Diane Cook

Přidat do oblíbených Koupit knihy

americká, 1976

Nové komentáře u knih Diane Cook

Nová divočina Nová divočina

„Pohltilo mě to, popis krajiny, dynamiky vztahů, ale jednotlivé postavy a jejich příběhy. Dystopické na tom je to, že i když má jít o volnou přírodu - Divočinu. Je to vlastně jen Národní park, místo, které je ohraničené a sledované. I když Společenství mělo pocit absolutní svobody, jsou pronásledováni Správci a pohybují se v nějakém ohraničeném prostoru.“... celý text
— zofie3000

Nová divočina Nová divočina

„Dystopický příběh věnující se aktuálním tématům, zvláště vztahu lidské společnosti na přírodu a okolní svět. Obracíme se na skupinku lidí, kteří se pokouší žít životem podobným tomu před neolitickou revolucí na poslední výspě divočiny. Návrat člověka k přírodě je zde bez romantizující opony a postavy částečně ztrácejí některé prvky lidství, zvláště z hlediska soucitu a morálky. Bohužel ani to nebylo řádným vysvětlením, proč se jedna postava vedle druhé chovala ke čtenářově zoufání a vzteku. Nepochopení a časté nesympatie zde mírně převážily nad zajímavým tématem a příběhem.“... celý text
— Haloon

Nová divočina Nová divočina

„2,5 Postapo nebo dystopii " povedenou" ,mám ráda moc - Cesta,Silo, Písek,Městečko Pines,Devět nocí, Naslouchač. Ovšem tohle povedené nebylo,škoda . Ani jedna z postav nevzbudila mé sympatie, tím pádem mě bylo jedno jak příběh skončí,kdo přežije a kdo ne.Vedlejší postavy jsou tam jen jako plochá kulisa bez emocí. Nebavilo , nedoporučuji a jsem ráda že jsem dokázala dočíst do konce.“... celý text
— bekule

Nová divočina Nová divočina

„No nevím s tou dystopií... Spíš tak nějak lehce (post)apo. Nicméně poněkud rozvláčné a chování postav schématické.“
— Disease

Nová divočina Nová divočina

„Nevím proč, ale několikrát se mi při čtení vybavila vzpomínka na Howeyho Silo. Knížka je trochu nevyvážená, je poznat, že jde o prvotinu, autorka ještě tak úplně neví, co chce. Občas chybělo podrobnější vysvětlení, sem tam se zbytečně v příběhu vracela k něčemu, co bylo řečeno mnohokrát předtím, občas mi vadily matoucí časové údaje, kdy bylo čtenáři náhle předloženo, že uplynuly roky, zatimco z děje to vypadalo na dny, maximálně týdny. Závěr byl asi docela předvídatelný, i když tak úplně nezapadá do běžného formátu dystopie (a v tomhle případě rozhodně doporučuji přečíst i všechny doslovy). Líbila se mi linie "my a oni": Bez ohledu na to, kam se lidstvo v příběhu dostalo, ani tady nepřestali jednat podle dávno zažitého formátu "my máme právo, ti druzí ať se klidí", včetně dobrého a reálného zakončení příběhu o Soukromém kraji. Žádná z chybek však nezabránila tomu, abych využila každou možnou volnou chvilku pro čtení.“... celý text
— Kexina

Přejít na knížky autora