice ... pošta...
Douška: sotva jsem dočetla už přemýšlím kdy si ji přečtu znovu
Nová divočina
Pohltilo mě to, popis krajiny, dynamiky vztahů, ale jednotlivé postavy a jejich příběhy. Dystopické na tom je to, že i když má jít o volnou přírodu - Divočinu. Je to vlastně jen Národní park, místo, které je ohraničené a sledované. I když Společenství mělo pocit absolutní svobody, jsou pronásledováni Správci a pohybují se v nějakém ohraničeném prostoru.